DENÍK KASTELÁNA

Pátek 10. listopadu

......Dodělali jsme inventuru. Konečně. Kupodivu nic nechybí.
......Odpoledne přijel veterinář, aby naočkoval Raga proti vzteklině.
......Řekl bych, že je to takový zvířecí Mengele. Rago byl asi stejného názoru, protože si nechal sice píchnout injekci, ale potom se Ottovi \)'smekl, jakýmsi záhadným grifem si shodil náhubek a zakousl se tomu chlapovi do ruky. Měli jsme co dělat, abychom ho z něj dostali. Strašně nám vynadal. Řekl jsem mu, ať je rád, že neočkoval medvěda. To ho rozlítilo a začal mi vyhrožovat soudem. Poslal jsem ho do háje.
......Alexandr Ou mě pozval na oběd!
......Doslova řekl: "Budeme rádi, když k nám zítra přijdete na oběd." No toto.

Později…
......Nemůžu usnout. V místnosti nade mnou pořád slyším nějaké zvuky, ale nejsou to kroky, spíš jakési tupé údery. Asi bych se tam měl jít podívat.
......Jenomže to už si říKám dobrou půlhodinu, a pořád se k tomu nemůžu odhodlat. Jsem směšný. Ležím a myslím jenom na to, až se to znovu ozve. Chvilku je klid a znovu. Už jsem vymyslel několik teorií o původu těch zvuků, ale všechny jsem je postupně zavrhl. Dal jsem si ultimátum: ještě pětkrát to uslyším a jdu tam. Zlatý oči. Pořád ležím a nadávám si do pitomců a debilů.
......Já se prostě nepoznávám. Celý život se vrtám sám v sobě, pitvám každou myšlenku, abych vždycky nakonec přišel k názoru, že nic nemá smysl a všechno je úplně na hovno. Laura mi kdysi řekla: "Jsi nechutný cynický chechtal."
......Jenomže teď civím v obrovské staré ratejně a můj humor vysychá.

Oddechovka. Příjemná záležitost ke zhltnutí s dostatečnou dávkou tajemna a nadpřirozenými jevy jen lehce nad míru neuvěřitelnými. Vřele doporučuji jako osvěžující alternativu ke všem těm současným českým sebereflexivním retrospektivám, které mne už neuvěřitelně nudí.

PENZISTA

Feller si nožem pečlivě ukrojil ze šišky chleba pořádný krajíc, přinesl sýr, stejně pečlivě odkrojil kus i z něj a nůž zase zavřel.
"Co ode mě chcete?" zeptal se potom.
Komisař upíjel kávu říznutou třešňovicí stejně rozvážně, jako Feller krájel chléb a sýr. "Fellere," řekl, "od zítřka jsem v penzi a jako penzista musím mít nějaký koníček. A mým koníčkem je navštěvovat nevyřízené případy."
Feller nůž zase otevřel.
"Chcete vyřizovat svoje nevyřízený případy?" zeptal se klidně. "Do toho bych se nepouštěl." Komisař k němu natáhl prázdný hrnek. "Navštěvovat, ne vyřizovat," pronesl. "Jsem jenom zvědavý, jak se jim daří."
"Člověk nikdy pořádně neví, co vlastně chcete," reagoval Feller, nalil komisařovi kávu, přilil z láhve od chianti třešňovici a zase vzal do ruky nůž. "Jste divnej chlápek a divně mluvíte," prohlásil a ukrojil pro oba další porci sýra. "Navštěvovat svoje nevyřízený případy! Já nejsem žádnej váš nevyřízenej případ. Nevím, co ode mě chcete."
"Udělat s tebou vloupačku," odpověděl komisař.

Já tomu prostě nemůžu uvěřit, ještě jsem nenapsal ani jeden záznam ke knížkám Friedricha Dürrenmatta?! Zrovna jsem chtěl psát, že záznam jednoho oblíbence následuje další...

Dürrenmatt je klasik. Jeho "Soudce a jeho kat" a "Podezření" mají nádhernou atmosféru starých filmových detektivek. Nechci Vás navádět, ale představoval jsem si, ani nevím proč, v roli Bärlacha zamračenýho Jeana Gabina. Soudce sice zfilmován byl, ale neviděl jsem ho a Gabin tam nehrál :o). Pokud ten film někdo máte, dejte mi vědět, prosím! A tohle si taky budu muste pořídit. Poslechněte si v ukázce chraplák Rudolfa Hrušínského st.! Ale já tu píšu o úplně něčem jiném, než bych měl. A navíc v čase, kdy bych měl spát. U některých Dürrenmattových děl jsem se už ztrácel v absurdních symbolech a tohle nedokončené torzo "Penzista" mi připadá skoro jako návrat k pevnému postoji s nohama na zemi se sarkastickým absurdním rozhledem, jaký mají "Návštěva staré dámy", "Fyzikové", "Soudce a jeho kat" a život sám. Asi z toho důvodu mi "možný konec" Urse Widmera nepřipadá jako to pravé.

DOHRA

Před očima soudce Miemonena začali postupně ožívat obyvatelé tichého, osamělého domu. Rys strojil se k rysu, i ten starý hospodář Herman jako živý vyvstal v nadcházejícím soumraku před jeho duševním zrakem. Smyslný, neomalený stařík, který ve stařecké pošetilosti pošilhával po mladých děvčatech a chtěl za úplatu získat hříšnou lásku, se znenáhla proměňoval v tichého, málomluvného muže, který byl blízko zemi a v srdci si nesl její spravedlnost. Svým zpronevěrným, poměštělým příbuzným již nebyl s to rozumět, avšak jeho staré srdce se přimklo k pevné, osamělé ženě, která po odchodu z města jako větrem hnaná jiskra skončila tady na chátrajícím statku.

Volné pokračování "Cizinec přichází". Tohle je něco mezi "Zázračným Josefem" a "Plavovláskou", kde Josef je čtivější a Plavovláska baladičtější až tragická. Tenhle seriálek psychologických novel o dvou dílech není nic veselého, o to víc, o co je Waltari už tradičně důvěryhodný. Ale přiznejme si, že kdyby Waltari znal Mrštíkovic Maryšu, jakože ji asi neznal, tak by se do Cizince a Dohry možná nepouštěl. Nebo by alespoň neskončil, tam kde skončil, možná by tam tentokrát svůj příběh začal. Nechci nikomu prozrazovat děj. To nedělám rád. Ale myslím, že porovnání Maryši a Cizince a Dohry, je téměř dokonalé téma na středoškolskou seminárku nebo maturitní práci. Jenže tohle zadání by naopak mohlo někomu Waltariho a Mrštíky znechutit. Chápu. :o)))