Novinky v knihkupectví Kosmas

sobota 24. prosince 2016

PROKLETÍ SALEMU

Když všichni odešli, Mike Ryerson se vrátil a sedl si na okraj otevřeného hrobu, aby dojedl poslední půlku sendviče a počkal na Royala Snowa, až se vrátí.
Pohřeb byl ve čtyři, teď bylo skoro pět hodin. Stíny se prodloužily a Slunce už prosvítalo vysokými duby na západě. Ten zatracený Royal slíbil, že se vrátí nejpozději ve čtvrt na pět; kde vězí?
Sendvič byl sýrový s kečupem, takové měl rád. Všechny sendviče, které dělal, měl rád; to byla jedna z výhod, když zůstal člověk svobodný. Dojedl a oprášil si ruce, shodil několik chlebových drobečků na rakev.
Někdo ho sledoval.
Pocítil to náhle a s jistotou. Rozhlédl se po hřbitově vytřeštěnýma, ulekanýma očima.
"Royale? To seš ty, Royale?"
Žádná odpověď. Vítr zavzdychal mezi stromy, takže tajemně zašuměly, V pohupujících se stínech jilmů za kamennou zídkou spatřil náhrobek Huberta Marstena a najednou si vzpomněl na Winova psa, jak visel nabodnutý na železnou přední bránu.
Oči. Nevýrazné a bezcitné. Pozorné.
Nesmí mě tu chytit tma.
Vyskočil, jako by to někdo pronesl nahlas.
"Krucinál, Royale." Pronesl ta slova hlasitě, ale jen pro sebe. Už si nemyslel, že Royal je někde poblíž, nebo že se dokonce vrací. Bude to muset udělat sám, a samotnému mu to bude trvat dlouho. Možná až do tmy.
Pustil se do práce, nesnažil se porozumět strachu, který na něj padl, nedivil se, proč tahle práce, která mu nikdy dřív nevadila, mu teď najednou vadí hrozně moc. Dělal rychlé, úsporné pohyby, stáhl pruhy umělé trávy z vykopané hlíny a úhledně je složil. Přehodil si je přes ruku a odnesl je do auta, zaparkovaného před bránou, a jakmile hřbitov opustil, ten ošklivý pocit, že ho někdo sleduje, zmizel. Položil trávu dozadu do dodávky a vzal si lopatu, Vyrazil zpátky, pak zaváhal. Hleděl k otevřenému hrobu, zdálo se, že se mu hrob vysmívá. Připadalo mu, že pocit, jako by ho někdo pozoroval, zmizel, jakmile neviděl na rakev, uloženou na dně jámy. Najednou mu před očima vyvstala představa Dannyho Glicka, jak leží na saténovém polštářku s otevřenýma očima. Ne - to bylo hloupé. Oči se zatlačují. Mockrát se díval, jak to Carl Foreman dělá. Jasně, že je slepujem, řekl Carl kdysi. Přece nechcem, aby mrtvola na pozůstalý zamrkala, co? Nabral hlínu na lopatu a hodil ji dolů. Na leštěné mahagonové bedně to těžce
zadunělo a Mike sebou trhl. Z toho zvuku se mu dělalo nanic. Narovnal se a roztržitě se ohlédl po květinové výzdobě. Hrozné plýtvání. Zítra budou okvětní lístky všude rozfoukané jako červené a žluté flíčky. Nechápal, proč si někdo dělá takovou škodu. Jestli chtěli utratit peníze, proč je neposlali Lize proti rakovině, Armádě spásy nebo třeba dámskému dobročinnému spolku? Pak by to šlo aspoň na něco užitečného.
Hodil další lopatu a znovu odpočíval.
Ta rakev je další plýtvání. Hezká mahagonová rakev, stála nejmíň tisíc vočí, a on tady na ni hází hlínu. Glickovi neměli o nic víc peněz než každý druhý, a kdo pojišťuje děti kvůli pohřebnému? Nejspíš se zadlužili až po uši, a to kvůli bedně, která se zahrabe do země. Shýbl se, nabral další lopatu a neochotně ji hodil dolů. Zase to hrozné, neodvolatelné zadunění. Víko rakve teď bylo potřísněné hlínou, ale leštěný mahagon stále skoro vyčítavě prosvítal. Přestaň se na mě dívat. Nabral další lopatu, ne plnou, a hodil ji dolů.
Buch.
Stíny se už velmi prodloužily. Zastavil se, vzhlédl, a uviděl Marstenův dům, okenice nepřístupně zavřené. Jeho východní strana, která je za hezkých dnů vystavena světlu jako první, shlížela dolů rovnou na železnou bránu hřbitova, kde Doc -
Přinutil se nabrat další lopatu a hodit ji do jámy.
Buch.
Trocha hlíny spadla po stranách dolů a nahrnula se na mosazná držadla. Teď kdyby rakev někdo otvíral, ozvalo by se skřípání a vrzání, jako když se otevírají dveře hrobky.
Přestaň se na mě koukat, do prdele.
Začal nabírat další lopatu, ale už jenom to pomyšlení mu připadalo příliš těžké, a tak si chvilku odpočinul. Jednou četl v National Enquirer nebo kde - o masňáckém petrolejáři z Texasu, který si v poslední vůli vymínil, že bude pohřbený ve zbrusu novém cadillacu Coupe de Ville. Stalo se. Vyhloubili bagrem jámu a jeřábem zvedli auto. Lidi po celé zemi jezdili ve starých křápech, slátaných drátem, a to bohaté prase se nechalo pochovat za volantem káry za deset tisíc dolarů s veškerým vybavením Najednou sebou trhl a ustoupil, unaveně potřásl hlavou. Skoro - nu skoro se ocitl v tranzu, vypadalo to tak. Pocit, že ho někdo sleduje, teď byl mnohem silnější. Podíval se na nebe a polekalo ho, když uviděl, kolik světla z něj vyprchalo. Jasně osvětlené už bylo jenom horní patro Marstenova domu. Na hodinkách měl deset minut po šesté.
