Novinky v knihkupectví Kosmas

neděle 19. června 2016

SUPERGURU BÁRTA

    Je čtvrtek 30. září 2010. Venku sychravo. Pravé podzimní počasí. Úplně stejně je i v redakci. Kolegové mě plácají po ramenou, články se jim líbí. Na poradě, kde se hodnotí noviny, také samá chvála. Za půl hodiny ale vydává Vít Bárta další stanovisko a už zcela natvrdo říká, že jsme lháři a že jsme naletěli nějakému falzu.
    „Radíme se s bratrem o právních krocích. Má bývalá firma ABL to takhle nenechá. Provede analýzu a zcela určitě to povede k podání žaloby na Mladou frontu DNES," říká Bárta.
    O kauze informují všechny zpravodajské servery, přebírají ji i rádia a televize. Česká televize se mnou dělá rozhovor. Ptají se na autentičnost zprávy. Berou to jako naše tvrzení proti tvrzení ABL. Chápou, že někdo pořizoval fotky Šorfové a že ji nejspíš i sledoval, ale všichni si zákonitě po mediální masáži Bárty kladou otázku, jestli to někdo nezfalšoval? A nepodstrčil nám to?
Dívám se na zapáleného kolegu, který se mnou dělá rozhovor, a lituji, že mu nemohu říct víc. Ani to, jaké důkazy k tomu ještě máme, jak jsme ke kauze došli a kdo jsou naše zdroje.
      Podobně jako ostatní média zaznamenáváme vývoj. Ptáme se politiků i premiéra Nečase, co s tím bude dělat? Jenže dopoledne z něj nic nedostaneme. Zasedá výkonná rada ODS. Vedení strany se tam o kauze bude bavit. Pak se prý Nečas vyjádří.
      Počítám s tím, že do pátečních novin budeme muset odkrýt jména dalších politiků z Prahy 11, na které měla ABL vedené složky. Oslovujeme Jana Vašíčka a Stanislava Urbánka. V roce 2006 to byli politici ODS, dnes reprezentují novou stranu Karla Schwarzenberga TOP 09. Stejně tak musíme znát reakci dalších tehdy sledovaných politiků: Ivana Škody z ČSSD...

A tak pomalu ztrácíme naději na to, že si zvolíme někoho nového, kdo nám z toho "bláta" pomůže ven.

pátek 17. června 2016

Tajemný cizinec

    „Večeře je na stole, slečno.” Tu si všimla i nás, zatvářila se poděšeně, kývla na mě, abych šel blíž, a když jsem byl u ní, zeptala se mě, jestli prý jsme neprozradili to o té kočce. Povídám jí, že ne, tu se jí hned ulevilo a prý ani muk o tom, prosím vás, protože kdyby to slečna Marget věděla, hned by ji napadlo, že je to nějaká darebná kočka, poslala by pro kněze, aby z ní tu darebnost vyhnal, a bylo by po výnosu. Slíbil jsem tedy, že nic neprozradíme, a jí to stačilo. Pak jsem se začal s Marget loučit, ale Satan mě přerušil a hrozně zdvořile povídá — nu, nepamatuji se už přesně, ale prostě to znamenalo, že se zve na večeři, a na mě to pozvání platilo taky. Marget se samozřejmě samými rozpaky div nepropadla, protože neměla pražádný důvod předpokládat, že se v domě najde aspoň tolik jídla, co by chorý vrabec stačil sezobat. Uršula slyšela, co Satan říká, vřítila se do pokoje a byla moc a moc nespokojená. Nejdřív užasla, když viděla, jak Marget samou svěžestí zrovna kvete, a vůbec se tím úžasem netajila; pak bez obalu spustila svým rodným jazykem, totiž česky, a já se později dověděl, že řekla: „Pošlete ho pryč, slečno Marget; nemáme co dát na stůl."
    Než mohla Marget odpovědět, ujal se slova Satan a dal se s Uršulou do hovoru v tom jejím rodném jazyce — až ji to polekalo a její paní taky. Povídá jí:„Nesetkali my jsme se před chvilkou tam na cestě?"
    „Setkali."
    „To jsi mě potěšila; vidím, že se na mne pamatuješ." Šel k ní a zašeptal jí: „Povídal jsem ti přece, že je to kočička pro štěstí. Nelam si hlavu; postará se o jídlo."
    Uršula rázem pustila z hlavy všechny starosti, bylo jí hej a z očí jí zazářila procítěná, finančně podložená radost.

