Novinky v knihkupectví Kosmas

neděle 9. listopadu 2008

SACHSOVA NEMOC


67 ZE STARÉHO SEŠITU

Život ve dvou, to nejčastěji není život v páru, zato je to život ve věčném sváru, život dvou magorů. Zažil jsem tolik dvojic, co k sobě nepasovaly, současně nevraživých a laskavých, jediné, o co jim šlo, byla moc - prosadit si barvu kanape, dlažbu v koupelně, vybrat dětem jméno a oblečky, odmítnout potěšení ve jménu povinnosti, ukrást si z radosti ve jménu osobní svobody, odvrhnout touhu druhého a ospravedlnit si vlastní frustrace, nechat se jím zjebat nalevo napravo a pak mu odpustit a o to lépe ho s velkodušností a pochopením spoutat.
V obecné mytologii žít ve dvojici, ženit se a plodit děti rovná se „vytvořit opravdovou rodinu, o které jsme snili a kterou jsme nikdy neměli". V reálu to znamená především zreprodukovat tu špatnou, ze které jsme vyšli, v ještě zkarikovanějším podání zreastaurovat tu zpropadenou famílii, na kterou jsme kdysi plivali, dodat zdání legitimnosti příležitostí či konvencí pomýlenému spojení.
Zažil jsem nekonečně víc konvenčních manželství než konvenčních potratů.
Ve většině dvojic jeden druhého nesnáší a hlavně ať to zůstane, jak to je. Materiální, symbolická, sociální a citová závislost je pro jednoho i pro druhého taková, že se odmítají odloučit, neboť vědí, že to, co se jim nepodaří udělat společně, nebudou s to udělat v jednom. Život ve dvojici je přece o tolik pohodlnější než samota. Je tu možnost mít vlastní bydlení, jedno auto do práce a druhé na víkendy, je tu možnost cestovat za sluncem a s sebou si brát toho svého gigola nebo kurvičku, co se s nima beztak chrápe den co den (je to tak nebezpečné, tak riskantní šoustat jen tak nazdařbůh!), je tu možnost uzavírat půjčky s výhodnými úroky, navštěvovat jiné dvojice, a přitom neprobouzet lítost ani nechcípat žárlivostí (aspoň ne hned), je tu možnost dělat děti, vypadat společensky spořádaně, normálně, vypadat jako všichni.
A tak založit si společnou domácnost často znamená zařídit si to. Ženíme se s prsatýma blondýnama s prdelí jak kobyla, aby se nepoznalo, že jsme homosexuálové, navalujeme na sebe služební závazky, abychom se ukonejšili, že jsme v životě nevystavili obraz nebo nedokončili román, uzavíráme si tučné životní pojistky (s dvojnásobnou pojistnou částkou pro případ úmrtí při autonehodě), abychom se zbavili pocitu viny za to,j že dost nemilujeme svoji starou a haranty.
Oženit se znamená protáhnout se úzkým profilem, vlézt si do flašky s formalínem, kde nakonec dopadneme jako nedonošený plod, nehotový, zardoušený, zavřený, navěky mumifikovaný jedinec, navěky bez lásky, navěky vypovězený ze života.
Všichni mluví o lásce, a přitom jsou to všechno jenom ujednání. Rozdílné, někdy i neslučitelné naděje vepsané mezi řádky jednoho a téhož seznamu svatebních darů. Přemrštěná očekávání, která, jak dobře víme, není ten druhý s to naplnit.
Všichni mluví o důvěře, a přitom je to všechno jenom přetvářka, maska, lež. Uvnitř dvojice, tam si je každý sám pro sebe, jinými slovy, je to válka.
A ten vůbec nejsilnější cit, to je často pohrdání.

68 PAULÍNE KASSEROVÁ

Odložím sešit. Bruno mě od stolu sleduje.
„Teď mi řeknete, že jsem mizera, když něco takového píšu a když vám to dávám číst..."
Zavrtím hlavou. Přikleknu si k němu, on se sehne, čelem se mi opře o rameno a já mu do ucha pošeptám:
„Když mi něco říkáte, poslouchám vás. Když mi dáváte něco číst, snažím se pochopit, co je za tím... Tak, jako to Vy umíte s tčmi, kdo za vámi chodí... Věnujete svůj čas to-niu, že posloucháte, co vám lidé svěřují, a přitom byste neničí mít právo psát?"
Zvedne hlavu a podívá se na mě.
„Vy nemáte strach?"
„Strach! Z čeho? Z toho, co si myslíte? Z toho. co píšete? Váš náhled na život, to je jedna věc. Vaše pohledy, vaše slova, vaše posunky určené mně, to je věc druhá. Já vím, kdo jste. Jste muž, kterého miluju a který miluje mě. To, co píšete, mi nemůže ublížit."
Hrdlo se mu stáhne. Zamží se mu oči.
„Vy věříte, že psaní... léčí?"