Kriste pane, uplynula hodina a on do jámy ještě neodházel ani půl tuctu lopat! Mike se pustil zase do práce, snažil se nepopouštět myšlenkám uzdu Buch a buch a buch, teď už se zvuk hlíny dopadající na dřevo ztlumil; víko rakve zmizelo a hlína stékala po stranách v hnědých potůčcích, až skoro k zámku a zástrčce.
Hodil další dvě lopaty a zastavil se.
Zámek? Zástrčka?
Pro pána Boha, proč lidi dávají na rakev zámek? Copak si myslí, že někdo bude zkoušet dostat se dovnitř? Nejspíš to tak bude. Určitě by si nemohli myslet, že by se naopak někdo chtěl dostat ven ,,Přestaň na mě zírat," řekl Mike Ryerson hlasitě, a pak mu srdce vyskočilo do krku. Pocítil naléhavé nutkání utéct, běžet po silnici rovnou do města. S největším úsilím se ovládl. To jsou jenom nervy, jen klid. Komu by se to jednou za čas nestalo, když pracuje na hřbitově? Bylo to jako v nějakém blbém hororu, muset zasypat děcko, teprve dvanáct mu bylo a oči má dokořán. "Kriste pane, nech toho!" vykřikl a divoce vzhlédl k Marstenovu domu. Slunce osvětlovalo už jenom střechu. Bylo čtvrt na sedm.
Znovu se pustil do práce, rychleji, shýbal se, nabíral hlínu a snažil se na nic nemyslet. Ale pocit, že ho někdo pozoruje, jako by spíš narůstal než mizel, a každá lopata mu připadala těžší než ta předchozí. Víko rakve už nebylo vidět, ale tvar se ještě dal pod hlínou rozeznat. Hlavou mu začala bzučet katolická modlitba za mrtvé, ani nevěděl proč. Slyšel Callahana, jak ji odříkává, zatímco sám pojídal oběd u potoka. Slyšel tu modlitbu a otcovo bezmocné naříkání.
Pomodleme se za našeho bratra k našemu Pánu Ježíši Kristu, jenž pravil…
(Otče můj, buď mi nyní milostiv.)
Zastavil se a nepřítomně se zahleděl do hrobu. Byl hluboký, velmi hluboký. Zalily ho už stíny blížící se noci, podobné čemusi mazlavému a živému. Pořád to bylo hluboko.
Do tmy ho nedokáže zasypat. Určitě ne.
Já jsem vzkříšení a život. Ten, kdo ve mě uvěří, bude žít, i když zemře…
(Pane much, buď mi nyní milostiv.)
Ano, ty oči byly otevřené. Proto měl pocit, že ho někdo pozoruje. Carl je pořádně nezalepil a ony se rozevřely jako okenice, a ten Glickův kluk na něj zírá. Něco se s tím musí udělat.
…a ten, kdo ve mě uvěří, nepozná věčnou smrt…
(Nyní ti přináším zkažené maso a hnijící tělo.)
Odhrnout lopatou hlínu. To bylo ono. Odhrnout ji, lopatou urazit zámek, otevřít rakev a zatlačit ty hrozné zírající oči. Neměl u sebe speciální lepidlo, ale v kapse našel dva čtvrťáky. Ty postačí. Stříbro. Ano, stříbro bylo to, co ten chlapec potřeboval. Slunce teď viselo nad střechou Marstenova domu a zlehka zlatilo nejvyšší a nejstarší jedle na západ od města. I když měl dům zavřené okenice, zdálo se, že se na něj dívá.
Pozvedls mrtvé k životu; dej našemu bratru Danielovi život věčný.
(Jako dar jsem ti učinil oběí. Přináším ji v levé ruce.)
Mike Ryerson skočil do hrobu a začal jako šílený odhazovat hlínu, vyhazoval ji v hnědém gejzíru nahoru a ven. Nakonec ostří lopaty škráblo o dřevo, takže začal shrnovat zbytky hlíny přes boky rakve a potom si na víko klekl a začal třískat do mosazné západky zámku. Nepřestával a nepřestával. Žáby u potoka začaly kvákat, ve stínu zpíval kozodoj a kdesi blízko pozvedlo pronikavý hlas hejno lelků.
Za deset sedm.
Co to dělám? ptal se sám sebe. Co to pro Boha dělám?
Klečel na víku rakve a snažil se o tom přemýšlet… ale cosi pod hladinou jeho mysli
naléhalo, aby spěchal, spěchal, slunce se schyluje Tmo, prosím, počkej ještě chvíli.
Rozmáchl se lopatou nad hlavu, udeřil do zámku ještě jednou, a ozvalo se cvaknutí.
Zámek se ulomil.
Na chvilku zvedl hlavu, v posledním záchvěvu příčetnosti, obličej zamazaný špínou a potem, vyhlížely z něho jenom vypouklé bílé bulvy očí.
Nad obzorem zářila Večernice.
Lapaje po dechu, vysoukal se z hrobu, lehl si na zem a šmátral po držadlech víka.
Našel je a zatáhl. Víko se odklopilo, zaskřípalo v závěsech, přesně jak si představoval, nejdřív se ukázal jenom růžový satén, potom jedna paže v černém rukávu (Danny Glick byl pohřbený v obleku z biřmování), a potom… potom obličej.
Mikovi nadobro uvízl dech v hrdle.
Oči byly otevřené. Přesně jak věděl, že budou. Dokořán otevřené a vůbec ne skelné. Zdálo se, že jiskří strašidelným životem v posledním zmírajícím světle toho dne. Obličej vůbec nebyl smrtelně bledý; tváře vypadaly růžové, skoro jako jablíčka. Pokusil se odtrhnout oči od toho třpytivého, strnulého pohledu, ale nedokázal to.
Zamumlal: "Ježíši -"
Slunce dokončilo oblouk dne a zmizelo za obzorem.

