Novinky v knihkupectví Kosmas

čtvrtek 21. září 2023

REALITA NENÍ ČÍM SE ZDÁ

13. Mysterium

Pravda se nachází v hlubinách.
Demokritos

Popsal jsem zde, co si osobně myslím o podstatě věcí ve světle toho, co jsme dosud zjistili. Shrnul jsem vývoj některých klíčových idejí fundamentální fyziky. Přiblížil jsem velké objevy, které učinila fyzika ve 20. století, a načrtl obraz světa, který se vynořil z nedávného bádání o kvantové teorii gravitace.

Jsem si tím vším jistý? Nejsem.

Jednou z prvních a nejkrásnějších dochovaných stránek v historii vědy je pasáž v Platónově dialogu Faidón, kde Sokrates vysvětluje tvar Země.

Sokrates říká, že „věří“, že Země je kulatá a že jsou na ní hluboká údolí, kde žijí lidé. V podstatě má pravdu, 1 když jeho představy zní trochu mlhavě. A dodává: „Nejsem sí jist“ Tato stránka díla je mnohem cennější než všechny ty nesmysly o nesmrtelnosti duše, které vyplňují zbytek dialogu. Není to jenom nejstarší text, jenž se zachoval, kde se explicitně hovoří o skutečnosti, že Země musí mít sférický tvar. Důležitější je, že z oněch řádek jasně a zřetelně promlouvá Platónovo doznání, že existují meze znalostí dané doby. „Nejsem si jist,“ říká ústy Sokratovými.

Toto kritické, otevřeně formulované vědomí vlastní nevědomosti leží v samém středu vědeckého myšlení. Právě díky vědomí hranic vlastních znalostí jsme se toho o světě dozvěděli už mnohé. Nejsme si úplně jisti skoro ničím, stejně jako Sokrates si nebyl jist kulatostí Země. Bádáme na samých hranicích poznaného.

Vědomí hranic našeho poznání je současně i vědomím faktu, že to, co dnes víme, se zítra může ukázat jako chybné či nepřesné. Pouze tím, že jsme si neustále vědomí, že naše dnešní představy mohou být nakonec špatné, se dokážeme oprošťovat od mylných idejí a dozvídat se něco nového. Poznat něco nového vyžaduje odvahu přijmout fakt, že vše, co si myslíme, že víme (včetně všech našich nejhlouběji zakořeněných přesvědčení), může být nakonec chybné či přinejmenším naivní. Že jsou to pouhé stíny na stěnách Platónovy jeskyně.

Věda se rodí z tohoto aktu pokory: nevěřit slepě v naše minulé vědění ani v naší intuici. Nevěřit tomu, co všichni kolem říkají. Nedůvěřovat znalostem, které nashromáždili naši otcové a dědové. Nenajdeme nic nového, budeme-li se domnívat, že všechno podstatné už známe, nebo předpokládat, že to bylo zapsáno již v pradávných knihách, nebo že to znali už stařešinové našeho kmene. Staletí, ve kterých lidé jenom slepě věřili, byla právě ta staletí, ve kterých se poznání světa posunulo jen málo. Kdyby Einstein, Newton a Koperník důvěřovali ve znalosti svých otců, nikdy by nic nezpochybnili a nikdy by nedokázali posunout znalost vpřed. Kdyby nikdo nepochyboval, stále bychom ještě uctívali faraony a byli přesvědčeni, že Zemi nese na svém krunýři obrovská želva. I ty nejověřenější objevy (třeba ty Newtonovy) se nakonec mohou ukázat (jak zjistil Einstein) jako příliš zjednodušující.

Věda je občas kritizována Za to, že prý dokáže vysvětlit úplně všechno, že se tváří, jako by měla odpověď na jakoukoli otázku. Je to prapodivné obvinění. Jak ví každý vědec v kterékoli výzkumné instituci, dělat vědu znamená dennodenně s námahou překonávat hranice vlastní nevědomosti - existuje bezpočet věcí, které neznáte a které nedokážete pochopit. To je vážně hodně jiné nežli tvrzení, že všechno víme. Vůbec netušíme, jakou novou částici mohou napřesrok objevit v laboratoři CERN, co ve vesmíru odhalí naše budoucí teleskopy nebo jaké rovnice opravdu popisují svět. Neumíme obecně vyřešit rovnice, které už máme, a někdy ani nevíme, co znamenají. Nevíme, jestli ona nádherná teorie, na které pracujeme, je správná. Nevíme, co bylo před velkým třeskem, jak přesně funguje bouře nebo bakterie nebo naše oko nebo buňky v našem vlastním těle, nevíme, co jsou naše myšlenkové pochody. Vědec je někdo, kdo žije svůj život s vědomím vlastní hluboké nevědomosti, je v přímém kontaktu s bezpočtem vlastních omezení, s mezemi svého chápání.

Jestliže si ale nejsme ničím jisti, jak se můžeme spolehnout na co. co nám věda říká? Odpověď je prostá, Věda není spolehlivá proto, že poskytuje jistoty. Je spolehlivá proto, že nám dává ty nejlepší odpovědi, které dnes máme. Věda je maximum toho, co víme o problémech jimž čelíme. Právě její otevřenost, fakt, že neustále zpochybňuje naše současné poznání, nám zaručuje, že její odpovědi jsou ty nejlepší, jaké dnes existují. Naleznete-li lepší odpovědi, pak se vědou stanou tyto lepší odpovědi.
 

Knížka se zaměřuje na podstatu gravitace. Vysvětluje autorovu upřednostňovanou hypotézu, že prostor má kvantový charakter, že existuje něco jako minimální jednotka prostoru, která se už dál nedá rozdělit a že podobně funguje i gravitace, a že prostor, gravitace, čas a vlastně vše, co vnímáme jako hmotu a energii je projevem jednoho pole.

PONDĚLÍ ZAČÍNÁ V SOBOTU

 

Měl jsem tedy co do činění s takzvaným kouzelným, nerozměnitelným pětníkem, variantou známého pohádkového platidla, a mohl jsem zblízka sledovat proces jeho fungování. Samotný fakt nerozměnitelnosti mě, abych pravdu řekl, příliš nezaujal. Mou představivost zjitřila především samotná možnost mimoprostorového přenosu hmotného tělesa. Bylo mi naprosto jasné, že tajemný přesun pětníku od prodavače ke kupujícímu není ničím jiným než ojedinělým případem slovutné teleportace, milovníkům vědecké fantastiky rovněž dobře známé pod různými pseudonymy - hyperpřesun, repagulární skok, Tarantogův fenomén... Obzory, které se tímto otevíraly, byly fenomenální.

