POZNÁMKA AUTORA
Tento thriller je volně inspirován mnoha trestnými činy, které se v Česku skutečně staly, aniž byli jejich pachatelé odhaleni a potrestáni. Protože mi tento šokující fakt připadá nesrovnatelně důležitější než to, který rok či měsíc se dotyčné události odehrály, zacházel jsem se všemi osobami a letopočty zcela svobodně.
Často jsem postupoval metodou koláže: novinové výstřižky z posledních deseti let jsem roztrhal na tisíc kousků, důkladně je promíchal a potom znovu poslepoval. Nebo jsem ustřihl (obrazně řečeno) půlku obličeje někdejšího ministra vnitra a nahradil ji chlapeckou tváří jeho neméně podnikavého předchůdce. Nebo jsem z pevných žaludků dvou pražských kmotrů vyrobil jeden (ještě odolnější). Nebo jsem náměstkovi ministra obrany uřízl jeho pěstěnou ruku a přilepil mu mafiánskou pracku svírající pistoli. Nebo jsem z několika živých lobbistů udělal jednoho mrtvého. A tak podobně. Bezcharakterních gaunerů je v Česku příliš mnoho, než aby se všichni vešli do jednoho příběhu.
Tato kniha ovšem nemá být a také není další spekulací o tom (namátkou), kdo ještě a proč byl sledován Bártou, jestli Prahu ovládá stále kmotr Janoušek, nebo už kmotr Hrdlička (nebo někdo jiný), kolik si doopravdy nahrabal Gross a kolik Řebíček (a jestli i něco Palas), co všechno zametl pod
koberec Grossův ředitel protikorupční policie Macháně, jak špinavé prádlo pral Langer, co na Národním bezpečnostním úřadě doopravdy dělali Kadlec a Hejl, kolikrát zneužil starosta Jančík pravomoc veřejného činitele, jestli sbíral Tlustý kompromitující materiály na Špidlu, co dělal Šlouf pro Mrázka a co dělá pro Lukoil, jestli poslal kmotr Paroubkovy dcery Benda likvidační komando na chorvatské mafiány, kdo vydělal na absurdně předražené kartě opencard, kdo vytuneloval Slavii, které vyšetřování ovlivňovala Vesecká, do kterého zasahovala ministryně Kovářová a do kterého vrchní státní zástupce Rampula, kolik dostal ministr Němec za propuštění katarského prince a jestli nechal sledovat ministra spravedlnosti Pospíšila, kolik půjčil Krejčí‚ sociálním demokratům, v čem jede bývalý svazák Ulčák, v čem Klausův přítel Velek a v čem Paroubkovi přátelé Kočkovi (a jak dobře se znají s ruskými mafiány), jaké máslo na hlavě má Rittig, jaké Jurečko a jaké Tys" o kolik desítek milionů si řekli Bartáka Dalík (a kolikrát), proč se Barták sešel v bratislavské vinárně se šéfem protikorupční policie Vrbou, který ho mél vyšetřovat, proč se v karlovarské kavárně sešel Janoušek s náměstkem vrchního státního zástupce Grygárkem, kdo shodil zbrojaře Muselu z posedu, kdo a proč pobodala oběsil policejního ředitele Janečka, kdo zastřelil Bělu a Šebestu a kdo střílel na Klimenta, na kterých soudech a policejních útvarech měl Mrázek své lidi a kdo všechno měl zájem na jeho zabití, nebo jestli Krejčířova otce unesli a zavraždili Spěvák a Starka a tak dále a tak dále. Tato kniha není investigativní žurnalistika, nýbrž román. „Román vyslovuje dobře formulované lži, jež v sobě obsahují tvrdou pravdu. V tom spočívá jeho paradox, jeho velikost, jeho svůdná nebezpečnost: říká britský spisovatel Julian Barnes. Mým cílem bylo popsat skutečné události a skutečné osoby podle nezadatelného práva beletristy. Zamýšlel jsem napsat fiktivní thriller, jenž dodrží všechna pravidla žánru (včetně zábavné nadsázky), ale současně vysloví tvrdé pravdy o současném Česku plném zkorumpovaných politiků, loutkových soudců a státních zástupců, bezcharakterních primátorů a zlodějských starostů, policejních gangů a gangsterských podnikatelů, všehoschopných mafiánů a jejich bodyguardů (bývalých policistů), veksláckoestebáckych ekonomických klanů, cynických lobbistů, podivných bezpečnostních agentur, skrytých kamer a tajných odposlechů, stamilionových
provizí, výhružných esemesek, záhadných směnek, akcií na doručitele, ilegálních stranických kont a černých stranických duší, vytunelovaných banka fondů, podvodných konkurzů, podstrčených pistolí, neobjasněných únosů, nevyšetřených vražd a vražd vydávaných za sebevraždy, vojenských zásahů v redakcích televizí a tak dále a tak dále. Chtěl jsem napsat svižnou a vtipnou gangsterku, která navíc bude (na rozdíl od méně ambiciózních thrillerů) nebezpečně pravdivým obrazem současné české reality a její nemilosrdné jízlivou satirou.
