Abych ušetřila práci literárním historikům, chci uvést na pravou míru okolnosti, které v značně pozměněné verzi provázejí tuto útlou knížku, mezi jejíž první a poslední kapitolou uplynulo téměř čtvrt století. Impuls pro její dokončení mně dala Miep Diekmannová, s níž jsem se seznámila v roce 1966 během jejího pobytu v Praze. Tehdy jsem jí věnovala svou sbírku básní „Sto barev má duha," která v první části obsahovala také verše z připravované knihy „Nemám žádné jméno." Protože verše i část prózy byly přeloženy do němčiny R. Iltisem a přebásněny východoněmeckým básníkem Güntherem Deickem, mohla je paní Diekmannová dobře číst. Projevila velký zájem jak o básně, tak o rozepsanou prózu, ze které byly úryvky čteny na literárních besedách v NDR, a učinila mně nabídku na vydání knihy v nakladatelství Leopold v Haagu, kde vycházely její publikace. Uvítala jsem její další iniciativní postupy v přesvědčení, že jedná ve společném zájmu. Rukopis, který přeložila do holandštiny Olga Krijtová, potom paní Diekmannová ještě rozšířila o jednu kapitolu v rozsahu šesti tiskových stran /str. 120 — 125/ a graficky upravila.Při jednání s příslušnými institucemi, vedena snahou podpořit a zjednodušit celý proces, týkající se vydání díla dvou autorek různých národností, užila, s mým souhlasem, koncepci svého většího podílu na díle, /a také svých konexí/ s ujištěním pro mne, že jde o pouhou formalitu. Nechala jsem jí ve všem volnou ruku, jako česká autorka jsem nemohla legálně dílo vydat v cizině, když předtím, bohužel, nevyšlo u nás. Vše proběhlo ústní dohodou.
Naše ústní dohoda spočívala v tom, že kniha vyjde bez doslovu, jako společné dílo, bez upřesnění partifikace každé z nás na něm. Dohodly jsme se na rovnocenném spoluautorství. Byla jsem ráda, že se kniha v co nejkratší době dostane do rukou čtenářů. U nás naděje na vydání nebyla, a když, tak v neuvěřitelně dlouhém termínu. Vypjatá mezinárodní situace a nebezpečí nové, jaderné války mi nedovolilo vyčkávat, a nevšední zájem o vydání knihy v Nizozemí byly pro mne velkou vzpruhou.
První kapitola knížky „Nemám žádné jméno" vznikla už v roce 1962, kdy jsem se
psaním začala profesionálně zabývat, ale materii k tomuto tématu jsem nosila v hlavě už od konce druhé světové války. Poznala jsem, co je to fašismus a začala jsem se touto tematikou literárně zabývat, hlavně v poezii a drobných prózách. Z mozaiky příběhů s autobiografickými prvky vzniklo dílo, které se mi podařilo dokončit až těsné před vydáním. Dávala jsem je paní Krijtové k překladu po částech.
Po podepsání smlouvy v angličtině, která mi nebyla přeložena do českého jazyka, a v domnění, že je v souladu s naší ústní dohodou, byla jsem po vydání díla nemile překvapena nejen existencí, ale hlavně obsahem doslovu, /byla to verze, kterou paní Diekmannová uplatnila při jednáních/, ve které jsem vedena jako autorka básní a hlavní protagonista, tedy jako živý hrdina, ale mrtvý autor. Později, vázána smlouvou, musela jsem už jednat ve shodě s ní. Snad bylo třeba více odvahy při rozhovorech s holandskými zástupci tisku k objasnění našeho spoluautorství — ale nešlo mi ani o nesmrtelnost, ani statky pozemské. Ostatně takové už jsou osudy knih.
G. B. Shaw: Úspěch je schopnost nechat se otravovat. /Pozn. -Schopnost, která mi chybí/
Co dodat? Je mi to líto. Život není fér a velkorysost se často nevyplácí, alespoň ne hned. Ale musím říct, že být fér je těžký. Někdy člověk dělá kompromisy, chyby, přeceňuje se a podobně. Rád bych se za to všechno omluvil každému, u koho jsem se tím, či oním způsobem provinil, ale asi by to nemělo cenu, většinu těch lidí jsem neviděl pěknou řádku let a možná ani už neuvidím, tak se zkouším poučit, naučit odpouštět, nebo aspoň zapomínat.
