Příběhy, na které svítilo slunce

Kdo chce uslyšet

     Kdo chce uslyšet prastaré příběhy dávných věků, ať otevře tuto knihu a začne číst. Sestoupíme spolu o tři až pět tisíciletí do minulosti a vkročíme do krajin zahřívaných od nepaměti prudkými slunečními paprsky. Jsou to krajiny, kde voda byla velikým darem a slunce mívalo podobu mocného boha.

     Kdysi v těch dávných dobách se rozkládala v severovýchodní Africe, při veliké řece Nilu, bohatá říše

EGYPT

Vrátíme se spolu na břehy starověkého Nilu. Rozhrňme tiše nilské rákosí a rozhlédněme se. Po lesklé hladině řeky plují rybářské čluny z pevně svázaných stonků papyru, štíhlé osobní lodi úředníků egyptského krále, široké nákladí lodi s nákladem velkých žulových kvádrů pro stavbu pyramidy i zelinářská loďka s hromadou čerstvé zeleniny. Teď se objevila loď s plachtou, na přídi stojí lodivod a měří olovnicí hloubku vody, neboť řeka má mnoho mělčin a písčin, které je třeba obeplout. Po lodní stříšce pobíhá několik opic. Obchodník, kterému loď patří, koupil opice na jihu a jsou na prodej jako kožešiny, slonovina a ostatní zboží uložené na lodi. Ze zákrutu se vynořila nádherná loď, vytesaná z velikých libanonských cedrů., pobitá na bocích třpytným zlatem a ozdobená od přídě k zádi zlatými beraními hlavami. Je to loď zasvěcená některému z mnoha starých egyptských bohů a patří kněžím jeho chrámu. Nad hladinou Nilu se nese zpěv rybářů, zatahujících sítě. Mají radost z dobrého lovu. Po břehu kráčí obezřele skupina lovců s chrty. Obcházejí místa, kde se vyhřívají krokodýlové, i místa, kde by mohli narazit na hrocha. Dnešní lov nemá být nebezpečný. Dnes chtějí lovci bojovat proti krokodýlům čarovnými říkadly a ne zbraněmi. Vydali se lovit volavky.

     Lovci přešli a je slyšet pouze jednotvárné vrzání vahadel na nedalekém poli. Otroci čerpají nilskou vodu na pole svého pána. Nil se sice každý rok rozvodňuje a přináší s sebou úrodnou černou hlínu, ale slunce vysouší vláhu z polí.

      V horkém vzduchu se chvěje v dálce obraz pyramid, obrovských náhrobků, které si dávají egyptští králové stavět už za svého života. Pyramida chrání královo tělo, mumii, i poklady, které s sebou vzal do hrobu.

      Nad Nilem, otcem bohů a lidí, dárcem úrody, pochoduje po cestě oddíl vojska s kopími a štíty. Míjí oslí spřežení, na němž jsou připevněna nosítka nějakého boháče. Boháč sedí v nosítkách a za ním jdou sluhové a ovívají ho vějířem. Vojáci a oslí spřežení se zastavují. Proti nim postupuje veliké množství lidí. Dopravují k Nilu ohromnou, skoro sedmimetrovou alabastrovou sochu. Socha je připoutána k saním, aby z nich nesklouzla. Od čela saní vedou čtyři lana a každé lano táhnou čtyřicet tři muži.

      Na kolenou sedící sochy stojí muž. Tleskáním do dlaní udává těm, kteří táhnou, kdy mají zabrat. Seběhla se i spousta zvědavců. K břehu přirazila loď a čeká na svůj náklad. Odveze sochu ke staveništi nového velikého chrámu.

Stěny chrámu už stojí. Pokrývají je spousty obrázků, obrázkové písmo — hieroglyfy.

      Až se po mnoha staletích zastaví před těmi stěnami žasnoucí poutník, bude už část nápisů zničena nebo porušena sluncem a větrem. A tomu, co nezničil čas, poutník neporozumí, neboť nebude člověka, který by dovedl staroegyptské písmo číst.

