Novinky v knihkupectví Kosmas

středa 6. července 2005

Knihy plné záhad a záhady s knihami

Chci napsat jenom větičku ohledně malého antikvarátu. Svého času jsem napsal několik málo článků do rubriky o knihách do studentského časopisu. Jsem líný ten text celý znovu formátovat a třídit do jednotlivých příspěvků pro tento blog podle autorů. A tak se tady několik málo příspěvků objeví pod hlavičkou malého antikvariátu. Tolik na vysvětlenou...

V minulém Malém antikvariátu jsem citoval z Nezvala. Vzpomínáte? "...obracím se k těm, kdož se občas rádi zastavují jako já nad mystériem určitých dvorů, sklepení, letohrádků a smyček mysli kolem tajemného.” Zůstaňme tedy ještě pro tentokrát u věcí magických, „klepajících na okraj směšného a bezcenného”. Náš matikář a zástupce ředitele gymnázia v jedné osobě, člověk s einsteinovským úsměvem (asi to dělal ten knírek) a přimhouřenými víčky působil na své okolí důstojným odstupem, bez kterého zástupce nepřežije ani den. Ten člověk snad i MHD dobíhal s potřebnou zdrženlivostí a rozmyslem. Takový byl na první pohled. Ve skutečnosti patřil k těm učitelům, kterým se stávalo, že jsme na hodině probírali oblíbenou muziku, nematematické problémy akademické i mimoškolní. Jedna z matikářových neakademických historek vyprávěla o...: „V minulé životy nevěřím, ale asi jsem byl kdysi táborita. Zdál se mi totiž velmi realistický sen, jak chodím po nějakém městě. Nebyly tam žádné asfaltky, nic takového. Udusaná hlína, starobylé domy. A pak jsem byl jednou na dovolené poblíž Tábora.Samozřejmě, že jsme se jeli do Tábora také podívat. Zjistil jsem, že to tam znám a přitom jsem byl v Táboře poprvé v životě. Věděl jsem přibližně,co bude za rohem a kam asi tak vedeta a ta ulice. Pamatoval jsem si to podle snu. Rozpomínal jsem se dokonce na nějaké detaily, že jsem postál u nějakého rohu a prohlížel si to tam. Dokonce jsem to nároží potom hledala našel!”Karel Čapek v „Českém románu”(Melantrich 1969) Olgy Scheinpflugové: „...zajímavý výklad obraznosti, tohle se mně taky zdává, chcete-li vědět. A často. Jednou to dokonce dostalo mnohem určitější tvář než nějaký instinkt nebo tušení. Před léty jsem se potloukal po Francii, kde jsem hledal za málo peněz hodně dojmů.Bylo to u Marseille, taková malá vesnička, vyprahlá a trochu špinavá, jako bývají jižní venkovy. Sta podobných jsem od té doby viděl, ale na prahu této mě cosi zarazilo. Šel jsem bílou cestou mezi rovnými domy s hlavou vyjevenou a srdcem prudce tlukoucím,až jsem se styděl, jak vyvádělo pod mým mužským kabátem. Věděl jsem přesně a s naprostou jistotou, že už jsem tu někdy byl, ba že tu znám vlastně každý kout, záhyb ulice, skupenství kopců na modrém řezu obzoru. Támhle je krám se smíšeným zbožím, říkal jsem si a kousek dál je temná kovárna. Kdysi tam stávali na třech sedlaní koně... teď ještě kaplička a za její zdí stranou vesnická kašna na tlučení prádla. Došel jsem k nim se zatajeným dechem, potom bílém a ozářeném dláždění francouzského venkova. Byl jsem si podivně a nepříjemně jist. Snad jsem tu kdysi žil, anebo jsem tuto ves znal ze svých snů či nevysvětlitelných představ každý kout a ohyb cesty snad i zvuk zvonku na