Kdo chce uslyšet
Kdo chce uslyšet prastaré
příběhy dávných věků,
ať otevře tuto knihu a začne
číst. Sestoupíme spolu o tři až pět tisíciletí do minulosti a vkročíme do krajin
zahřívaných od nepaměti prudkými slunečními paprsky. Jsou to krajiny, kde voda byla velikým darem a slunce
mívalo podobu mocného
boha.
Kdysi v těch dávných
dobách se rozkládala v severovýchodní Africe,
při veliké řece Nilu, bohatá říše
EGYPT
Vrátíme se
spolu na břehy starověkého Nilu. Rozhrňme tiše nilské rákosí
a rozhlédněme se. Po lesklé
hladině řeky plují
rybářské čluny z pevně svázaných stonků papyru, štíhlé osobní
lodi úředníků egyptského krále, široké nákladí
lodi s nákladem velkých žulových kvádrů
pro stavbu pyramidy i zelinářská
loďka s hromadou čerstvé zeleniny.
Teď se objevila loď s
plachtou, na přídi stojí lodivod a měří olovnicí hloubku vody, neboť řeka má mnoho mělčin a písčin, které je třeba obeplout. Po lodní stříšce
pobíhá několik opic.
Obchodník, kterému loď patří, koupil
opice na jihu a jsou na prodej jako kožešiny, slonovina a ostatní
zboží uložené na lodi. Ze zákrutu se vynořila nádherná
loď, vytesaná z velikých libanonských cedrů., pobitá na bocích třpytným zlatem a ozdobená od přídě
k zádi zlatými beraními hlavami. Je to
loď zasvěcená některému z mnoha starých
egyptských bohů a patří kněžím
jeho chrámu. Nad hladinou
Nilu se nese zpěv rybářů,
zatahujících sítě. Mají radost z dobrého lovu. Po břehu kráčí obezřele
skupina lovců s chrty. Obcházejí místa, kde se vyhřívají krokodýlové, i místa, kde by mohli narazit
na hrocha. Dnešní
lov nemá být nebezpečný. Dnes chtějí lovci bojovat proti krokodýlům čarovnými
říkadly a ne zbraněmi. Vydali
se lovit volavky.
Lovci přešli a je slyšet
pouze jednotvárné vrzání
vahadel na nedalekém poli. Otroci čerpají
nilskou vodu na pole svého
pána. Nil se sice každý rok rozvodňuje a přináší s sebou úrodnou černou
hlínu, ale slunce
vysouší vláhu z polí.
V horkém
vzduchu se chvěje
v dálce obraz pyramid, obrovských náhrobků, které si dávají egyptští králové
stavět už za svého života.
Pyramida chrání královo
tělo, mumii, i poklady,
které s sebou vzal do hrobu.
Nad Nilem, otcem bohů a lidí, dárcem úrody, pochoduje po cestě oddíl vojska s kopími a štíty. Míjí oslí spřežení, na němž jsou připevněna nosítka
nějakého boháče. Boháč sedí v nosítkách
a za ním jdou sluhové
a ovívají ho vějířem. Vojáci a oslí spřežení se zastavují. Proti nim postupuje
veliké množství lidí. Dopravují k Nilu
ohromnou, skoro sedmimetrovou alabastrovou sochu. Socha je připoutána k saním, aby z nich nesklouzla. Od čela saní vedou čtyři lana a každé lano táhnou čtyřicet
tři muži.
Na kolenou sedící sochy stojí muž. Tleskáním
do dlaní udává těm, kteří táhnou, kdy mají
zabrat. Seběhla se i spousta
zvědavců. K břehu
přirazila loď a čeká na svůj náklad. Odveze sochu ke staveništi nového
velikého chrámu.
Stěny
chrámu už stojí. Pokrývají je spousty
obrázků, obrázkové
písmo — hieroglyfy.
Až se po mnoha staletích zastaví
před těmi stěnami
žasnoucí poutník, bude už
část nápisů zničena nebo porušena
sluncem a větrem.
A tomu, co nezničil čas, poutník
neporozumí, neboť nebude člověka, který by dovedl staroegyptské písmo číst.
Teprve
v minulém století
odhalili lidé znovu zapomenuté tajemství starých egyptských znaků. Z tmy zapomenutí vystoupil i staroegyptský písař. Psával rákosovým perem na svitky nebo listy papyru.