      Teprve v minulém století odhalili lidé znovu zapomenuté tajemství starých egyptských znaků. Z tmy zapomenutí vystoupil i staroegyptský písař. Psával rákosovým perem na svitky nebo listy papyru.

      Papyrové svitky vyráběli Egypťané z močálovité rostliny nazývané papyrus.

Vnitřek stvolů se rozřezával na pruhy, pruhy se na sebe přikládaly křížem, slepovaly a lisovaly. 

      Vrátíme se po stupních staletí zpátky do dob před několika tisíci lety, kdy staří Egypťané uctívali boha slunce, ale také do doby počátků velkolepého stavitelského umění, řemesel a do doby počátků lékařské vědy a astronomie, k pramenům lidské vzdělanosti.

      Staré egyptské příběhy této knihy jsou zpracované podle překladů ze starých papyrů, podle zlomků i úryvků různých písemných památek i podle zpráv a pověstí starověkých řeckých spisovatelů.

      Země, jejíž prastaré příběhy budeme číst po egyptských bájích a pověstech, leží v Asii při Perském zálivu a jmenuje se starověkým jménem

MEZOPOTÁMIE

      Mezopotámií ji nazvali kdysi Řekové. Její jméno znamená krajinu mezi řekami. Starověké mezopotamské říše vznikaly a zanikaly kolem dvou velkých řek Eufratu a Tigridu.

      Rozhrňme rákosí řeky Eufratu a s ním i pět tisíciletí, která nás dělí od mezopotamského starověku. Na hladině řeky se pohupují plavidla upletená z vrbového proutí a potažená koží nebo vory nadlehčované měchy ze skopové kůže. Někde při břehu se váhavě otáčí na vlnách zvláštní košík z rákosí. Uvnitř je potřený asfaltem, aby do něho nevnikala voda. V košíku leží nemluvně. Jeho matka je tajně svěřila řece, aby plulo vstříc neznámému osudu. Z břehu pozoruje podivný košík s dítětem nosič vody Akki. Naklání se nad hladinu s dlouhou tyčí a pokouší se košík přitáhnout ke břehu. Konečně zachytil zvláštní plavidlo s dítětem, vleče je k sobě a zvedá dítě do náruče. Tím činem zasáhl podle pověsti chudý nosič vody do dějin své země. Chlapec, kterého kdysi přinesla řeka, se vyučil u Akkiho zahradníkem a dospěl v urostlého muže. Sama bohyně Ištar si ho zamilovala a pomohla mu ke královskému trůnu a k velikým vítězstvím nad nepřáteli.

      Dnes už víme, že král, o němž pověst vypráví, opravdu žil. Jmenoval se Sargon a založil velikou říši. Dnes už také dovedeme číst staré mezopotamské písmo, které upadlo v zapomenutí podobně jako písmo egyptské.

Když se obrátíme zády k řece, spatříme háje štíhlých datlových palem. Datlová palma byla ve starověku stejně jako dnes pro tento kraj velikým dobrodiním. Ze šťávy datlí dovedli už ve starověku připravit med i ocet, datlová jádra zužitkovali jako krmivo i topivo a nazmar nepřišly ani listy a lýko. A palmové dřevo, třebaže nemá vynikající vlastnosti, bylo vždy hledané v zemi, kde byl nedostatek dřeva i kamene.

