JEZERO SKŘETŮ
Vše se odehrálo v roce 1646, nedlouho před koncem třicetileté války. Hlídka hesenských rejtarů prchala z prohrané bitvy kdesi na severu, v níž jediný zpackaný obchvatný manévr dokázal během hodiny zvrátit -jisté vítězství v hanebnou porážku, a utábořila se na úpatí čehosi, co mělo -být nejvyšším pohořím v celém německém Spessartu aspoň podle místního rolníka, kterého rejtaři zajali a donutili, aby jim dělal průvodce. Mezi prchajícími byl i mladý důstojník jménem Johann von Grimmelshausen, buřič a nenapravitelný lhář, mezi svými kumpány známý spíš jako Jürgen, my mu budeme říkat Janek.
Bojiště bylo daleko, lidé v kraji zapomněli na opatrnost, a tak hlídka cestou pobrala velké množství jídla i několik soudků rýnského vína. Toho večera pojedli i popili dobře. Když s tím byli hotovi, vyzvali svého průvodce, aby jim něco pověděl o krajině, v níž se ocitli. Ten pomalu dospěl k názoru, že ho vojáci nemají v úmyslu zabít, až už nebudou potřebovat jeho služby (a snad i pojal úmysl ukolébat je svou podlézavostí a pak se pod rouškou tmy, až budou všichni spát, tiše vytratit), a tak jim víc než ochotně vyhověl.
„Přímo pod námi, asi čtvrt míle daleko, leží Mummelsee,“ (v místním nářečí to znamenalo Skřetí jezero) „které je bezedné a má zvláštní vlastnost, že promění vše, co je do něj vrženo, v něco jiného. Tak například, kdyby někdo zavázal spoustu oblázků do šátku a na šňůře je vhodil do vody, vytáhne místo kamínků hrách nebo rubíny nebo zmijí vejce. A co víc, kdyby byl počet kamínků lichý, proměnily by se na lichý počet jiných věcí, ale kdyby byl sudý, byl by nakonec počet těch věcí zase lichý.“
„To by byl moc pěkný způsob obživy,“ poznamenal Janek. „Sedět na břehu jezera a proměňovat oblázky na rubíny.“
„Nikdo neumí říct, v co by se proměnily,“ varoval ho rolník. „Nedá se spoléhat na to, že se změní na drahokamy.“
„I kdyby se to stalo v jediném případě ze sta... Konečně, strávil jsem mnoho dní rybařením s mnohem horším výsledkem.“
Teď už se několik rejtarů naklánělo dopředu a naslouchalo. Dokonce i ti, kteří přehlíživě hleděli někam do dálky, jako by je nic nezajímalo, zmlkli, aby jim snad neuniklo něco důležitého. Rolník poznal příliš pozdě, že v nich probudil hrabivost, a rychle dodal: „Ale je to velmi nebezpečné místo! Právě o tomhle jezeře hovořil Luther jako o prokletém. Když do něj vrhnete kámen, prý se ihned rozpoutá strašlivá bouře s krupobitím, blesky a silným větrem, protože v hlubinách jsou řetězy připoutá-ni ďáblové.“
„Ale ne, to bylo jezero u Poltersbergu,” namítl nedbale Janek.
„Poltersberg!“ rolník si odplivl. „Co vědí u Poltersbergu o hrůze? I byl jakýsi sedlák a ten musel zabít svého nejlepšího tažného koně, protože si zlomil nohu. Protože to byl zvědavý sedlák, odvlekl mršinu k jezeru a hodil ji do vody. Potopila se a znovu vyplavala, jenže děsivě změněná, ted' měla zuby jako nože, dvě nohy místo čtyř a křídla jako obrovský netopýr. Zařvala, jako by ji na nože brali, a odletěla do tmy; nikdo neví, kde je jí konec.