Papyrové svitky vyráběli Egypťané
z močálovité rostliny
nazývané papyrus.
Vnitřek stvolů
se rozřezával na pruhy,
pruhy se na sebe přikládaly křížem, slepovaly a lisovaly.
Vrátíme
se po stupních staletí zpátky do dob před několika
tisíci lety, kdy staří Egypťané uctívali
boha slunce, ale také do doby počátků
velkolepého stavitelského umění, řemesel
a do doby počátků lékařské
vědy a astronomie, k pramenům
lidské vzdělanosti.
Staré egyptské
příběhy této knihy jsou zpracované podle překladů ze starých
papyrů, podle zlomků i úryvků
různých písemných památek
i podle zpráv a pověstí starověkých řeckých
spisovatelů.
Země, jejíž prastaré příběhy
budeme číst po egyptských bájích
a pověstech, leží v Asii při Perském
zálivu a jmenuje
se starověkým jménem
MEZOPOTÁMIE
Mezopotámií ji nazvali kdysi Řekové. Její jméno znamená
krajinu mezi řekami. Starověké mezopotamské říše vznikaly a zanikaly kolem dvou velkých
řek Eufratu a Tigridu.
Rozhrňme rákosí řeky Eufratu
a s ním i pět tisíciletí, která nás dělí od
mezopotamského starověku. Na hladině
řeky se pohupují
plavidla upletená z vrbového proutí
a potažená koží nebo vory nadlehčované měchy
ze skopové kůže. Někde při břehu se váhavě otáčí
na vlnách zvláštní košík z rákosí.
Uvnitř je potřený
asfaltem, aby do něho nevnikala
voda. V košíku leží nemluvně.
Jeho matka je tajně svěřila
řece, aby plulo vstříc neznámému osudu. Z břehu pozoruje
podivný košík s dítětem nosič vody Akki. Naklání se nad
hladinu s dlouhou tyčí a pokouší se košík přitáhnout ke břehu. Konečně
zachytil zvláštní plavidlo s dítětem,
vleče je k sobě a zvedá dítě do náruče.
Tím činem zasáhl
podle pověsti chudý nosič vody do dějin své země. Chlapec,
kterého kdysi přinesla
řeka, se vyučil u Akkiho zahradníkem a dospěl v urostlého muže. Sama bohyně
Ištar si ho zamilovala a pomohla mu ke královskému trůnu a k velikým vítězstvím nad nepřáteli.
Dnes už víme, že král, o němž pověst vypráví, opravdu
žil. Jmenoval se Sargon
a založil velikou říši. Dnes už také dovedeme číst staré mezopotamské písmo, které upadlo v zapomenutí podobně
jako písmo egyptské.
Když se obrátíme zády k řece, spatříme háje štíhlých datlových
palem. Datlová palma byla ve starověku
stejně jako dnes pro tento kraj velikým
dobrodiním. Ze šťávy datlí dovedli už ve starověku připravit
med i ocet, datlová jádra zužitkovali jako krmivo i topivo
a nazmar nepřišly
ani listy a lýko. A palmové dřevo, třebaže nemá vynikající vlastnosti,
bylo vždy hledané
v zemi, kde byl nedostatek dřeva i kamene.
Projdeme palmovým
hájem a z dálky už vidíme město,
jeho obrovské hradby
a opevnění. Do starověkého města můžeme vejít bránou z cedrového dřeva pobitého mědí. V ulicích proudí čilý život,
rozléhá se volání
obchodníků a klepání,
cinkání a sykavé zvuky broušeného ostří nám oznamují,
že se blížíme k dílnám řemeslníků. A když zvedneme
hlavu, spatříme zvláštní
stavbu. Vysoko nad budovy města se tyčí stupňovitá věž chrámu, zikkurat,
a ohromuje věřící
svou mohutností. Nejslavnější a největší byl zikkurat
města Babylónu, babylónská věž. Podle staré báje ji postavili
bohové nejvyššímu babylónskému bohu Mardukovi, aby v jejím vrcholku bydlil.
Ve skutečnosti ji stavěli otroci,
kteří se ve starověku zúčastňovali všech velikých staveb. Kolem takového
zikkuratu stály domy, které se o velkých
svátcích naplnily poutníky. Poutníci tu přespávali a chystali se na slavné
procesí.
