MILÁČCI, MÁTE SE NAČ TĚŠIT!

Bismarck byl krásný kus: černá a světle hnědá srst se mu jen leskla, měl širokou, mohutnou hlavu a svalnaté tělo, z něhož vyzařovala síla.
Naopak pan Dumbrill byl útlý, vytáhlý mužík, jemuž z ramen visel šedivý kabát jako křídla volavky. Bylo jasné, že pánem je pes. Jen mě zahlédl, vyrazil přes vyšetřovnu a zuřivě cenil zuby a slintal.
„No tak, chovej se trochu vánočně!" vykřikl jsem a uskočil nazpět a připlácí jsem se ke stěně.
Páně Dumbrillovy výkřiky „K noze! K noze!" zanikly ve víru, v němž se s Bismarckem ocitl - byla to změť rukou, nohou, pracek a psího vodítka, které se mezi nimi naprosto beznadějně zauzlovalo. Pan Dumbrill zavrávoral a klesl na židli, Bismarcka měl uvězněného mezi koleny a jak majitel, tak pes vypadali, že už je nikdy nikdo nerozmotá.
„No to se výborně hodí," prohlásila Lucy, která právě vstoupila a mezi palcem a ukazováčkem držela pořádný kus krystalové sody a v oku jí plálo odhodlání.
Přistoupila k Bismarckovi. „Otevři tlamu!" poručila mu a zvrátila mu hlavu dozadu.
Zastrašen jejím nebojácným přístupem, pes povolil čelist aspoň na tak dlouho, aby mu Lucy mohla strčit hrudku sody za kořen jazyka. Pak bylo slyšet cvaknutí zubů, jak mu tlamu zavřela a energicky mu masírovala jícen.
„Spolkni to, ty zvíře! Spolkni!"
Jak pan Dumbrill, takjájsme naprázdno polkli, aza chviličku bylo slyšet i hlasité polknutí od Bismarcka. „No to bych prosila," řekla Lucy.
Nasadila zase ten svůj pohled - „Lucčí pohled" plný odhodlání, kterým dávala najevo, že to myslí vážně a nestrpí odpor. Měla navrch. Rozhodně neskrývala svoje přednosti. Přímo vyzařovala sebedůvěru. Já jsem se ocitl beznadějně v jejím stínu.
Bismarckovi začala jít od huby pěna.
„Propáníčka, snad nedostane záchvat?" zvolal zděšeně pan Dumbrill a možná ze samých sympatií se i jemu v koutcích úst objevila pěna.
„Ne, určitě bude v pořádku," prohlásila pevně Lucy, vymotala vodítko a odvedla Bismarcka od jeho třesoucího se pána. „Teď nám ho tady nechte, a my na něj dohlédneme."
„Proč?" vykřikl chraptivě pan Dumbrill s pohledem upřeným na mne.
Měl jsem na jazyku, že počkáme, jestli Bismarck ponožku vy-zvrátí, a kdyby ne, že by mu to mohlo zablokovat střeva - jako myš Evě - a že bychom mu ji pak museli odstranit operativně. Ale zachytil jsem Lucyin pohled a uvědomil si, že tahle informace by pana Dumbrilla rozhodila ještě víc.
„Abychom se přesvědčili, že ponožku vyzvrátí," řekl jsem.
Zatímco Lucy vedla Bismarcka na oddělení, vyprovodil jsem pana Dumbrilla ven a řekl mu, ať si přestane dělat starosti, jde domů a vychutná si svátečního krocana. Což mě upamatovalo na mražené kuře, které na mě čekalo U Vrbiček. Když jsem se celý skleslý vracel na oddělení, zaslechl jsem hlasité říhnutí. Rozběhl jsem se po chodbě.
„Povedlo se?"
Lucy pozpátku vycházela z Bismarckova kotce. Narovnala se, zavřela dvířka a obrátila se ke mně. „Koukej... koukej!" volala vítězoslavně a zvedla natrávenou červenou ponožku.
„Teď ale vážně nevím, kam ji pověsíme," zažertoval jsem. Úleva, kterou jsem pocítil, spadala na vrub ani ne tak vyvržené ponožce jako úsměvu, kterým se rozjasnil Lucyin obličej.
Když si potěšený pan Dumbrill později pro Bismarcka přijel, podal nám podobnou červenou ponožku - ale tahle se boulila lahví šampaňského.

