MUSAŠI

          Kvůli zkřížení meče a hole nad Gonnosukeho hlavou nemohl žádný z nich ani postoupit vpřed, ani se stáhnout. Oba věděli, že chybný pohyb by znamenal jistou smrt. Přestože tato pozice byla podobná bezvýchodnému zkřížení dvou mečů, Musaši si byl vědom podstatných rozdílů mezi mečem a holí. Hůl neměla žádnou záštitu, ostří, jílec ani hrot. Ale v rukách experta, jakým byl Gonnosuke, se mohla jakákoli část této sto dvacet centimetrů dlouhé zbraně změnit v ostří, hrot nebo jílec. Hůl byla tudíž mnohem univerzálnější než meč a mohla být použita rovněž jako krátké kopí.
          Musaši nebyl schopen odhadnout Gonnosukeho reakci, nemohl tedy svou zbraň stáhnout. Na druhé straně Gonnosuke byl v ještě mnohem nebezpečnější pozici. jeho zbraň pasivně kryla Musašiho čepel. Kdyby jeho mysl jen na okamžik zaváhala, meč by mu rozsekl hlavu.
Gonnosuke zbledl. Kousal se do spodního rtu, mastný pot se mu leskl kolem zdvižených koutků očí. Jak se zkřížené zbraně začaly třást, začal ztěžka dýchat.
          "Gonnosuke!" zakřičela jeho matka, ve tváři bledá stejně jako on. Napřímila trup a plácla se do boků. "Máš moc nahoře boky!" zaryčela a naklonila se dopředu. Vypadala jako smyslů zbavená, její hlas zněl, jako by plivala krev.
          Zdálo se, že meč a hůl zůstanou do sebe zaklesnuty tak dlouho, až se oba bojovníci promění v kámen. Když zazněl stařenin pokřik, odtrhli se od sebe s ještě větší razancí, než když proti sobě zaútočili.
          Musaši zaryl paty do země a skočil dozadu dobré dva metry. Tato vzdálenost však byla překlenuta rychlým Gonnosukeho výpadem a sto dvaceti centimetry jeho hole. Musaši sotva stačil uskočit stranou.
          Po zmaření tohoto zoufalého útoku zaklopýtal Gonnosuke dopředu, aby získal znovu rovnováhu. Vystavil tak Musašimu svá záda. Musaši vyrazil rychlostí dravého jestřába, a vzápětí se tenký záblesk světla spojil se zádovým svalstvem protivníka, který se zabučením poraženého telete zavrávoral a padl tváří k zemi. Musaši se žuchnutím dosedl do trávy, držel se za břicho.
          "Prohrál jsem," řekl. Gonnosuke se neozýval.
          Gonnosukeho matka nebyla schopna ani slova, bezvýrazně zírala na ležící postavu.
          "Použil jsem horní hranu meče," řekl Musaši, když se k ní otočil. Protože se nezdálo, že to pochopila, dodal: "Doneste mu nějakou vodu. Nic vážného se mu
nestalo."
          "Cože?" vykřikla nevěřícně stařena. Když viděla, že synovi neteče krev, dopotácela se k němu a objala ho. Volala na něj, pak mu přinesla vodu a třásla s ním tak dlouho, až se probral.
          Gonnosuke několik minut prázdně zíral na Musašiho, pak k němu došel a sklonil se před ním až k zemi. "Omlouvám se. Jste na mě příliš dobrý," řekl prostě.
          Musaši se probral z polosnění, uchopil Gonnosukeho za ruku a řekl: "Kdepak. Já jsem prohrál."
          Rozevřel předek kimona. "Podívejte se na tohle," ukazoval místo, kde jej zasáhla hůl. "Stačilo málo a byl bych mrtvý." Jeho hlas se trochu třásl, protože si nedokázal vybavit, kdy a jak k té ráně přišel.
          Gonnosuke a jeho matka zírali na červenou skvrnu, ale nic neřekli.
          Musaši si znovu utáhl kimono a zeptal se stařeny, proč upozornila svého syna na jeho boky. Pozorovala na jeho postoji něco chybného nebo nebezpečného?
          "Nejsem v těchto věcech odbornicí, ale když jsem viděla, jak veškerou sílu vynakládá na udržení vašeho meče, tak se mi zdálo, že nemá žádnou šanci. Nemohl postoupit dopředu ani se stáhnout, byl příliš vzrušený. Ale přišlo mi, že když sníží boky a ruce nechá tak, jak byly, konec jeho hole zákonitě zasáhne vaši hruď. Seběhlo se to tak najednou. V té chvíli jsem si nebyla plně vědoma, co říkám."
          Musaši přikývl, musel uznat, že měl štěstí, že se mu dostalo užitečné lekce, aniž by za ni musel zaplatit životem. Gonnosuke také poslouchal s upřímným zájmem, nepochybně to i jemu poskytlo nový vhled do podstaty věci. To, co právě zažil, nebylo jen pomíjivým zjevením, ale cestou na hranici života a smrti. Jeho matka, když zjistila, že je jen krok od naprosté zkázy, mu poskytla lekci v umění přežít.
          O mnoho let později stvořil Gonnosuke svůj styl a stal se široko daleko známým.
          Techniku, kterou tehdy jeho matka objevila, zaznamenal ve svém spise. Přestože věnoval matčině starostlivosti a zápasu s Musašim poměrně hodně prostoru, o svém vítězství se ani slůvkem nezmínil. Ba naopak, po zbytek života lidem vyprávěl, že prohrál a že tato porážka pro něj byla neocenitelnou lekcí.
          Musaši popřál matce a jejímu synovi vše nejlepší a pokračoval z Inodžigahary do Kamisuwy.
       Netušil, že v jeho stopách jde samuraj, který se vyptává všech podkoních v přepřahacích stanicích stejně jako ostatních pocestných, zda nepotkali Musašiho.