Dobrá knížka. Chvilku sice trvá než si zvyknete na neobvyklou perspektivu vypravěčů (každý chvilku tahá pilku a snad nikdy nevypráví sám hlavní hrdina Bruno), ale pak už Vás příběhy pohltí a dočtete jedním dechem a mrazením v zádech, protože je to čtení místy až moc pravdivé a tím pádem životně cynické.

ÚDOLÍ TYRANNOSAURA

„Mluvil jsem s pár jeho zákazníky a uznávají ho jak odborníci přes koně, tak i staří rančeři. Manželka provozuje jezdeckou školu pro děti." „Nějaký záznam?"
„Nic než pár drobností v pubertě, ten chlap je čistý." „A McBride?" „Taky čistý."
„A co byly ty drobnosti'?"
„Záznamy se měly vymazat, ale víš, jak to chodí. Podíváme se... Hloupý žertík s vozem hnoje a ředitelem střední školy..." Probíral se dál papíry. „Vyjel si na cizím koni... zlomil při rvačce někomu nos."
Jeho bratři?"
„Philip žije v New Yorku, je kurátorem Metropolitního muzea umění, nic neobvyklého. Vernon se právě oženil s právnickou speciali¬zující se na životní prostředí, žije v Connecticutu jako muž v domác¬nosti a stará se o dítě, zatímco jeho žena chodí do práce. Měl pár drob¬ných malérů s financemi, ale to už je dávno, a od doby, co dědil, taky nic."
„Kolik kdo dostal?"
„Zdá se, že se rozdělili rovným dílem a po dani jim zbylo každému devadesát milionů."
Willer jen hvízdnul. „To si pak člověk říká - že ať ten chlap hledá na náhorních plošinách cokoliv, rozhodně to nebude jen pro peníze, co?"
„Já nevím, šéfe. Spousta hlavounů, co mají stovky milionů, přece ris¬kuje vězení kvůli pár tisícovkám navíc. Je to jako nemoc."
„Máš pravdu," přikývl Willer, překvapený Hernandezovým bystrým úsudkem. Jenže ten Broadbent na takový typ vůbec nevypadá. Neroz¬hazuje peníze. Pracuje, i když by vůbec nemusel. Máme tu člověka, který vstane třeba ve dvě v noci, jen aby strčil ruku krávě do zadku a vydělal si tím čtyřicet babek. Chybí nám pár kousků do celkové sklá¬dačky."
„Máš pravdu."
„Co nového o tom mrtvém?"
Ještě ho neidentifikovali. Pracuje se na tom, zubní záznamy, otisky prstů. Chvíli potrvá, než všechno proženeme systémem." „A ten mnich? Sledujete ho?"
Jistě. Má pestrou minulost. Syn admirála Johna Mortimera Forda, podtajemníka námořnictva v Eisenhowerově vládě. Studia v Andoveru a na Harvardu, specializace na antropologii, skončil s vyznamenáním. Pak šel na MIT a získal doktorát v kybernetice, ať už to znamená cokoliv. Poznal svou ženu, vzali se, oba vstoupili do CIA - a pak už nic, přesně jak jsi říkal. Ti hoši berou utajení smrtelně vážně. Zjistil jsem jen, že dělal nějakou špionáž, která se týkala šifrování a počítačů, ženu mu zavraždili v Kambodži. Odešel ze služby a stal se mnichem. Prostě se sebral a všechno opustil včetně domu za milion dolarů, absurdně velkých bankovních kont, garáže plné starožitných jaguárů... Prostě neuvěřitelné."
Prostě slušnej thriller. Čtivě napsaný, s neotřelým ústředním motivem, napínavý, s dobrým tempem a několika odvážnými spekulacemi. Když už komerční záležitosti, tak tohoto typu.

ZPOVĚĎ SÉRIOVÝCH VRAHŮ

VRAZI Z INTERNETU

Jakmile si taková individua navyknou na internet, začínají navazovat se svými virtuálními protějšky vztahy, které považují za naprosto reálné. Tito lidé se zpravidla stylizují do různých póz, aby zakryli své duševní nebo fyzické nedostatky. A tak se ze setkání lidí závislých na chatu stává mítink podivínů, kteří s sebou nesou náklad svých drobných úchylek.

Téda, nečekal jsem bůhvíco, ale podobné odstavečky mě úplně rozkopaly. Nechci nijak zlehčovat závažnost internetové kriminality, ale podobná tvrzení jsou zkrátka vařením z vody. Když zpověď, čekal jsem citace, rozhovory, ale kdepak. Jedna pani na internetu povídala a včera psali v novinách. Asi tak bych shrnul tuhle investigativní publikaci.