Upíři. Ok, přečetl jsem to, ale trochu jsem se nudil. Celou věc zachraňoval Kingův um v navození strašidelné atmosféry v opuštěném městě nebo jako tady v ukázce. Celý ten motiv pohřbu malého Glicka, brr... Asi proto jsem si tu scénu tak dobře zapamatoval a nakonec i vybral do deníku. Takže, shrnu-li to, parádně strašidelný pasáže, ale téma upírů? Když už tak spíš jako kratší povídka, Prokletí Jeruzalémské, ve sbírce Noční směna.

čtvrtek 22. prosince 2016

FLOWERS FOR ALGERNON

Progris riport 1 martch 3 

Dr Strauss says I shoud rite down what I think and re-membir and evrey thing that happins to me from now on. I dont no why but he says its importint so they will see if they can use me. I hope they use me becaus Miss Kinnian says mabye they can make me smart. I want to be smart. My name is Charlie Gordon I werk in Dormers bakery where Mr Donner gives me 11 dollers a week and bred or cake if I want. I am 32 yeres old and next month is my brithday. I tolld dr Strauss and perfesser Nemur I cant rite good but he says it dont matter he says I shud rite just like I talk and like I rite compushishens in Miss Kinnians class at the beekmin collidge center for retarted adults where I go to lern 3 times a week on my time off. Dr. Strauss says to rite a lot evrything I think and evrything that happins to me but I cant think anymor because I have nothing to rite so I will close for today ... yrs truly Charlie Gordon.