kupcových dveřích. Smál jsem se předem každé hloupé výpomoci duchařinou. Proč by, k čertu, nemohly být věci nevysvětlitelné, proč se hloupý člověk pořád všetečně pokouší přijít všemu na kloub?”Až tak konkrétní zkušenost nemám, ale několik velkých náhod jsem už zažil. Bylo to vloni, měl jsem krátce před zkouškou z bezobratlých živočichů.Několik set latinských názvů malých zvířátek, kterým česky souhrnně říkáme havěť, tj. breberky,pavoučci, žížaly, housenky a stonožky,červíci suchozemští, sladkovodní i mořští, pardon, ještě mouchy a komáři atd. Po čtrnácti dnech, kdy mi začaly splývat dny a noci a kdy jsem nevěděl, zda se mi skripta o žouželích zdají nebo se opravdu učím, jsem zahlédl v obchoďáku útlou knížečku„Milenci na jednu noc” (Ivan Klíma, Československý spisovatel, Praha1964). Najedl jsem se a šel do studovny MZK. Objednal jsem si ten titul, že budu slimáky prokládat šťavnatějším zábavným čtením.Ve studovně ticho jako v chrámu,na mém stole leží okopírovaná skripta,včera jsem se učil brachiopoda, dneska zkouším cubozoa, ale zrovna jich mám tak akorát a začínám prokládat.Otevřu a čtu: ”Lingula,” sakra to mi něco říká, čtu dál: „Menza byla dlouhá a bezútěšná, hluboko v podzemí...”mám jisté tušení, ale pokračuju jakoby nic: „...Biologie rezervováno,”tušení se začíná potvrzovat a poslední kapkou je odstavec: „Lingula, odříkával si tiše, třída brachiopoda, skořápky se otvírají nebo zavírají v přední volné části plášťových okrajů, jsou do nich zapuštěny štětiny. Jako celá tato skupina červů, má i lingula blízké vztahy k řádu phoronis...” Charakteristiku linguly (mořský bezobratlý živočich) jsem ke zkoušce uměl dobře,ale bohužel jsem „náhodou” dostal jinou třídu a vyhazov. Tak mě napadá, jestli byste se neměli radši učit než číst Malou frontu ;)) Pokud jste dočetli až sem, tak ten zbytek už stojí za dokončení.Kolik se toho už napsalo o pyramidách, trepanacích lebek vestarověku, o vzniku života, o tajemství duše, o vraždách Jacka rozparovače, o neuvěřitelné genialitě nejednoho skladatele, fyzika, matematika, lékaře, ale taky genialitě podvodníků a zlodějů.„I věda má záhady stejně závažné,jako je věšení odsouzenců nebo otázky autorství. Byl na počátku velký třesk,nebo černá díra? Kam se poděli dinosauři? Změní se směr víru vody,která vám vytéká z vany, když váš koráb překročí rovník? ... Proč jsou filozofové s myslí ostrou jako břitva beznadějně tupohlaví, pokud jde o jejich tělo? Je pojídání lidí skutečně nesprávné? Proč ženy nerodí vždycky jenom děti? Proč jsme posedlí freudovskou psychologií, ale máme jen velmi mlhavou představu, co to vůbec je?Proč jsou doktoři tak mizerní vrazi? ... Je smutné, že medicína má ještě víc zlověstných mystérií v příčinách chorob jež zabíjejí, mrzačí nebo nás připravují o rozum. ... Tu a tam oplzle, ale doufám, že nikdy ne tak, abych ji zneuctil, odhalím před vámi nejpozoruhodnější záhady své profese.” (Richard Gordon: Medicínské záhady, Baronet, Praha 1997).Gordonem to dneska zakončíme.Ukázku „Jak se propána dělá ženská obřízka?”z druhé části Gordonovy knihy „Záhadné zvyklosti” sibudete moci přečíst na webu Mf (student.muni.cz). A dost už oplzlostí i záhad.