Co k ukázce dodat? Snad jen, že Bismarck je rotvajler. A že rotvajleři jsou krásní a milí psi. Jsou to ovšem také v průměru 40 až 50 kg velké svalnaté šelmy, které se mohou bez řádné pozornosti změnit v opravdu nebezpečné tvory. Jenže tohle platí pro každého psa bez rozdílu rasy. Na druhou stranu, lže. kdo tvrdí, že rotvajleři jsou agresivní bojové plemeno. Kdo jednou choval rotvajlera, málokdy chce příště jiné plemeno, protože "rotvajler je klidný, vyrovnaný pes. Vyznačuje se oddaností, odvahou a odolností. Při dobrém vedení se lehce podrobuje výcviku.." tento citát a více o RTW nejdete tady a já se teď vrátím ke knihám. Tahle humorně laděná vec plná veterinářských peripetií mě moc bavila. Ani jsem se nerozkoukal a už jsem ji měl v sobě... Pokud vás zaujala ukázka, jednoznačně doporučuju! Ta knížka je taková celá a přitom každá kapitola je trošku jiná, takže se pravděpodobně nudit nebudete.

NA LÁSKU SE NEUMÍRÁ.

JEN TO OBČAS BOLÍ.
KUREVSKY.

„Promiňte, mohu se vám představit? Jsem Ralf Guttman,“ ozval se vedle ní mužský hlas a odněkud se vynořila ruka podávající vizitku. Darcy mrkla na vizitku, potom na muže. Generální ředitel Cometu. Proboha, Comet! Pořadatel akce. A tenhle dědula tomu velí? Vypadá, že by si již zasloužil věnovat se vnoučatům hrajícím si u bazénku.
„Je mi velikou ctí, ani si nedokážete představit, jak si vážím toho, že vás poznávám!“ koktala Darcy a roztřesenými prsty hledala vizitkář v kabelce.
„Smím prosit?“ navrhnul jí pan Guttman obřadně.
Tak na tohle připravena nebyla. Roztřásl se jí žaludek.
„Ale samozřejmě! Velmi ráda!“
Protancovali celý večer. Nedokázala si ho představit jako objekt svých erotických tužeb, ale když ji pozval do svého apartmánu, neodmítla. Petr se bavil se skupinkou podnikatelů, ale pevně věřila, že její odchod s panem Guttmanem, do něhož byla důvěrně zavěšena, mu neunikl. Večer se sice nevyvíjel dle jejích představ, ale co... může si přece pohrát i s dědkem. Alespoň nevyjde ze cviku a ověří si vžité postupy. Na pokoji tasila všechny své ženské zbraně, nahlas se smála pohazujíc dlouhými vlasy, skláněla se k němu, aby cítil dráždivou vůni parfému Nina Ricci, koketně se opřela o jeho rameno. Pak se vyčkávaje posadila na měkkou sedací soupravu. Starý pán se tvářil pořád stejně. Vlídně, ale nevzrušeně. Darcy začala být znechucena. Jasně, nic mu už nefunguje. Šampaňské však objednal skvělé, ta láhev by doma stála určitě více než dva tácy. Vyzývavě si upila. Guttman vysál poslední kapky perlivého moku, přistoupil k ní a poklekl na kolena. Roztáhnul jí stehna, jak nejvíce to v těch šatech jen šlo, a zabořil tvář do jejího výstřihu. Velmi, velmi nešikovně ji mačkal prsa a olizoval napudrovaný dekolt. Když se doplazil až k jejímu uchu, zašeptal cosi jako „dej mi botičku!“