Sláva těch měst pominula, zapomnělo se na ně, a co se zvídavý čtenář o nich dočetl v bibli nebo u starověkých spisovatelů, připomínalo pohádky. Teprve v minulém
století se začali evropští archeologové zajímat o zvláštní
návrší, která nacházeli
na území starých mezopotamských říší. Pustili se s houfem domorodých dělníků
do výkopů a ukázalo
se, že kopce jsou umělé.
To na rozvaliny starověkých staveb ulehl za dlouhé
věky prach a písek.
Novodobí badatelé
zprvu jásali nad objevy soch, reliéfů, zbraní
a šperků a nijak
zvlášť nedbali o spoustu hliněných tabulek s podivnými
znaky. Znaky na tabulkách
připomínaly ptačí stopu a zdály se naprosto
nesrozumitelné. První nálezci
těchto tabulek nevěděli, že drží v ruce staré záznamy zapsané
klínovým písmem. Klínové písmo dali národům
obývajícím mezopotamskou oblast Sumerové, národ, který obýval jižní část Mezopotámie.
A hlínu? V Mezopotámii byl nedostatek kamene
a dřeva, ale hlíny bylo vždycky dost. Hlínu přinášely i řeky Eufrat a Tigris
při pravidelných zúrodňujících záplavách. Z hlíny se vyráběly
cihly, sušily se na slunci, později
i vypalovaly, z hlíny se vyráběly
nádoby, sudy, lampičky a mnoho jiných potřebných předmětů. Na hlínu se i psalo. Sumerský nebo babylónský písař držel v dlani hliněnou
tabulku, nejobvyklejší byly malé tabulky
do dlaně, a psal na ni pisátkem
z přiříznutého rákosu.
V nejstarších dobách se písmo podobalo
obrázkům, ale stále se zjednodušovalo, až se z obrázkového písma vyvinulo písmo klínové. Našly
se celé knihovny takových hliněných tabulek různých velikostí. V hliněných knihovnách se dochovala aspoň část odborné
i krásné literatury, dokonce slovníky
a mluvnice. Ve staré Mezopotámii najdeme počátky důležitých vědních oborů, matematiky, geometrie, lékařství i chemie a astronomie. I rozdělení dne na dvanáct dvouhodin, tj. na čtyřiadvacet hodin, a dělení
roku na dvanáct měsíců patří k odkazům
mezopotamské kultury.
Rozluštění klínového
písma bylo dílem mnoha vědců a složitého postupu. Krajiny,
které byly doposud
známy především z biblického Starého
zákona, dostávaly jinou tvář.
Mezopotamské příběhy
této knihy jsou zpracovány podle
překladů klínopisných záznamů, často porušených a zlomkovitých. Je jich méně než egyptských, neboť v této oblasti je vědecky zvládnuta
pouze část pramenů,
které by byly vhodné pro tuto knihu.
Báje mezopotamského starověku, které budete
v této knize číst, jsou prastarého, většinou sumerského původu.
Jména, s nimiž se v četbě setkáte,
jsou akkadská.
Akkadské prameny jsou pozdější, a proto úplnější.
Báje putovaly od Sumerů k Akkadům, Babyloňanům a Asyřanům, měnily se a byly doplňovány.
Poslední zemí, kterou navštívíme, je
IZRAEL
Mezi egyptskou říší a územím
států vznikajících a zanikajících na území Mezopotámie
ležela ve starých
dobách země obývaná
izraelským lidem. Hraničila se Středozemním mořem jako dnešní stát Izrael a nebyla ve starověku větší než
moravskoslezská země našeho státu.
Izraelským územím protékala, tehdy jako dnes, od severu k jihu řeka Jordán.
Ale na březích této řeky nevznikala žádná veliká města, Jordán nespojoval vnitrozemí s mořem ani nezúrodňoval izraelská pole jako zúrodňoval egyptská pole Nil. Izraelci nikdy nepoznali blahobyt, který dopřávaly
velkým sousedním říším řeky Nil nebo Eufrat
a Tigris. A tak nezbývalo
zemědělcům v hornaté
a vyprahlé zemi nic jiného
než čekat na vodu přicházející Z oblohy,
na déšť. Věřili,
že vodu z nebes posílá
svému vyvolenému lidu sám veliký
a jediný izraelský bůh Jahve. Utěšovali
se vírou, že vodou velkých
řek se musí spokojit
národy, které si Jahve neoblíbil.