      Projdeme palmovým hájem a z dálky už vidíme město, jeho obrovské hradby a opevnění. Do starověkého města můžeme vejít bránou z cedrového dřeva pobitého mědí. V ulicích proudí čilý život, rozléhá se volání obchodníků a klepání, cinkání a sykavé zvuky broušeného ostří nám oznamují, že se blížíme k dílnám řemeslníků. A když zvedneme hlavu, spatříme zvláštní stavbu. Vysoko nad budovy města se tyčí stupňovitá věž chrámu, zikkurat, a ohromuje věřící svou mohutností. Nejslavnější a největší byl zikkurat města Babylónu, babylónská věž. Podle staré báje ji postavili bohové nejvyššímu babylónskému bohu Mardukovi, aby v jejím vrcholku bydlil. Ve skutečnosti ji stavěli otroci, kteří se ve starověku zúčastňovali všech velikých staveb. Kolem takového zikkuratu stály domy, které se o velkých svátcích naplnily poutníky. Poutníci tu přespávali a chystali se na slavné procesí.

      Sláva těch měst pominula, zapomnělo se na ně, a co se zvídavý čtenář o nich dočetl v bibli nebo u starověkých spisovatelů, připomínalo pohádky. Teprve v minulém století se začali evropští archeologové zajímat o zvláštní návrší, která nacházeli na území starých mezopotamských říší. Pustili se s houfem domorodých dělníků do výkopů a ukázalo se, že kopce jsou umělé. To na rozvaliny starověkých staveb ulehl za dlouhé věky prach a písek.

Novodobí badatelé zprvu jásali nad objevy soch, reliéfů, zbraní a šperků a nijak zvlášť nedbali o spoustu hliněných tabulek s podivnými znaky. Znaky na tabulkách připomínaly ptačí stopu a zdály se naprosto nesrozumitelné. První nálezci těchto tabulek nevěděli, že drží v ruce staré záznamy zapsané klínovým písmem. Klínové písmo dali národům obývajícím mezopotamskou oblast Sumerové, národ, který obýval jižní část Mezopotámie. 

      A hlínu? V Mezopotámii byl nedostatek kamene a dřeva, ale hlíny bylo vždycky dost. Hlínu přinášely i řeky Eufrat a Tigris při pravidelných zúrodňujících záplavách. Z hlíny se vyráběly cihly, sušily se na slunci, později i vypalovaly, z hlíny se vyráběly nádoby, sudy, lampičky a mnoho jiných potřebných předmětů. Na hlínu se i psalo. Sumerský nebo babylónský písař držel v dlani hliněnou tabulku, nejobvyklejší byly malé tabulky do dlaně, a psal na ni pisátkem z přiříznutého rákosu. V nejstarších dobách se písmo podobalo obrázkům, ale stále se zjednodušovalo, až se z obrázkového písma vyvinulo písmo klínové. Našly se celé knihovny takových hliněných tabulek různých velikostí. V hliněných knihovnách se dochovala aspoň část odborné i krásné literatury, dokonce slovníky a mluvnice. Ve staré Mezopotámii najdeme počátky důležitých vědních oborů, matematiky, geometrie, lékařství i chemie a astronomie. I rozdělení dne na dvanáct dvouhodin, tj. na čtyřiadvacet hodin, a dělení roku na dvanáct měsíců patří k odkazům mezopotamské kultury.

      Rozluštění klínového písma bylo dílem mnoha vědců a složitého postupu. Krajiny, které byly doposud známy především z biblického Starého zákona, dostávaly jinou tvář. 

      Mezopotamské příběhy této knihy jsou zpracovány podle překladů klínopisných záznamů, často porušených a zlomkovitých. Je jich méně než egyptských, neboť v této oblasti je vědecky zvládnuta pouze část pramenů, které by byly vhodné pro tuto knihu.

      Báje mezopotamského starověku, které budete v této knize číst, jsou prastarého, většinou sumerského původu. Jména, s nimiž se v četbě setkáte, jsou akkadská.

Akkadské prameny jsou pozdější, a proto úplnější. Báje putovaly od Sumerů k Akkadům, Babyloňanům a Asyřanům, měnily se a byly doplňovány.