Jo jo. Krásný výstřih na deskách knihy a zajímavý titul, k tomu ještě autorem je žena. Kdo z chlapů by odolal a nechtěl nahlédnout do nitra ženské duše, která žena by nechtěla vědět jestli její milostné touhy jsou výjimečné nebo je sdílí s hrdinkami román(k)u. Cenově přijatelná (199 Kč). Jenže, tak jak z toho všeho možná tušíte, i já si myslím, že jsem se koupí téhle knihy jednoduše stal konzumentem komerčního žánru. A to mě štve. Knížky by se neměly psát proto, aby někoho živily. Teda aspoň ne jako z prvotního popudu. Možná mi teď předhodíte třeba Haška, který chrlil slova na zakázku, každý za zlomek haléře. Jenže v každý Haškově satirický povídce je víc, než v celý týhle knížce. Tahle knížka je zkrátka sériová výroba mletýho masa s kečupem v housce pro rychlé občerstvení. Relativně levný, snadno a rychle stravitelný produkt. Můžete ho jíst týdny a bude vám pořád chutnat, ale pak najednou zjistíte, že vám leze krkem. Tady vám místo flákoty servírují touhu a místo kečupu každou chvilku sex. Prolínající se příběh snad desítek lidí (hlavně dívek a žen) je vyprávěn na přeskáčku po stránce a půl z pohledu každého z nich. Takže ještě před půlkou knihy se ztrácíte možná tak jako v mojí minulé větě :o) V žádným případě vás nechci od četby dílka Anny Adamové odrazovat, přečetl jsem těch asi 200 stran rychle a hltavě a myslím, že co sami nepřečtete, stejně nemůžete poznat na základě názoru někoho druhého. Stejně si ten kebab jednou koupíte nebo půjčíte a dokonce vám bude možná i chutnat, ale bacha na žlučník! Když to budete s podobnými pochoutkami přehánět, brzo vám ho vyoperujou! :o))))

