PŮLKACÍŘ

ROZHOVOR MILOŠE ČERMÁKA S KARLEM KRYLEM

Když jsi v listopadu přijel, lidé tě vítali se slzami v očích. Obdivovali tě. legenda KAREl KRYL, se tyčila mezi nebem a zemí. Jaký to byl pro tebe pocit?

V první chvíli nádherný, samozřejmé. Ale pak jsem si uvědomil, že vlastně nejsem živý zpěvák, ale pomník. Dlouhodobě nepřítomný člověk se dostává do situace mrtvého. Vazba mezi ním a ostatními lidmi neexistuje. Takový člověk se nemůže zkompromitovat – například tím, že se opije v hospodě. De facto přestává existovat - nemá možnost dělat chyby, není viděn, postrádá pohled zevnitř.

Něco takového se ti stalo?

Ano. Nejprve zakázané ovoce, později chtě nechtě klasik. Podobně jako král, ke kterému nikdo nesmí, se stává výjimečným. V té chvíli vzniká z člověka pomník. S dílem klasika není možné diskutovat. Pro žijícího autora je to nesmírně svazující a nepohodlné. Dostane se do situace mrtvoly a chce se po něm, aby říkal jen to, co nenarušuje pomník.

Kdysi jsi v jednom rozhovoru řekl, že na pomník serou holubi.

Mojí první povinností, když jsem se vrátil, bylo rozbít pomník. Reagovat na dobu a komentovat ji, Pochopitelně ne každému, kdo se dal pod prápor té či oné strany, to bylo příjemné - prostě proto, že měl jiný vývoj, že se dal k jiné partaji a nebo si oblíbil člověka, kterému věří. Za každých okolností. Proti tomu samozřejmě nic nemám – ale ve chvíli, kdy se takového svatého dotknu, tak je zle.

Shrňme to: bylo třeba rozbít pomník Karla Kryla, který v téhle zemi kdysi vydal jednu desku a potom dvacet let nesměl. Který stejnou dobu mluvil z rozhlasu, ještě rušené ho, s minimální odezvou lidí, co se odvážili psát. Přesto, když se vrátil, nalezl legendu. A začal ji úmyslně bourat. Nezlob se, ale to nedává smysl.

Naopak. Dostal jsem se do pozice, v které jsem na počátku chtěl být: do funkce kritika a člověka, který poukazuje na nepopulámí věci – a je namnoze nepohodlný. A u řady lidí neoblíbený. Samozřejmě, můžu se mýlit nebo plést, říkám příjemné i nepříjemné věci, ale stále reaguju na svět. Chovám se nikoliv jako klasik, ale normální člověk.

Není celé to bourání pomníku poněkud samoúčelné! Nebuduješ si image malého zlého muže?

Proč samoúčelné? Sám jsi řekl, že bourání pomníku nedává z praktického hlediska smysl. Kdybych přistoupil na podmínky hry, mohl jsem mít nabité koncerty a tisíce prodaných desek. Rozhodl jsem se jinak.

Image si nebuduj u, protože to nemám zapotřebí. Skutečně ne. Pouze opisuju z rozhovoru lidí, s kterými se setkávám. A reaguju na různé oficiální, polooficiální nebo téměř oficiální prohlášení. Konfrontuju si vox populi s vox dei. V uvozovkách. Vox dei - tím myslím hlas mocných, který namnoze není hlasem lidu. Moje funkce není vzhledná - ale nevzdám se jí, ani za cenu přátelských nebo sentimentálních vztahů, které tu jsou z minulé doby.

Mnoha lidí jsi se dotkl. Přestali tě mít rádi. Možná si nekoupí ani tuhle knížku. Kdysi tě obdivovali a teď říkají, že jsi se zbláznil.

Ti lidé si představovali, že budu stát v řadě, v jednotném šiku s jednou vítěznou stranou – vzhledem k tomu, že jsem na začátku stál mezi vítězi. Prostě: byl jsem mezi těmi, kteří se dvacet let snažili změnit jakýsi setrvalý stav, a stalo se, že jsem s nimi stál na tribuně na Náměstí SNP, na balkóně Melantrichu ...

