TEMNÝ ANDĚL

,,Nebesa,“ řekl jsem, ,,jak křehká je vaše logika! Já však nemohu využít vašeho omylu, nýbrž vás z něj musím vyvést. Již doporučení, které mi nabízíte, aniž byste mě vůbec znala, je přece nezměrným darem. Na jakou by to tedy mohlo být oplátku, kdybych od vás přijal ještě další dary? O něčem takovém nemůže být ani řeči.“
Důtklivě zvedla svůj ostrý prst a připomenula mi: ,,Logika života a logika vědy jsou dvě různé věci a ty musíš pochopit, že logika žen stojí nad vším mužským chápáním. Tak se tedy v této věci pokorně podřiď mojí logice a podej mi z truhlice pero, inkoust a papír.
...
Paní Dorotea potřásla hlavou a dívala se na mě. „Co všechno tě ještě čeká, chlapče,“ povzdechla si, „tak mladý, a už jsi kacíř. Moudrý člověk neodporuje církvi, i kdyby byl v hloubi duše úplný pohan a nevěřil v nic. Mnohem nebezpečnější je být kacíř a v něco věřit. Buď si klidně beguin, ale nauč se aspoň držet jazyk za zuby a dopřej ostatním jejich víru a nevíru.“

Můj další Waltari do sbírky. Pokud ho neznáte, doporučuju od něj Egypťana Sinuheta. Temný Anděl se nebude líbit každému. Řada historických reálií, pasáže o dlouhých a bezvýchodných náboženských disputacích o jediné slovo nejspíš kdekoho odradí, nadruhou stranu, je to Waltari a jeho mistrovská schopnost vystihnout absurdní relativitu pravdy, mocenských a životních pravidel.

"... co bylo dříve považováno za zlo, je teď dovoleno a naopak," 

OBCHODNÍK SE SNY a jiné galilejské povídky

Estrugo s ní nikdy nemluvil o lásce ani jí nevyprávěl historky plné narážek, jak to muži dělávají, když chtějí spát s nějakou dívkou. Nikdy se nedotkl ani její ruky, a přesto věděla, že po ní touží tak silně jako ona po něm. Jen jeho oči prozrazovaly touhu, neboť je z ní nespustil, kamkoliv se obrátila, díval se na její tvář a na její paže a cítila jeho pohled na své šíji, když odcházela domů. Později, když byla sama doma nebo když zalévala v sadu jabloně, i pak na sobě cítila jeho oči, jako by ji sledovaly cestou dolů z kopce, za dveře domu, když jedla nebo když se myla a chystala ulehnout.

Občas usedl do svého starého džípu a odjel na několik dní z vesnice. A i tehdy, když byl pryč, cítila jeho touhu, a přestože to bylo pošetilé, věřila, že ji jeho oči stále sledují, jako by je tu byl zanechal.
...
Ležela vedle něho obnaženější než nahá, protože té noci ze sebe shodila nejen své šaty, ale i stud, její tělo svítilo na bílém prostěradle jako lesklá měděná nádoba a její rusý podbřišek byl jako záhon pampelišek.

Po několika měsících jsem přijel domů, k rodičům. Čekal tady na mě přečtený Obchodních se sny, až ho zapíšu do deníku a Hodina čarodějnic, až ji odešlu Pavle, která si ji začlení do sbírky. O Hodině už tu byla řeč dříve, o Obchodníkovi bude pár rádků dneska, ale jen krátce. Vím, že je to trošku laciné, vybrat líbivou pasáž s erotickým nádechem z knihy, která je protkána závažnějšími tématy, jakými jsou utrpení židů, křivdy a hořkost lidského života bez ohledu na národnost, ale nemám dost odvahy to byť jen komentovat. Nejspíš by to bylo jen vytloukání prázdné slámy. V každém případě, teď už víte, že je to čtení o něčem více než jen ženském podbřišku.

SPIS ODESSA

Potom nám nařídili, abychom raněně vojáky snesli z paluby a položili je do vršícího se sněhu v přístavišti. Pomáhal jsem sestupovat z můstku mladému vojákovi. Byl oslepený a oči měl zavázané špinavým cárem z podolku košile. Měl horečku a prosil, abych mu přivedl maminku. Soudím, že mu bylo kolem osmnácti.