Poslední zemí, kterou navštívíme, je

IZRAEL

      Mezi egyptskou říší a územím států vznikajících a zanikajících na území Mezopotámie ležela ve starých dobách země obývaná izraelským lidem. Hraničila se Středozemním mořem jako dnešní stát Izrael a nebyla ve starověku větší než moravskoslezská země našeho státu.

      Izraelským územím protékala, tehdy jako dnes, od severu k jihu řeka Jordán. Ale na březích této řeky nevznikala žádná veliká města, Jordán nespojoval vnitrozemí s mořem ani nezúrodňoval izraelská pole jako zúrodňoval egyptská pole Nil. Izraelci nikdy nepoznali blahobyt, který dopřávaly velkým sousedním říším řeky Nil nebo Eufrat a Tigris. A tak nezbývalo zemědělcům v hornaté a vyprahlé zemi nic jiného než čekat na vodu přicházející Z oblohy, na déšť. Věřili, že vodu z nebes posílá svému vyvolenému lidu sám veliký a jediný izraelský bůh Jahve. Utěšovali se vírou, že vodou velkých řek se musí spokojit národy, které si Jahve neoblíbil.

      Izraelci nezanechali po sobě tak skvělé umělecké a stavitelské památky jako Egypťané nebo Babyloňané. Zatímco jiné národy velkolepě zdobily své chrámy sochami a obrazy bohů, izraelské náboženství zakazovalo stavět v chrámech sochy a zdobit chrámy obrazy. Izraelský bůh byl neviditelný a nesměl se zpodobovat.

      Slávu izraelského lidu nehlásají pyramidy, ale písemnictví. Izraelské báje a pověsti naší knihy patří k souvislému a rozsáhlému písemnictví. Jsou mladší než mezopotamské nebo egyptské, vznikaly v posledním tisíciletí před naším letopočtem. Nemusíme je skládat ze zlomků jako příběhy mezopotamské a egyptské. Jsou ucelené. V izraelském písemnictví najdeme knihy historické, sbírky zákonů, příběhů, pověstí a bájí, básně i knihy moudrostí.

      Písemné památky starého Egypta i staré Mezopotámie upadly v zapomenutí se znalostí jejich starověkého písma. Izraelské písemné památky dostávaly časem jinou podobu, podle toho, jak se měnilo stanovisko vypravěče nebo vykladače, ale v zapomenutí neupadly nikdy. Hebrejská bible, která shrnovala v sobě izraelskou literaturu, sjednotila židovské kmeny, dala jim vědomí národa a stala se základem židovského náboženství. Nová pokolení přidávala ke starému znění nové dodatky, obměňovala příběhy a vykládala je po svém. Hebrejské bájesloví a pověsti žily a proměňovaly se v ústech vykladačů i za našeho letopočtu. V knize, která leží před vámi, bylo přihlédnuto i k novějším dodatkům a výkladům, neboť židovská tvořivost nezemřela s počátkem našeho letopočtu. Tím se tato kultura liší od mrtvých kultur staroegyptské a mezopotamské.

      Hebrejské písemné památky byly přejaty i do křesťanské bible pod jménem Starý zákon a žijí tak podnes i mimo židovské náboženství ve všech křesťanských náboženstvích světa.

Říkává se:

JAKÝ KRAJ, TAKOVÍ BOZI

      Těžší životní podmínky, vyprahlost země, drsný hornatý kraj daly Izraelcům představu přísného boha Jahve, neúprosného a trestajícího. Leckdy připomíná starověký Jahve velitele a jeho věřící poslušné vojáky, plnící rozkaz. I to má svůj původ v zemi, kterou Izraelci obývali.

      Izraelské území bylo odedávna mezi dvěma říšemi. Tudy se valila vojska egyptských faraónů na východ a z východu vojska mezopotamská na západ. Neštěstí, které přináší válka, bylo průvodcem izraelských dějin. Jak se nemělo dostat do bájí a pověstí!