Přečteno. Čekal jsem trošku více, nebo možná něco trošku jiného, ale vlastně jsem se docela dobře bavil a přelouskal to poměrně rychle. Určitě to není kombinace Harryho Potera a Teorie velkého třesku. Tohle srovnání kulhá na obě nohy. Občas se tu kouzlí a dějou se nadpřirozené věci v kulisách městečka sovětsky realistického, což vede ke směšným situacím, řekl bych skoro až k absurdním fraškám. Mně nabíhal úplně jiný kus, Mistr a Markétka.

neděle 17. září 2023

TĚŽKÁ PLANETA

1. Víte něco o kanálech na Marsu? Kdo první se domníval, že je vidí?

2. Jakou část zemské kůry představuje křemík? Které důležité přírodní materiály mají jako součást křemík? Jaký technický význam čistý křemík má? 

3. Pokusy Dicka Jarvise dorozumět se s Ťuílem připomínají dnešní pokusy sdělit možným inteligentním obyvatelům jiných planetárních soustav, že tu jsme. Jakým způsobem byste využili rádia k dorozumění s mimozemšťany, kteří neznají náš jazyk a nic o nás nevědí, vy? Jak byste popsali vzhled Člověka? 

4. Vyhledejte nejčerstvější poznatky o povrchu Marsu, o jeho atmosféře a srovnejte je s podmínkami, které popisuje Weinbaum. 

5. Weinbaumovo tvrzení, že Merkur není z Marsu viditelný pouhým okem, správné? Jak asi vypadá z Marsu Země? A co náš Měsíc?

6. Vypočítejte jaký, tlak je asi na povrchu Jupitera. Jaká by pod tímto tlakem byla hustota vzduchu? 

7. Autor tvrdí, že Těžká planeta je součástí systému s pěti oběžnicemi, což ví i její obyvatel. Z toho vyplývá, že tvorové, kteří na planetě žijí musí mít tušení o astronomii. Ale co myslíte - co mohou obyvatelé Jupitera (samozřejmé jen hypotetičtí znát z astronomie? Co by mohli zahlédnout skrz tamní atmosféru? Jakými metodami se dají získávat poznatky, o vesmíru, když není možné přímé pozorování optickými přístroji? 

8. Venuše je velice neobvyklá planeta. Přitažlivost na jejím povrchu je asi o pětinu nižší než na Zemi, tlak atmosféry je však padesátkrát vyšší. Co víme podmínkách na povrchu Venuše?


9.  V geometrii v rovině (dvojrozměrná geometrie) má přímka rovnici ax + by + c = 0. V geometrii v prostoru (trojrozměrná geometrie) má obdobný útvar — rovina — rovnici ax + by + cz + d = 0. Jakou rovnici bude mít odpovídající útvar — „nadrovina" — ve čtyřrozměrném prostoru? 

10. Sestrojte si podle obr. 1 trojrozměrný model teseraktu a porovnejte ho s dvojrozměrným zobrazením krychle. Jsou si jejich zkreslení podobná? Najdete v teseraktu osm krychlí (šest z nich zkreslených)? 

11. Teserakt můžeme rovněž nazývat hyperkrychle. Co je potom hyperprostor? Je možné, aby existovaly hyperčtyřstěny, hyperelipsoidy atd.? 

12. Co myslíte, že představuje nerozměrná geometrie? 

13. Heinlein říká, že jedním ze čtvrtých rozměrů je čas. V jakém smyslu je čas čtvrtým rozměrem? Je pravda, že v našem světě existují jen trojrozměrné předměty? Co je to „momentální" krychle? Jak ji zjistíme? Jak by se její účinky projevovaly v okolí? Dá se o něčem, co nelze nijak zjistit a co se ani neprojevuje účinky na okolí, tvrdit, že to existuje? 

16. Je-li čas čtvrtým rozměrem, jak se liší od tří ostatních? Jaké jsou jednotky měření času ve srovnání s jednotkami, ostatních tří rozměrů? Jak se liší cestování časem od cestování ostatními třemi rozměry? Může-li předmět rotovat ve třech rozměrech, přičemž se např. délka mění na šířku atp., je možné, že by rotoval časem, přičemž by se jeho délka protáhla do budoucnosti? 

17. V Einsteinově teorii relativity je časoprostor" důležitým pojmem, Co je to? 

18. Hmota má tři (někdy se uvádějí také čtyři) skupenské stavy. Vyjmenujte je a podejte jejich charakteristiku! 

 19. Kron měří čas podle slunečních otáček. Jak rychle se Slunce otáčí kolem své osy? Otáčí se na celém povrchu rovnoměrně jako třeba Země?

20. Co je Ďáblova rokle v Arizoně? Vysvětlete podobnost tohoto útvaru s měsíčními krátery! 

21. Clement hovoří o neutroniu v jádrech hvězd, hmotě tvořené natěsnanými neutrony. Co jsou to neutrony? Jak a za jakých podmínek se mohou spojovat, aby vytvořily neutronium? 

22. Jaký je běžný průměr atomu a neutronu? Jaký je objem atomu ve srovnání s objemem neutronu? Kdyby se všechna hmota Slunce přeměnila v neutronium, jaký by mělo Slunce průměr? 

23. Clement se zmiňuje o dvou malých hvězdách těsně vedle sebe, které se vzájemně obíhají a navíc obíhají i samotný Sírius. Sírius má skutečně menšího průvodce, který byl objeven dříve než byl spatřen. Jak k tomu mohlo dojít?

24. Clement udává vzdálenosti v násobcích slunečního průměru. Je to výhodnější, než kdyby je udával v kilometrech? Proč? 

25. Topologie je jedním z odvětví matematiky. Jaká další odvětví znáte? Víte, čím se zabývají? 

26. Jak vznikl název Harvardské univerzity? Znáte jiné slavné světové univerzity? Jak stará je Karlova univerzita v Praze? Jsou v Evropě ještě starší univerzity? 

27. Které jsou tři nejdůležitější složky lidské potravy? Která z nich je nejvíc nedostatková, zvláště v rozvojových zemích?

28. Kolik očí mají živočichové z různých skupin? Jakou výhodu mají dvě oči, které mají velkou většinou obratlovci? U kterých živočichů oči zakrňuji? 

29. Co je symbióza a co parazitismus? 

30. Myslíte, že lze i na Zemi objevit neznámé a výjimečné živočichy? Vždyť když byl objeven v Austrálii ptakopysk podivný (Ornithorhynchus anatinus), bylo obtížné přesvědčit evropské přírodovědce, že nejde o vtip. Víte ještě o nějakých jiných živočiších, které musí Člověk nejdříve spatřit, aby byl ochoten uvěřit, že existuji? A kdybyste znali všechny živočišné druhy na Zemi kromě druhu Homo sapiens myslíte, že byste dokázali předpokládat jeho existenci? 