A co horšího, když mršina dopadla do vody, pár kapek stříklo sedlákovi do obličeje a dočista mu vypálilo oči, takže byl od té doby slepý.“
„A jak tedy mohl vědět, že se jeho kůň proměnil?“ zeptal se s cynickým úsměškem Janek.
Rolník otevřel ústa a zase je zavřel. Po chvilce pokračoval: „Taky se říká. že pár hrdlořezů jednou k jezeru přivlekl tělo ženy, kterou předtím...“
Janek ho přerušil. „Proč máme poslouchat tvoje báchorky, když se můžeme sami podívat?“
Ozvalo se souhlasné mručení a pár šťouchnutí nožem rolníka přesvědčilo, aby je všechny odvedl dolů k jezeru.
K Mummelsee se šlo strmě z kopce cestou necestou, a než došli k cíli, nebyli už vojáci v tak dobrém rozpoložení. Jejich stížnosti navíc směřovali nejen na darebného průvodce, ale i na Janka. Všem bylo totiž jasné, že ho k procházce nepřiměla touha zbohatnout — který ostřílený voják by uvěřil takovým báchorkám —, ale vrozená záliba v páchání zlomyslných žertíků.
Janek si jejich nálad nevšímal a došel až na konec rozpadajícího se kamenného mola. V čepici si nesl dvě hrsti čerstvě natrhaných třešní jednu po druhé je jedl a pecky vyplivoval do vody. „Co je tamhleto?“ zeptal se a nedbale ukázal na cosi, co připomínalo velké ponořené skalisko přibližně obdélníkového tvaru nakloněné na jednu stranu. Bylo dobře vidět, protože úplněk nic nezastiňovalo a jeho svit skoro měnil noc v den.
„V časech mého dědečka,“ začal rolník dychtivě, jako by si chtěl napravit reputaci, „nechal württemberský vévoda postavit vor a spustit ho na jezero, aby se zjistila jeho hloubka. Ale ani když odvinuli devět na sobě navázaných lan s olůvkem na konci, nedosáhli dna — a pak se vor, navzdory přirozené povaze dřeva, začal potápět. Všichni se v hrůze vrhli ke břehu, ale nikdo neunikl řádné koupeli a povídá se, že ve stáří je postihly strašlivé choroby.“
„A tohle, říkáš, má být ten vor?“
„Když se podíváš lépe, uvidíš do dřeva vyražený württemberský erb. Možná už je ohlazený, ale stále je vidět.” Rolník s vážnou tváří ukázal na .jakési nezřetelné značky na dřevu, které by důvěřivý člověk mohl docela dobře považovat za něco takového.
Janek se na něj obořil: „Ty darebáku, sledoval jsem, jak třešňové pecky klesají ke dnu, a nic se nestalo. Žádná z nich se nerozdvojila ani se ze dvou pecek nestalo sedmnáct a žádná, ani jediná, neprojevila nejmenší snahu Proměnit se v rubíny nebo smaragdy nebo zmiji nebo vola, nebo aspoň v rybu!“
Rolník se divoce bránil a snažil se prosmeknout kolem Janka pryč z mola. Janek byl naopak odhodlán mu v tom zabránit. Šlo o klasickou hru kočky s myší, kde rolník hrál úlohu myši a roli kočky důstojník rejtarů. Jedna strana měla více sil, druhá zase zoufalého odhodlání a lstivosti.
Nakonec Janek po rolníkovi skočil, a právě ve chvíli, kdy mu nešťastník vyklouzl, ucítil, jak ho dva z jeho kumpánů se smíchem zvedají vysoko do vzduchu a házejí do jezera Mummelsee.