      Izraelské báje jsou zrcadlem lidu stále ohrožovaného, sužovaného mocnými nepřáteli, lidu trpícího v područí nebo v zajetí. Izraelci se bránili, zatímco cizinci dobývali, Izraelci podléhali, zatímco mocnější cizí vladaři vítězili.

Izraelci byli silní jinak. Síla slabého člověka záleží v tom, v čem je síla národa slabého počtem. V jeho moudrosti. Mladý chytrý David vítězí nad hrubou silou obrovitého Goliáše.

      V Davidovi je naděje i pro ty, kdo nejsou silní, a jeho příběh podnes posiluje všechny utlačené. Také nejslavnější izraelský král Šalomoun nevstupuje do pověstí jako mocný dobyvačný král, ale jako král moudrý a učený.

      Všimněte si,jak málo hrdinů v izraelských příbězích spoléhá na svou tělesnou sílu. Zato jsou velikými hrdiny proroci. Proroky nazývali Izraelci moudré muže, kteří nebyli závislí na žádné vrchnosti, ani na králi, ani na kněžích, a uznávali za svého pána jenom spravedlivého boha Jahva. Obraceli se přímo k lidu, vystupovali proti křivdám, proti cizím i domácím utlačovatelům a stáli častokrát na straně chudých proti bohatým a na straně otroků. Bývali proto i pronásledováni, vězněni i ukamenováni. Všichni proroci nebyli samozřejmě stejní, někteří nebránili spravedlivou věc a podněcovali zbytečnou nenávist. Ale jejich odvaha se neprojevovala nikdy mečem.

      Ve starých izraelských příbězích se také dočteme o neklidném údělu židovského národa. Vstoupíme s Izraelci do Egypta i do Mezopotámie, do Babylónu. 

      Na neklidné pouti doprovázel svůj vyvolený národ jediný izraelský bůh Jahve. Izraelci mu nestavěli sochy, věřili, že je neviditelný, a proto nezničitelný a věčný. 

      Bohové starověkých egyptských i mezopotamských bájí mohli zahynout úkladem jiného boha. Podobali se lidem a jednali jako lidé. Bojovali, hodovali, ženili se, měli děti a od lidí se lišili výjimečnými vlastnostmi, které starověký člověk obdivoval. Byli silní, stateční, moudří, krásní, ale často i krutí jako mocní panovníci starověku, a vyznali se v kouzlech a čarování. Ale i jim mnohdy nadešly chvíle, kdy ani bohu kouzla a čáry nepomáhají a bůh stárne nebo podléhá smrti jako každý člověk.

AŽ DOČTETE

      tuto knihu, jistě vás napadne, že některé příběhy starých Izraelců připomínají starověké mezopotamské nebo egyptské příběhy. Královský syn i vrchní obřadník dávají v egyptských pověstech rozestoupit vodě jako Mojžíš v izraelských příbězích. Příhoda Baty z egyptských bájí připomíná Josefovu příhodu s Putifarovou ženou z izraelského příběhu. Potopa v mezopotamské báji o Gilgamešovi se podobá izraelské potopě, z níž se zachrání Noe. A také Adam není v bájích jediný člověk stvořený z hlíny.

      Mohli bychom vypočítávat další podobné děje. Budete-li pozorně číst, objevíte je sami. Je to tím, že starší vzdělanost egyptská a mezopotamská ovlivnila vzdělanost izraelskou. Ale ještě před sto padesáti lety se evropský čtenář dovídal o Egyptě a Mezopotámii téměř výhradně z křesťanské bible, z její první části, ze Starého zákona. V bibli se vyprávělo o těchto zemích jako o zemích nepřátel Izraelců. Starý zákon křesťanské bible ovlivnil evropské myšlení. Ovlivnil také umění.