31. Rostlinný život je v moři asi čtyřikrát hojnější než na souši. Naše současné zdroje potravin pocházejí především ze suchozemské vegetace a živočichů. Kdyby tedy člověk dokázal vytěžit z moře tolik co získá na pevnině, zdroje potravin by se mohly zpětinásobit Zároveň se však každých čtyřicet sedm let zdvojnásobuje počet obyvatel naší planety. Jak dlouho bude při současném vývoji populace trvat, než nás bude pětkrát víc? Je podle vás Clarkův optimismus oprávněný? Za jakých podmínek by byl reálný? 

32. Biology dnes velmi zajímají delfíni - a zkuste si najít nějakou z knížek, které o těchto mořských savcích vyšly. A až si některou přečtete, pokuste se odpovědět i na tuto otázku: Jsou-li delfíni (mimochodem, jak se liší od jiných mořských savců jako jsou ploutvonožci, ochechule a velryby?) velmi inteligentní, proč nevyvinuli nějakou civilizaci? 

33. Co by mohlo potkat velryby, kdyby lidé začali ve velkém těžit a zpracovávat mořské korýše a plankton? 

34. Proč pojmenoval Clarke plovoucí základnu ve své povídce právě Hermann Melville? 

35 Většina teorií zemského magnetického pole předpokládá přítomnost železa ve středu Země. Domníváte se, že i Měsíc má železné jádro?

36. Jak funguje chlorid vápenatý ve skafandru? 

37. Vyhledejte si zprávy o přistání na Měsíci a podívejte se, co se v nich říká o měsíčním prachu.

38. Jaké je jiné označení kobalaminu, jakou má účinnost a složení? 

39. Jak se projevuje přidávání některých antibiotik do potravy domácích zvířat?

40. Chlorozlatitanový ion se skládá z iontu trojmocného zlata (Au3+) na nějž jsou navázány Čtyři ionty chlóru (Cl). Takové sloučenině se říká koordinační čili komplex. Znáte jiné koordinační sloučeniny? Některé z nich jsou pro děje v organismech velmi významné. 

41. Základní jednotkou množství látky je jeden mol. Pokuste se ho definovat. Poznámka: Aurem je obdobou slova hem, což je součást krevního barviva hemoglobinu. Červený hem je koordinační sloučenina porfyrinu, o kterém se mluví v povídce, a iontu trojmocného železa.

42. Je myslitelné, že se vykopávky v údolí Indu provádějí prastarým způsobem se zástupy nosičů hlíny, když je pro autora zároveň doprava buldozerů na Mars samozřejmostí? A proč? 

43. Kdo rozluštil písmo Chetitů? 

44. Co je to rosettská deska? 

45. Co víte o Pompejích? Proč je toto starořímské město tak dobře zachováno?

46. Jak se staví odborníci z úřadů pro patenty a vynálezy k pokusům o perpetuum mobile? Všechny z nich, což je charakteristickým znakem, porušují buď první nebo druhou termodynamickou větu. Proč?

47. Oceán je nositelem značného množství tepla - dokonce i jeho polární oblasti. Proč však musí námořní loď spalovat palivo? Proč není možné využít oceánského tepla? 

48. Když uvažujete o první termodynamické větě, jisté vás napadne otázka, odkud se bere obrovské množství energie vyzařované Sluncem i ostatními hvězdami. Zkuste to vysvětlit.

49. Znáte nějaká slavná "perpetuum mobile" minulosti? Co bylo v jednotlivých případech obyčejně tím nepřekonatelným háčkem? A co myslíte nešlo někdy také o předem zamýšlený podvod? 

50. Termodynamické věty vycházejí z obecné zkušenosti vědců. Nikdy neviděli, že by některá z těchto vět byla porušena. Vědci však pozorují jen určitou část vesmíru a tudíž i jen určité prostředí. Co ale vnější vesmír, vzdálený od nás miliardy let, co nitro Slunce? Můžeme si být zcela jisti, že tytéž zákony platí všude a za všech podmínek?

51. Které elementární částice znáte?

52. Co to je pulsar?

53. Kdyby se Slunce skutečně smrštilo a stalo neutronovou hvězdou,
aniž by přitom něco ztratilo ze své hmoty, ovlivnilo by to jeho přitažlivé
působení na Zemi?

54. Co je příčinou přílivu a odlivu? Jak to, že Měsíc působí na tyto
jevy výrazněji než Slunce, ačkoli na samotnou Zemi působí přitažlivost
Slunce mnohem výrazněji než přitažlivost Měsice?





 

KDO ZAVRAŘDIL ÚČASTNÍKY DJATLOVOVY EXPEDICE?

ČLENOVÉ VÝPRAVY

Skupinu tvořilo pět studentů Uralského polytechnického institutu (UPI) ve Sverdlovsku, tři čerstvě diplomovaní inženýři a jeden lyžařský instruktor. Desátý člen výpravy se ze skupiny v průběhu cesty odpojil a vrátil se zpět.

Igor Alexejevič Djatlov

23 let (narozen 13. ledna 1936)
Energický vůdce a hlavní organizátor expedice. Přemýšlivý a aktivní student 5. ročníku Fakulty radiotechniky UPI. Už ve 2. ročníku školy sám navrhl a zkonstruoval rádio, které vzal s sebou na jednu z předchozích turistických výprav. Vynalezl i originální závěsná cestovní kamna určená k vytápění stanu. S turistikou a pohybem v zimní divočině měl dlouholeté zkušenosti. Výpravu do oblasti Severního Uralu organizoval společné se Zinajdou Kolmogorovovou, do které byl údajně zamilovaný (zřejmě šlo ale jen o platonický vztah). V kapse Igorovy bundy vyšetřovatelé našli právě Zinajdinu fotografii.

Našli je v zimě, oblečené pouze do spodního prádla, rozeseté ve sněhu daleko od tábora. Ohořelé, zohavené. S rozmačkanými hrudníky, bez očí, bez jazyka... Jejich oděvy byly radioaktivní, ve fotoaparátu měli snímek postavy připomínající sněžného muže. Jak zemřelo devět vysokoškoláků, kteří chtěli přenocovat pod uralskou Mrtvou horou? Zabila je lavina? Silný výboj elektrického proudu? Kulový blesk? Plazmoid? Nově vyvíjená zbraň? Vojáci? Opilí ruští papaláši? Domorodí Mansijové? Chantové? Trestanci z gulagu? UFO? Sněžný muž? Zabili se navzájem?

