Čarování nebo logika?
Když antropolog Abercrombie poprvé vstoupil na půdu Ostrova poctivců a padouchů, cítil přitom hryzavou předtuchu něčeho, co dosud nezažil. Věděl už, že na ostrově bydlí lidé, kteří dokáží člověka pořádně poplést. Dělí se na poctivce - ti se vyznačují tím, že jsou stoprocentně pravdomluvní - a padouchy, kteří pokaždé lžou. „Jak se o tomto ostrově dovím něco pravdivého," přemýšlel s obavami Abercrombie, „když ani nevím, kdo lže a kdo říká pravdu?"
Abercrombie věděl, že ze všeho nejdříve si bude muset najít nějakého přítele, zkrátka někoho, o kom bude vědět, že mu pokaždé říká pravdu. Když tedy potkal skupinku tří domorodců, pomyslel si: „Tady je pro mne šance! Snad se mi podaří najít alespoň jednoho poctivce!" Abychom mohli o domorodcích mluvit jmény, dejme tomu, že se jmenují Aleš, Bedřich a Cyril. Abercrombie se nejprve zeptal Aleše: „Jsou Bedřich a Cyril oba poctivci?" Aleš mu odpověděl: „Ano." Abercrombie se dále zeptal: „Je Bedřich poctivec?" k jeho velkému překvapení Aleš odpověděl: „Ne." Je Cyril poctivec nebo padouch?
Abercrombie věděl, že nejdříve musí určit, jakou povahu (tj. zda se jedná o poctivce nebo padoucha) má Aleš a Bedřich. Aleš je zřejmě padouch. Žádný poctivec totiž nemůže tvrdit, že Bedřich a Cyril jsou oba poctivci, a přitom popřít, že Bedřich samotný je poctivec. Proto obě Alešovy odpovědi byly nepravdivé. A protože Aleš - o němž víme, že lže - popřel, že Bedřich je poctivec, musí Bedřich ve skutečnosti být poctivec. Jelikož Aleš tvrdil, že Bedřich a Cyril jsou oba poctivci, nemůže být pravda, že jsou oba poctivci, ale přinejmenším jeden z nich je padouch. Bedřich ale není padouch (jak jsme právě dokázali), proto je padouch Cyril.
K R. M. Smullyanovi se vždycky rád vracím. Narozdíl od něj nejsem žádný mistr logiky. A tím spíš ho mám radši, a jsem mu vděčný za jeho zábavnou formu používanou tam, kde spousta jiných učitelů je suchopárná a nudně veledůležitá. Myslím, že podobným způsobem by se logika měla učit už na základní škole. Pak by byla škola hrou a asi bychom v ní byli připravováni pro život lépe. Vždyť určitě je lepší řadě věcí rozumět než umět desetkrát tolik pouze vyjmenovat. Nakonec i vyjmenovaná slova jsou bez porozumění vlastně skoro k ničemu. Stokrát milejší je mi člověk, který ví, že "5 a 5 je deset a co z toho plyne" a na druhou stranu tápe, jaký i/y napsat ve slově vikář, než vydrilovaný mistr pravopisu a projevu, zneužívající logické klamy pro prospěch spolustraníků ale HLAVNĚ svůj vlastní. Ach jo, od logiky k politice, to jsem to zas dotáhl... Vždyť tyhle dva jevy se při řešení našich problémů a budoucnosti tak moc liší a často si doslova až krvavě odporují. Jenže tenhle závěr je pro ukončení komentáře Smullyanovy knihy naprosto nevhodný, protože z jeho knížek čiší moudrost, radost, elegance, hravost a naděje. Naděje, že se logika stane každodenní prostou záležitostí každého z nás včetně veřejného působení politiků. (Jo tenhle závěr už ujde... :oD)
Když antropolog Abercrombie poprvé vstoupil na půdu Ostrova poctivců a padouchů, cítil přitom hryzavou předtuchu něčeho, co dosud nezažil. Věděl už, že na ostrově bydlí lidé, kteří dokáží člověka pořádně poplést. Dělí se na poctivce - ti se vyznačují tím, že jsou stoprocentně pravdomluvní - a padouchy, kteří pokaždé lžou. „Jak se o tomto ostrově dovím něco pravdivého," přemýšlel s obavami Abercrombie, „když ani nevím, kdo lže a kdo říká pravdu?"
Abercrombie věděl, že ze všeho nejdříve si bude muset najít nějakého přítele, zkrátka někoho, o kom bude vědět, že mu pokaždé říká pravdu. Když tedy potkal skupinku tří domorodců, pomyslel si: „Tady je pro mne šance! Snad se mi podaří najít alespoň jednoho poctivce!" Abychom mohli o domorodcích mluvit jmény, dejme tomu, že se jmenují Aleš, Bedřich a Cyril. Abercrombie se nejprve zeptal Aleše: „Jsou Bedřich a Cyril oba poctivci?" Aleš mu odpověděl: „Ano." Abercrombie se dále zeptal: „Je Bedřich poctivec?" k jeho velkému překvapení Aleš odpověděl: „Ne." Je Cyril poctivec nebo padouch?
Abercrombie věděl, že nejdříve musí určit, jakou povahu (tj. zda se jedná o poctivce nebo padoucha) má Aleš a Bedřich. Aleš je zřejmě padouch. Žádný poctivec totiž nemůže tvrdit, že Bedřich a Cyril jsou oba poctivci, a přitom popřít, že Bedřich samotný je poctivec. Proto obě Alešovy odpovědi byly nepravdivé. A protože Aleš - o němž víme, že lže - popřel, že Bedřich je poctivec, musí Bedřich ve skutečnosti být poctivec. Jelikož Aleš tvrdil, že Bedřich a Cyril jsou oba poctivci, nemůže být pravda, že jsou oba poctivci, ale přinejmenším jeden z nich je padouch. Bedřich ale není padouch (jak jsme právě dokázali), proto je padouch Cyril.
K R. M. Smullyanovi se vždycky rád vracím. Narozdíl od něj nejsem žádný mistr logiky. A tím spíš ho mám radši, a jsem mu vděčný za jeho zábavnou formu používanou tam, kde spousta jiných učitelů je suchopárná a nudně veledůležitá. Myslím, že podobným způsobem by se logika měla učit už na základní škole. Pak by byla škola hrou a asi bychom v ní byli připravováni pro život lépe. Vždyť určitě je lepší řadě věcí rozumět než umět desetkrát tolik pouze vyjmenovat. Nakonec i vyjmenovaná slova jsou bez porozumění vlastně skoro k ničemu. Stokrát milejší je mi člověk, který ví, že "5 a 5 je deset a co z toho plyne" a na druhou stranu tápe, jaký i/y napsat ve slově vikář, než vydrilovaný mistr pravopisu a projevu, zneužívající logické klamy pro prospěch spolustraníků ale HLAVNĚ svůj vlastní. Ach jo, od logiky k politice, to jsem to zas dotáhl... Vždyť tyhle dva jevy se při řešení našich problémů a budoucnosti tak moc liší a často si doslova až krvavě odporují. Jenže tenhle závěr je pro ukončení komentáře Smullyanovy knihy naprosto nevhodný, protože z jeho knížek čiší moudrost, radost, elegance, hravost a naděje. Naděje, že se logika stane každodenní prostou záležitostí každého z nás včetně veřejného působení politiků. (Jo tenhle závěr už ujde... :oD)