Hloub, hloub a hloub, Janek se potápěl stále hlouběji a docházel mu dech. Voda byla křišťálově průzračná, a přece v dálce černá jako uhel, protože byla přízračně hluboká. Vztek na kumpány přemohl Janka natolik, že si v první chvíli ani nevšiml, že se přestal zalykat. A pak, než se mohl pořádně podivit této podivuhodné změně, byl náhle vyrušen pohyby v hlubinách jezera. Na dálku působili ti tvorové jako hejno žab kmitající sem a tam, ale jak se blížili, začali se velmi podobat lidským bytostem, až na barvu kůže, která byla zelená, a oblečení, jež sice bylo jemné a splývavé, ale utkané z mořských řas a jiných vodních rostlin.
Těch vodních duchů podobných potápkám se vynořovalo stále víc, až Janka obklíčili. Bylo jich tolik, že když jej gestikulující a mračící se sylfové vyzvali, aby sestoupil na dno Mummelsee, nezbylo mu než je následovat. Vedli jej dolů a kroužili kolem jako hejno ptáků snášejících se z oblohy.
Když se Janek konečně lehce dotkl jezerního dna, nejprve jednou nohou, přičemž zvířil obláček bahna, a pak i druhou, opět za doprovodu obláčku, všiml si, že na něj čeká bytost, snad rusalka nebo vodní elf (v jezerních skřetech se příliš nevyznal), oblečená v plášti ze zlata a stříbra. Podle pláště usoudil, že před sebou má krále Mummelsee.
„Dobrý den, Janku,“ pravil krá1. „Doufám, že se ti vede dobře?“
„Bože, chraň nás od bolesti a škody!“ zvolal Janek. „Jak ale můžeš znát moje jméno?“
Pokud jde o to, milý brachu, četl jsem o tvých dobrodružstvích, naposledy i o tvých ničemných a falešných kumpánech, kteří tě hodili sem do jezera.“ Králův knír a bradka se lehce vlnily ve vodě a Jankovi se sevřelo hrdlo náhlým podezřením, že dokáže dýchat v živlu velmi málo vhodném pro obyčejného smrtelníka. Ale pak se král zasmál a jeho smích byl tak dobrosrdečný a přirozený, že si Janek nemohl pomoct a rozesmál se taky. Přitom si uvědomil, že člověk schopný smíchu jistě není mrtvý ani mu nemůže scházet dech, a to rozptýlilo jeho obavy.
„Co je to za místo,“ zeptal se, „a jací lidé tu žijí?“
„Inu, víš, jak se to říká: dole je to stejné jako nahoře. Máme tady stará města i kostely, i když bůh, jehož v nich uctíváme, se může jmenovat jinak než ten váš. Sklízíme solné seno na doškové střechy. Mořští koně tahají i pluhy na polích a v našich stodolách dojíme mořské krávy. Vodní kočky loví vodní myši a vodní skřeti hloubí štoly a hledají mušle a drahokamy. Zdejší dívky možná mají šupiny, ale nejsou o nic méně krásné ani o nic kluzčí než ty z vašeho světa nad hladinou.“
Zatímco takto hovořil, vedl král Mummelsee Janka příjemnou cestou, jejíž cíl mu zatím neprozradil, a všichni vodní sylfové a sylfy, kteří ho předtím doprovodili na dno, se za nimi seřadili do nenuceného průvodu, smáli se a hovořili spolu, cestou se houpali ze strany na stranu a ze všeho nejvíc připomínali hejno střevlí na školním výletě. Plavali nad klikatou cestou a pak lesem obřích řas, který se náhle rozestoupil a odhalil zářivě bílé město.
Divy té podmořské metropole byly nesmírné. Stěny budov bělostně zářily, protože byly omítnuty (jak vysvětloval král) drcenými perlami. Ulice sice nebyly dlážděné drahými kameny, ale množství nádherných fresek zasazených do venkovních zdí netvořilo nic jiného než drahokamy a jejich výjevy se netýkaly válčení, ale byli na nich děti a cudní milenci. Architektura představovala šťastné spojení maurských a asijských vzorů, s minarety a pagodami skloubenými v jednoduché harmonii a s vchody ve všech nejhořejších i nejspodnějších patrech. Jankovi neuniklo ani to, že na dveřích nikde nejsou zámky a u vchodů do paláce nestojí stráže, což pokládal za jeden z největších zázraků, jaký zatím spatřil.
