I když je těžké si vybavit ten hektický a popletený den s Arthurem Koestlerem, Johnem Taylorem, Davidem Bohmem a Johnem Hastedem na Birkbeck College ve čtyřiasedmdesátém, myslím, že podání Uriho Gellera v My Stony je nepříjemně přesné. „Arthur C. Clarke v tu chvíli už nepochyboval. Řekl něco jako: ‚Bože! Ona je to pravda! O tomhle jsem psal v Konci dětství... Ti pochybovační kouzelnící a novináři ať přinesou důkazy, nebo sklapnou. Pokud nedovedou zopakovakt to, co Geller dělá v přísně kontrolovaných podmínkách, nemají se co vyjadřovat.”
V kontextu chaosu, jaký na Birkbecku panoval, je formulace „přísně kontrolované podmínky” k smíchu. Poslední věta ale sedí, protože právě k tomu později došlo. (Příklad najdete třeba v The Magic of Uri Geller Jamese Randiho.) Přesto musím přiznat, že mám pro Uriho Gellera slabost; i když za sebou po celém světě zanechal brázdu zohýbaných lžic a popraskaných reputací, poskytoval potřebné rozptýlení v nejistých a nešťastných časech.
V prvním vydání Konce dětství mnoho čtenářů zarazilo prohlášení „Názory vyjádřené v této knize nejsou názory jejího autora”. To jsem nemyslel jako vtip; nedávno mi vyšlo Zkoumání vesmíru, kde jsem vykreslil optimistický obrázek naší budoucí expanze do kosmu. Teď jsem napsal knížku, která hlásala, že „hvězdy nejsou pro člověka”, a nepřál jsem si, aby si někdo myslel, že jsem najednou obrátil.
Dnes bych záběr onoho prohlášení omezil na devadesát devět procent „paranormálních úkazů” (přece nemohou být všechny podfuk) a sto procent „setkání” s mimozemšťany. Velmi by mě mrzelo, kdyby i tato kniha přispěla ke klamání důvěřivců, které tak cynicky zneužívají média. Knihkupectví, trafiky i éter zamořily oblbující slátaniny o ufounech, parapsychických schopnostech, astrologii, energii pyramid, „propojení” a tak dále. Někdo na tom chce s koncem tisíciletí ještě vydělat.
Znamená to, že Konec dětství, když se zabývá jak paranormálnem, tak návštěvníky z vesmíru, už nemá co říci? Rozhodně ne, vždyť je to literární dílo! Válka světů nás stále baví, i když Marťani v roce 1898 neugrilovali Woking, dokonce ani New Jersey v roce 1938.
Reinhold scházel z návrší, ze všech stran obklopený hvězdami. Na moři Forrestal stále ohmatával vodu prsty světel, lešení kolem Kolumba dál na břehu se proměnilo v rozsvícený vánoční stromek. Jen vystrčená příď lodi rýsovala proti hvězdám stín.
Na ubikaci vyřvávalo rádio taneční hudbu a Reinhold mimovolně zrychlil krok do rytmu.
Už byl skoro na úzké silničce natažené podél písků, když ho snad předtucha, snad pohyb zahlédnutý koutkem oka přiměl zastavit. Nechápavě přeskakoval zrakem ze souše na moře a zpátky, teprve za chvilku ho napadlo podívat se na nebe.
V témž okamžiku jako Konrad Schneider i Reinhold Hoffmann pochopil, že svůj závod prohrál. A že ho prohrál ne o pár týdnů nebo měsíců, jak se obával, ale o tisíce let. Ohromné mlčenlivé stíny, které se pohybovaly po nebi plném hvězd víc mil nad jeho hlavou, než si troufal odhadnout, a proti nimž byl jeho Kolumbus stejně zaostalý jako dlabané kánoe doby kamenné proti Kolumbovi. Chvíli, která mu připadala jako věčnost, se Reinhold díval, a celý svět s ním, jak obří lodě nekonečně majestátně klesají, až konečně uslyšel tenké kvílení – to vstoupily do řídké stratosféry.
Nemrzelo ho, že smetly jeho celoživotní dílo. Dřel, aby člověka povznesl ke hvězdám, a když měl hotovo, sestoupily osamělé netečné hvězdy k němu. V ten moment dějiny zatajily dech a přítomnost se odlomila od minulosti, jako když se od ledovce odlomí kra a v pýše samoty odpluje na moře. Všechny úspěchy minulosti ztratily smysl a Reinholdovi se v hlavě odrážela ozvěnou jediná myšlenka: Lidstvo už není samo.
