ANDĚLÉ A DÉMONI

          Nevím, jestli jste někdy slyšel o Geeus—Aroově předpokladu, podle něj se mikročástice hmoty vyznačují schopností, jakou se vyznačuje — zjednodušeně řečeno — lidská paměť. Geeus—Aroa byl malý holandskojaponský žid, bádal na sklonku minulého století v Singapuru a vydal tam obskurní knihu pod názvem „NEUJDETE SPRAVEDLNOSTI". Směs mystiky, chemie a kazatelství — podle Geeuse—Aroy je každá hmota vybavena absolutní upamatovávací schopností.
          Nejzajímavější místa té knihy byla ona, ve kterých Geeus—Aroa vyprávěl o zrcadlech. Tvrdil, že není možné, aby obraz, který zrcadlo zachytilo, z něj sklouzl a zahynul, podle něj ten obraz dále tkví na ploše zrcadla, tak jako v nás tkvějí obrazy krajin, pokojů, tváří — Jenomže zrcadlo nevypráví o minulých dějích. Stejně tak jako člověk nevypráví na potkání o tom, co ví. Podle výkladu Geeuse—Aroy každá hmota, nejen zvlášť nápadná zrcadlová deska, má podobnou schopnost reflexe a paměti. Zrnko písku si tak ukládá do své struktury, do svého mikro—vesmíru částic, svědectví o tom, co zažilo. Stejně tak jako nehet, který odstřihneme, nebo chlup, který ztratila na zahradě naše kočka. Geeus—Aroa byl ve svých metaforách velmi neuvážený a právě pro tyto metafory vzbudila jeho kniha žertovný ohlas. Já jsem se jí zabýval, protože se mi zdála důsledně šílená, paranoia holandského Japonce mi připadala jako báseň — — Podle něj jsme tedy na každém kroku sledování miliardami kamer — —a o každé vteřině našeho života je připraveno svědectví, naprosto přesně — — a naprosto neúplatné.

Strašně mě zajímalo, jestli se tahle knížka nějak podobá stejnojmenné knize Dana Browna. Pak jsem si ale uvědomil, že jsem ještě Brownovy A+D nečetl. Takže, nevím. Budu to muset dohnat. Nicméně martin Petiška alias Eduard Martin mne zase nadchl. V příběhu Strom z Vybraných příběhů profesora Kesslera je nastíněna myšlenka, že každá hmota, ať už je to člověk, strom nebo kámen, má určitou úroveň vědomí. Tentokrát se nemluví přímo o vědomí, ale o schopnosti hmoty zaznamenávat a ukládat "vjemy" ze svého okolí. Nejlépe vyjádřeno na příkladu zrcadel. Podle této teorie jsou v zrcadle uloženy obrazy, které by mohly být přehrávány jako filmy. Ale tuto schopnost mají nejen zrcadla, ale všechny objekty. Kdyby to tak bylo a my toho uměly využít, mohli bychom si přehrávat záznamy z míst trestných činů z oblečení obětí, nebo z chodníku před vyloupeným klenotnictvím. Teoreticky by si učitel mohl doma přehrát, zda se mu žáci za zády neposmívají z límce vlastní košile. Narcistická manekýnka by si po večerech mohla přehrávat dychtivé pohledy věnované jejímu zadečku ze zadní kapsy předváděných kalhot. Krásná představa :D