Je to jedna z knih, kterou je lepší číst, aniž byste o ní cokoliv věděli. Má v sobě něco, co žije a rozvíjí se vlastním životem. A musí být silný zážitek, když si na tohle člověk přijde sám. Já jsem příběh o myšce jménem Algernon, kterou mnozí nejdřív považují za ženu, protože růže se přeci dávají ženám, znal z vyprávění kolegů z práce. I tak jsem si čtení užil, ačkoliv pointu jsem znal. Máte několik možností, přečíst si to v angličtině, v překladu v češtině, poslechnout si to jako rozhlasové drama, kouknout se na některou filmovou adaptaci (1. a 2.) nebo divadelní hru. Všechny možnosti jsou vesměs dobře hodnoceny, ale ta angličtina byla zajímavá zkušenost, která stojí za zkoušku i u mírně pokročilých. 

středa 21. prosince 2016

VYBRANÁ TAJEMSTVÍ PROFESORA KESSLERA

KOHO MÁŠ DNES RÁD

Kdysi jsem četl úvahu — nemýlím-li se, jakéhosi německého filozofa, o tom, že všechna hmota kolem nás má s námi Společný základ: vědomí.
Je jen na určitém stupni probuzení, někdy vyšším, někdy nižším, ale vždy na méně vyvinutém stupni, než je naše vědomí. Tak jako my nejsme schopni poznat vědomí dejme tomu dřeva, tak strom není schopen rozeznat naše vědomí. Ve své pýše my považujeme strom za neprobuzené vědomí.
Podle té teorie jsme pak všichni rozlišeni úrovní našeho vnímání. Balvan u cesty nás také vidí a hodnotí, ale neprobuzeným, malátným vědomím, kterému nepřikládáme žádnou úlohu — stejně tak jako nikdo na celé škole neměl žádné tušení o tom, že Aljoša je svědek. Ve skutečnosti je, podle onoho snu, celý svět plný svědků, celý svět plný vědomí, které na nás dozírá.
A vidí nás strom u cesty a vidí nás škvára, po které jdeme, a rozvažuje o nás i skála na rozcestí, skála, která viděla za milióny let tolik poutníků — od trilobitů po první opice, až po nás, kteří kolem ní projíždíme v automobilu.

Myslím, tedy jsem. Vědomí je jeden z nejzáhadnějších fenoménů. Psychologie, psychiatrie a filozofie se je snaží různě definovat, ale dokud se nám nepodaří pochopit jeho vazbu na hmotu, alespoň tak, jak se to nejbystřejším z nás povedlo u energie, budeme tápat. Pokud je ovšem vědomí jen dalším z vlastností hmoty, proč by určitou úroveň vědomí nemohly mít kameny, viry, bakterie, hlístice, kočky a opice? Doposud jsem od Martina Petišky četl sci-fi. Galaxie, roboti a cestování časem. Profesor Kessler je vlastně taky trochu sci-fi, ale více o jevech, které si běžně nedokážeme vysvětlit a představit. Zabíjení myšlenkou, králíček, který se naučí psát, barva. kterou jsme dosud neviděli atd. Zní to ode mne stejně lacině, jako když řeknu, že umělá inteligence řídí sňatky v sousední galaxii, ale Petiška to umí napsat líp a hlavně dokonale využít jako nástroj k navození atmosféry a ke konfrontaci, než samotný středobod zájmu naší zvědavosti. Po čase jsem začal nadpřirozené jevy, o kterých Kessler vypráví, brát téměř jako samozřejmé a začal vnímat Wildovské glosy a bonmoty a báječně se u nich bavil. Několik jsem si jich musel vypsat.

- Protože jsem nevěděl, co tvořit, ničil jsem.

- Je asi opravdu lepší zametat než přemýšlet o tom, jak je náš život marný.

- Sylfida = éterické ženské stvoření; půvabná dívka

- Pokud se člověk usilovně věnuje jediné činnosti, dosáhne v ní neuvěřitelných výsledků snad pokaždé.

- Věděl o všem. Ale nevěděl, co si o tom mám myslet.

A ještě malý test. Víte co je to:

Gothajský almanach

- Neurastenický = neurastenie, nervová slabost vyskytující se u různých duševních a tělesných poruch