„Pojďte sem,“ kývl na mě.Ujistil jsem se, že vím přesně, kde mám telcskopický obušek, a zamířil
jsem k němu. Od policistů se očekává, že se budou tyčit nad občany, i nad těmi, kteří jsou jim ochotni pomáhat. Proto nosíme vysoké boty a špičaté helmv, ale když •jsem se k němu přiblížil, zjistil jsem, že ten chlap je vážně maličký, i v botách měl jen nějakých sto padesát čísel. Potlačil jsem nutkání si před ním dřepnout, abychom měli obličeje v jedné úrovni.
„Já to všechno viděl, vašnosti,” spustil muž. „Bylo to příšerný“
V Hendonu do vás hustí: než se do čehokoliv pustíte, vždycky si napřed zjistěte jméno a adresu. Vytáhl jsem si notes a propisku. Můžu se zeptat, jak se jmenujete?“
Jistěže vašnosti. Jméno mé je Nicholas Wallpenny, ale nechtějte po mně, abych vám to hláskoval, protože s abecedou jsem se nikdy důkladně neobeznámil.“
„Jste pouliční umělec?“ zeptal jsem se ho.
„Dalo by se to tak říct,“ odvětil Nicholas. „Moje kousky se zcela jistě dosud omezují na prostředí ulice. Třebaže za takovýhle studený noci bych se nebránil vnést své konání i do sevřenějších prostor. Pokud mi teda rozumíte, vašnosti.“
Na klopě měl připíchnutý odznak: cínového tančícího kostlivce. Na tak zakrslého londýnského maníka mi tenhle gotický styl moc neseděl, ale Londýn je přece hlavní kulturní město světa, kde se míchá kdeco. Zapsal jsem si Pouliční umělec.
„A teď, vážený,“ pokračoval jsem, „mi laskavě řekněte, co jste tady viděl.“
„Viděl jsem toho habaděj, vašnosti.“
„Byl jste tady i dneska pár hodin po půlnoci?“ Předpisy taky jasně stanovují, že nemáme svědkům nijak napovídat. Informace mají plynout pouze jedním směrem.
„Já jsem tady ráno, v poledne i v noci,“ prohlásil Nicholas, který určitě nechodil do stejného kurzu jako já.
„Pokud jste byl něčeho svědkem, řekl jsem, „možná by bylo lepší, kdybyste šel podat výpovědi.“
„S tím by mohla bejt určitá potíž,“ odpověděl, „anžto jsem po smrti.“ Napadlo mě, že jsem ho špatně slyšel. „Jestli máte obavu o svou bezpečnost...“
„Já už, vašnosti, žádnou obavu nemám. Vzhledem k tomu, že jsem po smrti už nějakejch sto dvacet let.“
Občas zahlédnu v regálech knihkupectví titul a hned vím, že jsem kápnul na něco extra, na knížku, kterou budu milovat a pamatovat si ji do konce života. Je to jakoby to bylo součástí toho uměleckého celku. Vidíte přebal, který ve Vás vzbouří emoce a ty Vás už nepustí až do poslední stránky a ještě i chvíli potom, než se realita zase přihlásí, třeba tím, že Vám klapne varná konvice s horkou vodou na kafe.
Přesně tenhle pocit jsem měl u téhle knížky jenom s tím rozdílem, že nevydržel moc dlouho. A to je i jediné, co si z ní pamatuju. Když teď vidím, že se titul vysvazkoval do obsáhlé série, vím, že to rozhodně není můj šálek čaje. Knižní seriály nemám rád. Nečtu ani Asimova, když je to série o Nadaci. Dám Vám vědět, až objevím sérii, která mi bude stát za přečtení.
