Tajemný cizinec

    „Večeře je na stole, slečno.” Tu si všimla i nás, zatvářila se poděšeně, kývla na mě, abych šel blíž, a když jsem byl u ní, zeptala se mě, jestli prý jsme neprozradili to o té kočce. Povídám jí, že ne, tu se jí hned ulevilo a prý ani muk o tom, prosím vás, protože kdyby to slečna Marget věděla, hned by ji napadlo, že je to nějaká darebná kočka, poslala by pro kněze, aby z ní tu darebnost vyhnal, a bylo by po výnosu. Slíbil jsem tedy, že nic neprozradíme, a jí to stačilo. Pak jsem se začal s Marget loučit, ale Satan mě přerušil a hrozně zdvořile povídá — nu, nepamatuji se už přesně, ale prostě to znamenalo, že se zve na večeři, a na mě to pozvání platilo taky. Marget se samozřejmě samými rozpaky div nepropadla, protože neměla pražádný důvod předpokládat, že se v domě najde aspoň tolik jídla, co by chorý vrabec stačil sezobat. Uršula slyšela, co Satan říká, vřítila se do pokoje a byla moc a moc nespokojená. Nejdřív užasla, když viděla, jak Marget samou svěžestí zrovna kvete, a vůbec se tím úžasem netajila; pak bez obalu spustila svým rodným jazykem, totiž česky, a já se později dověděl, že řekla: „Pošlete ho pryč, slečno Marget; nemáme co dát na stůl."
    Než mohla Marget odpovědět, ujal se slova Satan a dal se s Uršulou do hovoru v tom jejím rodném jazyce — až ji to polekalo a její paní taky. Povídá jí:„Nesetkali my jsme se před chvilkou tam na cestě?"
    „Setkali."
    „To jsi mě potěšila; vidím, že se na mne pamatuješ." Šel k ní a zašeptal jí: „Povídal jsem ti přece, že je to kočička pro štěstí. Nelam si hlavu; postará se o jídlo."
    Uršula rázem pustila z hlavy všechny starosti, bylo jí hej a z očí jí zazářila procítěná, finančně podložená radost.

      Svůj první čtenářský deník jsem si musel založit na základní škole, tuším, že ve třetí nebo čtvrté třídě. Povinně jsme museli udělat zápis o Starých pověstech českých. Horko těžko jsem vypotil odstaveček o několika větách o tom, jak pověsti vznikají, když do nich lidi vkládají svoje naděje a že aspoň ve vyprávění příběhů nechávají vyhrát spravedlnost a potrestat bezpráví. Učitelka mi tenkrát nevěřila, že jsem to napsal sám. Dost možná jsem něco podobného někde slyšel nebo četl v předmluvě, ale tu nedůvěru jsem si nezasloužil a od dalšího pečlivého psaní záznamů mě to odradilo. Byl jsem rád, že ani paní učitelka (tenkrát ještě soudružka) nebyla v kontrole našich deníků důsledná a tak to celé vyšumělo do ztracena. Horší to bylo na gymnáziu v Trutnově. Náš češtinář Milan Losa, na kterého rád vzpomínám, dvakrát ročně kontroloval, jestli deník píšeme a máme dostatek záznamů. Ten deník, tlustý sešit v tvrdých deskám, mám pořád. Ale po maturitě jsem v něm nepokračoval. Moje tehdejší snaha, psát záznamy jako objektivní, stručné rozbory, mě příliš svazovala a často se to stejně zvrtlo v prachsprostý "výcuc" o hlavních postavách, motivech a ději. Myslím, že  ke kvalitním rozborům, kritikám a recenzím se člověk může přes čtenářský deník propracovat, když zapomene na prvoplánovitou objektivitu. Tyhle ambice však nemám. Beletrii čtu jen pro zábavu a deník jsem začal psát, protože bylo několik zážitků s knihami, ke kterým jsem se rád vracel, citoval je, ale občas jsem zapomněl, jak přesně ta pasáž zněla a někdy i z které knihy byla. Od toho bylo už jen krok k tomu, abych si nějakou poznámku a ukázku zaznamenal ke každé knize, kterou jsem přečetl. V každé knize přeci musí být něco, co za to stojí a nebo přesně naopak, na co se dá dobře nadávat nebo věta, ke které mi asociují silné vzpomínky atd.
      U Tajemného cizince, což je skvostná satira na moralisty a pámbíčkáře od Američana Marka Twaina, mě skvěle pobavilo, že je v něm odkaz na Čechy. Ačkoliv, děj je zasazen do Rakouska, tak zas není tolik divu, že služebná mluví česky... Dokonce jsem si raději vyhledal anglický text a v něm pasáž o Uršule. A opravdu, je to tam.

    Ursula heard him, and she came straight into the room, not a bit pleased. At first she was astonished to see Marget looking so fresh and rosy, and said so; then she spoke up in her native tongue, which was Bohemian, and said — as I learned afterward —"Send him away, Miss Marget; there's not victuals enough."

No nezapsali byste si to do deníku?