V poslední době je Karel Kryl (KK) opět slyšet na úzce profilovaných stanicích i komerčních rádiích, sice jen tu a tam, ale je. Možná je to jen náhoda. Možná se časy mění. Totiž v době, kdy jsem KK pro sebe objevoval, přečetl jsem o něm spoustu novinových výstřižků, které mi půjčil Honza Karlík, proposlouchal jsem většinu jeho nahrávek, pročetl nejednu jeho sbírku poezie, měl KK "psí hlavu" zatrplklého ustrnulého kašpara v protestující póze. Přestal být slyšet, protože málokdo měl chuť poslouchat rebelanta, který se v ´68 postavil na správnou stranu. Drceni vlastními problémy novorozené tržní ekonomiky neměli mnozí náladu ani čas na kritikovu skepsi, jiní pro ni neměli pochopení, protože ukazovala přímo na jejich hlavy. Takovou kritiku dokáže přijímat jen moudrý a čestný vládce. Hlupáci, loutky a hlavně lumpové se špínou na rukách a v peněženkách ji potírají a zesměšňují. Karel Kryl zemřel náhle 03. 03. 1994 a jemu podobný dosud zpívat nezačal. Zpívat otevřeně, beze strachu, aktuálně a výstižně. Duší, hlavou a srdcem. Zpívají nám skvělí zpěváci, básníci a písničkáři, lyrici a baviči. Občas dokonce zpívají o nepříjemných věcech. Naťuknou, vystrčí růžky, ale tím to končí. Půlkacíř poprvé vyšel 1993. Pořád ještě se rouhá proti lidem, kteří jsou aktivními politiky a umělci. Ještě je konkrétní aktuální a v obecné rovině takový zůstane dloouho.

Brněnská strašidla

Kostlivci z kapucínského kláštera

V kapucínském klášteře přikazovala řehole mnichům modlit se noční hodinky o půlnoci. Aby se mohli na noční modlení nerušeně soustředit, měli už od večera zakázány veškeré zábavy a rozptýlení. Zatímco většina mnichů ustanovení dodržovala, tři mladí kapucíni se tomu nařízení vyhýbali, jak mohli. Jejich velikou zábavou byly totiž karty, a aby je při tom náhodou někdo nepřistihl, chodili hrát mariáš do klášterní hrobky. Věděli, že tam je určitě nikdo hledat nebude.
Kapucínská hrobka měla tehdy dvě části. V první se pohřbívala do zdobených rakví těla vznešených pánů a měšťanů. v druhé části pokládali zesnulé kapucíny bez rakve přímo na holou zem. A právě do té první části ti mladí mniši chodili.
Jednou večer zaslechli vyzvánění, právě když jim šly karty nejvíce od ruky.
.Zrovna teď musí zvonit, když mi nejlíp padá karta," zlobil se jeden z mnichů.
"N ás volají a tady jich tolik zbytečně zahálí," přidal se druhý. Třetí mnich souhlasně pokýval, nahlédl do spodní hrobky a zavolal: "Kdybyste byli co k čemu, vzali byste to modlení za nás."
"Přesně tak," zasmál se první mnich. V tu chvíli však náhle zbledl. S nevýslovnou hrůzou v očích ukázal rukou do druhé hrobky a skácel se k zemi. Podívali se, co ho tak vyděsilo, ale krve by se v nich nedořezal. Tři mrtví kapucíni se tam zvedli ze země a mířili k nim.
Zbylí dva mniši na nic nečekali. Nechali karty kartami a vyběhli po schodech k východu. Na vysokém schodišti jednomu z nich uklouzla noha a zřítil se zpátky do hrobky. Když to poslední mnich uviděl, hrůzou omdlel.
Mezitím došli tři mrtví kapucíni do kostela. U sedli do lavice, kde sedávali ti tři mladí mniši, a zabrali se s ostatními do modlení.
Když skončila první část modliteb, všichni se poklonili a sundali z hlav své kapuce. Jen ti tři kapucíni si kapuce nechali.
"Copak, bratři, nevíte, co se sluší," napomenul je jeden z mnichů, který stál za nimi.
Po jeho slovech sundali pokáraní mniši kapuce a všichni ke své hrůze spatřili lebky dávno zemřelých kapucínů. Než se z toho úleku stačili vzpamatovat, kostlivci zmizeli. Několik odvážných mnichů se rozběhlo za nimi. V chodbě před vchodem do hrobky našli v mdlobách ležícího kapucína. Vzkřísili ho a on jim vypověděl, co se v hrobce stalo. Dalším dvěma už ale pomoci nemohli. První z nich z úleku zemřel a druhý si pod kamenným schodištěm zlomil vaz. Uložili je do hrobky k ostatním nebožtíkům. Třetí kapucín pak přísahal, že do konce života na karty ani nesáhne. Slib dodržel a také do hrobky se již nikdy neodvážil ani vkročit.