Izraelci nezanechali po sobě tak skvělé umělecké
a stavitelské památky
jako Egypťané nebo Babyloňané. Zatímco jiné národy
velkolepě zdobily své chrámy sochami a obrazy bohů, izraelské
náboženství zakazovalo stavět
v chrámech sochy a zdobit chrámy obrazy. Izraelský bůh byl neviditelný a nesměl se zpodobovat.
Slávu izraelského lidu nehlásají pyramidy,
ale písemnictví. Izraelské
báje a pověsti naší knihy patří k souvislému a rozsáhlému písemnictví. Jsou mladší než mezopotamské nebo egyptské, vznikaly
v posledním tisíciletí před naším letopočtem. Nemusíme je skládat
ze zlomků jako příběhy mezopotamské a egyptské. Jsou ucelené. V izraelském písemnictví najdeme knihy historické, sbírky zákonů, příběhů,
pověstí a bájí, básně i knihy moudrostí.
Písemné památky
starého Egypta i staré Mezopotámie upadly v zapomenutí se znalostí jejich starověkého písma. Izraelské písemné
památky dostávaly časem jinou
podobu, podle toho, jak se měnilo stanovisko vypravěče nebo vykladače, ale v zapomenutí neupadly
nikdy. Hebrejská bible, která shrnovala v sobě izraelskou literaturu, sjednotila židovské
kmeny, dala jim vědomí
národa a stala se základem
židovského náboženství. Nová pokolení přidávala
ke starému znění nové dodatky, obměňovala příběhy
a vykládala je po svém. Hebrejské bájesloví a pověsti žily a
proměňovaly se v ústech vykladačů
i za našeho letopočtu. V knize, která leží před vámi, bylo přihlédnuto i k novějším
dodatkům a výkladům,
neboť židovská tvořivost nezemřela s počátkem našeho letopočtu. Tím se tato kultura liší od mrtvých
kultur staroegyptské a mezopotamské.
Hebrejské písemné
památky byly přejaty
i do křesťanské bible pod jménem Starý zákon a žijí tak podnes i mimo židovské
náboženství ve všech křesťanských
náboženstvích světa.
Říkává se:
JAKÝ KRAJ, TAKOVÍ BOZI
Těžší životní
podmínky, vyprahlost země, drsný hornatý kraj daly Izraelcům
představu přísného boha Jahve, neúprosného a trestajícího. Leckdy
připomíná starověký Jahve velitele a jeho věřící
poslušné vojáky,
plnící rozkaz. I to má svůj původ v zemi, kterou Izraelci
obývali.
Izraelské území bylo odedávna
mezi dvěma říšemi.
Tudy se valila vojska
egyptských faraónů na východ a z východu
vojska mezopotamská na západ. Neštěstí,
které přináší válka,
bylo průvodcem izraelských dějin. Jak se nemělo dostat
do bájí a pověstí!
Izraelské báje jsou zrcadlem
lidu stále ohrožovaného, sužovaného mocnými
nepřáteli, lidu trpícího
v područí nebo v zajetí.
Izraelci se bránili,
zatímco cizinci dobývali, Izraelci
podléhali, zatímco mocnější
cizí vladaři vítězili.
Izraelci byli silní jinak. Síla slabého
člověka záleží v tom, v čem je síla národa slabého počtem. V jeho moudrosti. Mladý chytrý David vítězí nad hrubou silou obrovitého Goliáše.
V Davidovi
je naděje i pro ty, kdo nejsou silní,
a jeho příběh podnes posiluje
všechny utlačené. Také nejslavnější izraelský
král Šalomoun nevstupuje do pověstí jako mocný dobyvačný
král, ale jako král moudrý
a učený.
Všimněte si,jak málo hrdinů
v izraelských příbězích spoléhá na svou tělesnou
sílu. Zato jsou velikými hrdiny proroci. Proroky
nazývali Izraelci moudré muže, kteří nebyli závislí
na žádné vrchnosti, ani na králi,
ani na kněžích, a uznávali
za svého pána jenom spravedlivého boha Jahva. Obraceli se přímo k lidu, vystupovali proti křivdám, proti cizím i domácím utlačovatelům a stáli častokrát
na straně chudých
proti bohatým a na straně otroků.