Těžko soudit, každopádně se stalo populárním říkat, že už je jasné, jak se to stalo, jenom se to vždycky špatně dokazuje.



pátek 11. srpna 2023

KONEC DĚTSTVÍ

 Náhled na titulní stranu knihy

          
 PŘEDMLUVA
...
Počátkem padesátých let, kdy tato kniha vznikala, jsem ještě věřil důkazům tzv. paranormálních jevů a použil je jako hlavní téma příběhu. O čtyřicet let a několik milionů dolarů později (mluvím o penězích, které Yorkshire Television vložila do mých pořadů Záhady světa a Svět tajemných sil) je ze mě téměř bezvýhradný skeptik. Slyšel jsem víc než dost falešných tvrzení a viděl až moc podvodnických triků. K poznání jsem dospíval dlouho a občas jsem se ztrapnil. Například:

I když je těžké si vybavit ten hektický a popletený den s Arthurem Koestlerem, Johnem Taylorem, Davidem Bohmem a Johnem Hastedem na Birkbeck College ve čtyřiasedmdesátém, myslím, že podání Uriho Gellera v My Stony je nepříjemně přesné. „Arthur C. Clarke v tu chvíli už nepochyboval. Řekl něco jako: ‚Bože! Ona je to pravda! O tomhle jsem psal v Konci dětství... Ti pochybovační kouzelnící a novináři ať přinesou důkazy, nebo sklapnou. Pokud nedovedou zopakovakt to, co Geller dělá v přísně kontrolovaných podmínkách, nemají se co vyjadřovat.”

V kontextu chaosu, jaký na Birkbecku panoval, je formulace „přísně kontrolované podmínky” k smíchu. Poslední věta ale sedí, protože právě k tomu později došlo. (Příklad najdete třeba v The Magic of Uri Geller Jamese Randiho.) Přesto musím přiznat, že mám pro Uriho Gellera slabost; i když za sebou po celém světě zanechal brázdu zohýbaných lžic a popraskaných reputací, poskytoval potřebné rozptýlení v nejistých a nešťastných časech.

V prvním vydání Konce dětství mnoho čtenářů zarazilo prohlášení „Názory vyjádřené v této knize nejsou názory jejího autora”. To jsem nemyslel jako vtip; nedávno mi vyšlo Zkoumání vesmíru, kde jsem vykreslil optimistický obrázek naší budoucí expanze do kosmu. Teď jsem napsal knížku, která hlásala, že „hvězdy nejsou pro člověka”, a nepřál jsem si, aby si někdo myslel, že jsem najednou obrátil.

Dnes bych záběr onoho prohlášení omezil na devadesát devět procent „paranormálních úkazů” (přece nemohou být všechny podfuk) a sto procent „setkání” s mimozemšťany. Velmi by mě mrzelo, kdyby i tato kniha přispěla ke klamání důvěřivců, které tak cynicky zneužívají média. Knihkupectví, trafiky i éter zamořily oblbující slátaniny o ufounech, parapsychických schopnostech, astrologii, energii pyramid, „propojení” a tak dále. Někdo na tom chce s koncem tisíciletí ještě vydělat.

Znamená to, že Konec dětství, když se zabývá jak paranormálnem, tak návštěvníky z vesmíru, už nemá co říci? Rozhodně ne, vždyť je to literární dílo! Válka světů nás stále baví, i když Marťani v roce 1898 neugrilovali Woking, dokonce ani New Jersey v roce 1938.

...

ÚRYVEK Z PRVNÍ KAPITOLY:
...

Reinhold scházel z návrší, ze všech stran obklopený hvězdami. Na moři Forrestal stále ohmatával vodu prsty světel, lešení kolem Kolumba dál na břehu se proměnilo v rozsvícený vánoční stromek. Jen vystrčená příď lodi rýsovala proti hvězdám stín.

Na ubikaci vyřvávalo rádio taneční hudbu a Reinhold mimovolně zrychlil krok do rytmu.

Už byl skoro na úzké silničce natažené podél písků, když ho snad předtucha, snad pohyb zahlédnutý koutkem oka přiměl zastavit. Nechápavě přeskakoval zrakem ze souše na moře a zpátky, teprve za chvilku ho napadlo podívat se na nebe.

V témž okamžiku jako Konrad Schneider i Reinhold Hoffmann pochopil, že svůj závod prohrál. A že ho prohrál ne o pár týdnů nebo měsíců, jak se obával, ale o tisíce let. Ohromné mlčenlivé stíny, které se pohybovaly po nebi plném hvězd víc mil nad jeho hlavou, než si troufal odhadnout, a proti nimž byl jeho Kolumbus stejně zaostalý jako dlabané kánoe doby kamenné proti Kolumbovi. Chvíli, která mu připadala jako věčnost, se Reinhold díval, a celý svět s ním, jak obří lodě nekonečně majestátně klesají, až konečně uslyšel tenké kvílení – to vstoupily do řídké stratosféry.

Nemrzelo ho, že smetly jeho celoživotní dílo. Dřel, aby člověka povznesl ke hvězdám, a když měl hotovo, sestoupily osamělé netečné hvězdy k němu. V ten moment dějiny zatajily dech a přítomnost se odlomila od minulosti, jako když se od ledovce odlomí kra a v pýše samoty odpluje na moře. Všechny úspěchy minulosti ztratily smysl a Reinholdovi se v hlavě odrážela ozvěnou jediná myšlenka: Lidstvo už není samo.


Ačkoliv musím připustit, že pro mne celý příběh postupně ztrácel působivost, ten první dojem, který ve mně nechala právě citovaná pasáž - obzvláště pak věta: "přítomnost se odlomila od minulosti", při které se mi skoro zatajil dech, ze mě nevyprchal až do konce. A ten mě překvapil znovu, teda tentokrát spíš zaskočil. Ale to už bych napsal moc...

středa 9. srpna 2023

2010: DRUHÁ VESMÍRNÁ ODYSEA

PODĚKOVÁNÍ

Můj první dík musí samozřejmě patřit Stanleymu Kubrickovi. Už je to pěkné dávno, co mi psal a vyptával se, jestli bych neměl nějaké nápady na „příslovečně dobrý vědeckofantastický film".

Hned potom bych chtěl vyjádřit vděčnost svému příteli a agentu (tahle dvě slova neznamenají vždycky synonyma) Scottu Meredithovi za to, že si uvědomil, že v desetistránkové filmové synopsi, kterou jsem mu poslal jen jako intelektuální cvičení, se skrývají podstatně širší možnosti, a že jsem tím povinován příštím generacím etc. etc...

Další díky patří:

Seňoru Jorgovi Luizi Califovi z Rio de Janeira za dopis, který mne přiměl začít vážné přemýšlet o případném pokračování (poté co jsem léta tvrdil, že jakékoli je jasně nemožné).