      Svůj první čtenářský deník jsem si musel založit na základní škole, tuším, že ve třetí nebo čtvrté třídě. Povinně jsme museli udělat zápis o Starých pověstech českých. Horko těžko jsem vypotil odstaveček o několika větách o tom, jak pověsti vznikají, když do nich lidi vkládají svoje naděje a že aspoň ve vyprávění příběhů nechávají vyhrát spravedlnost a potrestat bezpráví. Učitelka mi tenkrát nevěřila, že jsem to napsal sám. Dost možná jsem něco podobného někde slyšel nebo četl v předmluvě, ale tu nedůvěru jsem si nezasloužil a od dalšího pečlivého psaní záznamů mě to odradilo. Byl jsem rád, že ani paní učitelka (tenkrát ještě soudružka) nebyla v kontrole našich deníků důsledná a tak to celé vyšumělo do ztracena. Horší to bylo na gymnáziu v Trutnově. Náš češtinář Milan Losa, na kterého rád vzpomínám, dvakrát ročně kontroloval, jestli deník píšeme a máme dostatek záznamů. Ten deník, tlustý sešit v tvrdých deskám, mám pořád. Ale po maturitě jsem v něm nepokračoval. Moje tehdejší snaha, psát záznamy jako objektivní, stručné rozbory, mě příliš svazovala a často se to stejně zvrtlo v prachsprostý "výcuc" o hlavních postavách, motivech a ději. Myslím, že  ke kvalitním rozborům, kritikám a recenzím se člověk může přes čtenářský deník propracovat, když zapomene na prvoplánovitou objektivitu. Tyhle ambice však nemám. Beletrii čtu jen pro zábavu a deník jsem začal psát, protože bylo několik zážitků s knihami, ke kterým jsem se rád vracel, citoval je, ale občas jsem zapomněl, jak přesně ta pasáž zněla a někdy i z které knihy byla. Od toho bylo už jen krok k tomu, abych si nějakou poznámku a ukázku zaznamenal ke každé knize, kterou jsem přečetl. V každé knize přeci musí být něco, co za to stojí a nebo přesně naopak, na co se dá dobře nadávat nebo věta, ke které mi asociují silné vzpomínky atd.
      U Tajemného cizince, což je skvostná satira na moralisty a pámbíčkáře od Američana Marka Twaina, mě skvěle pobavilo, že je v něm odkaz na Čechy. Ačkoliv, děj je zasazen do Rakouska, tak zas není tolik divu, že služebná mluví česky... Dokonce jsem si raději vyhledal anglický text a v něm pasáž o Uršule. A opravdu, je to tam.

    Ursula heard him, and she came straight into the room, not a bit pleased. At first she was astonished to see Marget looking so fresh and rosy, and said so; then she spoke up in her native tongue, which was Bohemian, and said — as I learned afterward —"Send him away, Miss Marget; there's not victuals enough."

No nezapsali byste si to do deníku?

středa 15. června 2016

Ty, která píšeš

           Celý týden jen hýřila a spala s každým, kdo se jí líbil. Do tábora se vrátila jednou v noci, ne kvůli dětem a muži, který ji už dávno omrzel, ale aby se alespoň trochu vyspala a odpočinula si. Její tchyně, stará Žanda, měla svá vnoučátka u sebe, a tak se unavená Veronka uložila ke svému spícímu muži pod huňatou kožešinu. Jóži dělal, že spí, a neřekl jediné slovo, jen se v té tmě díval skrz proděravělou plachtu jejich vozu na pomalu se ztrácející hvězdy na nebi a byl tak smutný jako nikdy předtím. Věděl, co ta jeho dělala už první noc; Cikánky ji šly hledat, ale do krčmy nesměly. Veronka se vzbudila až k poledni, neměla strach, co všem řekne, kde byla, ani si neuvědomila své rudé rty a oči obtažené černou tuší. Měla jen hlad a žízeň; vylezla z vozu, ale nikdo si jí nevšímal. Mluvila na ně jejich řečí, ale nikdo jí neodpověděl. Její tchýně jí podala jídlo také beze slova, všechno bylo jako dřív...

Tak tohle na mě bylo trošku moc ženský. Nazval bych to jako emocionální realismus. Tak jako kvalitní víno má plnohodnotný dozvuk, i tahle sbírka povídek od současných českých autorek doznívá přetrvávajícím pocitem hořkosti a melancholie z lidských vztahů, nicméně jsem marně doufal v nějakou novou Betty McDonaldovou, Agathu Christie, která by to trošku odlehčila.