Ale zázrakem ze všech největším, alespoň pro Janka, byla panenská sylfa Poseidonia, králova dcera, která přišla otce navracejícího se do města přivítat. Od chvíle, kdy mu zrak padl na její štíhlou a dokonalou postavu, byl Janek odhodlaný ji získat. Nebylo to nijak těžké, protože Janek byl dobře stavěný muž s vojenským držením těla a jeho neskrývaný obdiv u ní nevyvolal odpor, jen potěšený ruměnec ve tvářích. Vodní lidé jsou navíc národ pohanský, křesťanskými přikázáními nesvázaný, a tak se jejich vzájemná náklonnost brzy dočkala tělesného naplnění. Čas plynul. Mohly to být dny, i měsíce.
Když jednoho pozdního odpoledne ležel Janek v princeznině poste-li, mezi smyslně rozházenými pokrývkami a polštáři a v zelenomodrém světle proudícím oknem její ložnice, odkašlal si a váhavě promluvil:. „Prozraď mi něco, má nejlepší a nejmilovanější.“
„Cokoli!“ odpověděla vášnivá mladá sylfa.
„Jedna věc mě stále tíží. Snad je to maličkost, ale pořád mi to vrtá hluboko v mysli a nemohu se toho zbavit, i když se snažím. Když jsem se této bohaté a nádherné krajině ocitl poprvé, tvůj otec mi řekl, že četl o mých dobrodružstvích. Co je to za div? V jaké nepředstavitelné knize musel číst?“
„V jaké? Přeci v téhle, můj nejdražší ničemo.“ (Jednou ze sylfiných nejlepších vlastností bylo, že Janka milovala právě takového, jaký byl, a ani v nejmenším si nedělala iluze o jeho charakteru.) „Jaká jiná kniha by to mohla být?“
Janek se rozhlédl z jednoho konce pokoje na druhý a opáčil: „Já žádnou knihu nevidím.“
„Samozřejmě že ne, ty hlupáčku. Kdyby byla tady, jak bys v ní mohl být ty?“
„Na to nemohu odpovědět, světlo mých očí, protože tvá odpověď mi nedává vůbec žádný smysl.“
„Věř mi, četl o tobě v téhle knize, kterou jsi nikdy neopustil.“ Janek začal cítit ostny hněvu. „Říkáš v téhle knize — ale ve které? Čert mě vem, jestli tvoje odpovědi mají hlavu a patu!“
Smích odumřel Poseidonii v hrdle a ona zvolala: „Ty ubohý! Opravdu ničemu nerozumíš?“
„Kdybych rozuměl, copak bych tady ted' žebronil jako blázen, abys mi dala prostou a jasnou odpověď?“
Změřila si ho se smutným úsměvem. „Myslím, že je čas, abys si promluvil s mým otcem.“
„Má snad moje mladá ztepilá dcera v sobě tak málo života, že tě nedokáže potěšit?“
podivil se král Mummelsee.
„Právě naopak,“ ujistil jej Janek, který si už dávno zvykl na zarážející otevřenost, s jakou Sylfové hovoří.
„Pak si jí važ, i bezstarostného života, který vedeš a nesnaž se pátrat mimo hranice tšchto nadevše příjemných stránek.“
„Už zase mluvíte v hádankách, Veličenstvo! Tyhle věci mě dohánějí k šílenství. Prosím vás, aspoň protentokrát, mluvte se mnou prostě a jednoduše, jako bych byl pouhé dítě.“
Král si povzdechl. „Víš, co jsou to knihy?“
„Ano, samozřejmě.“
„Kdy jsi naposledy nějakou četl?“
„Proč? Já totiž...“
„Přesně tak. Znáš aspoň někoho, kdo nějakou četl?“
„Žiji mezi tvrdými vojáky a ti, pokud narazí na knihovnu, použijí ob vykle její obsah leda k zapálení táborových ohňů, takže snad není nijak zvlášť překvapivé, že jsem žádnou nečetl.“
„Aspoň v mládí jsi nějaké musel přečíst. Můžeš mi povědět, děj některý z nich?“
Janek mlčel.