Doktoru Bruci Murraýovi, bývalému řediteli Jet Propulsion Laboratory, Pasadena, a doktoru Franku Jordanovi, rovněž z JPL, za to, že mi na počítači spočítali polohu Lagrangeova bodu I v soustavě Io-Jupiter. Může připadat zvláštní, že jsem před třiceti čtyřmi lety udělal úplně stejné výpočty pro kolineární Lagrangeovy body soustavy Země-Měsíc (Stabilní oběžné dráhy, Journal of the British Astronomical Association, prosinec 1947), jenže dnes jsem si už nevěřil, že bych dokázal vyřešit rovnice pátého stupně, dokonce ani s pomocí Hala Jr., mého věrného H/P 9100A.

New American Library, vlastníku copyrightu na 2001: Vesmírnou odyseu, za povolení použít text v 51. kapitole (37. kapitola v 2001: Vesmírné odysei), a také citáty ve 30. a 40. kapitole.

Generálu Porterovi, U. S. Army Corps of Engineers, že si ve svém nabitém rozvrhu našel čas, aby mě v roce 1969 provedl po EPCOTu. když to ještě nebylo nic víc než pár velikých děr do země.

Wendellu Solomonsovi za pomoc s ruštinou (a rusičtinou).

Jean-Michela Jarreovi, Vangelisovi a jedinečnému Johnu Williamsovi za inspiraci, kterou mi poskytovali, kdykoli byla zapotřebí. C. P. Cavafymu za čekání na barbary.

Zatímco jsem tuhle knížku psal, zjistil jsem, že ideu doplnění pohonných hmot na Europě analyzovala již odborná studie „Outer planet satellite return misssion using in situ propellant production", autoři Ash, Stancati, Niehoff a Cuda (Acta Astronautica VIII, 5-6 květen-červen 1981).

Myšlenka využití automaticky se exponenciálně množících systémů (von Neumannových strojů) pro mimozemskou těžbu rud byla seriózně rozpracována von Tiesenhausenem a Darbrem z Marshall Space Flight Center patřící k NASA (viz „Self-Replicating Systems" — NASA Technical Memorandum 78304). Jestli někdo pochybuje o schopnosti takového systému vypořádat se i s Jupiterem, odkazuji ho na tuto studii předvádějící, jak by samoreplikující se závod dokázal zkrátit dobu na vybudování slunečního kolektoru z 60 000 let na pouhých dvacet.

Úžasný nápad, že plynoví obři by mohli mít diamantové jádro, byl vážně předložený M. Rossem a F. Reem z Lawrence Livermore Laboratory, University of California, v případě Uranu a Neptunu. Mně se zdá, že všechno, co dokáží Uran s Neptunem, zvládne Jupiter ještě lépe.

De Beersovi akcionáři nechť tohle laskavě vezmou na vědomí.

Pokud stojíte o podrobnější líčení plynných forem života, jež by mohly existovat v atmosféře Jupitera, přečtěte si moji povídku „Setkání s medúzou" (česky ve výboru z Clarkových povídek Zpráva o třetí planetě, Práce 1982). Podobná stvoření překrásně na-maloval Adolf Schaller ve 2. kapitole knížky Carla Sagana Cosmos, nazvané „Jeden hlas v kosmické fuze". Jeho malby se objevily jak v knížce, tak i v televizním seriálu.
S fascinující myšlenkou, že na Europě by se mohl nacházet život, v oceánech pokrytých na povrchu ledem a udržovaných v kapalném skupenství slapovými silami Jupitera, stejnými, jež rozpalují Io, předstoupil jako první Richard C. Hoagland v časopisu Star and Sky („The Europa Enigma", leden 1980). Jeho dokonale promyšlenou koncepci přijala celá řada astronomů (zejména doktor Robert Jastrow z NASA, Institute of Space Studies), a může znamenat i jeden z hlavních důvodů pro vyslání projektové sondy Galileo.
A konečně:
Valeriji a Hectorovi za to, že zajišťovali životní podmínky, Chereně, že ukončovala každou kapitolu lepkavou pusou, Stevovi, že tu prostě byl.

Colombo, Srí Lanka červenec 1981- březen 1982

Tato knížka byla napsána na mikropočítači Archives III vybaveném WordStar softwarem a odeslána z Colomba do New Yorku na jedné pětipalcové disketě. Poslední korektury byly odvysílány přes pozemní stanici Padukka a stacionární družici Intelsat V nad Indickým oceánem.

A. C. Clarke je moje sentimentální vzpomínka na dětství. Konkrétně jde o seriál "Svět tajemných sil", který je velice dobře hodnocen i takovými "drsnými kritiky" jako je golfista z čsfd. Dokonce mám i stejně pojmenovanou knihu, ale ta se dnes dá koupit za pár korun, takže člověk má pocit, že tu sbírku záhad zanesl prach, jak šanony se spisy o podvůdcích na okresním soudu. Clarkovy sci-fi romány a povídky jsou z trošku jiné kategorie. V nich ho můžeme vidět jako trošku modernějšího Julese Verneho.

KOSMONAUT Z ĆECH

JMENUJU SE. JAKUB PROCHÁZKA. To je běžné jméno. Rodiče si pro mě přáli prostý život, život v dobrých vztazích s vlastí i se sousedy, život ve službách světu sjednocenému socialismem. Pak se s rachotem zřítila železná opona a do mé země vtrhl bubák, kterým nás dosud strašili, i se svou konzumní láskou a volnými trhy.

Než jsem se stal kosmonautem, bubák a jeho noví apoštolové se ptali, jestli si nechci změnit jméno na něco exotičtějšího. Západnějšího. Něco, co by se lépe hodilo pro hrdinu.

Odmítl jsem. Nechal jsem ho tak, jak bylo: obyčejné a prosté.

JARO ROKU 2018. Teplého dubnového odpoledne se oči českého národa upíraly z vrchu Petřína směrem k státem vlastněnému brambořišti, odkud startovala kosmická Jan Hus 1. Odpočet doprovázely tóny státní hymny, které mezi gotické věže vysílala Česká filharmonie. Nakonec dav zalapal po dechu, raketoplán nasál a zapálil kryogenní palivo a všech těch devět milionů kilogramů, plus minus osmdesát kilo jeho jediného lidského pasažéra, vystřelilo vzhůru.

Přečetl jsem před časem a vůbec si nepamatuju o čem to bylo.

