PODĚKOVÁNÍ
Můj první dík musí samozřejmě patřit Stanleymu Kubrickovi.
Už je to pěkné dávno, co mi psal a vyptával se, jestli bych neměl nějaké nápady
na „příslovečně dobrý vědeckofantastický film".
Hned potom bych chtěl vyjádřit vděčnost svému příteli a agentu
(tahle dvě slova neznamenají vždycky synonyma) Scottu Meredithovi za to, že si
uvědomil, že v desetistránkové filmové synopsi, kterou jsem mu poslal jen jako
intelektuální cvičení, se skrývají podstatně širší možnosti, a že jsem tím
povinován příštím generacím etc. etc...
Další díky patří:
Seňoru Jorgovi Luizi Califovi z Rio de Janeira za dopis,
který mne přiměl začít vážné přemýšlet o případném pokračování (poté co jsem
léta tvrdil, že jakékoli je jasně nemožné).
Doktoru Bruci Murraýovi, bývalému řediteli Jet Propulsion Laboratory,
Pasadena, a doktoru Franku Jordanovi, rovněž z JPL, za to, že mi na počítači
spočítali polohu Lagrangeova bodu I v soustavě Io-Jupiter. Může připadat
zvláštní, že jsem před třiceti čtyřmi lety udělal úplně stejné výpočty pro
kolineární Lagrangeovy body soustavy Země-Měsíc (Stabilní oběžné dráhy, Journal
of the British Astronomical Association, prosinec 1947), jenže dnes jsem si už
nevěřil, že bych dokázal vyřešit rovnice pátého stupně, dokonce ani s pomocí
Hala Jr., mého věrného H/P 9100A.
New American Library, vlastníku copyrightu na 2001: Vesmírnou
odyseu, za povolení použít text v 51. kapitole (37. kapitola v 2001: Vesmírné
odysei), a také citáty ve 30. a 40. kapitole.
Generálu Porterovi, U. S. Army Corps of Engineers, že si ve
svém nabitém rozvrhu našel čas, aby mě v roce 1969 provedl po EPCOTu. když to
ještě nebylo nic víc než pár velikých děr do země.
Wendellu Solomonsovi za pomoc s ruštinou (a rusičtinou).
Jean-Michela Jarreovi, Vangelisovi a jedinečnému Johnu Williamsovi
za inspiraci, kterou mi poskytovali, kdykoli byla zapotřebí. C. P. Cavafymu za
čekání na barbary.
Zatímco jsem tuhle knížku psal, zjistil jsem, že ideu doplnění
pohonných hmot na Europě analyzovala již odborná studie „Outer planet satellite
return misssion using in situ propellant production", autoři Ash,
Stancati, Niehoff a Cuda (Acta Astronautica VIII, 5-6 květen-červen 1981).
Myšlenka využití automaticky se exponenciálně množících
systémů (von Neumannových strojů) pro mimozemskou těžbu rud byla seriózně
rozpracována von Tiesenhausenem a Darbrem z Marshall Space Flight Center
patřící k NASA (viz „Self-Replicating Systems" — NASA Technical Memorandum
78304). Jestli někdo pochybuje o schopnosti takového systému vypořádat se i s
Jupiterem, odkazuji ho na tuto studii předvádějící, jak by samoreplikující se
závod dokázal zkrátit dobu na vybudování slunečního kolektoru z 60 000 let na
pouhých dvacet.
Úžasný nápad, že plynoví obři by mohli mít diamantové jádro,
byl vážně předložený M. Rossem a F. Reem z Lawrence Livermore Laboratory,
University of California, v případě Uranu a Neptunu. Mně se zdá, že všechno, co
dokáží Uran s Neptunem, zvládne Jupiter ještě lépe.
De Beersovi akcionáři nechť tohle laskavě vezmou na vědomí.
Pokud stojíte o podrobnější líčení plynných forem života,
jež by mohly existovat v atmosféře Jupitera, přečtěte si moji povídku „Setkání
s medúzou" (česky ve výboru z Clarkových povídek Zpráva o třetí planetě,
Práce 1982). Podobná stvoření překrásně na-maloval Adolf Schaller ve 2.
kapitole knížky Carla Sagana Cosmos, nazvané „Jeden hlas v kosmické fuze".
Jeho malby se objevily jak v knížce, tak i v televizním seriálu.
S fascinující myšlenkou, že na Europě by se mohl nacházet život,
v oceánech pokrytých na povrchu ledem a udržovaných v kapalném skupenství
slapovými silami Jupitera, stejnými, jež rozpalují Io, předstoupil jako první
Richard C. Hoagland v časopisu Star and Sky („The Europa Enigma", leden
1980). Jeho dokonale promyšlenou koncepci přijala celá řada astronomů (zejména
doktor Robert Jastrow z NASA, Institute of Space Studies), a může znamenat i
jeden z hlavních důvodů pro vyslání projektové sondy Galileo.
A konečně:
Valeriji a Hectorovi za to, že zajišťovali životní podmínky,
Chereně, že ukončovala každou kapitolu lepkavou pusou, Stevovi, že tu prostě
byl.
Colombo, Srí Lanka červenec 1981- březen 1982
Tato knížka byla napsána na mikropočítači Archives III
vybaveném WordStar softwarem a odeslána z Colomba do New Yorku na jedné
pětipalcové disketě. Poslední korektury byly odvysílány přes pozemní stanici
Padukka a stacionární družici Intelsat V nad Indickým oceánem.
A. C. Clarke je moje sentimentální vzpomínka na dětství. Konkrétně jde o seriál "Svět tajemných sil", který je velice dobře hodnocen i takovými "drsnými kritiky" jako je golfista z čsfd. Dokonce mám i stejně pojmenovanou knihu, ale ta se dnes dá koupit za pár korun, takže člověk má pocit, že tu sbírku záhad zanesl prach, jak šanony se spisy o podvůdcích na okresním soudu. Clarkovy sci-fi romány a povídky jsou z trošku jiné kategorie. V nich ho můžeme vidět jako trošku modernějšího Julese Verneho.