Stromeček mého veselého života

Apolinář

V poslední době se mi nedaří plnit nejrůznější sliby a plány. Mrzí mě to. Tuhle jsem přišel ke známým o hodinu později než bylo domluveno. Za oknem mi vadne levandule, spolubydlícímu zase konopí. Levanduli jsem slíbil, že ji přesadím, protože její nynější květináč už nestačí.

Spolubydlícímu jsem slíbil, že budu tento týden zalévat i jeho truhlíky. Ani jedno nestíhám. Tenhle problém se mi možná podaří vyřešit jedinou ranou. Vypadá to totiž, že jeho konopí chcípne dřív než moje levandule, a tak mu ji asi příští týden daruji. Nadšeně mi ji totiž chválil, když poprvé nakoukl ke mně do pokojíku: „Týýý vole! Tohle neznám, ale vypadá to na fakt dobrý hulení, nebo je to, ty vole, jenom nějakej plevel?“

Ale koho to vlastně zajímá? Chtěl jsem tím naznačit, že nestíhám ani Malý antikvariát, a to jsem v prvním čísle letošní MF slíbil, že moje úryvky ze všemožných knih budou pravidelnou rubrikou.

Omlouvám se a nebudu lhát. Není za tím ani škola, láska, sport, četba, ani lenost, dokonce ani velká fronta u počítačů v CPS. Za všechno může moje malá a pomalá alkoholdehydrogenáza. S troškou nadsázky se dá říct, že za vším v našem těle hledej enzym. Alkoholdehydrogenáza (AHD) je enzym, který odbourává alkohol v našem těle. Rychlí metabolizátoři mají rychlý enzym AHD a musí pít „relativně“(!) hodně a dlouho, aby se opili. Pomalí metabolizátoři s pomalou ADH se napijí trošku, ADH nestíhá, alkohol zůstává v krvi (metabolizuje se pomalu), působí na mozek a jediné, co u nich nastoupí velmi rychle, je opička. Někteří z pomalých metabolizátorů se napijí, dejme tomu v čase t0. V čase t1 (cca po 10 minutách) u nich nastoupí stav podobný euforii, smějou se, krev jim proudí žilami a rozehřívá i poslední zábrany. V čase t2 (po dalších 15 minutách) se jim začne chtít spát, ale protože se dobře baví, šlehnou si kávu či kofolu a pak se baví hluboko do noci. Celý cyklus končí v čase t3. To je okamžik prvního cvičení příštího dne. Takové jednodenní cykly se opakují a uzavírají se do týdenních hypercyklů, přičemž se střídají týdny s úplnou víkednovou detoxikací nebo naopak úplnou ožralostí. Jednoduše řečeno pomalí metabolizátoři alkoholu mají značný sklon k alkoholismu, k průšvihu jako barák.

Potřeboval bych nejméně šest hodin k vystřízlivění. To ale znamená nebýt celou noc doma.

Frantův Fiat 600 zastavil před ponurou budovou protialkoholního oddělení I. státní psychiatrické kliniky, zvanou APOLINÁŘ.

Několikrát jsme museli zvonit, než se noční vrátný uráčil odemknout malá dvířka v těžkých dubových vratech.

„Co je?" zeptal se tónem kvalifikovaného strážného a nedůvěřivě si nás měřil. Na lumpy jsme se mu patrně zdáli příliš pečlivě oblečeni.

„Tady soudruh jde na protialkoholní léčení," řekl František poněkud chlubivě. Jestli čekal, že vrátný zajásá, otevře vrata dokořán a stisknutím tlačítka, šikovně maskovaného v dveřním rámu, uvede v činnost slavnostní zvonkohru, byl patrně zklamán.

Když se vrátný nejdřív opatrně pozeptal, jestli soudruzi, co mě vedou, nejsou náhodou od policie, a dostalo se mu záporné odpovědi, řekl, že na blbý fóry nemá náladu a zabouchl nám dveře před nosem.

Nepřekvapilo mě to. Věděl jsem z vlastní zkušenosti, že dostat se na záchytnou stanici je sice velmi jednoduché, ovšem za předpokladu, že se tak zlíbí příslušníkům VB, bez ohledu na šarži. A těmi také musíte být uvedeni a řádně předám, když jste byli nejdříve prošacováni a téměř donaha svlečeni. To vše samozřejmě proti podpisům předávajících a přijímajících.

„Františku, nerozčiluj se," uklidňoval jsem kamaráda Myšku. „Je to noční vrátný a ještě k tomu rozespalý. Musíme na to takticky!" a znovu jsem zazvonil. Dědek nás nejdřív poslal přes zavřené dveře do hajzlu, potom vyhrožoval policií, ale nakonec se nechal umluvit a šel pro ošetřovatelku.

„Pánové, mějte rozum a rozejděte se," ozval se za vraty ženský hlas příjemného altového zabarvení. A ujišťoval nás, že postup vrátného je naprosto správný. Něco prý jsme si vypili a chceme zlobit. Tak prý „honem k maminkám"! Postelka, který zatím do našeho jednání nezasahoval, se dotčeně zeptal, jestli je nutné, abychom hovořili přes zavřené dveře. Řekl, že mu to připadá, jako když se domáháme vstupu do bordelu, kde už je obsazeno, a že si budeme stěžovat. Aby svým slovům dodal váhu, představil nás „neviditelné" sestře jednoho pod druhém plnými jmény a přidal ještě názvy kulturních institucí, jejichž jsme byli zaměstnanci.