MUSAŠI

          Kvůli zkřížení meče a hole nad Gonnosukeho hlavou nemohl žádný z nich ani postoupit vpřed, ani se stáhnout. Oba věděli, že chybný pohyb by znamenal jistou smrt. Přestože tato pozice byla podobná bezvýchodnému zkřížení dvou mečů, Musaši si byl vědom podstatných rozdílů mezi mečem a holí. Hůl neměla žádnou záštitu, ostří, jílec ani hrot. Ale v rukách experta, jakým byl Gonnosuke, se mohla jakákoli část této sto dvacet centimetrů dlouhé zbraně změnit v ostří, hrot nebo jílec. Hůl byla tudíž mnohem univerzálnější než meč a mohla být použita rovněž jako krátké kopí.
          Musaši nebyl schopen odhadnout Gonnosukeho reakci, nemohl tedy svou zbraň stáhnout. Na druhé straně Gonnosuke byl v ještě mnohem nebezpečnější pozici. jeho zbraň pasivně kryla Musašiho čepel. Kdyby jeho mysl jen na okamžik zaváhala, meč by mu rozsekl hlavu.
Gonnosuke zbledl. Kousal se do spodního rtu, mastný pot se mu leskl kolem zdvižených koutků očí. Jak se zkřížené zbraně začaly třást, začal ztěžka dýchat.
          "Gonnosuke!" zakřičela jeho matka, ve tváři bledá stejně jako on. Napřímila trup a plácla se do boků. "Máš moc nahoře boky!" zaryčela a naklonila se dopředu. Vypadala jako smyslů zbavená, její hlas zněl, jako by plivala krev.
          Zdálo se, že meč a hůl zůstanou do sebe zaklesnuty tak dlouho, až se oba bojovníci promění v kámen. Když zazněl stařenin pokřik, odtrhli se od sebe s ještě větší razancí, než když proti sobě zaútočili.
          Musaši zaryl paty do země a skočil dozadu dobré dva metry. Tato vzdálenost však byla překlenuta rychlým Gonnosukeho výpadem a sto dvaceti centimetry jeho hole. Musaši sotva stačil uskočit stranou.
          Po zmaření tohoto zoufalého útoku zaklopýtal Gonnosuke dopředu, aby získal znovu rovnováhu. Vystavil tak Musašimu svá záda. Musaši vyrazil rychlostí dravého jestřába, a vzápětí se tenký záblesk světla spojil se zádovým svalstvem protivníka, který se zabučením poraženého telete zavrávoral a padl tváří k zemi. Musaši se žuchnutím dosedl do trávy, držel se za břicho.
          "Prohrál jsem," řekl. Gonnosuke se neozýval.
          Gonnosukeho matka nebyla schopna ani slova, bezvýrazně zírala na ležící postavu.
          "Použil jsem horní hranu meče," řekl Musaši, když se k ní otočil. Protože se nezdálo, že to pochopila, dodal: "Doneste mu nějakou vodu. Nic vážného se mu
nestalo."
          "Cože?" vykřikla nevěřícně stařena. Když viděla, že synovi neteče krev, dopotácela se k němu a objala ho. Volala na něj, pak mu přinesla vodu a třásla s ním tak dlouho, až se probral.
          Gonnosuke několik minut prázdně zíral na Musašiho, pak k němu došel a sklonil se před ním až k zemi. "Omlouvám se. Jste na mě příliš dobrý," řekl prostě.
          Musaši se probral z polosnění, uchopil Gonnosukeho za ruku a řekl: "Kdepak. Já jsem prohrál."
          Rozevřel předek kimona. "Podívejte se na tohle," ukazoval místo, kde jej zasáhla hůl. "Stačilo málo a byl bych mrtvý." Jeho hlas se trochu třásl, protože si nedokázal vybavit, kdy a jak k té ráně přišel.
          Gonnosuke a jeho matka zírali na červenou skvrnu, ale nic neřekli.
          Musaši si znovu utáhl kimono a zeptal se stařeny, proč upozornila svého syna na jeho boky. Pozorovala na jeho postoji něco chybného nebo nebezpečného?
          "Nejsem v těchto věcech odbornicí, ale když jsem viděla, jak veškerou sílu vynakládá na udržení vašeho meče, tak se mi zdálo, že nemá žádnou šanci. Nemohl postoupit dopředu ani se stáhnout, byl příliš vzrušený. Ale přišlo mi, že když sníží boky a ruce nechá tak, jak byly, konec jeho hole zákonitě zasáhne vaši hruď. Seběhlo se to tak najednou. V té chvíli jsem si nebyla plně vědoma, co říkám."
          Musaši přikývl, musel uznat, že měl štěstí, že se mu dostalo užitečné lekce, aniž by za ni musel zaplatit životem. Gonnosuke také poslouchal s upřímným zájmem, nepochybně to i jemu poskytlo nový vhled do podstaty věci. To, co právě zažil, nebylo jen pomíjivým zjevením, ale cestou na hranici života a smrti. Jeho matka, když zjistila, že je jen krok od naprosté zkázy, mu poskytla lekci v umění přežít.
          O mnoho let později stvořil Gonnosuke svůj styl a stal se široko daleko známým.
          Techniku, kterou tehdy jeho matka objevila, zaznamenal ve svém spise. Přestože věnoval matčině starostlivosti a zápasu s Musašim poměrně hodně prostoru, o svém vítězství se ani slůvkem nezmínil. Ba naopak, po zbytek života lidem vyprávěl, že prohrál a že tato porážka pro něj byla neocenitelnou lekcí.
          Musaši popřál matce a jejímu synovi vše nejlepší a pokračoval z Inodžigahary do Kamisuwy.
       Netušil, že v jeho stopách jde samuraj, který se vyptává všech podkoních v přepřahacích stanicích stejně jako ostatních pocestných, zda nepotkali Musašiho.

Bichle Musaši čítá něco přes 900 stran japonského středověku. Ke čtení ji doporučuju hlavně těm, kteří mají orientální tématiku v oblibě. Víte dobře, že nerad prozrazuji děj, takže, co napsat dál? :o) Dobře se mi četla před spaním. Postava charismatického Musašiho je skvěle propracovaná a vůbec není jednoznačně kladná. Oproti tomu, stařen(k)a Osugi a její proměna z naprosté bestie v babičku, která nakonec prohlédla a dala se správnou cestou, mi připadá dětinsky naivní, ale co už, třeba se i v životě dokáže padouch otočit o 180 stupňů a začít sekat latinu :o)
A shrnutí závěrem? Už jsem si koupil další Jošikawův titul "TAIKO" a chystám se na "Mijamoto Musaši. Život a dílo - mýtus a skutečnost" od Kendži Tokicu