šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý,
šel v ledu - ale v duši věčný máj,
šel vichřicí - však slyšel zpívat kosy,
šel pouští - a měl v srdci perly rosy.
Za trochu lásky šel bych světa kraj
jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.
...je věnován přátelům a známým, kteří se mě občas ptají, co jsem četl naposledy pěknýho.
Nové přírůstky do knihovny, které jsem našel pod stromečkem:
1976 Virus ebola zair
jak vyšetřovali jednoho pacienta po druhém, vyvstával před nimi obraz nemoci. Nemocní měli těla vychrtlá dehydratací, tváře strnulé, oči omámené a mysl kupodivu horlivou a jasnou. V místech vpichu injekční jehlou i z každého porušení kůže jim vytékala krev. V některých případech krváceli z nosu, dásní, střev a některé ženy i z pochvy. Někteří trpěli zánětem spojivek, takže měli oči zanícené a plné infekce. U menšího počtu došlo ke krvácení z cév a tito nemocní měli rudá oční bělma. Čas od času některý z nich vyzvracel natrávenou krev nebo neudržel asfaltově černou tekutou stolici...
k žádné celosvětové epidemii nedošlo. Navzdory skutečnosti, že se virus mohl šířit přímým dotykem, intravenózními injekcemi, pohlavním stykem a snad také, jakkoli o tom byly důkazy váhavé a nejisté, i kapénkovou infekcí, náhoda rozhodla, že nebyl dostatečně nakažlivý. U druhotných případů lidí, kteří nebyli v úzkém kontaktu s nemocnicí, představovalo riziko jejich nákazy pouhých pět procent. Jednoduchá opatření při ošetřování nemocných stačila, aby se šíření viru zastavilo.
Kdyby vypukla epidemie viru ebola a šířila se z osoby na osobu kapénkovou nákazou, kašláním a kýcháním, tak, jak tomu je v případě chřipky, neexistovala by proti ní žádná vakcína ani účinná léčba.
Svět měl toho roku štěstí.