Novinky v knihkupectví Kosmas

pátek 28. července 2023

POKLADY SVĚTA

Pro toho, kdo má kousek mandragory, nebo dokonce mandragoru celou, je nález skříňky s klenoty nebo truhly plné dukátů prostě dětská hračka. Máme samozřejmě na mysli mandragoru kouzelnou. Terapeutické vlastnosti mandragory lékařské jsou sice všeobecně známy, ale jinak tato prostá lilkovitá rostlina nikdy nezpůsobila žádný zázrak, ani když na sebe vzala lidskou podobu.

Zato kouzelná mandragora tuto podobu má — má obličej, nohy, ruce, paže a dokonce i pohlaví. Tyto antropomorfní mandragory rostou v severní Africe, na Sicílii a na Sardinii, ale zasvěcenci je sbírají výhradně pod šibenicí, kde mají vyrůstat z krve nebo séra oběšencova. Později se duše nebožtíkova může vtělit do kořene mandragory a obdařit ji skutečným životem. Získání mandragory je samozřejmě velice složité a je nutné postupovat podle přesných a přísných pravidel.

Především je třeba kořen co možná nejvíce obnažit, aniž se ho člověk dotkne (pod trestem smrti !), tak aby se dal zcela bez námahy vytáhnout. Potom se kolem něho utáhne smyčka a druhý konec provazu se přiváže k obojku psa. Stačí psa švihnout, ten se dá na útěk, a tak vytáhne ze země rostlinu, která se pak sebere a zabalí do kusu rubáše z nějakého nebožtíka. Pes se tak stane nevinnou obětí „sběru“, protože zahyne místo kouzelníka.

Tato mandragora vypadá jako malý človíček, jehož se sluší dobře živit a prokazovat mu ty největší pocty. Má se uložit do skleněné nádoby, která se v noci vystaví měsíčním paprskům, a vedle něho se mají nachystat různé pamlsky. Takto chovaná bytůstka časem povyroste, nejvýše do velikosti jedné stopy.

Pokud bude majitel a pán mandragory zachovávat tato pravidla, má zajištěné štěstí v lásce i všem podnikání. Chce-li hledat poklad, má rostlinnou bytůstku vzít s sebou a kolem předpokládané skrýše vyrýt nebo křídou nakreslit velký magický kruh. Hledat se má za bezvětrné noci, když je luna v úplňku nebo v první čtvrti. Mandragora se dá do pohybu a zavede svého pána přesně tam, kde je poklad ukryt.

Takový byl tedy způsob hledání pokladů v dobách tmářství, ještě ne tak docela minulých, neboť zaříkávání, proutkařství, černá magie a používání mandragory mají pořád ještě dost vášnivých stoupenců, ochotných v zájmu závratného příštího bohatství obětovat i značný obnos ze své kapsy.

Moderní hledači však dávají přednost vědečtějším postupům. Rozmach podmořského rybolovu pochopitelně musel ovlivnit i hledání podmořských a nepřímo i suchozemských pokladů, protože empirické metody nahradil vědeckými postupy, využívajícími magnetických a elektronických přístrojů a také skafandrů.

Poklade můj nejdražší, jsem tak rád, že tě mám. Je dobře, že to zatím asi jenom sotva tušíš.

sobota 22. července 2023

ŘEKY LONDÝNA

„Pojďte sem,“ kývl na mě.

Ujistil jsem se, že vím přesně, kde mám telcskopický obušek, a zamířil
jsem k němu. Od policistů se očekává, že se budou tyčit nad občany, i nad těmi, kteří jsou jim ochotni pomáhat. Proto nosíme vysoké boty a špičaté helmv, ale když •jsem se k němu přiblížil, zjistil jsem, že ten chlap je vážně maličký, i v botách měl jen nějakých sto padesát čísel. Potlačil jsem nutkání si před ním dřepnout, abychom měli obličeje v jedné úrovni.

„Já to všechno viděl, vašnosti,” spustil muž. „Bylo to příšerný“

V Hendonu do vás hustí: než se do čehokoliv pustíte, vždycky si napřed zjistěte jméno a adresu. Vytáhl jsem si notes a propisku. Můžu se zeptat, jak se jmenujete?“

Jistěže vašnosti. Jméno mé je Nicholas Wallpenny, ale nechtějte po mně, abych vám to hláskoval, protože s abecedou jsem se nikdy důkladně neobeznámil.“

„Jste pouliční umělec?“ zeptal jsem se ho.

„Dalo by se to tak říct,“ odvětil Nicholas. „Moje kousky se zcela jistě dosud omezují na prostředí ulice. Třebaže za takovýhle studený noci bych se nebránil vnést své konání i do sevřenějších prostor. Pokud mi teda rozumíte, vašnosti.“

Na klopě měl připíchnutý odznak: cínového tančícího kostlivce. Na tak zakrslého londýnského maníka mi tenhle gotický styl moc neseděl, ale Londýn je přece hlavní kulturní město světa, kde se míchá kdeco. Zapsal jsem si Pouliční umělec.

„A teď, vážený,“ pokračoval jsem, „mi laskavě řekněte, co jste tady viděl.“

„Viděl jsem toho habaděj, vašnosti.“

„Byl jste tady i dneska pár hodin po půlnoci?“ Předpisy taky jasně stanovují, že nemáme svědkům nijak napovídat. Informace mají plynout pouze jedním směrem.

„Já jsem tady ráno, v poledne i v noci,“ prohlásil Nicholas, který určitě nechodil do stejného kurzu jako já.

