Novinky v knihkupectví Kosmas

pátek 30. května 2008

„Sedni si co nejpohodlněji můžeš a třikrát se zhluboka nadechni, aby sis trochu pročistil tělo. Uvolni se. Nechej své údy ztěžknout. Uvědom si jejich tíhu. Až budeš vědět, že tvé tělo má pohodlí a je uvolněné, přestaň si jej všímat. Tvůj dech má přirozený rytmus. Není třeba žádného úsilí k tomu, aby ses nadechl či vydechl. Tvé tělo si s tím dobře poradí samo. Klidně pozoruj, jak vzduch proudí do tvých plic a zase vychází ven. Jako příliv a odliv proudí tam a zpět, tam a zpět. Hlavou se ti budou honit myšlenky a tvé uši budou slyšet zvuky, nechej je však unášet tím proudem. Dovnitř a ven, dovnitř a ven. Nyní je začni počítat. Jeden nádech, druhý, třetí, až do deseti. Jestliže se zamyslíš nad něčím jiným a zapomeneš počítat, začni úplně znovu."

Nenapočítal jsem ani do tří, když mé myšlenky jako šípy začaly zasahovat moji mysl.

Putování za bájnou horou. Vyprávění ve stylu Coelhova Alchymisty. Dá se to přečíst jedním dechem jako vyzobat krabičku lentilek nebo se to dá meditativně číst skoro větu po větě jako Taoistický cvičení :o)) Trošku zlehčuju, protože mě zas tak moc tydle filozofický výlevy neberou, ale schválně do kolika napočítáte napoprvé vy? ;o)

čtvrtek 29. května 2008

VEJCE A JÁ

Nikdy jsem si nezvykla na dlouhé rozpravy o žížalách, vnitřnostech, čmelících, na rozpravy, které se na toto téma vedly u snídaně, až se člověku obracel žaludek. Pokaždé, když jsem se dívala, jak Bob zblízka studuje barevný obrázek červavých kuřecích vnitřností, pak si s ohromnou chutí nabere lžičku vajíčka na měkko a vrátí se k obrázku a pak zase k vejci, říkala jsem si, že by se Bobův jemnocit mohl používat místo smirkového papíru. Já jsem nervózně ucucávala kávu a pokoušela jsem se soustředit na týden staré noviny.
Ale i když jsem byla ve formě a nikoliv v kuchyni a i když jsem se cítila báječně a nikoliv těhotně a měla jsem buď opečovat nějaký kuřecí neduh nebo rozpitvat pošlé kuře, musela jsem si říkat znovu a znovu: „Tohle vlastně není nic jiného, než jako bych byla lékařka!" a někdy jsem se poblinkala a někdy jsem se nepoblinkala. Ale vždycky mi trvalo několik dní, než jsem se zase mohla vrátit k vejcím. Bob tvrdil, že to je psychická záležitost, ale já jsem mu připomněla, že nesnáší rybí zápach, když škrábe ryby, a že pošlé potkany z půdy jsem musela vynášet také já.
Tyhle věci se prostě nedají vysvětlit. Dole v údolí měl usedlost veliký mohutný Švéd, známý tím, že to byl nejlepší řezník široko daleko. Jednou na podzim k němu Bob zašel, aby se s ním domluvil, kdy nám přijde zabít prasata.
Pan Larsen byl za stodolou a během rozpravy s Bobem stačil praštit palicí do hlavy, podříznout a vyvrhnout dvě telata a nehnul ani brvou, ale když se potom za několik minut jeho manželka řízla do ruky o odstředivku, musel jí Bob zastavit krev a ovázat ránu, protože pan Larsen úplně zezelenal. Utíral si vlhké čelo kapesníkem — ruku až po loket zrudlou telecí krví — a opakoval: „Krev, tu já zkrátka nemůžu vidět."