Konečně jsme je všechny odnesli a nám vězňům přikázali, abychom nastoupili na loď. Celou naši skupinu dali do dvou skladištních prostor v podpalubí, polovinu k přídi a polovinu k zádi a byli jsme namačkáni tak, že jsme se nemohli ani pohnout. Pak zatloukli padací dveře latěmi a na loď nastupovali SS. Vypluli jsme před půlnocí, kapitán zřejmě chtěl být venku z Lotyšského zálivu před rozedněním, aby nás nevypátraly a nebombardovaly hlídkující ruské šturmoviki...

Cesta do Gdaňsku, který ležel hluboko v týle, trvala tři dny. Tři dny jsme se bez vody a jídla převalovali v podpalubí, když se loď vzpínala kolmo vzhůru a zase padala dolů. Během těch tří dnů čtvrtina ze čtyř tisíc vězňů zemřela. Neměli jsme v sobě jídlo, které bychom zvraceli, ale každý dávil z mořské nemoci. Mnoho vězňů zemřelo vyčerpáním z dávení, jiní hladem nebo zimou, někteří se udusili a další prostě ztratili vůli žít, lehli si a vzdali se Smrti. A pak loď zakotvila, padací dveře se otevřely  a závanvany ledověho větru zprudka provanuly zapáchající podpalubí.

Na nábřeží v Gdaňsku položili mrtvá těla do řad vedle živých, aby čísla souhlasila s těmi, kdo v Rize nastupovali. V SS si vždycky potrpěli na čísla.

Později jsme se dověděli, že Rusově obsadili Rigu 14. Října, kdy jsme ještě byli na moři.

Tak a stalo se. Místo toho, abych šel na Habermannův mlýn (2010, režie: Juraj Herz), jak by se slušelo, přečetl jsem si tuhle, jak by Angličan řekl, fikci. Už od mých deseti let (někdy kolem 1989) mám pocit, že se za mě Němcům někdo omlouvá. Opravdu bych nerad, aby si s tím někdo dělal zbytečnou práci. Já osobně jsem žádnému Němci neublížil a moji rodiče taky ne. Jeden děda dával za války jako kluk kameny na koleje "německým vlakům", a druhý děda se jako asi dvacetiletý mladík zúčastnil Pražského povstání. Ani jeden z nich už nežije, ale nejspíš by se za to taky neomluvili. Babička od toho dědy, co střílel v Praze, říkávala: "Byli i hodný Němci, který proti fašistům bojovali". Druhá babička se občas třásla při sirénách, protože jí to připomínalo nálety, když ji bylo osm. A tím to pro mě končí.

Nejsem si úplně jistej, jestli se z historie dokážeme poučit. Neboť se ve skutečnosti neučíme z historie samotné, ale z dějepisu a jeho učebnic. A žádnou učebnici nenapsala historie, ale všechny byly napsány lidmi. A ačkoliv krásná idea je, poučit se ze své historie, často je dějepis spíš používán k protlačování jiných zájmů.

Myslím, že skončil čas efektivní sebereflexe druhé světové války. Už mi to připomíná řeči senilního starce. Filmy, knihy a lekce historiků (nedej bože politiků), to je podle mě, naše čistě duševně vnitřní záležitost, cvičení emocí a dedukce, protože Vám tu budou jenom v kostce zprostředkovávány informace a někdy spíš hráno na city. Jediná lidská interakce je v knize nebo ve filmu dosažena v jednostranné komunikaci s autorem, myslím, to že čtete a zpracováváte jeho myšlenky a pohnutky. Bohužel, to takhle jednostranně občas bývá i ve škole. Jestli umíte trochu německy nebo anglicky zajeďte si na pár dní do Německa (s lidmi kolem padesátky se ve východním bloku domluvíte i rusky). Pozvěte potom nové přátelé domu. Tohle je totiž ten nejlepší způsob, jak získat k sousedům správný vztah. Bude to určitě inspirativní a hlavně bude to čin, nejenom spousta omluv, rad a disputací.