čtvrtek 3. srpna 2023

PŘÍPAD SESTRA SMRT

Chronologický sled událostí

22. srpna 2014 - V souvislosti s úmrtím pacientky obvinila policie z vraždy tehdy již bývalou zdravotní sestru Věru Mráčkovou, která byla vzata do vazby. V tisku se posléze objevila spekulace, že šlo o eutanazii. Nemocnice nepotvrdila podezření na víc případů.
23. srpna 2014 - Vedení nemocnice oznámilo, že zpřísnilo vnitřní předpisy týkající se kontrol zdravotní dokumentace a nakládání s vybranými léky.
25. srpna 2014 - Státní zástupce řekl, že policie prošetřuje dalších 11 případů úmrtí v nemocnici.
16. září 2014 - Vedení nemocnice oznámilo, že podá trestní oznámení na lékaře Ptáčka pro nadržování a neoznámení trestného činu. Lékař údajně manipuloval s důkazy a znehodnotil je. Ptáček jakékoli pochybení odmítl.
29. září 2014 - Mráčková byla propuštěna z vazby.
26. listopadu 2014 - Policie obvinila Mráčkovou z vražd dalších pěti pacientů. Soud ji poté poslal opět do vazby.
13. března 2015 - Policie ukončila vyšetřování a podala návrh na obžalobu Mráčkové, která podle policie zabíjela draslíkem.
3. dubna 2015 - Státní zástupce obžaloval Mráčkovou z vraždy šesti pacientů. Podle obžaloby zabíjela, aby si ulehčila práci.
22. června 2015 - Ústecký krajský soud začal projednávat kauzu, Mráčková vinu odmítla.
5. a 6.října 2015 - Soud rozhodl, že Mráčková zůstane ve vazbě. Ústecký krajský soud ji na konci července z vazby propustil, proti usnesení ale podal stížnost státní zástupce.
19. listopadu 2015 - Ústecký krajský soud opět propustil Mráčkovou z vazby. Poté, co Vrchní soud v Praze zamítl stížnost státního zástupce, byla 21. prosince propuštěna.
21. ledna 2016 - Soud zprostil Mráčkovou obžaloby z vražd pacientů. Podle soudu nebylo prokázáno, že se skutky staly.
duben 2016 - Ústecký krajský soud zahájil správní řízení se znalci, na základě jejichž posudku byla Mráčková obžalována z vraždy. Znalec Rudolf Pácha jako hlavní autor uvedl, že smrt pacientů mohla být způsobena prudkým nárůstem množství draslíku v krvi. Závěry, že Mráčková zabíjela draslíkem, odmítl v soudním řízení znalec obhajoby i revizní posudek. Sankce hrozí i znalci Karlu Zahradníkovi, který Páchovi pomáhal.
26. července 2016 - Pražský vrchní soud zamítl odvolání státního zastupitelství. Zproštění viny Věry Mráčkové nabylo právní moci.
16. ledna 2017 - Podle iDnes.cz Mráčková, která strávila 14 měsíců ve vazbě, žádá odškodnění ve výši čtyř milionů korun. Návrh na odškodnění dostalo ministerstvo spravedlnosti. Za újmu na zdraví a ztížené společenské uplatnění požaduje dva miliony korun, 650.000 korun za vazbu a zbytek za ušlou nemocenskou, na náklady soudního řízení, ochranu osobnosti a proplacení penále, které dostala za nesplacení úvěrů.
únor 2017 - Předseda Krajského soudu v Ústí nad Labem Luboš Dörfl rozhodl o tom, že Pácha a Zahradník byli vyškrtnuti ze seznamu znalců. Jejich posudek, že Mráčková vraždila draslíkem, vyvrátili další znalci.

Tak to je v rychlosti celá kauza. Vznikla na to téma i filmová minisérie s charizmatickou Klárou Melíškovou v hlavní roli. Kniha je méně expresivní, ale o to více Vámi pohne její věcná podstata. Určitě patří k těm nezapomenutelným.

pátek 28. července 2023

OCELOVÉ JESKYNĚ



Kapitola 1

Rozhovor s komisařem

          Když Lije Baley došel ke svému stolu, uvědomil si, že se R. Sammy na něj divá pln očekávání.
          Klidné rysy obličeje mu ztvrdly. „Co chcete?“
          „Šéf chce s vámi mluvit, Lije. Ihned. Jakmile se objevíte.“
          „Dobrá.“
          R. Sammy se nehnul z místa.
          Baley řekl: „Můžete jít!“
          R. Sammy se otočil na podpatku a odešel po své práci. Baley si podrážděně pomyslel, proč tu práci nemůže dělat člověk. Chvíli prohlížel obsah tabákového váčku a v duchu počítal. Při dvou dýmkách denně by to mohl vydržet do příštího přídělu. Pak opustil své ohrazené místo (před dvěma lety tento kout, ohrazený zábradlím, přímo nenáviděl) a přešel celou místnost. Simpson zvedl hlavu od svého registrátoru, když šel Baley kolem něho.
          „Šéf chce s tebou mluvit, Lije.“
          „Vím. Už mi to řekl R. Sammy.“
          Páska, hustě pokrytá kódovanými znaky, se nepřetržitě odvíjela z nitra registrátoru, jak tento nevelký přístroj prohledával a rozbíral svou paměť, aby získal žádanou informaci, obsaženou v drobných chvějivých vzorcích na lesklé hladině rtuti.
 
Páska hustě pokrytá kódovanými znaky... Kdo dneska pamatuje počítače s papírovou děrnou páskou? V tom se Asimov netrefil. Zatímco k robotům, kteří v Asimovových knihách ožívají, máme nejspíš ještě hodně daleko, tyhle technické podružnosti jsme už desetkrát překonali, i když některé technologie nečekaně nabírají druhý dech. Tak třeba magnetické pásky, magneťáky, kazeťáky sice dávno zmizely z našich obýváků, ale stále jsou využívané tam, kde je potřeba ukládat archiv a zálohu velkých dat. Když to shrnu, Asimov je geniální tím, jak nám otevírá prožitky v technologiích, které ještě nemáme a asi dlouho mít nebudeme, jestli vůbec někdy, ale nedokázal odhadnout přežití nebo alternativu tehdy nejmodernějších vymožeností.

POKLADY SVĚTA

Pro toho, kdo má kousek mandragory, nebo dokonce mandragoru celou, je nález skříňky s klenoty nebo truhly plné dukátů prostě dětská hračka. Máme samozřejmě na mysli mandragoru kouzelnou. Terapeutické vlastnosti mandragory lékařské jsou sice všeobecně známy, ale jinak tato prostá lilkovitá rostlina nikdy nezpůsobila žádný zázrak, ani když na sebe vzala lidskou podobu.

Zato kouzelná mandragora tuto podobu má — má obličej, nohy, ruce, paže a dokonce i pohlaví. Tyto antropomorfní mandragory rostou v severní Africe, na Sicílii a na Sardinii, ale zasvěcenci je sbírají výhradně pod šibenicí, kde mají vyrůstat z krve nebo séra oběšencova. Později se duše nebožtíkova může vtělit do kořene mandragory a obdařit ji skutečným životem. Získání mandragory je samozřejmě velice složité a je nutné postupovat podle přesných a přísných pravidel.