Hodně dobrá knížka. Doporučila mi ji jedna známá. Od té doby se občas svých známých ptám, jestli četly Vejce a já. Většina odpovídá, že ano, nebo dokonce ano, několikrát. Nemyslím, že by se jednalo o čistě "dámské čtení". Chápu sice, že Bettynin sarkasmus musí mluvit z duše spoustě manželek, partnerek a matek vytížených na 110%, ale protože místo zahořklý je výstižný, místo pichlavý je humorný a místo nepřátelský je smířený skoro se vším, musí se líbit i pánům. Jednotícím prvkem tohodle vyprávění není ani tak příběh sám o sobě, jako spíš osobitý způsob, kterým Betty vyobrazuje život na slepičí farmě ve spoustě drobných příhodách, které takový nebo jakýkoliv jiný život přináší. Věřím, že i kdyby Betty psala o soužití s fotbalistou, vyšel by z toho zase vydaření kousek.

pátek 16. května 2008

DEN HNĚVU

Už dlouho mám jasnou představu, co bych chtěl vyprávět - a přesto váhám. Rozhlížím se po malé komůrce, kde to jediné, na čem může ulpět zrak, je postel a hromada knih. Nebo se oči snaží najít bezpečí v mihotavém plameni svíčky, hledají tam odpověď na otázku, kterou se neodvažuji formulovat málem ani v duchu. Otázku, jež mě pronásleduje téměř po celý život, pronásleduje mě od... od toho okamžiku v prádelně? Nasadil mi její zárodek do hlavy Thomas, nebo vysvitla už tenkrát v bílém úkrytu vypraného prádla? Neustále jsem to popíral, protože nechci pochybovat. I nyní, na stará kolena, jsem příliš zbabělý, abych ji formuloval. Přijde, až příběh bude chtít, aby přišla. Pak to totiž nebudou má ústa, kdo ji vysloví.
Ta otázka mě stále znovu nutí vyděšeně lapat po dechu tak jako poprvé, když přede mnou před více než čtyřiceti lety vyvstala, přímo a bez okolků - ve světě bělosti, v naléhavé, děsivé a vše pohlcující bělosti. Ne nevinné a cudné, ani svaté a sakrální.
Jak může být něco, co se navenek jeví čistě a neposkvrněně, tak prolezlé zlem a přetvářkou? Je za tím ďábel?
Jsem si vědom, že hraji o čas. Mám snad strach z toho bílého, nevinného listu papíru, který září přede mnou? Bojím se, že ho poskvrním svými slovy? Budu schopen prokázat profesoru z Boueberge tu čest, kterou si zasluhuje? Vyprávět je mnohem nezávaznější. Psát je však jako dělat si nárok na pravdu, jako psát pro věčnost.

Tahle ukázka je jedna z nejlepších pasáží v knize, kterou jsem získal zajímavým způsobem. Koupil jsem ji v jedné internetové aukci za pár korun. Na tom ještě tak moc zajímavého není. Pozoruhodnější je, že ikdyž je zvykem v podobných obchodních situacích nejdřív zaplatit a pak teprve očekávat balíček, tahle knížka mi došla ještě dřív, než jsem vůbec peníze poslal. Chápete? Ta paní prostě spoléhala na to, že zaplatím a poslala mi balíček na vlastní riziko a náklady. Ptal jsem se jí, jaktože se nebojí, že ji lidi podvedou. Odpověděla, že má zatím dobré zkušenosti a vždy vše proběhne OK. Zaplatil jsem s příjemným pocitem.
"Den hněvu" (DH) je historická detektivka ve stylu "Jméno růže" (JR). Oproti JR je méně mysteriózní a méně nabitá historicko-mystifikačními prvky, je spíš více v duchu klasické detektivky, ve které podezíráte každou chvilku někoho jiného. Vrah tu sice není zahradník, ale odhalit ho jako čtenář jsem nedokázal, ikdyž všechny indicie jsem asi měl... Jsem rád, že jsem četl nejdřív JR a až po letech DH, protože JR je lepší. DH je odpočinkovější, čte se jedním dechem, ale oproti JR zanechá zkrátka mělčí rýhu.