„Vidíš? Póstavy z knih nikdy knihy nečtou. Zaklapnou je, sotva někdo vstoupí do místnosti, anebo je znechuceně odhodí, protože si myslí, bůhvíco v nich není napsáno, anebo v knize ukrývají tvář a jen předstírají, že čtou, když jim někdo káže o věcech, které by radši neslyšeli. Ale ve skutečnosti nečtou. Vznikl by tím začarovaný kruh a každá kniha by byla vlastně nekonečná, protože bys žádnou z nich nemohl dočíst, aniž bys zároveň přečetl všechny. To je neomylný způsob, jak zjistit, na které straně knihy se nalézáš. Přečetl jsi letos nějakou knihu?“ Král zdvihl obočí a čekal.
Po velmi dlouhém mlčení Janek hlesl: „Ne, nepřečetl.“
„Tak vidíš.“
„Ale... jak je to možné? Jak bychom mohli...?“
„Je to to nejjednodušší, co si lze představit,“ odpověděl král. „Já se například vyskytuji v kapitolách jedenáct až sedmnáct v páté knize o jakémsi Simplicissimovi. Ujišťuji tě, že je to dobrý život. Co na tom, že jsou stěny mého paláce tenké jako papír, okna nakreslená perem a mé činy pouhým výplodem umělcova rozmaru? Nestárnu ani nezemřu, a když právě neprovádíš romantickou gymnastiku s mojí dcerou a uráčíš se mě navštívit, naše rozhovory mě pokaždé příjemně rozptýlí.“
Janek zachmuřeně hleděl ven z okna skrz výplň z perleti vyhlazené do takového lesku, až byla průsvitná. „Není to snadné,“ řekl, „to pomyšlení, že člověk ve skutečnosti není skutečný.“ A po dlouhém zamyšlení dodal:
„Stejně to nedává žádný smysl. Připouštím, že můj současný stav a prostředí, v nemž žiji, by mohl být jen těžko lepší. A přesto jsem ve válce viděl věci... na které nemohu, .ani pomyslet. Kdo by mohl, u všech všudy, tvořit svět, jako je ten náš? Kdo by se mohl bavit takovými krutostmi, na nichž jsem se, upřímně řečeno, občas podílel i já?“
„Drahý pane,“ řekl král, „já tím spisovatelem určitě nejsem a ten, kdo jím jé, zřejmě nepatří k lidem, kteří v tomto nepředstavitelně širém světě požívají velké úcty. Na ulici by sis ho ani nevšiml. A je docela možné, že při hovoru by na tebe velký dojem neudělal. Proč bys měl od něj – nebo od ní - očekávat víc, než on - nebo ona - může rozumně očekávat od svého mnohem mocnějšího Stvořitele?“
„Chcete tím říct, že svět našeho autora není o nic lepší než ten náš?“
„Možná je dokonce horší. Z jeho děl můžeme vyvodit určité náznaky o světě, v němž žije. Naše architektura je ozdobná a romantická. Ta jeho bude proto nejspíš obyčejná a ponurá - například obrovské betonové plochy, v nichž je každé okno přesným dvojčetem těch ostatních -, jinak by si nedal tolik práce s podrobným popisem našich staveb.“
„Takže když náš svět je tak surový a krutý, znamená to, že ten jeho je ztělesněním míru a zjemnělosti?“
„Raději řekněme, že ten náš je zemitý a robustní, kdežto ten jeho se utápí v pohodlném pokrytectví.“
Janek pomalu zavrtěl hlavou. „Jak to, že toho o světě, ve kterém žijeme, víte tolik a já tak málo?“
„Existují dva typy postav, můj synu. Ta tvoje bude jednou provždy vyskakovat z okna s kalhotami v rukou, v masce cizího hodnostáře obírat málo soucitné biskupy, v temných uličkách padat do léček darebákům s dýkami a po předčasném návratu domů přistihovat svou nevěstu v posteli s manželem své vlastní milenky.“