Především je třeba kořen co možná nejvíce obnažit, aniž se ho člověk dotkne (pod trestem smrti !), tak aby se dal zcela bez námahy vytáhnout. Potom se kolem něho utáhne smyčka a druhý konec provazu se přiváže k obojku psa. Stačí psa švihnout, ten se dá na útěk, a tak vytáhne ze země rostlinu, která se pak sebere a zabalí do kusu rubáše z nějakého nebožtíka. Pes se tak stane nevinnou obětí „sběru“, protože zahyne místo kouzelníka.

Tato mandragora vypadá jako malý človíček, jehož se sluší dobře živit a prokazovat mu ty největší pocty. Má se uložit do skleněné nádoby, která se v noci vystaví měsíčním paprskům, a vedle něho se mají nachystat různé pamlsky. Takto chovaná bytůstka časem povyroste, nejvýše do velikosti jedné stopy.

Pokud bude majitel a pán mandragory zachovávat tato pravidla, má zajištěné štěstí v lásce i všem podnikání. Chce-li hledat poklad, má rostlinnou bytůstku vzít s sebou a kolem předpokládané skrýše vyrýt nebo křídou nakreslit velký magický kruh. Hledat se má za bezvětrné noci, když je luna v úplňku nebo v první čtvrti. Mandragora se dá do pohybu a zavede svého pána přesně tam, kde je poklad ukryt.

Takový byl tedy způsob hledání pokladů v dobách tmářství, ještě ne tak docela minulých, neboť zaříkávání, proutkařství, černá magie a používání mandragory mají pořád ještě dost vášnivých stoupenců, ochotných v zájmu závratného příštího bohatství obětovat i značný obnos ze své kapsy.

Moderní hledači však dávají přednost vědečtějším postupům. Rozmach podmořského rybolovu pochopitelně musel ovlivnit i hledání podmořských a nepřímo i suchozemských pokladů, protože empirické metody nahradil vědeckými postupy, využívajícími magnetických a elektronických přístrojů a také skafandrů.

Poklade můj nejdražší, jsem tak rád, že tě mám. Je dobře, že to zatím asi jenom sotva tušíš.

sobota 22. července 2023

ŘEKY LONDÝNA

„Pojďte sem,“ kývl na mě.

Ujistil jsem se, že vím přesně, kde mám telcskopický obušek, a zamířil
jsem k němu. Od policistů se očekává, že se budou tyčit nad občany, i nad těmi, kteří jsou jim ochotni pomáhat. Proto nosíme vysoké boty a špičaté helmv, ale když •jsem se k němu přiblížil, zjistil jsem, že ten chlap je vážně maličký, i v botách měl jen nějakých sto padesát čísel. Potlačil jsem nutkání si před ním dřepnout, abychom měli obličeje v jedné úrovni.

„Já to všechno viděl, vašnosti,” spustil muž. „Bylo to příšerný“

V Hendonu do vás hustí: než se do čehokoliv pustíte, vždycky si napřed zjistěte jméno a adresu. Vytáhl jsem si notes a propisku. Můžu se zeptat, jak se jmenujete?“

Jistěže vašnosti. Jméno mé je Nicholas Wallpenny, ale nechtějte po mně, abych vám to hláskoval, protože s abecedou jsem se nikdy důkladně neobeznámil.“

„Jste pouliční umělec?“ zeptal jsem se ho.

„Dalo by se to tak říct,“ odvětil Nicholas. „Moje kousky se zcela jistě dosud omezují na prostředí ulice. Třebaže za takovýhle studený noci bych se nebránil vnést své konání i do sevřenějších prostor. Pokud mi teda rozumíte, vašnosti.“

Na klopě měl připíchnutý odznak: cínového tančícího kostlivce. Na tak zakrslého londýnského maníka mi tenhle gotický styl moc neseděl, ale Londýn je přece hlavní kulturní město světa, kde se míchá kdeco. Zapsal jsem si Pouliční umělec.

„A teď, vážený,“ pokračoval jsem, „mi laskavě řekněte, co jste tady viděl.“

„Viděl jsem toho habaděj, vašnosti.“

„Byl jste tady i dneska pár hodin po půlnoci?“ Předpisy taky jasně stanovují, že nemáme svědkům nijak napovídat. Informace mají plynout pouze jedním směrem.

„Já jsem tady ráno, v poledne i v noci,“ prohlásil Nicholas, který určitě nechodil do stejného kurzu jako já.

„Pokud jste byl něčeho svědkem, řekl jsem, „možná by bylo lepší, kdybyste šel podat výpovědi.“

„S tím by mohla bejt určitá potíž,“ odpověděl, „anžto jsem po smrti.“ Napadlo mě, že jsem ho špatně slyšel. „Jestli máte obavu o svou bezpečnost...“

„Já už, vašnosti, žádnou obavu nemám. Vzhledem k tomu, že jsem po smrti už nějakejch sto dvacet let.“

    Občas zahlédnu v regálech knihkupectví titul a hned vím, že jsem kápnul na něco extra, na knížku, kterou budu milovat a pamatovat si ji do konce života. Je to jakoby to bylo součástí toho uměleckého celku. Vidíte přebal, který ve Vás vzbouří emoce a ty Vás už nepustí až do poslední stránky a ještě i chvíli potom, než se realita zase přihlásí, třeba tím, že Vám klapne varná konvice s horkou vodou na kafe.
    Přesně tenhle pocit jsem měl u téhle knížky jenom s tím rozdílem, že nevydržel moc dlouho. A to je i jediné, co si z ní pamatuju. Když teď vidím, že se titul vysvazkoval do obsáhlé série, vím, že to rozhodně není můj šálek čaje. Knižní seriály nemám rád. Nečtu ani Asimova, když je to série o Nadaci. Dám Vám vědět, až objevím sérii, která mi bude stát za přečtení.