Velice rád čtu krátkou prózu. Není to tím, že bych nevydržel číst delší text. Slupnu i několik desítek možná i set stran za večer, když mě to baví. U krátších formátů je záruka, že ikdyž se člověk nudí, dočte započatou kapitolu, knihu nebo povídku do konce. Může se pak vrhnout na další kousek anebo odložit knížku s pocitem uzavřené kapitoly a neriskovat další zklamání a nudu. Někdy se to střídá, slabší kousky jsou oživovány zdařilejšími a tak jsem vlastně celou dobu v napětí, jestli zrovna čtu povedenou část nebo ne. Někdy je to na pytel celý od začátku do konce. Alespoň si na několika povídkách (třech i dvou) udělám obrázek a na zbytek kašlu. Ale pořád mám pocit, že jsem se dověděl konec, že znám pointu. K povedeným krátkým formátům patří určitě povídky typu "Obchodníka se sny" od Oty B. Krause, popularizační knížky jako je "klonování" od Jaroslava Petra, "Miniaturní šachové partie" Ladislava Alstera, "Co v průvodcích nebývá" od Stanislavy Jarolímkové a také zajímavosti jako jsou "Brněnská strašidla". Čte se to vše dobře před spaním, vlastně snad kromě šachových miniatur, u kterých potřebujete šachovnici a figurky, ti lepší sice jen šachovnici a ti nejlepší ani to, takže mistrům obrazotvornosti se sice nic nerozsype, když v polovině zápletky klimbnou, ale já bych bez těch rekvizit spal hned u třetího tahu. Každopádně Brněnská strašidla se bez rekvizit obejdou, pokud se v jedné z nich zrovna nenacházíte, v případě, že jste Brňák. A to je na té knížce asi nejlepší. Číst o dome a místech, které denně míjíte, máte možnost si je jít občíhnout a zjistit, jestli skutečně ze 24. na 25. května pobíhá obřanským údolím černý pes s rudě svítícíma očima nebo ne. Skoro mám chuť vzít foťák všechna ta místa z knížky vyfotit a dát do panoramia i se všemi strašidly, které se mi mihnou před objektivem :o)

Mistr a Markétka

„Dovolte, abych se představil,“ zaskřípal. „Jmenuji se Korovjev. Překvapuje vás, že tu je tma? Myslíte si snad, že šetříme? Ani nápad! Ať mi první kat, který se tu namane, třeba jeden z těch, kteří dnes o něco později budou mít tu čest líbat vaše koleno, na tomhle stojanu usekne hlavu, jestli lžu! Prostě maestro nemá rád elektrické světlo, a proto zapínáme proud na poslední chvíli. Pak ho ovšem je dostatek, věřte, možná až příliš.“
Korovjev se Markétě zalíbil na první pohled a jeho křaplavé tlachání ji uklidňovalo.
„Ne,“ odpověděla, „nejvíc ze všeho mě překvapuje, jak se tohle všecko vtěsná do obyčejného činžáku,“ a ukázala do sálu.
Korovjev se sladce usmál, až se mu roztančily na nose stíny.
„To je detail, prosím!“ vysvětloval. „Pro ty, kdo vědí o existenci čtvrté dimenze, není nic lehčího než rozšířit kteroukoliv místnost do žádoucích rozměrů. Ba co víc, madam, do libovolných rozměrů! Mimochodem,“ žvanil, až se hory zelenaly, „znával jsem lidi, kteří nejenže neměli sebemenší pojem o čtvrté dimenzi, ale kteří vůbec neměli o ničem pojem, a přesto dovedli dělat zázraky. Kupříkladu jistý občan, jak mi vyprávěli, dostal třípokojový byt na Hliněném kopci a obratem ruky, bez čtvrtého rozměru a jiných věcí, nad kterými člověku zůstává rozum stát, ho proměnil ve čtyřpokojový tak, že jeden pokoj rozdělil příčkou. Načež tenhle byt vyměnil za dva v různých moskevských čtvrtích, jeden třípokojový a druhý dvoupokojový. To máme dohromady pět místností, že ano. Třípokojový byt směnil za dva samostatné dvoupokojové a tak získal, jak ráčíte vidět, šest pokojů, pravda roztroušených porůznu po celé Moskvě. Právě když se chystal provést poslední husarský kousek - dal do novin inzerát, že vymění šest pokojů v různých moskevských čtvrtích za jeden pěti-pokojový byt na Hliněném kopci - v další činnosti mu zabránily jisté okolnosti. Není vyloučeno, že i dnes vlastní nějaké separé, jenomže - o tom vás mohu ujistit - nikoli v Moskvě. Vidíte, takový vykuk to byl, a vy tady mluvíte o čtvrtém rozměru!“

Čím to je, že některé knížky nám připadají bohatší než jiné? Jsou takzvaně nadupané různými motivy, náznaky, pravdami a sarkasmy a moudrostmi, humorem, tajemstvím a otázkami... Možná je to pouze tím, že když se nám něco opravdu líbí, jsme potom mnohem pozornější, vstřebáváme téměř vše a o každý detail se zajímáme. Naopak, když se něco jeví nezajímavé, ať už protože to opravdu nezajímavé je nebo nás trošku nespravedlivě ovlivňuje nějaká předchozí zkušenost nebo předsudek, nudíme se, knihy čteme povrchně, zklamaně je odkládáme a nevracíme se k nim, někdy ani nevíme proč, vždyť ostatním připadají přinejmenším dobré, ba skvělé. Hádejte, jak mi připadala tahle knížka :oD Nápovědou Vám budiž ukázka. Klíčová slova: symbolika, sarkasmus, absurdní pitoresknost, magie, kocour v botách, legendy, bůh. Příjemnou zábavu.