„Jako byste četl můj deník,“ podivil se Janek, „kdybych si nějaký psal.“
„To je proto, že jsi aktivní postava, jejímž hlavním úkolem je popohánět děj kupředu. Já jsem naopak spíš přemítavá postava, která má za úkol komentovat, a tím objasňovat vnitřní smysl vyprávění. Ale vidím, že jsi zmaten - pojďme na chvíli vystoupit z mého příběhu.“
Právě tak snadno, jako když otočíte stránku, ocitl se Janek v příjemné zahradě koupající se ve zlatém světle pozdně odpoledního slunce. Král Mummelsee seděl v křesle, které přestože bylo prosté a jednoduché, připomínalo trůn: ano, trůn hodný krále-filozofa.
„To jsi poznamenal velmi dobře,“ podotkl král, jako by odpovídal na jeho nevyslovenou poznámku. „Možná by ses s trochou cizí podpory mohl sám stát také přemítavou postavou.“
„Kde to jsme?“
„Tohle je zahrada mého drahého přítele Dr. Vandermasta v Zayaně, v níž je pořád odpoledne. Tady jsme spolu vedli mnoho dlouhých debat o entelechii a epistemologii a jiných nedůležitých a okrajových záležitostech. Náš dobrý doktor se nenápadně vzdálil, abychom si mohli promluvit v soukromí. On sám také přebývá v jedné knize, která se jmenuje... ale záleží na tom? Jsme na jednom z těch kouzelných míst, kde můžeme s klidem v duši rozmlouvat o povaze světa. Povaha tohoto místa je dokonce taková, že nic jiného ani dělat nemůžeme, i kdybychom chtěli.“
Náhle se před Jankem zjevil kolibřík a visel ve vzduchu jako rozechvělý opeřený klenot. Janek natáhl prst a ptáček se vznášel tak těsně nad ním, že cítil jemný závan vzduchu zvířeného bláznivě se třepotajícími křidélky přímo na své kůži. „Co je tohle za zázrak?“ zeptal se.
„Jen moje dcera. Ačkoli se v této scéně neobjevuje, touží dát najevo svá přání, a tak se vyjadřuje alespoň pomocí metafory. Děkuji ti má milá, můžeš jít.“ Král zatleskal a v tu ránu kolibřík zmizel. „Zlomí jí srdce, jestli odejdeš z naší snové říše. Ale bezpochyby se objeví jiný hrdina, a protože Poseidonia je jen smyšlená postava, nepoučí se ze svých zkušeností ani kvůli nim nezahořkne vůči příslušníkům pohlaví, které ji zklamalo, Přivítá nového hrdinu stejně tak otevřeně a nadšeně jako tebe.“
Janek pocítil pochopitelné bodnutí žárlivosti, ale potlačil je a ve snaze dopátrat se jádra věci se zeptal: „Má to být jen akademická debata, pane králi? Anebo má i praktickou stránku?“
„Zahrada Dr. Vandermasta není jako jiná místa. Pokud bys chtěl opustit náš svět nadobro, pak nepochybuji, že by se to dalo snadno provést.“
„A mohl bych se zase vrátit?“
„Bohužel ne,“ řekl král lítostivě. „Jeden zázrak za život je právě tak dost. Dokonce víc, než si kdokoli z nás zaslouží, řekl bych.“
Janek uchopil hůl, začal přecházet sem a tam kolem květinových záhonů a srážel přitom vyšším květinám hlavy. „Mám se tedy rozhodnout jen tak, na základě ničeho? Vrhnout se slepě do propasti, nebo setrval navždy v pochybách u jejího jícnu? Máte pravdu, že tenhle život je ideálně nádherný. Ale mohu se s ním spokojit, když vím, že jinde existuje jiný život, o jehož podobě nemám ponětí?“
„Uklidni se. Pokud ti jde jen o tohle, podívejme se, jaká alternativa se ti nabízí.“ Král Mummelsee spustil ruku do klína a otočil stránku knihy, které si Janek předtím nevšiml.