Koláž je v uměleckém světě uznávaným a hojně používaným postupem; protože si však nejsem jistý jejími právními aspekty, musím zde odcitovat, co napsal v předmluvě thrilleru o smrti tady Diany spisovatel Tom Cain (bezpochyby též veden obavami z případného soudního stíhání): „K napsání této knihy mé inspirovaly skutečné události a přetrvávající spekulace, které je doprovázejí. Kdekoli to bylo vhodné, snažil jsem se respektovat známá fakta. Přesto jde o výslovnou a jednoznačnou fikci. Kategoricky prohlašuji, že nemám v úmyslu odhalit žádnou domnělou konspiraci, která až dosud zůstala neodhalená či utajená. Investigativní novináři a policejní detektivové se pokoušejí najít odpověď na otázku: ,Co se stalo?' Jako spisovatel jsem se pokusil použít svou představivost a vypracovat odpověď na zcela odlišnou, hypotetickou otázku: ,Co kdyby...?'"
Nedokážu záměry románu Mafie v Praze formulovat lépe, a proto se k výše uvedenému prohlášení v jeho plném znění připojuji.
Michal Viewegh
Nemůžu uvěřit, že jsem si nezapsal Mafii v Praze do tohoto svého čtenářského deníku ve chvíli, kdy jsem ji dočetl. Ale nevadí! Nedůležité věci jsem zapomněl a to, co se vrylo do paměti, napíšu teď. Zhltnul jsem ji s chutí. Celou dobu jsem měl pocit: "Tušil jsem to! Takže je to vážně pravda." A vzápětí se vynořily pochybnosti, nakolik autor jen brnká na správnou strunu znechuceného občana frustrovaného politickými a ekonomickými fiasky, aby vydělal pořádnou sumu. Komerční autor hlavního proudu. Spíše řemeslník než spisovatel. Upřímně, vlastně to byla první kniha M. V., kterou jsem četl. Určitě jsem viděl filmy na motivy Vieweghových románů, u kterých jsem se minimálně dobře bavil, nicméně díky Mafii v Praze si Viewegha začínám vážit. Nejsem literární vědec a on není Shakespeare, těžko říct, jestli po tom titulu za dvacet let štěkne pes, ale v tu chvíli, jako by mluvil za mě a za to Dík.
Nějakou chvíli jsme spolu otupěle rozmlouvali jako v mrákotách, až mi došlo, že spolu probíráme Krále ve žlutém. Jaký hřích, napsat taková slova — slova čistá jako křišťál, průzračná a libozvučná jako zurčící studánka, slova blýskavá a žhnoucí jako otrávené démanty Medicejských! Jaká špatnost, jak beznadějně zatracená je duše, jež byla schopna strhnout a ochromit lidské bytosti těmito slovy — slovy, jimž rozumí nevzdělaní stejně jako moudří, slovy cennějšími než drahé kamení, konejšivějšími než hudba, strašnějšími než smrt! Hovořili jsme, nedbajíce tmavnoucích stínů. Zapřísahala mne, abych tu sponu z černého onyxu se zasazeným prapodivným symbolem, o němž jsme nyní věděli, že je to Žluté znamení, zahodil. Nikdy se nedozvím, proč jsem odmítl, ačkoli ještě v této hodině, zde, ve své ložnici, když píši tuto zpověď, bych rád znal důvod, jenž mi zabránil, abych Žluté znamení strhl z hrudi a mrštil jím do ohně. Vím jistě, že jsem tak toužil učinit, přesto na mne Tessie naléhala zbytečně. Přišla noc a hodiny se vlekly... 