Bichle Musaši čítá něco přes 900 stran japonského středověku. Ke čtení ji doporučuju hlavně těm, kteří mají orientální tématiku v oblibě. Víte dobře, že nerad prozrazuji děj, takže, co napsat dál? :o) Dobře se mi četla před spaním. Postava charismatického Musašiho je skvěle propracovaná a vůbec není jednoznačně kladná. Oproti tomu, stařen(k)a Osugi a její proměna z naprosté bestie v babičku, která nakonec prohlédla a dala se správnou cestou, mi připadá dětinsky naivní, ale co už, třeba se i v životě dokáže padouch otočit o 180 stupňů a začít sekat latinu :o)
A shrnutí závěrem? Už jsem si koupil další Jošikawův titul "TAIKO" a chystám se na "Mijamoto Musaši. Život a dílo - mýtus a skutečnost" od Kendži Tokicu

NORSKÉ DŘEVO

Když se teď snažím všechno po paměti zapsat, jsem občas naráz velice nejistý.
Hlavní a nejdůležitější vzpomínky jako by se mi vytrácely.
Všechno podstatné jako by se stále víc zasouvalo až někam do tmy na sám kraj mé paměti, kde se vše pomalu mění v bláto.
Nemám ale k dispozici nic víc než právě takové vzpomínky.
Už hodně? prořídly a řídnou dál. Jak si je tak snažím vyvolávat z mysli a zapisovat na papír, mám stále silnější pocit, jako bych olizoval úplně holé kosti.
Neznám však žádný jiný způsob, jak splnit slib, který jsem Naoko dal.
Dřív, dokud jsem byl ještě mladý a vzpomínky byly čerstvé, zkusil jsem je už několikrát sepsat. Nedal jsem ale dohromady ani řádku. Věděl jsem, že mít tu jedinou, první řádku za sebou, vyplynul by už zbytek skoro sám od sebe, avšak nikdy se mi ji nepodařilo napsat.
Tak šly roky, a já stále nevěděl, odkud začít. Bylo to stejné jako chtít se vydat na cestu s mapou, která je přehnaně podrobná. Tak podrobná, že člověk ztratí orientaci.
Jenže teď už všechno chápu. Psaní už mi - aspoň myslím - nehude dělat žádné potíže, právě proto, že jsem toho spoustu zapomněl.
Jak vzpomínky na Naoko blednou víc a víc, naráz ji konečně začínám chápat. Už vím, proč po mně chtěla, "abych na ni nikdy nezapomněl. "
Ona totiž věděla, co se stane, až moje vzpomínky vyblednou a zmizí. A proto mě tolik prosila: "Nikdy nezapomeň, že jsem byla na světě." Teď už to chápu, a je mi z toho pomyšlení k nesnesení smutno: Naoko mě nikdy neměla ráda.