„Pokud jste byl něčeho svědkem, řekl jsem, „možná by bylo lepší, kdybyste šel podat výpovědi.“

„S tím by mohla bejt určitá potíž,“ odpověděl, „anžto jsem po smrti.“ Napadlo mě, že jsem ho špatně slyšel. „Jestli máte obavu o svou bezpečnost...“

„Já už, vašnosti, žádnou obavu nemám. Vzhledem k tomu, že jsem po smrti už nějakejch sto dvacet let.“

    Občas zahlédnu v regálech knihkupectví titul a hned vím, že jsem kápnul na něco extra, na knížku, kterou budu milovat a pamatovat si ji do konce života. Je to jakoby to bylo součástí toho uměleckého celku. Vidíte přebal, který ve Vás vzbouří emoce a ty Vás už nepustí až do poslední stránky a ještě i chvíli potom, než se realita zase přihlásí, třeba tím, že Vám klapne varná konvice s horkou vodou na kafe.
    Přesně tenhle pocit jsem měl u téhle knížky jenom s tím rozdílem, že nevydržel moc dlouho. A to je i jediné, co si z ní pamatuju. Když teď vidím, že se titul vysvazkoval do obsáhlé série, vím, že to rozhodně není můj šálek čaje. Knižní seriály nemám rád. Nečtu ani Asimova, když je to série o Nadaci. Dám Vám vědět, až objevím sérii, která mi bude stát za přečtení.

NEMÁM ŽÁDNÉ JMÉNO


Abych ušetřila práci literárním historikům, chci uvést na pravou míru okolnosti, které v značně pozměněné verzi provázejí tuto útlou knížku, mezi jejíž první a poslední kapitolou uplynulo téměř čtvrt století. Impuls pro její dokončení mně dala Miep Diekmannová, s níž jsem se seznámila v roce 1966 během jejího pobytu v Praze. Tehdy jsem jí věnovala svou sbírku básní „Sto barev má duha," která v první části obsahovala také verše z připravované knihy „Nemám žádné jméno." Protože verše i část prózy byly přeloženy do němčiny R. Iltisem a přebásněny východoněmeckým básníkem Güntherem Deickem, mohla je paní Diekmannová dobře číst. Projevila velký zájem jak o básně, tak o rozepsanou prózu, ze které byly úryvky čteny na literárních besedách v NDR, a učinila mně nabídku na vydání knihy v nakladatelství Leopold v Haagu, kde vycházely její publikace. Uvítala jsem její další iniciativní postupy v přesvědčení, že jedná ve společném zájmu. Rukopis, který přeložila do holandštiny Olga Krijtová, potom paní Diekmannová ještě rozšířila o jednu kapitolu v rozsahu šesti tiskových stran /str. 120 — 125/ a graficky upravila.

Při jednání s příslušnými institucemi, vedena snahou podpořit a zjednodušit celý proces, týkající se vydání díla dvou autorek různých národností, užila, s mým souhlasem, koncepci svého většího podílu na díle, /a také svých konexí/ s ujištěním pro mne, že jde o pouhou formalitu. Nechala jsem jí ve všem volnou ruku, jako česká autorka jsem nemohla legálně dílo vydat v cizině, když předtím, bohužel, nevyšlo u nás. Vše proběhlo ústní dohodou.

Naše ústní dohoda spočívala v tom, že kniha vyjde bez doslovu, jako společné dílo, bez upřesnění partifikace každé z nás na něm. Dohodly jsme se na rovnocenném spoluautorství. Byla jsem ráda, že se kniha v co nejkratší době dostane do rukou čtenářů. U nás naděje na vydání nebyla, a když, tak v neuvěřitelně dlouhém termínu. Vypjatá mezinárodní situace a nebezpečí nové, jaderné války mi nedovolilo vyčkávat, a nevšední zájem o vydání knihy v Nizozemí byly pro mne velkou vzpruhou.

První kapitola knížky „Nemám žádné jméno" vznikla už v roce 1962, kdy jsem se
psaním začala profesionálně zabývat, ale materii k tomuto tématu jsem nosila v hlavě už od konce druhé světové války. Poznala jsem, co je to fašismus a začala jsem se touto tematikou literárně zabývat, hlavně v poezii a drobných prózách. Z mozaiky příběhů s autobiografickými prvky vzniklo dílo, které se mi podařilo dokončit až těsné před vydáním. Dávala jsem je paní Krijtové k překladu po částech.

Po podepsání smlouvy v angličtině, která mi nebyla přeložena do českého jazyka, a v domnění, že je v souladu s naší ústní dohodou, byla jsem po vydání díla nemile překvapena nejen existencí, ale hlavně obsahem doslovu, /byla to verze, kterou paní Diekmannová uplatnila při jednáních/, ve které jsem vedena jako autorka básní a hlavní protagonista, tedy jako živý hrdina, ale mrtvý autor. Později, vázána smlouvou, musela jsem už jednat ve shodě s ní. Snad bylo třeba více odvahy při rozhovorech s holandskými zástupci tisku k objasnění našeho spoluautorství — ale nešlo mi ani o nesmrtelnost, ani statky pozemské. Ostatně takové už jsou osudy knih.

G. B. Shaw: Úspěch je schopnost nechat se otravovat. /Pozn. -Schopnost, která mi chybí/

Co dodat? Je mi to líto. Život není fér a velkorysost se často nevyplácí, alespoň ne hned. Ale musím říct, že být fér je těžký. Někdy člověk dělá kompromisy, chyby, přeceňuje se a podobně. Rád bych se za to všechno omluvil každému, u koho jsem se tím, či oním způsobem provinil, ale asi by to nemělo cenu, většinu těch lidí jsem neviděl pěknou řádku let a možná ani už neuvidím, tak se zkouším poučit, naučit odpouštět, nebo aspoň zapomínat.