NEMÁM ŽÁDNÉ JMÉNO


Abych ušetřila práci literárním historikům, chci uvést na pravou míru okolnosti, které v značně pozměněné verzi provázejí tuto útlou knížku, mezi jejíž první a poslední kapitolou uplynulo téměř čtvrt století. Impuls pro její dokončení mně dala Miep Diekmannová, s níž jsem se seznámila v roce 1966 během jejího pobytu v Praze. Tehdy jsem jí věnovala svou sbírku básní „Sto barev má duha," která v první části obsahovala také verše z připravované knihy „Nemám žádné jméno." Protože verše i část prózy byly přeloženy do němčiny R. Iltisem a přebásněny východoněmeckým básníkem Güntherem Deickem, mohla je paní Diekmannová dobře číst. Projevila velký zájem jak o básně, tak o rozepsanou prózu, ze které byly úryvky čteny na literárních besedách v NDR, a učinila mně nabídku na vydání knihy v nakladatelství Leopold v Haagu, kde vycházely její publikace. Uvítala jsem její další iniciativní postupy v přesvědčení, že jedná ve společném zájmu. Rukopis, který přeložila do holandštiny Olga Krijtová, potom paní Diekmannová ještě rozšířila o jednu kapitolu v rozsahu šesti tiskových stran /str. 120 — 125/ a graficky upravila.

Při jednání s příslušnými institucemi, vedena snahou podpořit a zjednodušit celý proces, týkající se vydání díla dvou autorek různých národností, užila, s mým souhlasem, koncepci svého většího podílu na díle, /a také svých konexí/ s ujištěním pro mne, že jde o pouhou formalitu. Nechala jsem jí ve všem volnou ruku, jako česká autorka jsem nemohla legálně dílo vydat v cizině, když předtím, bohužel, nevyšlo u nás. Vše proběhlo ústní dohodou.

Naše ústní dohoda spočívala v tom, že kniha vyjde bez doslovu, jako společné dílo, bez upřesnění partifikace každé z nás na něm. Dohodly jsme se na rovnocenném spoluautorství. Byla jsem ráda, že se kniha v co nejkratší době dostane do rukou čtenářů. U nás naděje na vydání nebyla, a když, tak v neuvěřitelně dlouhém termínu. Vypjatá mezinárodní situace a nebezpečí nové, jaderné války mi nedovolilo vyčkávat, a nevšední zájem o vydání knihy v Nizozemí byly pro mne velkou vzpruhou.

První kapitola knížky „Nemám žádné jméno" vznikla už v roce 1962, kdy jsem se
psaním začala profesionálně zabývat, ale materii k tomuto tématu jsem nosila v hlavě už od konce druhé světové války. Poznala jsem, co je to fašismus a začala jsem se touto tematikou literárně zabývat, hlavně v poezii a drobných prózách. Z mozaiky příběhů s autobiografickými prvky vzniklo dílo, které se mi podařilo dokončit až těsné před vydáním. Dávala jsem je paní Krijtové k překladu po částech.

Po podepsání smlouvy v angličtině, která mi nebyla přeložena do českého jazyka, a v domnění, že je v souladu s naší ústní dohodou, byla jsem po vydání díla nemile překvapena nejen existencí, ale hlavně obsahem doslovu, /byla to verze, kterou paní Diekmannová uplatnila při jednáních/, ve které jsem vedena jako autorka básní a hlavní protagonista, tedy jako živý hrdina, ale mrtvý autor. Později, vázána smlouvou, musela jsem už jednat ve shodě s ní. Snad bylo třeba více odvahy při rozhovorech s holandskými zástupci tisku k objasnění našeho spoluautorství — ale nešlo mi ani o nesmrtelnost, ani statky pozemské. Ostatně takové už jsou osudy knih.

G. B. Shaw: Úspěch je schopnost nechat se otravovat. /Pozn. -Schopnost, která mi chybí/

Co dodat? Je mi to líto. Život není fér a velkorysost se často nevyplácí, alespoň ne hned. Ale musím říct, že být fér je těžký. Někdy člověk dělá kompromisy, chyby, přeceňuje se a podobně. Rád bych se za to všechno omluvil každému, u koho jsem se tím, či oním způsobem provinil, ale asi by to nemělo cenu, většinu těch lidí jsem neviděl pěknou řádku let a možná ani už neuvidím, tak se zkouším poučit, naučit odpouštět, nebo aspoň zapomínat.  

MĚSÍČNÍ DENÍK

MĚSÍČNÍ DENÍK

...jediná šance, jak vypadnout z tohohle zdevastovaný ho šutru,
hrdě zvanýho Země.

22. dubna 2081, 11:13

V jedenáct byl odjezd autobusem na letiště. Nevím, proč
zrovna autobusem, když je to hned za ubytovnou a kasárny,
ale prý se báli, aby někdo nevzal roha. To mi přišlo divný,
když například naši partu tvořili samí dobrovolníci.

22. dubna 2081, 12:04

Jakmile jsem uviděl raketoplán, bylo mi jasný,  proč se velitelé transportu obávali dezerce. Zkusil jsem lomcovat dveřmi autobusu, abych se nějak dostal ven a mohl zdrhnout, ale nepovolily. Venku jsem pak zjistil, že byly zajištěný řetězy. Naběhli na nás vojáci s puškama a koordinovaně nás strkali do tý létající rakve. Tahle kraksna byla vyrobená snad ještě ve dvacátým století. Na křídlech měla patrnou kresbu starý čínský vlajky. Albert se chechtal a říkal, že jestli přežijeme tenhle let, přežijeme už všechno.

Albert je vůl.

22. dubna 2081, 14:06 

Dvě hodiny jsme seděli uvnitř raketoplánu namačkaní jako Vietnamky v ilegálním skladu. Jeden dělník dokonce omdlel a byl kolem toho docela cirkus. Vojáci s náma jednali jako s dobytkem. Asi nechápali, že jdeme budovat budoucnost a historii dohromady. Čekání bylo otravný. Všichni byli nervózní a nikdo ani nepomyslel na to, že jsme od snídaně neměli nic v hubě.

PŘÍLET

22. dubna 2081, 16:25

Právě jsme překonali zemskou orbitu. Loď se celá třese, takže
nemůžu moc psát. Mohl bych si sice deník přepnout na diktafon, ale nechci, aby někdo poslouchal mý soukromý poznámky.Ten třes je hrozne e e j. Asi taky brzo zo zo omdlím.

24. dubna 2081, 09:56

Probudil jsem se na ošetřovně. Na tlamě nasazený respirátor. Podobnou stupiditu měli na ksichtech i ošetřovatelé, kterýma se to tady jen hemžilo. Sotva jsem procitl, přiskočil ke mně jeden bílý plášť a začal hulákat na ostatní. Tři lapiduchové mě museli pevně držet a ten čtvrtý mi bodnul něco pod žebra.

24. dubna 2081, 18:31

Když jsem se probral znovu, přišel ke mně důstojník, kterýho jsem znal ze základny, a vysvětlil mi, že mě skolil posttraumatický šok, můj stav je už ale prý stabilizovaný, a jakmile absolvuju školení, můžu jít klidně do práce. Taky mi dal čerstvé vytištěný papíry, kde bylo uvedeno moje pracovní zařazení. Takže od23. dubna jsem známý jako manipulátor

Bez komentáře.