NOČNÍ SMĚNA

Noční Příboj

Když byl ten chlap mrtvej a pach spálenýho masa se rozptýlil ve vzduchu, všichni jsme se vrátili na pláž. Corey měl takovej ten radiomagneťák velikosti kufru, do kterýho se dává asi čtyřicet baterií. Nedalo se říct, že by měl dokonalej zvuk, ale rozhodně hrál hlasitě. Corey byl prachatej i před A6, ale takovýhle krámy už neletěly. I ten jeho velkej radiomagneťák nebyl nic víc než hezká veteš. Daly se na něm chytit jen dvě stanice. Ta první byla WKDM z Portsmouthu — moderoval tam nějakej buranskej dýdžej, náboženskej fanatik. Přehrál desku Perryho Coma, přednesl mod¬litbu, něco zahulákal, pak čet z Knihy žalmů (každej žalm zakončoval slovem „selah", zrovinka jako James Dean ve filmu Na východ od ráje) a pak zase hulákal. Jednou zpíval nakřáplým hlasem „Svážíme snopy" a my s Needlesem jsme mohli zešílet.
Massachusettská stanice byla lepší, ale tu jsme chytali jen večer a v noci. Byla tam parta mladejch, myslím, že převzali frekvenci WRKO nebo WBZ, když odtud všichni odešli nebo pomřeli. Používali srandovní volací znaky jako WKOKS nebo KUND nebo WA6 a podobně. Fakt srandovní, až jste se váleli smíchy. No a tuhle stanici jsme poslouchali, když jsme se vraceli na pláž. Já se ved za ruku se Susie, před náma šli Kelly a Joan a Needles už nám zmizel z dohledu za kopec. Poslední šel Corey a pohupoval rádiem. Stouni zpívali „Angie".
„Miluješ mě?" ptala se Susie. „Nic víc nechci vědět, jen jestli mě miluješ." Susie se o tom potřebovala neustále ujišťovat. Byl jsem její medvídek.
„Ne," odpověděl jsem. Začínala tloustnout, a pokud by žila dost dlouho, což bylo nepravděpodobný, byla by úplně rozteklá. Už teď byla oplácaná v ksichtě.
„Jseš odpornej," řekla a dala si ruku na tvář. Nalakovaný nehty se matně zaleskly ve svitu měsíce, kterej vyšel asi před hodinou.
„To se zas rozbrečíš?"
„Drž hubu!" Zase už málem brečela.
Za vrcholem kopce jsem se zastavil. Vždycky se musím zastavit. Před A6 byla tohle veřejná pláž. Samej turista, výletník, usmrkaný dítě a tlustá bába s opálenejma předloktíma. V písku se válely papírky od bonbónů a špejle od nanuků a ve směsici pachů z výfukovejch plynů, mořskejch řas a opalovacího oleje Coppertone se tam muckali krásný lidi.
Teď byly všechny odpadky pryč. Sežralo je moře, do jednoho, jen tak mimochodem, jako spolykáte hrst karamelovýho popkornu s burákama. Už nebyli žádný lidi, který by se sem vrátili a znovu to zasvinili. Jenom my, a nás nebylo dost, abysme tu nadělali velkej bordel. A taky jsme asi měli rádi tu pláž — což jsme jí právě nepřinesli oběť? I Susie, ta malá mrcha s tlustou prdelí v brusinkovejch zvonech.
Písek byl bílej a zvlněnej v dunách a dělila ho jen hranice přílivu —pokroucený přadena mořskejch řas, chaluh, kusy naplavenýho dříví. Měsíc přišil všemu kolem inkoustově zbarvený půlkruhový stíny. Asi padesát yardů od šaten stála bílá konstrukce věže pobřežní hlídky a ukazovala k obloze jako vztyčenej prst.
A příboj, noční příboj vrhal na pláž spousty mořský pěny a vytrvale útočil na pláž po celý její dýlce, kam oko dohlídlo. Včera touhle dobou mohla ta voda bejt na půl cesty z Anglie.
„Tak to byla ,Angie` od Stounů," řekl nakřáplej hlas z rádia. „Tenhle starej flák jste určitě sežrali a možná jste se z něj i vosypali. Hlásí se vám Bobby. Dneska večer měl vysílat Fred, ale ten dostal chřipku a je celej vopuchlej." Susie se zahihňala, eště měla na řasách slzy. Vyrazil jsem k pláži trochu rychlejc, aby se uklidnila.
„Počkej!" zavolal Corey. „Bernie? Počkej, Bernie!"
Chlápek v rádiu přečetl pár sprostejch limericků a nějaká holka v pozadí se ptala, kam dal pivo. Něco jí odpověděl, ale to už jsme byli na pláži. Ohlíd jsem se, co Corey. Jako obvykle se klouzal z kopce po prdeli a vypadal tak komicky, až mi ho bylo trochu líto.
„Pojd' se proběhnout," řekl jsem Susie. „Proč?"

Plác jsem ji po zadku, až vyjekla. „Protože běhání je dobrý."

A tak jsme běželi. Opožd'ovala se, funěla jako kůň a volala na mě, ať zpomalím, ale já si jí nevšímal. Vítr mi hvízdal kolem uší a odhrnoval mi vlasy z čela. Ve vzduchu jsem cítil ostrej, štiplavej pach soli. Příboj bušil do pobřeží. Vlny byly jako zpěněný černý sklo. Skopl jsem gumový sandály a dusal po písku bos bez ohledu na úlomky mušlí. Krev mi burácela v žilách.