      Veliká sochařská i malířská díla minulosti vycházejí z izraelských bájí a pověstí. Kolikrát se setkáte v uměleckých sbírkách se sochami Davida, Mojžíše, Abraháma nebo v obrazárnách s obrazy Saula, Samsona, Judity a jiných izraelských hrdinů. I literatura různých národů zpracovávala znovu a znovu v básních, povídkách, románech a dramatech příběhy starých Izraelců. A v ústech lidu žijí podnes slova i úsloví, jejichž původ si ten, kdo je vyslovuje, ani neuvědomuje. Husté tmě se podnes říká egyptská tma, nejmladšímu sourozenci benjamínek, eden místu radosti a zábavy, slaví se abrahámoviny, padesátiny — mohli bychom takových příkladů jmenovat celou řadu. Při četbě sami poznáte, odkud je jejich původ.

      Příběhy izraelského starověku patří dnes už do pokladu světové literatury jako báje a pověsti starých Řeků. A s nimi i báje a pověsti staré Mezopotámie a Egypta.

      Až nalistujete mezopotamský příběh o Etanovi, jistě vám připomene řeckého Ikara, a při četbě egyptské pověsti o dobytí Joppy si vzpomenete na lest řeckého hrdiny Odyssea. Kniha, která leží před vámi, si nekladla za úkol vědecké cíle. Ráda by vám ukázala důležitou část pokladu starého písemnictví. A chtěla by vám povědět, že člověk a lidské myšlení mají na zemi prastaré domovské právo a s nimi i lidská odvaha, statečnost, houževnatost a touha po pravdě a spravedlnosti. I touha po kráse.

1962                                                                                            EDUARD PETIŠKA

Doporučuju a lepší komentář asi nevymyslím, možná časem :)

Stopařův průvodce galaxií

„Babylonská rybka," odříkával tiše Stopařův průvodce Galaxií; „je malá, žlutá a trochu se podobá pijavici. Je to snad nejpodivnější tvor ve vesmíru. Živi se myšlenkovou energií, přijímanou nikoliv od svého nositele, nýbrž z okolí. Absorbuje a zpracovává na živiny veškeré podvědomé frekvence této myšlenkové energie. Do mysli nositele vypouští své exkrementy v podobě telepatické matrice, vzniklé spojením vědomých myšlenkových frekvencí s nervovými signály přijímanými z řečových center mozku, který je vysílá. Praktický důsledek toho všeho je, že když si vsunete babylonskou rybku do ucha, okamžitě rozumíte čemukoliv, ať je to řečeno jakoukoliv formou jazyka. Řečová schémata, která skutečně slyšíte, se dekódují podle myšlenkové matrice, již do vaší mysli uložila babylonská rybka.
Skutečnost, že se něco tak nepředstavitelně užitečného mohlo vyvinout pouhou náhodou, je tak bizarně nepravděpodobnou shodou okolností, že někteří myslitelé se rozhodli považovat to za konečný a nezvratný důkaz Boží neexistence. Argumentace vypadá následovně: ‚Odmítám prokazovat svou existenci,' praví Bůh, ‚protože důkaz je v rozporu s vírou, a bez víry nejsem nic.'
‚Jenže,' namítne člověk, ,babylonská rybka, to byla smrtelná chyba. Nemohla by se přece vyvinout náhodou. To je důkaz, že existuješ, a tudíž, podle tvého vlastního tvrzení, neexistuješ. Q. E. D.'
‚Ach jo, to mě nenapadlo,' řekne Bůh a promptně zmizí v obláčku logiky.
,To to ale bylo snadné,' říká si člověk, a coby přídavek dokáže, že černé je bílé, a na nejbližším přechodu pro chodce ho zajede auto.

[...]

