...je věnován přátelům a známým, kteří se mě občas ptají, co jsem četl naposledy pěknýho.
Novinky a vzkazy pro čtenáře mého deníku
HORA HOŘE, DŮM PÁNĚ, EGYPŤAN SINUHET, KAM ZMIZEL ZLATÝ POKLAD REPUBLIKY, SATAN, CANTOR A NEKONEČNO, ŠIFRA MISTRA LEONARDA, DARWINOVY CENY, DOKTOR V DOMĚ, HRUBÝ PYTEL, HRUBÁ ZÁPLATA, NEJHLOUPĚJŠÍ ANDĚL, KVINTET, ALOIS HUDEC MISTR KRUHŮ
Nové přírůstky do knihovny, které jsem našel pod stromečkem:
Novinky v knihkupectví Kosmas
pátek 28. září 2007
GOOGLE STORY
Jsem nadšený uživatel googlu. Tuhle knížku jsem si nemohl nechat ujít. Věděl jsem, že to nebude žádný trhák, ale přeci jenom je to aspoň malé nakouknutí za závěs, kde se rodil nápad a uskutečnění "abecedního rejstříku internetu". Dohledat na internetu info k čemukoliv běžnému, odbornému i ostatnímu je s googlem mnohem jednodušší než kdykoliv před tím. Dějepis internetu by se klidně mohl dělit na období před a po googlu. Ať už google používáte nebo ne, stojí za to tuhle knížku prolistovat a pročíst. Neříkám, že je to klenot, bez kterého bych si svoji knihovnu nedokázal představit, ale několik užitečných věcí jsem v ní už našel a v praxi zkusil :o) Je z ní samosebou dost cítit touha po bestseleru, založená na oprávněné úvaze o googlu jako revoluční technologii vyhledávání. Pamatuju si dobu, kdy jsem hledal na internetu data k seminární práci na střední škole (bylo to kolem roku 1995), tři hodiny jsem trávil zadáváním hesel do všech možných vyhledáváčů, které tehdy byly. Dnes bych tím strávil deset minut. Svoji seminárku bych dneska hodil na svoje osobní stránky, které skoro nikdo nezná, nevadí, bez vlastního přičinění by do týdne byla dohledatelná v googlu na předních pozicích pouze zadáním přesného názvu té seminárky. Takový je google slídil...
pátek 17. srpna 2007
ŠACHOVÝ TUREK
Samozřejmě, ve svém životě už viděl nahé ženy, a se dvěma se i miloval. Jeho dragouni si tehdy ve Slezku dovolili žertík a zaplatili jedné vojandě za to, že z patnáctiletého chlapce učiní muže, jeho kamarádi z toho však měli větší radost než on sám.
Pamatuju si, že když jsem poprvé hrál šachy s počítačem, což bylo v době, kdy PC měl doma na stole jen málokdo, měl jsem z toho ohromný pocit. Sednou si kdykoliv ke stolu a zahrát si hru, na kterou jinak musíte přemluvit někoho z rodiny nebo kamaráda, pro mě mělo svoje kouzlo. Dneska hraju šachy doma i na internetu, ale proti stroji jen výjimečně. Pokud hrajete s člověkem, je ve hře mnohem víc, než znalost a volba nejlepší kombinace. Můžete zapojit moment překvapení, lest, přetvářku, zkrátka strategii velmi podobnou té ze zkutečných bojů. A o tohle Vás počítač připraví. Šachový turek nikoli. Šachový turek totiž není jen šachový automat, ale je to automat, který myslí, a proto je dokonalejší než dnešní počítače. Je neuvěřitelné, že automat z doby Marie Terezie dokáže hrát šachy, že? Ještě, aby to bylo uvěřitelné... Šachový turek byl totiž podvod. Mistrovský klam. Iluze, která si získala můj obdiv, jako každý "nevinný" trik, který škodí maximálně tím, že urazí něčí ješitnost. A proto Vám tuto knihu doporučuju (sakra, je vůbec nějaká kniha, kterou nedoporučuju? :o). Z ukázky vidíte, že románek o šachovém stroji je napěchovaný erotickým dusnem, dál psychologickou zápletkou o vydírání, přátelství, naplněné i nenaplněné lásce, morálních hodnotách, kariéře, která jde přes mrtvoly atd... Je to zkrátka příjemné čtení, navíc založené na pravdě. V závěru autor vysvětluje nakolik pravdivý jeho příběh opravdu je. Děkuji mu za to a Vy si jeho přiznání nechte až na konec, nebo si šachového turka nechte na jindy :o)
středa 15. srpna 2007
PRSATÝ MUŽ A ZLODĚJ PŘÍBĚHŮ
Bylo to hezké místo ve slunečném ohbí řeky s hloučkem kokosových palem, které se nakláněly nad písčitým břehem. Jejich hostitel je ubytoval v první, hostinské části asi padesát metrů dlouhého stavení na kůlech. Druhá část byla určena mužům a majetku, třetí ženám, dětem a vaření.