A už tu byla chajda a Needles už byl v ní a Kelly s Joan stáli vedle ní a drželi se za ruce a koukali na moře. Já udělal kotrmelec a ucítil jsem písek za košilí a chytil jsem se Kellyho za nohy. Spadl na mě a vyválel mi obličej v písku. Joan se tomu smála.

Vstali jsme a zakřenili se na sebe. Susie vzdala běh a plahočila se k nám. Corey už ji málem dohnal.

„To byl teda fajrák," řekl Kelly.

„Myslíš, že přijel až z New Yorku, jak říkal?" zeptala se Joan.

„To nevím." Nechápal jsem, proč by na tom mělo záležet. Když jsme ho našli, seděl za volantem velkýho lincolna, byl v polobezvědomí a naříkal. Hlavu měl nateklou jak fotbalovej míč a krk jako buřt. Měl superchřipku a moc času už mu stejně nezbejvalo. A tak jsme ho vzali na kopec nad pláží a spálili ho. Říkal, že se jmenuje Alvin Sackheim. Pořád volal babičku. Myslel, že je to Susie. To ji bůhvíproč rozesmálo. Susie se vždycky smála pitomostem.

To, že ho spálíme, vymyslel Corey, ale začalo to jako sranda. Na koleji čet spoustu knížek o čarodějnictví a černý magii, a tak nám ve tmě vedle toho lincolna řek, že když přineseme oběť temnejm božstvům, třeba nás ochráněj před A6.

Nikdo z nás těm kecům samozřejmě nevěřil, ale postupně byl náš hovor pořád vážnější. Bylo to něco novýho, a tak jsme to nakonec udělali. Tam nahoře jsme ho připoutali k takový tý pozorovací rouře — jak tam za jasnýho dne hodíte deseticent a vidíte až k portlandskýmu majáku. Připoutali jsme ho vlastníma páskama a pak jsme se rozešli hledat nějaký chroští a naplavený dříví jako děti, který hrajou nějakej novej druh hry na schovku. Celou dobu, co jsme hromadili dříví, tam Alvin Sackheim stál připoutanej a drmolil ke svý babičce.

Některé ty povídky jsou lepší než jejich románové a filmové adaptace, ale některé jsou jak pro desetiletý kluky. Třeba ty oživlý Náklaďáky, nebo démonem posedlý šroťák, kterej se utrhl ze řetězu. To mi připadá, že autor zkouší, co všechno jeho čtenáři vydrží, když naivní nápady oblíkne do strašidelný formy. Na druhou stranu je tam převaha povedených kousků na usmířenou, Prokletí Jeruzalému, Noční příboj, Jahodové jaro a ještě třeba Muž, který miloval květiny.

POVÍDKY TOALETNÍ

Pařez

„No, já už tam ale nedělám. Vykopli mě a nechci o tom mluvit.“ „A kde jako děláš?“
„No, právě. Teď zrovna momentálně nikde, zejtra mám bejt v jednu u nějaký báby na pracáku.“
„Ty vole, ty seš nezaměstnanej? A z čeho jako žiješ?“
„Měl jsem trochu úspory a dělal nějakou brigádu, ale teď už s úsporama končím a žádná brigáda není k mání, takže blbý. A to je právě ten důvod, proč jsem se s tebou chtěl sejít,“ rozhodl se Radek, že to nebude dál protahovat. „Chtěl jsem tě poprosit o pomoc, jestli bys mi nepůjčil nějaký peníze, že jsme na tom teď dost blbě.“ A bylo to venku.
„Jestli bych ti nepůjčil nějaké peníze, že jste na tom blbě?“ opakoval nevěřícně Richard. „A kdo to je jako my? Co si tě pamatuju, byl jsi pořád single a na žádnej vážnej vztah to nevypadalo. Nebo se něco Změnilo?“
„Změnilo a dost.“
„Oženil ses?“
„No, to zrovna ne.“
„To sem si oddych, už jsem myslel, že ti jeblo!“
„Ale žiju s jednou holkou a máme malý dítě.“
„No, to mě poser, pár měsíců se nevidíme a z japíka a playboye je najednou nezaměstnanej, co má na krku holku s dítětem, a po mně chce, abych mu půjčil svoje těžce vydělaný prachy, aby to mohl živit. Nejsi na palici? A je to dítě vůbec tvoje?“
„Neser, jasně že je moje! A když tě to tak zajímá, tak když otěhotněla, tak to jsem práci měl, a až pak se stal ten průser. A neviděli jsme se rok a půl, ono to docela letí. Chtěl jsem jenom pár tisíc, tak pade, mám slíbenej nějakej flek, tak bych ti to do půl roku vrátil. Co by ti to udělalo, máš prachů jak šlupek a víš, že bych ti to určitě dal, znáš mě přece.“
„Hele sorry, Radku, to nejde, nemůžu ti půjčit. Dovedeš si představit, jaký jsem měl výdaje s tím letadlem a už mám na kontě jen posledního ušmudlanýho melouna, a když ho rozměnim, určitě ho rozfofruju, znám se. Hele, ty to zvládneš, já ti věřim, jo a to pivo je tedy na mě, když jsi na tom tak blbě.“
„Hmmm, tak ty nechceš rozměňovat posledního melouna, abys pomohl kamarádovi? Jak dlouho se známe, dvacet let?“ startoval se Radek a trochu nevěřícně, trochu zoufale, ale stále s větší nenávistí ho probodával očima.
„Počkej, Radku, neblbni, najdeš přece nějaký řešení, už jsi projel weby s nabídkama míst? Tam určitě něco bude!“ pokoušel se Richard