Účinek byl překvapivý. Dveře se otevřely. Asi třicetiletá, sympatická ošetřovatelka si nás krátce prohlédla, usmála se a řekla, že sice nejsou povinni vysvětlovat v noci komukoliv rozdíl mezi bordelem a nemocnicí, v našem případě prý ale mohou udělat výjimku.

„Tak o co vám jde, pánové?!" zeptala se.

Řekl jsem jí, že chci nastoupit protialkoholní léčbu. Chtěla vědět, jestli jsem v záznamu. Musel jsem přiznat, že o žádném záznamu nic nevím. Znovu se usmála a řekla, že je jí líto, ale abych se, nezměním-li rozhodnutí, obrátil na přijímací kancelář Apolináře v normálních úředních hodinách.

Franta Myška se dopálil. Řekl, že napíše do novin článek o tom, jak na jedné straně takřka inzerují boj proti alkoholismu, a když se někdo skutečně rozhodne tento boj podstoupit, tak ho, mírně řečeno, odmítají a navíc zesměšňují.

Neměl jsem zatím pocit zesměšnění, ale jinak jsem dával Myškovi plně za pravdu.

„Pane," řekla sestra vyčítavě. „My nejsme holubník! Vy si dvacet let pijete a užíváte. Jo?... Dobrý, nic se neděje. Ale jen vás napadne, že se polepšíte, tak všechno kolem sebe zfanfrníte a myslíte si, že se zastaví svět. Houby s voctem. Víte? Maucta, pane!"

A znovu jsme se dívali do zavřených vrat.

Cestou k autu mě Vavruška s Postelkou přesvědčovali, že jsem pro svoje polepšení udělal, co se dalo, že mi to klidně třeba i před manželkou dosvědčí, a za to, že jsme se zde nesetkali s patřičným pochopením, nikdo z nás nemůže. Už to vypadalo tak, že náš společný neúspěch pojedeme někam zapít, když se ze vrat za námi doslova vyřítila jiná ošetřovatelka, starší sestra Boženka, kterou jsem znal ze záchytné stanice.

„Pane Menšíku, pane Menšíku," volala jako na lesy, „jenom pojďte dál. Ta sestra je tady nová a nezná vás. Bože, to by byla chyba. Vždyť my už tady na vás s panem doktorem čekáme nejmíň pět let!"

Neměl jsem ani čas rozloučit se pořádně se svými průvodci. Jako zlatou rybku si mne vlekla sestra Boženka do vrat té staré barabizny, temným průjezdem a přes nemocniční dvůr do místností záchytné stanice, kde jsem potom čekal dva dny na přijetí do stavu nemocných.

Dočetli jste kousek Menšíkovy nedokončené prózy, kterou jsem našel v jinak typicky menšíkovsky veselé knížce „Stromeček mého veselého života“. Legrace je v té knížečce převaha, jinak bych ji ani nedoporučoval. Vladimíra Menšíka mám rád jako herce, humoristu a vypravěče. Možná je škoda, že tohle dílko zůstane nedokončené, ale i tak dokresluje dobře Menšíkovu tvář. I u nejvtipnějších lidí světa nevzniká každá vráska v obličeji jako rýha od smíchu. A co vím určitě je, že lepší jedno nedokončené autobiografické torzo než třicet bulvárních titulů o životě známého komika nebo zpěváka vydaných dva dny po jeho smrti.

ZAHRADNÍKŮV ROK

JAK VZNIKÁ ZAHRADNÍK

Proti všemu zdání zahradník se nerodí ze semene, výhonku, cibule, hlízy ani štupru, nýbrž vzniká zkušeností, okolím a přírodními podmínkami. Dokud jsem byl malý, měl jsem k otecké zahradě poměr vzpurný, ba i škodolibý, protože jsem měl zakázáno šlapat po záhonech a trhat nezralé ovoce. Podobně Adam měl v Zahradě Ráje zapovězeno šlapat po rabátkách a trhat ovoce Stromu Poznání, protože nebylo ještě zralé; jenže Adam — stejně jako my děti — si natrhal nezralého ovoce a následkem toho byl z ráje vyhnán; od té doby je a vždy bude ovoce Stromu Poznání nezralé.