Šaman Aman Lavi byl nesmírně chytrý, sympatický, a hlavně vtipný člověk. Zálibně, se šibalským úsměvem se občas podíval na Davidova prsa a lakonicky poznamenal jako ten muž na řece, co mu dal jeho druhé jméno: „Majeru mukoop,“ a druhým dechem se zeptal, proč je kmen Ček tak tlustý.
Ale tentokrát mu to Zajíc natřel. Si Lap Lap totiž cítil potřebu uhájit dobré jméno svého domova a použil nečestné zbraně:
„U nás je hrozná majnut - zima, ale opravdu velká...“ a zamyslel se,jak správně tu zimu vylíčit. „Tak velká, že z nebe padají místo vody průhledné kamínky,“ a po očku sledoval posluchače.
„Úúf,“ vydechli překvapením jako na povel.
Prsatý muž potěšeně pokračoval: „A to není všechno,“ zalykal se. Vždycky se zalykal, už od dětství, když mu někdo pozorně naslouchal. To byl na vrcholu blaha. Tam byl asi prvopočátek jeho budoucí spisovatelské dráhy. To čekání na údiv, potlesk, vydechnutí, ho fascinovalo tak, že kvůli tornu dokázal i lhát. Tenkrát na ostrově, ten večer, kdy vysvětloval, proč je tak tlustý, se mu od úst doslova prášilo: „Když je moc velká zima, ptáci spadnou dolů zvětví tou velkou zimou mrtví.“
Mezi Mentawajci zavládlo vzrušení. Rychle pokračoval, že jsou známy i případy, kdy zimou zemřel (tedy zmrzl) člověk. Jenže jak říct mentawajsky „zmrzl“? Konečně se přes drobné jazykové zádrhele upoceně blížil k pointě a vítězoslavně se hrubě chytl svého tučného prsa tak, jak ho za něj chytali oni:
„A proto máme tolik sádla, abychom nezemřeli zimou.“
„Uúff,“ s údivem vydechli mezi symfonií cikád uprostřed teplého večera jeho posluchači. Chvíli bylo ticho, až se ozval Aman Lavi: „Kmen Ček musí být velmi silný.“
„Óó,“ přitakal Si Lap Lap radostně, aniž to na sobě nechal znát, a zadíval se do ohně. Od té doby ho jeho pralesní posluchači, s výjimkou nově příchozích, už nikdy po hrudi neplácali a jméno Prsatý muž si získalo respekt.
Dokonce mu dávali větší porce, ale jídlo se tam opravdu nedalo jíst. Poprvé mu ságo s vepřovou kůží připadalo výjimečně exotické, potom už jen zajímavé a po třicáté prvé z něho skoro zvracel. Nevýživná, první den však na povrchu křupavá a uvnitř měkká hmota mu připomínala chléb, ale druhý, nebo dokonce pátý den, protože ságo se dělá do zásoby, chutnala jako kysele zavánějící žvýkačka s kamennou krustou. Ano, to bylo asi jediné, co z unikátní mentawajské kultury nenáviděl, i když ságo je pro Mentawajce něco jako pro prérijní indiány bizon. Nostalgicky vzpomínal na Alenčiny speciality, kterými ses Veronikou vždycky nacpali k prasknutí.
Opakuju to zas a znova: mám rád příběhy. A proto, když jsem viděl v knihkupectví tenhle název o zloději příběhů, tak jsem nedokázal odolat. Navíc, skvělé recenze a označení nejlepšího současného českého románu roku... hm hm hm! No, nevím, určitě je to zajímavá knížka, celkem poutavě napsaná, ale pod nejlepším románem roku si představuju trošku lepší knihu. Aspoň trošku lepší :o) Nejvíc mě na ní zklamala kritická sebereflexe světových válek a poválečného Československa. Každý máme někoho mezi předky, kteří to vše zažili na vlastní kůži a dodnes nás to všechny ovlivňuje. Ale připadá mi, že na světě neexistuje jiný národ, než Češi, který by si toho nechal tolik líbit a pak ještě četl knihy a koukal na filmy, které jejich utrpení propírají a převrací. Osobně jsem pro tlustou čáru, která pošle do háje všechny polemisty a šťouraly i s jejich novými pohledy na dávné věci. Jsme tady a teď, a žít, psát a točit bychom měli hlavně o současnosti a budoucnosti, protože ti další, co příjdou po nás, budou zase překrucovat. A vůbec nejlepší by bylo, kdyby se v češtině víc psalo bez politických nádechů. Celkově tahle knížka vůbec není špatná, tajmeství, exotika, napětí, erotika. Vím, že další -tika je politika, ale já ji zkrátka nemusím. Doporučte mi někdo, prosím, současného českého Čapka, Haška, Shema, Waltariho, prosím...