tlumit vášně a projevit účast, aby kamaráda uklidnil. „Vždyť jsi šikovnej, znám tě léta, pro tebe přece nemůže bejt problém nějakou práci najít...“

„Tak hele, Ríšo!“ přerušil ho, sáhl do kapsy a vytáhl zmuchlanou a ošumělou dvoustovku, která řečí těla vypovídala, že je jediná a opuštěná, žádné sestřičky ani bratříčky nemá, že je taková poslední Mohykánka, a hodil ji na stůl.

„To je za to pivo, protože vod takovýho zmrda, jakým ses stal, bych si pivo platit nenechal.“

Richardovi ztvrdly rysy.

„Vezmi si toho svýho posranýho melouna, letadlo, a nevim co eště, a narvi si to do tý svojí tlustý prdele!“ Radek vstal, že odejde, ale ještě pokračoval. „Víš, měl jsem kdysi takovýho divnýho kamaráda, byl o padesát let starší než já, už je mrtvej. Byl to Žid, za války prošel koncentrákama a za bolševika kriminálama, tak měl docela přehled a byl chytrej a sem tam po mně házel životní moudra, měl na to nárok. A ten vždycky tvrdil: Pamatuj, že v nouzi dá ti radu každej přítel, málokterej ale mouky pytel. Já tak úplně chytrej nejsem, ale jestli ty říkáš štěstí tomu, že máš prachy, zlatý hodinky a ten řetěz na krku, se kterym vypadáš, že tě právě vykopli od kolotoče, tak jsi idiot! I když jsem na tom teď blbě, tak s tebou bych neměnil. Jsi konzumní chudák, je mi tě líto. Čau!“

„A neříkal taky ten tvůj velemoudrej Žid,“ křičel za ním Richard, „že když pučíš peníze příteli, přídeš nejen o peníze, ale i o něho?“

Radek se zastavil, vrátil se ke stolu a už tak nějak s nadhledem v klidu pronesl:

„O kámoše už jsi přišel, tak si aspoň užij ty prachy, Harpagone zasranej!“ Otočil se a definitivně odešel.

Richard za ním ještě něco hulákal, jeho už to ale nezajímalo, ani se neotočil, jen zvedl předloktí se vztyčeným prostředníčkem a vyšel z hospody.

Richard zůstal u stolu, pokukoval po lidech kolem, někteří hádku pozorovali, ale nic neříkali, tak sklopil zrak a věnoval svoji pozornost pivním táckům. Pak zvedl půllitr se zbytkem piva, dopil a praštil jím o desku stolu. Zachmuřeně vytáhl z kapsy bankovky stočené do ruličky a přetažené gumičkou. Rozbalil je a hluboko mezi modrými našel pár zelených, které hodil na stůl ke zmuchlané Radkově dvoustovce. Odhadl, že dýško bude tučný, a to bylo v pořádku, zasloužili si to. Zvedl se k odchodu a pro sebe si zamumlal:

„Ať de do prdele i s tou svojí starou, blbec.“

Tahle knížka měla spád. Občas trošku retro, občas trošku naturalistická a občas víc porno. Jinak ale asi celkem pravdivý jádro, který je občas ověnčený nadsázkou.