Bývali proto i pronásledováni, vězněni
i ukamenováni. Všichni
proroci nebyli samozřejmě stejní,
někteří nebránili spravedlivou věc a podněcovali zbytečnou nenávist. Ale jejich odvaha se neprojevovala nikdy mečem.
Ve starých
izraelských příbězích se také dočteme
o neklidném údělu židovského národa.
Vstoupíme s Izraelci
do Egypta i do Mezopotámie, do Babylónu.
Na neklidné
pouti doprovázel svůj vyvolený národ
jediný izraelský bůh Jahve. Izraelci mu nestavěli sochy, věřili,
že je neviditelný, a proto nezničitelný a věčný.
Bohové starověkých egyptských i mezopotamských bájí mohli zahynout
úkladem jiného boha. Podobali
se lidem a jednali jako lidé. Bojovali, hodovali, ženili se, měli děti a
od lidí se lišili výjimečnými vlastnostmi, které starověký
člověk obdivoval. Byli silní, stateční,
moudří, krásní, ale často i krutí jako mocní panovníci
starověku, a vyznali
se v kouzlech a čarování. Ale i jim mnohdy nadešly
chvíle, kdy ani bohu kouzla
a čáry nepomáhají a bůh stárne
nebo podléhá smrti jako každý člověk.
AŽ DOČTETE
tuto knihu, jistě vás napadne,
že některé příběhy
starých Izraelců připomínají starověké mezopotamské nebo egyptské
příběhy. Královský syn i vrchní
obřadník dávají v egyptských pověstech rozestoupit vodě jako Mojžíš v izraelských příbězích. Příhoda Baty z egyptských bájí připomíná Josefovu
příhodu s Putifarovou ženou z izraelského příběhu. Potopa v mezopotamské báji o Gilgamešovi se podobá izraelské potopě, z níž se zachrání Noe. A také Adam není v bájích
jediný člověk stvořený
z hlíny.
Mohli bychom vypočítávat další podobné děje. Budete-li pozorně
číst, objevíte je sami.
Je to tím, že starší
vzdělanost egyptská a mezopotamská ovlivnila
vzdělanost izraelskou. Ale ještě před sto padesáti
lety se evropský čtenář dovídal
o Egyptě a Mezopotámii téměř výhradně z křesťanské bible, z její první části, ze Starého
zákona. V bibli se vyprávělo
o těchto zemích jako o zemích nepřátel
Izraelců. Starý zákon křesťanské bible ovlivnil evropské
myšlení. Ovlivnil také umění.
Veliká sochařská
i malířská díla minulosti
vycházejí z izraelských bájí a pověstí. Kolikrát se setkáte
v uměleckých sbírkách
se sochami Davida,
Mojžíše,
Abraháma nebo v obrazárnách s obrazy Saula,
Samsona, Judity a jiných
izraelských hrdinů. I literatura různých národů zpracovávala znovu a znovu v básních,
povídkách, románech a dramatech příběhy
starých Izraelců. A v ústech lidu žijí
podnes slova i úsloví, jejichž původ si ten, kdo je vyslovuje, ani neuvědomuje. Husté tmě se podnes
říká egyptská tma, nejmladšímu sourozenci benjamínek, eden místu radosti a
zábavy, slaví se abrahámoviny, padesátiny — mohli bychom
takových příkladů jmenovat celou řadu. Při četbě sami poznáte,
odkud je jejich
původ.
Příběhy izraelského starověku patří dnes už do pokladu světové
literatury jako báje a pověsti starých
Řeků. A s nimi i báje a pověsti staré Mezopotámie a Egypta.
Až nalistujete mezopotamský příběh o Etanovi, jistě vám připomene řeckého Ikara, a při četbě egyptské
pověsti o dobytí
Joppy si vzpomenete na lest řeckého
hrdiny Odyssea. Kniha, která leží před vámi, si nekladla za úkol vědecké
cíle. Ráda by vám
ukázala důležitou část pokladu starého
písemnictví. A chtěla
by vám povědět, že člověk a
lidské myšlení mají na zemi prastaré domovské
právo a s nimi i lidská odvaha, statečnost, houževnatost a touha po pravdě a spravedlnosti. I touha po kráse.
1962 EDUARD PETIŠKA