„Budeš tam sedět navěky a snít s otevřenýma očima, když máme tolik práce? Přísahám, ty jsi snad ten nejlínější chlap na světě!“
Jankova tlustá žena Gretchen vyšla z kuchyně a nepřítomně se škrábala na hýždích. Kdysi dívčí obličej se zakulatil a do někdejší ladné chůze, při níž se každý pohyb podobal tanci na hudbu, kterou slyšela jen ona sama, vkradl náznak kulhání. Přesto Jankovi při pohledu na ni zjihlo srdce, jako ostatně pokaždé. Odložil husí brk a posypal pískem to, co zatím napsal. „Máš nepochybně pravdu, moje milá,“ řekl mírně, „jako vždy.“
Jak tak kráčel ven, aby nasekal dříví, nabral vodu a nakrmil prase, které krmili na masopustní zabíjačku, padl mu pohled na vlastní odraz v zrcadle zavěšeném vedle zadních dveří. Ze zrcadla na něj s hrůzou v očích civěl starý unavený muž s bradkou tak řídkou, jako by ji sežrali moli. „Povím vám, pane,“ zamumlal pro sebe, „že se vůbec nepodobáte tomu hezkému mladému vojákovi, který před lety povalil Gretchen na seníku jen pár minut potom, co ji potkal.“
Vyšel ven a studený vítr mu vmetl do obličeje ledovou tříšť. Špalky dřeva k sobě přimrzly tak, že musel nejdřív rozbít hromadu tupým koncem sekery, aby je mohl rozštípat. Led ve studni byl tak silný, že se řádně zapotil, než se mu jej podařilo prorazit. Když pak sundal kámen zatěžující víko na vědru s kuchyňskými pomyjemi a vydal se dolů k chlívku, uklouzl na zledovatělé kře a vylil si celé vědro na šaty. Což znamenalo nejen to, že si je bude muset vyprat o celé týdny dřív, než měl v plánu — což byla v zimním období ošklivá práce —, ale taky že musí nyní sebrat rozlité pomyje holýma rukama zpátky do vědra, protože prase přece musí žrát.
S tichým mumláním a klením doklopýtal starý Janek zpět do domu, kde si umyl ruce a převlékl se do čistého, načež znovu usedl ke svému psaní. Po několika minutách vešla do místnosti jeho žena a zvolala: „Tady je ale zima!“ Pak se pustila do zatápění, ačkoli nanosit dřevo nahoru do *Jankovy pracovny dalo tolik práce, že on sám raději trpěl zimou, než by se zbytečně dřel. Žena si mezitím stoupla za něj, položila mu ruce na ramena a zeptala se: „Už zase píšeš dopis Wilhelmovi?“
„Komu jinému?“ zavrčel Janek. „My se tu můžeme strhat, jen abychom mu mohli posílat peníze, a on ani nenapíše! A když napíše, tak hrozně krátce. Tráví všechen čas pitím, utrácením za hadry a běháním za...“ včas se zarazil a odkašlal si, „za neřádnými mladými děvčaty.“
„Jenže když tys byl v jeho věku...“
„Když jsem byl v jeho věku, nic takového jsem nedělal,“ ohradil se Janek nedůtklivě.
„Ne, ovšem že ne,“ řekla jeho manželka. Neotočil se a neviděl její úsměv, ale cítil jej. „Ty můj hloupý drahoušku.“
A políbila ho na temeno hlavy.
