„Večeře je na stole, slečno.” Tu si všimla i nás, zatvářila se poděšeně, kývla na mě, abych šel blíž, a když jsem byl u ní, zeptala se mě, jestli prý jsme neprozradili to o té kočce. Povídám jí, že ne, tu se jí hned ulevilo a prý ani muk o tom, prosím vás, protože kdyby to slečna Marget věděla, hned by ji napadlo, že je to nějaká darebná kočka, poslala by pro kněze, aby z ní tu darebnost vyhnal, a bylo by po výnosu. Slíbil jsem tedy, že nic neprozradíme, a jí to stačilo. Pak jsem se začal s Marget loučit, ale Satan mě přerušil a hrozně zdvořile povídá — nu, nepamatuji se už přesně, ale prostě to znamenalo, že se zve na večeři, a na mě to pozvání platilo taky. Marget se samozřejmě samými rozpaky div nepropadla, protože neměla pražádný důvod předpokládat, že se v domě najde aspoň tolik jídla, co by chorý vrabec stačil sezobat. Uršula slyšela, co Satan říká, vřítila se do pokoje a byla moc a moc nespokojená. Nejdřív užasla, když viděla, jak Marget samou svěžestí zrovna kvete, a vůbec se tím úžasem netajila; pak bez obalu spustila svým rodným jazykem, totiž česky, a já se později dověděl, že řekla: „Pošlete ho pryč, slečno Marget; nemáme co dát na stůl."
Než mohla Marget odpovědět, ujal se slova Satan a dal se s Uršulou do hovoru v tom jejím rodném jazyce — až ji to polekalo a její paní taky. Povídá jí:„Nesetkali my jsme se před chvilkou tam na cestě?"
„Setkali."
„To jsi mě potěšila; vidím, že se na mne pamatuješ." Šel k ní a zašeptal jí: „Povídal jsem ti přece, že je to kočička pro štěstí. Nelam si hlavu; postará se o jídlo."
Uršula rázem pustila z hlavy všechny starosti, bylo jí hej a z očí jí zazářila procítěná, finančně podložená radost.
Svůj první čtenářský deník jsem si musel založit na základní škole, tuším, že ve třetí nebo čtvrté třídě. Povinně jsme museli udělat zápis o Starých pověstech českých. Horko těžko jsem vypotil odstaveček o několika větách o tom, jak pověsti vznikají, když do nich lidi vkládají svoje naděje a že aspoň ve vyprávění příběhů nechávají vyhrát spravedlnost a potrestat bezpráví. Učitelka mi tenkrát nevěřila, že jsem to napsal sám. Dost možná jsem něco podobného někde slyšel nebo četl v předmluvě, ale tu nedůvěru jsem si nezasloužil a od dalšího pečlivého psaní záznamů mě to odradilo. Byl jsem rád, že ani paní učitelka (tenkrát ještě soudružka) nebyla v kontrole našich deníků důsledná a tak to celé vyšumělo do ztracena. Horší to bylo na gymnáziu v Trutnově. Náš češtinář Milan Losa, na kterého rád vzpomínám, dvakrát ročně kontroloval, jestli deník píšeme a máme dostatek záznamů. Ten deník, tlustý sešit v tvrdých deskám, mám pořád. Ale po maturitě jsem v něm nepokračoval. Moje tehdejší snaha, psát záznamy jako objektivní, stručné rozbory, mě příliš svazovala a často se to stejně zvrtlo v prachsprostý "výcuc" o hlavních postavách, motivech a ději. Myslím, že ke kvalitním rozborům, kritikám a recenzím se člověk může přes čtenářský deník propracovat, když zapomene na prvoplánovitou objektivitu. Tyhle ambice však nemám. Beletrii čtu jen pro zábavu a deník jsem začal psát, protože bylo několik zážitků s knihami, ke kterým jsem se rád vracel, citoval je, ale občas jsem zapomněl, jak přesně ta pasáž zněla a někdy i z které knihy byla. Od toho bylo už jen krok k tomu, abych si nějakou poznámku a ukázku zaznamenal ke každé knize, kterou jsem přečetl. V každé knize přeci musí být něco, co za to stojí a nebo přesně naopak, na co se dá dobře nadávat nebo věta, ke které mi asociují silné vzpomínky atd.
U Tajemného cizince, což je skvostná satira na moralisty a pámbíčkáře od Američana Marka Twaina, mě skvěle pobavilo, že je v něm odkaz na Čechy. Ačkoliv, děj je zasazen do Rakouska, tak zas není tolik divu, že služebná mluví česky... Dokonce jsem si raději vyhledal anglický text a v něm pasáž o Uršule. A opravdu, je to tam.
Ursula heard him, and she came straight into the room, not a bit pleased. At first she was astonished to see Marget looking so fresh and rosy, and said so; then she spoke up in her native tongue, which was Bohemian, and said — as I learned afterward —"Send him away, Miss Marget; there's not victuals enough."
No nezapsali byste si to do deníku?
Je čtvrtek 30. září 2010. Venku sychravo. Pravé podzimní počasí. Úplně stejně je i v redakci. Kolegové mě plácají po ramenou, články se jim líbí. Na poradě, kde se hodnotí noviny, také samá chvála. Za půl hodiny ale vydává Vít Bárta další stanovisko a už zcela natvrdo říká, že jsme lháři a že jsme naletěli nějakému falzu.
