PRVNÍ KJÚ

Jednoho zimního večera počátkem čtyřicátých let se všichni významní hráči go z Koreje shromáždili v sídle pana Čo, aby slavnostně přivítali vzácného hosta. Byl jím japonský profesionální hráč go Minoru Kitani, držitel osmého danu, neboli osmé mistrovské třídy.
Šlo sice jen o přátelskou návštěvu, ale jak partie s mistrem pokračovaly, vzduch pokoje pro hosty houstI rivalitou, jež mezi oběma zeměmi existovala už tisíce let, stejně jako dýmem z cigaret; všichni z přítomných, kdo na to měli věk, kouřili téměř nepřetržitě.
Netrvalo však dlouho a veškerá soupeřivost se začala měnit ve stále sílící pocity studu, neboť všechna utkání byla jednostrannou záležitostí. Ani s handicapem dvou kamenů nebyl žádný korejský hráč schopen byť jedinkrát s japonským profesionálem vyhrát. To bylo zcela pochopitelné, když se vezme do úvahy, jak se v obou zemích k této hře přistupovalo. V Japonsku už od 17. století vláda podporovala profesionální hráče a školy go a napomáhala jejich rozvoji. Korejci go považovali pouze za jednu z her pro ukrácení dlouhé chvíle, rozšířenou mezi aristokraty - nikdy nevznikla snaha o podporu a rozšíření go i mimo privilegované vrstvy. Tudíž nebylo divu, že takzvaně špičkoví korejští hráči navzdory handicapu dvou kamenů jeden po druhém prohrávali s proslulým profesionálem, jehož země tuto hru rozvíjela několik staletí.
Shromáždění Korejci stále nerealisticky věřili, že alespoň jednomu z nich se nějakým způsobem podaří nad mistrem vyhrát.


Mnozí tvrdí, že Go je dokonalejší hra než šachy. Nevím, Go hrát neumím, ani pořádně neznám pravidla. Pravděpodobně záleží na jaké úrovni se obě dvě hry hrají a porovnávají. Nicméně na šachy nedám dopustit, ačkoliv nejsem nijak zvlášť dobrý hráč-amatér. Zcela jistě mě Go fascinuje jako každá strategická hra. Porovnám-li šachy s dámou, je jasné, že pokud v šachu domyslíte jen dva tahy dopředu a v dámě jste schopni propočítat kombinace do desátého tahu, pak vám bude dáma připadat vyspělejší a ušlechtilejší hra. Ikdyž o Go nevím skoro nic, knížka mě pobavila. Není to žádný hit. Spíš si ji cením jako náhled do asijské mentality a kultury.

MŮJ ŽIVOT NA CHATU

Položil mi na stůl dva tácy, ještě se trochu upravil a odešel. Byl rozhodně lepší než ten včera, kterej sice v pohodě zaplatil, ale bylo to jenom trápení. Ještě že jsem ho tak brzo vyhodila Naštěstí to bylo jenom jedno číslo. S tímhle frajerem to ale bylo krásný, skoro jsem zapomněla na celej svět. Když jsem se probudila, chtěla jsem ho obejmout, ale už vstával, že musí jít. Škoda Konečně chlap, co by mi tady nevadil, a možná nejen přes noc. Jmenuju se Pavla a jsem ve čtvrťáku vysoký ekonomický. Učení mi vcelku jde, ale ze všeho nejradši mám sex! Fakt, jsem taková nymfomanka Pořád bych to dělala Před půl rokem mi kámoška řekla, že jsem hloupá, když nedělám sex za peníze. "Já ale nejsem ňáká děvka!" odpálila jsem ji. "To taky neříkám, ale vím, jak to máš ráda, a peníze potřebuješ. Minimálně na nájem a jídlo, ne?" nedala se Jitka zviklat. "To jo, ale mně to přijde takový blbý." "Jak blbý, prostě za to chlapi rádi zaplatěj a ty si navíc ještě užiješ. Jasně, že to nebude jako v Perlovce, že bys šla s každým. Prostě si je budeš vybírat na chatu!" "Na chatu?" "Jasně, zítra ti to ukážu a už večer můžeš mít pěknýho a prachatýho chlapa v posteli. To mi věř!" Druhej den jsem se všechno naučila a poprvý se zalogovala Ještě štěstí, že ve škole nikdo nesleduje, kam se připojujem. Začala jsem tedy častějc chodit do knihovny a už první den jsem ulovila dobrýho chlapa Byl to třicátník a ženáč. Na ten sex je to určitě lepší než nějakej ztrémovanej zajíček. Dost mě vzrušoval, a jak to uměl! Dělali jsme to až do rána! Ráno mi dal patnáct stovek, jak jsme se dohodli, a já navíc byla po dlouhý době zase několikrát uspokojená. Myslela jsem si, že to hude můj hlavní zákazník, ale Libor, tak se totiž ten postelový přeborník jmenoval, nemohl tak často. O to víc jsem se pak na něho těšila. Bylo to potom takový zvláštní.

Tahle knížka, kterou napsal Miroslav Oupic, no těpic, to je výkon. Podle upoutávky první český román o chatování. Možná první ale zdaleka ne román. Abych jenom nehaněl, přiznávám, že čte se to rychle a snadno. Ale jinak je to dost chudá knížka. Klidně si ji přečtěte, ale doporučuji Vám si ji za tímto účelem půjčit nikoliv kupovat, abyste nelitovali peněz, jako lituji já. Nechci autorovi příliš škodit, ale zřejmě si to celé vycucal z prstu. Možná ani nikdy pořádně nechatoval. Anebo chatoval a sepsal jen svoje převážně erotické představy a sny. Od prvního českého románu o chatu bych čekal trochu více důvěryhodnosti, zkušenosti, pořádnou zápletku, možná i více dialogů přímo z chatu. Celkově hodnotím jako mírně podprůměrný začátečnický výkon.

KVINTET

Pořízek zvedl muži, který měl být oloupen, pravou pěst až ke tváři. Pan Patel zahlédl, jak se na zápěstí zablýskl kov. Nic neuslyšel, ale spatřil, jak se pořízkova ústa pohybují, jak cizímu muži cosi říká. Oběti nezbývalo než odevzdat peněženku, hodinky a případně i další cennosti. Když bude mít kliku, lupiči seberou kořist a utečou; třeba to i přežije ve zdraví.
Udělat to, co udělal, bylo nejspíš hloupé. Bylo jich víc a měli váhovou převahu. On byl soudě podle šedivých vlasů vyššího středního věku a kulhání naznačovalo, že se nemůže zcela volně pohybovat. Přesto se bránil.
Pan Patel uviděl, jak od mužova boku vyšvihla nesmírně rychle pravička. Jakoby se mírně protočil v bocích a ramena sebou mávla, aby vložil do rány víc síly.

Pět povídek se slušným spádem a překvapivou pointou bylo to první, co jsem od Forsytha četl. Chápu proč je tak oblíbený. Snad nejvíc se mi líbila povídka "Zázrak", ve které Forsyth píše o příhodě z druhé světové války. Zajímavé je, že téma války tady používá jen jako prostředek k vyprávění a nikoliv jako hlavní motiv a příležitost být patetický. Možná by někoho mohla odradit nepřítomnost hlubokých úvah a myšlenek. Jenže myslím, že pokud Forsythovi jeho zápletky věříte, je veškerá moudrost obsažená přímo v nich a není třeba ji nějak zvlášť "okecávat".