Pokud je člověk v květu mladosti, myslí si, že květ je to, co se nosí v knoflíkové dírce nebo podává děvčeti; nemá jaksi to pravé pochopení pro to, že květ je něco, co přezimuje, co se okopává a mrví a zalévá a přesazuje a řízkuje a ořezává a přivazuje a zbavuje plevele a plodnic a suchých lístků a mšic a padlí; místo aby přerýval záhonky, běhá za děvčaty, ukájí svou ctižádost, požívá plodů života, kterých sám nevypěstil, a vůbec chová se celkem destruktivně. Je potřeba jisté zralosti, řekl bych, jistého věku paternity, aby se člověk mohl stát zahradníkem amatérem. Mimo to je třeba, aby měl svou zahrádku. Obyčejně si ji nechá udělat od zahradníka z povolání a myslí si, že se na ni bude chodit po své práci dívat a radovat se z květinek a naslouchat šveholení ptáčků. Jednoho dne se mu stane, že sám vlastní rukou zasadí jednu kytičku; mně se to stalo s netřeskem. Při tom mu nějakou záděrou či jak vnikne do těla trochu půdy a způsobí jakousi otravu nebo zánět; zkrátka z člověka se stane zanícený zahradník. Jen drápek uvíz, a chycen je celý ptáček. Jindy vzniká zahradník nákazou od sousedů; vidí třeba, jak sousedovi kvete smolnička, a řekne si: Zatrápeně, proč by taky nekvetla mně? A to by tak hrálo, abych ji neměl ještě lepší! — Od těchto začátků zapadá zahradník hloub a hloub do této nově probuzené vášně, živené dalšími úspěchy a vybičované dalšími neúspěchy; propuká v něm chtíč sběratelský, který jej pohání, aby vypěstoval všecko podle abecedy od Acaeny po Zauschnerii; později se v něm vyvíjí náruživost specialistická, která z člověka do té doby příčetného učiní růžaře, jiřináře nebo jiný druh exaltovaného maniaka. Opět jiní propadnou vášni umělecké a ustavičně přerovnávají, mění a přestavují svou zahrádku, komponují barvy, přeskupují trsy a vyměňují, co jim kde stojí a roste, štváni tak řečenou tvůrčí nespokojeností. Ať si nikdo nemyslí, že pravé zahradničení je bukolická a meditativní činnost. Je to neúkojná vášeň, jako všecko, do čeho se pustí důkladný člověk.

Ještě vám povím, jak poznáte pravého zahradníka. „Musíte se přijít ke mně podívat," praví, „já vám musím ukázat svou zahrádku." Když tedy přijdete, abyste mu udělali radost, najdete, jak někde mezi perenami vyčnívá jeho zadní část. „Hned přijdu," povídá přes rameno, „jen co to tadyhle vysadím." „Jen se nevyru-šujte," řeknete mu přívětivě. Po nějaké době to už nejspíš vysadil; zkrátka vstane, zamaže vám ruku a záře pohostinností praví: „Tak se pojďte podívat; je to sic malá zahrádka, ale — okamžik," povídá a sehne se nad rabátko, aby tam vyplel několik traviček. „Tak pojďte. Já vám ukážu Dianthus Musalae, to budete koukat. Hergot, tady jsem to zapomněl zkypřit," praví a začne se rýpat v půdě. Po čtvrt hodince se opět vztyčí. „Aha," řekne, „já jsem vám chtěl ukázat ten zvonek, Campanula Wilsonae. To je vám ten nejhezčí zvonek, jaký — Počkejte, tady musím přivázat to Delphinium." Když to přivázal, vzpomene si: „Bodejť, vy se teda chcete podívat na to Erodium. Okamžik," bručí, „jen co tadyhle přendám ten Aster; on tu má málo) místa." Načež odejdete po špičkách, nechávaje mezi perenami vyčnívat jeho zadní část. A když jej zase potkáte, řekne vám: „Musíte se přijít ke mně podívat; mně vám kvete jedna růže pernetka, to jste ještě neviděl. Tak přijdete? Ale jistě!" Nu dobře: pojďme se k němu podívat, jak rok plyne.