Norské dřevo je zajímavá knížka, kterou mi doporučil Hynek. Chodili jsme spolu od regálu k regálu v Domě knihy na Václaváku a ukazovali si knížky, které za to stojí a které ne. Chtěl jsem mu koupit nějakou knížku jako dárek za pěkný víkend v Praze, ale je těžké někomu trefit vkus a nekupovat mu dárek jen podle toho, co se líbí mně. Odložil jsem nákup dárku na později, ale teď už vím, jakou knížku mu koupím. Zatím si to nechám pro sebe...
Ale zpátky k Norskému dřevu. Je to zajímavá a čtivá knížka, ale hrozně smutná. V podstatě je celá hlavně o lásce, sexu, touze a smrti. Nebyla tedy špatná, ale mám radši dějovější záležitosti s jednoznačnější pointou. Mimochodem, jestlipak víte, podle čeho se tahle knížka jmenuje? Není to těžká otázka. Zadejte do YouTube norwegian wood a hned budete vědět a navíc naťuknete atmosféru knížky...

HORA HOŘE

Hora hoře se jmenoval kopec i nemocnice, kterou na něm postavili. Kopec byl pokřtěn dřív, na začátku osmnáctého století, skupinou ošlehaných puritánských farmářů, které sužovaly severovýchodní větry, jež tento kus skály bičovaly leckdy i čtyři dny bez přestávky. Nemocnice byla založena později, v roce 1812, společenstvím občansky uvědomělých Yankeeů, kteří si poté, co ve městě postavili nemocnici pro léčení neduhů těla, řekli, že by nebylo špatné rrút kompletní sestavu, a daleko za městem, ve stínu hory, postavili druhou, kde se léčily choroby duše. Tím, že jí ponechali jméno Hora hoře, prokázali značnou míru smyslu pro humor, pravda, poněkud zvráceného. Do konce devatenáctého století vznikla celá řada takových elegantních duševních sanatorií ve stylu venkovské farmy, z nichž některé fungují dodnes: Austina Riggse, McLeanovo, Sheparda Pratta, Brattleboroský útulek, útulek Pod kaštany. Základním pravidlem pro stavbu takových sanatorií bylo popření skutečnosti: "Sejde z očí, sejde z mysli." Hora hoře byla chráněna před rozpínáním města přirozenými hranicemi: vysoký kopec, několik strašidelných roklí a močál na konci jezera. Dvanáct samostatných budov obklopovalo osmdesát akrů luk, lesů a potoků, navíc obehnaných vysokým plotem.

Jenom si říkám, proč nás o takových knížkách neučili na základce a na střední...
Chápu, že výuka musí mít nějakou chronologii, postup od klasiky k moderně, ale kdo si dodneška pamatuje, kdy se narodil Seifert nebo co všechno napsal Arbes? A jestli si to pamatujete, čím Vám to prospělo? Řekněte s odstupem času, jestli tohle drilování Vám nějak příznivě formovalo pohled na svět! Hora hoře je volné a podle mého názoru ještě lepší pokračování knihy Dům Páně. Budete patřit k nadšencům nebo lidem, kteří tuhle knížku odloží jako cynickou a hrubou. Já říkám, že pod drsnou kůrou je jemné pletivo příběhu citlivého člověka obrušovaného krutým prostředím. Ovšem když je něčeho příliš i bojácný pes se začne bránit. Tak příjemné čtení a zábavu přeji.