Ty, která píšeš

           Celý týden jen hýřila a spala s každým, kdo se jí líbil. Do tábora se vrátila jednou v noci, ne kvůli dětem a muži, který ji už dávno omrzel, ale aby se alespoň trochu vyspala a odpočinula si. Její tchyně, stará Žanda, měla svá vnoučátka u sebe, a tak se unavená Veronka uložila ke svému spícímu muži pod huňatou kožešinu. Jóži dělal, že spí, a neřekl jediné slovo, jen se v té tmě díval skrz proděravělou plachtu jejich vozu na pomalu se ztrácející hvězdy na nebi a byl tak smutný jako nikdy předtím. Věděl, co ta jeho dělala už první noc; Cikánky ji šly hledat, ale do krčmy nesměly. Veronka se vzbudila až k poledni, neměla strach, co všem řekne, kde byla, ani si neuvědomila své rudé rty a oči obtažené černou tuší. Měla jen hlad a žízeň; vylezla z vozu, ale nikdo si jí nevšímal. Mluvila na ně jejich řečí, ale nikdo jí neodpověděl. Její tchýně jí podala jídlo také beze slova, všechno bylo jako dřív...

Tak tohle na mě bylo trošku moc ženský. Nazval bych to jako emocionální realismus. Tak jako kvalitní víno má plnohodnotný dozvuk, i tahle sbírka povídek od současných českých autorek doznívá přetrvávajícím pocitem hořkosti a melancholie z lidských vztahů, nicméně jsem marně doufal v nějakou novou Betty McDonaldovou, Agathu Christie, která by to trošku odlehčila.

DOKTOR SPÁNEK

     
      Abra stála a dýchala mlhu. Cesta, kterou sem přijeli, byla jen naznačená a stromy po jejích stranách úpině zmizely. Stejně jako kancelář motelu. Někdy si přála, aby sama byla taková, uvnitř celá bílá. Ale jen někdy. V nejhlubší hlubině srdce nikdy nelitovala, jaká je.
      Když měla Abra pocit, že je připravená — co nejpřipravenější —, vrátila se do pokoje a zavřela u sebe dveře, aby pana Freemana nerušila, kdyby musela mluvit nahlas. Prozkoumala pokyny na telefonu, stiskla devítku, aby dostala venkovní linku, pak vytočila číslo na operátorku a požádala o číslo na Srub Overlook v kempu Bluebell, Sidewinder, stát Colorado. Mohl bych ti dát hlavní číslo, říkal Dan, jenže na něm by ses dovolala jenom na záznamník.
      V místnosti, kam hosté chodili na jídlo a kde hráli hry, zvonil telefon hodně dlouho. Dan říkal, že to tak asi bude a že má prostě vydržet. Bylo tam koneckonců o dvě hodiny méně než tady.
      Konečně se ozval jakýsi mrzutý hlas: „Haló? Jestli chcete kancelář, voláte špatné čís—"
      „Nechci kancelář," přerušila ho Abra. Doufala, že v jejím hlase není slyšet rychlý prudký tlukot srdce.
      „Chci mluvit s Rose. Kloboukovou Rose."
      Ticho. Potom: „Kdo volá?"
      „Abra Stoneová. Znáte moje jméno, ne? Já jsem ta holčička, kterou hledá. Povězte jí, že zavolám za pět minut. Jestli tam bude, promluvíme si. Jestli ne, tak jí vyřiďte, že si může nasrat. Znovu volat nebudu."
      Abra zavěsila, pak sklonila hlavu, vložila hořící obličej do dlaní a zhluboka dýchala.

Existují skříně, pokoje, haly a domy plné knih. Knih nových, nedotčených, ale i ošoupaných a opotřebovaných, jak čtyři sta let staré kamenné schody do gotického chrámu. Rád nahlížím do těch polic s nasbíranými knihami ve veřejných a soukromých knihovnách na návštěvě u příbuzných, přátel a známých. Skoro stejně rád procházím současnou nabídku v knihkupectvích. Při všech takových příležitostech mám pocit, že každou chvilku můžu objevit poklad, knížku, o které jsem neměl ani zdání, že existuje, knížku, která mi buď otevře oči, bude mi promlouvat z duše nebo se u ní báječně zasměju, ale hlavně mi po ní zůstane trvalý, uspokojivý pocit a nikdy na ní nezapomenu. Párkrát už se mi to stalo a chtěl bych, aby se to opakovalo znovu a znovu, - nebo aspoň občas. Nemám žádný systém, jak bych takové svoje osudové knihy vyhledával. Raději vsázím na první dojem, titul, doporučení, ukázku a někdy jméno autora. Ale nenechte se zmást, mířím tím přesně opačným směrem, než byste teď asi čekali. Jistě, Stephen King je sice autor se zárukou stylu a kvality, ale když hledám další "osudovou" knihu, spíš se těm několikametrovým regálům s jeho jménem a podobným záplavám  vyhýbám. Je v tom asi touha po něčem opravdu nepoznaném. Stephena Kinga mám navždy spojeného s jedním z nejlepších filmů, Vykoupením z věznice Shawshank, s atmosférou jednoho z nejlepších songů, Stand by me a dál třeba ještě s filmem Zelená míle. Jako kdybych to nejlepší z něj už znal. Někdy se mi tenhle předsudek podaří překonat a zapomenout na srovnávání a očekávání a pak se mi dostane skvělého zážitku. A víte co? Knížku "Doktor spánek" jsem četl více jak před rokem a pamatuju si, jak mě bavila, byla napínavá a jak znepokojivě hrála na moje emoční struny. A to je asi důvod, proč sice nepůjdu k regálu s Kingem, až budu hledat další "osudovou", ale půjdu tam někdy jindy, až budu mít chuť a peníze na Kinga a vyberu si a přečtu další kousek.