RESTAURANT NA KONCI VESMÍRU

          Existuje teorie, která tvrdí, že kdyby jednou někdo přišel na to, k čemu vesmír je a proč tu je, vesmír by okamžitě zmizel a jeho místo by zaujalo něco mnohem bizarnějšího a nepravděpodobnějšího.
          Existuje jiná teorie, která tvrdí, že už se to stalo.

Ikdyž si to Stopařův průvodce galaxií vůbec nezaslouží, dal jsem do ukázky známý úvod o dvou vesmírných teoriích. Trošku z lenosti jsem nehledal nic lepšího, osobnějšího, ačkoliv - co lepšího si přát, je to v duchu celé knížky a přitom to nic neprozrazuje, takže, pokud Vás tohle pobavilo, bude Vás bavit i ten zbytek. Nevěřte škarohlídům, že dvojka je horší než jednička. Už teď se těším na trojku. 

ZODIAC Nejnebezpečnější ze všech zvířat

           „Podívej, támhle. Je tam nějaký muž za stromem,” řekla Cecilia, ukázala na ono místo a trochu ji znervóznila myšlenka, že je někdo špehuje.
           „Co dělá?" zeptal se Bryan, který ho ze svého úhlu neviděl. „Těžko říct," řekla Cecilia a sledovala, jak se muž skryl za dalším stromem.
           Bryan vyskočil, když Cecilia náhle zaječela: „Ó můj bože. On má zbraň!"
           U svých předchozích vražd si Van vždy užíval prvek překvapení. Tentokrát ho oběť viděla přicházet.
           Oba přátelé byli celí zkamenělí, když na ně Van, v černé masce s kápí, která mu zakrývala hlavu a ramena, vytáhl pistoli.
           Sdělil jim, že potřebuje jejich klíčky od auta a peníze, aby se dostal do Mexika. Řekl, že uprchl ze státního vězení Deer Lodge v Montaně, když zabil dozorce. Jeho slova měla kýžený účinek.
           Bryan se pohnul co nejblíž k Cecilii a snažil se podněcovat Vana, aby nepřestával mluvit, zatímco zkoušel vyřešit, jak se dostat z blízkosti tohoto maskovaného muže. Všiml si bílého symbolu na přední straně obleku, který zakrýval Vanovo břicho. Vypadalo to jako kruh se symetrickým křížem uvnitř. Brýle zakrývaly průřez pro oči v útočníkově masce. Bryan však skrze otvory zahlédl hnědé vlasy.
           Další věc, které si Bryan všiml, ho zneklidňovala ještě více než ten symbol: nůž s dlouhou čepelí v pouzdře na opasku a kus něčeho, co vypadalo jako lano, visící muži z kapsy.
           „Je ta pistole nabitá?" zeptal se.
           Van vyjmul zásobník a posměvačně Bryanovi ukázal kulku.
           Pak hodil po Cecilii kus prádelní šňůry a poručil jí, aby svázala Bryanovi ruce za zády.

Šifra 340

Možná morbidní fascinace, možná zevlounství a zvědavost, ale hlavně snad touha po zadostiučinění  a vysvětlení původu zla, táhne lidi ke čtení a psaní knih, jako je tato a točení a sledování filmům typu Zodiac. Osobně jsem se k tomuto případu dostal, když jsem tenkrát na kolejích sjížděl různé komedie, mysteriozní dramata a horory. S hrůzou jsem zjistil, že film The Zodiac nepatří k těm, u kterých si na konci řeknete, že to byla blbost, nebo že jste rádi, že to byl jen film, protože je natočen, poměrně asi věrně, podle skutečnosti. Tahle kniha údajně přínáší objasnění Zodiacovy identity. Musím uznat, že předložené indicie a jejich počet působí přesvědčivě. Na mě značně zapůsobilo řešení předložené k šifře 340. Nicméně nejedná se o naprosto nezpochybnitelnou ani jedinou verzi. 

Soudce Ding

    Mnohé se za tu dobu změnilo. I soudnictví. Ale charaktery lidí ne. Pořád hraje roli zloba, zášť, závist, prospěchářství, korupce. Příběhy, zapsané kdysi jeho předchůdci na věčnou paměť, stojí za to pročítat, aby si člověk uvědomil, jak křehké jsou lidské osudy a jak málo stačí, aby pavučinka intrik zmařila lidský život. Jde z toho někdy až hlava kolem!

Už jako kluk na druhém stupni ZŠ jsem rád poslouchal Jana Cimického, který občas vystupoval v televizi a byl poměrně pravidelným hostem večerního vysílání pro děti a mládež v Rádiu Regina. Pak jsem zjistil, že píše i knihy. Čekal jsem dva možné zážitky s jeho knihou, Soudcem Dingem. Kultivovaný, uhlazený a nudný pokus o originální literaturu kořeněnou orientálními reáliemi jsem očekával v horším případě, v lepším případě pak více či méně zdařilou napodobeninu Soudce Ti. Z důvodu, že jsem Vám dal k dispozici jen krátkou ukázku, byste mohli nabýt dojmu, že se některé z mých neblahých očekávání naplnilo, ale to by byl omyl. Ve skutečnosti jsem byl velmi příjemně překvapen. Děj mě sice nevtáhl strhujícím způsobem od první stránky, spíš si moji pozornost získával pozvolna, postupně, zato však s neustálou vzestupnou tendencí. A dva, více než překvapivé, dějové zlomy, nebo možná lépe řečeno, obraty ve stylu knihy si mne získaly nadobro. Víc už neprozradím. Snad jen, že se v celé knize prolínají dvě úrovně. První linií je příběh ze současnosti o českém úředníkovi z Bruselu, který v Číně navštíví svého čínského kamaráda, spolužáka z pražských studií a druhou linii tvoří staré čínské příběhy, kterými je vše glosováno a doplňováno. Kromě samotného závěru mě tyhle staročínské glosy a legendy bavily víc, o to účinněji pak zapůsobily oba obraty.