Když se Janek znovu objevil, slunce vykouklo zpoza mraku a zahrada zazářila stovkou jasných barev. Podezíral Poseidonii, že má prsty i v tomhle. Květiny k němu koketně otočily hlavy a vystavily své květy jeho pohledu.
„Takže?“ ozval se král Mummelsee. „Jaké to bylo?“
„Vypadala mi většina zubů,“ odpověděl Janek nevrle, „a pořád mě píchalo v boku. Děti vyrostly a odstěhovaly se a mně už v životě zbývalo jen čekat na smrt.“
„Přednesl jsi mi soupis stížností,“ namítl král, „ale pořád neznám t rozhodnutí.“
„Musím přiznat, že tam za branou byl život o něco opravdovější. Měl v sobě plnost a složitost, které tady možná chybí.“
„Rozhodl ses tedy takto.“
Měňavé světlo pohaslo a vítr pročísl vzdychající stromy. „Na druhou stranu, zdejší život má smysl, který tam postrádám.“
„To je taky pravda.“
„Jenže pokud má naše existence smysl, a já cítím, že skoro jistě má, stejně ani za boha nepřijdu na to jaký.“
„Ale na to je přece jednoduchá odpověď!“ zvolal král. „Existujeme, abychom bavili čtenáře.“
„A tenhle čtenář — kdo to vlastně je?“
„Čím méně je toho o čtenáři řečeno,“ řekl král důrazně, „tím lépe.“ Vstal. „Už jsme hovořili dost,“ dodal. „Tato zahrada má dvě brány. jedna vede zpět, odkud jsme sem přišli, a druhá... na jiné místo. Na to, které jsi před chvílí zahlédl.“
„Má to jiné místo nějaké jméno?“
„Někteří je nazývají Skutečnost, ačkoli můžeme pochybovat, zda je to vhodné označení.“
Janek se tahal za knír a kousal zevnitř do tváře. „Je to vážně velmi těžké rozhodnutí.“
„Přesto nemůžeme v této zahradě zůstat navždy, janku. Dříve nebo později si musíš vybrat.”
„Ano, máte pravdu, pane,“ přisvědčil Janek. „Musím se rozhodnout.“ V zahradě okolo něj vše ztichlo a čekalo. Ani jediný skokan neporušil skelnou hladinu leknínového jezírka. Ani stéblo trávy na louce se nepohnulo. I samotný vzduch jako by ztuhl v očekávání.
A Janek se rozhodl.
Tak se stalo, že Johann von Grimmelshausen, známý též jako Jürgen, unikl úzkým a svazujícím mezím literatury (a rovněž jezera Memmelsee), když si vybral úděl celého člověka, který podléhá rozmarům dějin. To samozřejmě znamená, že zemřel už před několika staletími. Kdyby zůstal literární postavou, byl by s námi dodnes, i když by se musel obejít bez bohatých zkušeností, které mně i vám dává každodenní život.
Zvolil si dobře? To ví pouze Bůh. A pokud žádný Bůh není, nikdy se to nedozvíme ani my.
Moje první knížka koupená za účelem splněné Čtenářské výzvy, Doposud jsem si jednotlivé položky z výzvy odháčkoval díky náhodě. Jednoduše, knížka, kterou jsem dočetl, nějakým způsobem pasovala na nějakou kolonku, ale možnosti se začaly úžit a začalo být nutné výběr zaměřit cíleně. Zpočátku jsem se u Velké knihy příběhů trošku nudil a bál, že to nebude fungovat, ale s každou povídkou se mi ta sbírka líbila víc a víc, až nakonec jsem byl nadšený a vděčný. A povídka o Jankovi, který zjistí, že je literární postava mě nadchla. Možná se mi Jankova dobrodružství líbila, protože mi připomínala Harolda Cricka z báječné komedie Horší už to nebude.