Všichni dávno víme jednu důležitou věc: skoro nic není takové, jak se to jeví. Tak například na planetě Zemi se člověk vždycky domníval, že je inteligentnější než delfín, protože toho tolik dokázal (kolo, New York, války atd.), kdežto delfíni odjakživa nedělali nic jiného, než se mrskali ve vodě a vůbec si užívali. A naopak — delfíni byli odevždy přesvědčeni, že jsou daleko inteligentnější než člověk, a to z přesně stejných důvodů.
Zvláštní je, že delfíni už delší dobu věděli o zkáze hrozící planetě Zemi. Podnikli řadu pokusů upozornit lidstvo na nebezpečí, většina jejich pokusů o komunikaci byla však mylně vykládána jako legrační snaha ždrchat do fotbalových míčů nebo pištěním loudit pamlsky. A tak to delfíni nakonec vzdali a krátce před příchodem Vogonů opustili vlastními silami Zemi. Poslední sdělení delfínů lidem bylo mylně chápáno jako mimořádně dokonalý pokus o dvojité salto vzad skrz kruh, doprovázené pískáním americké hymny. Ve skutečnosti však zpráva zněla: „Sbohem, a dík za všechny ty ryby."

Předhodil jsem Vám dvě ukázky ze "Stopařova průvodce", prvního dílu z celé pentalogie. Jsem zvědavý, jestli další čtyři pokračování budou tak skvělé, jako byla první část. Vlastně nemám, co bych víc dodal. Pokud Vás ukázky nezaujaly, asi se Vám knížka líbit nebude a naopak. Od začátku do konce mne Dougles Adams bavil svým sarkasmem zakrojeným do absurdit, se kterými jsme se už častokrát tak smířili, že nám bez nadhledu ani absurdní nepřipadají. A tak si říkám, že tohle "SCI-FI" vlastně vrací lidi na Zem :) 

Ručníkový den

Halucinace

Můj kolega, psychoterapeut doktor B., mi vyprávěl příběh desetiletého chlapce, který se ráno probudil a spatřil, jak se „v nohách postele vznáší paní oblečená v modrých šatech a obklopená zářivým světlem”:

Představila se jako „strážný anděl”, hovořila měkkým a něžným hlasem. Chlapec se vyděsil a rozsvítil lampičku u postele v domnění, že obraz zmizí. Žena však visela ve vzduchu dál. Vyběhl tedy z pokoje a vzbudil rodiče.

Ti se snažili dítě uklidnit a tvrdili, že to byl jen sen. Ale nepřesvědčili ho. Nedávalo mu to smysl. Rodina nebyla věřící a obraz anděla byl pro něj cizí. Začal zakoušet všudypřítomný pocit strachu a vyvinula se u něj nespavost — bál se, že se probudí a znovu tu ženu uvidí. Rodiče a učitelé říkali, že chlapec je nervózní, nesoustředěný, že se straní vrstevníků a do ničeho se nezapojuje. Rodiče zavolali dětskému lékaři, který ho poslal na psychiatrické vyšetření a doporučil psychoterapii.

Chlapec dosud neměl žádné poruchy chování, spánkové potíže ani somatické onemocnění a působil vyrovnaně. Dobře využil terapeutických sezení, při nichž se vytrvale... snažil porozumět tornu, co se událo. Začal tu příhodu chápat jako druh halucinace, která se běžně objevuje krátce po procitnutí.

Doktor B. dodal: „Ačkoli jsou hypnopompické halucinace mezi zdravými, vyrovnanými jedinci značně rozšířené, mohou způsobovat trauma. A potom je zásadní prozkoumat význam a dosah takového jevu pro daného jedince.”

Oliver Sacks je léty prověřený autor. Je to sice odborník, neurolog, jehož knihy čtou medici, studenti psychiatrie a psychologové, ale srozumitelný zůstává i laikům. Když jsem knížku Halucinace objevil, byl jsem  z nového titulu od Sackse nadšený, koupil ho, přečetl a nebyl zklamán. Je skoro neuvěřitelný, co všechno může člověka postihnout - myslím tím teď hlavně změny vnímání, halucinace apod. Jak si třeba může člověk plést manželku s věšákem? Nebo vnímat jenom pravou polovinu věcí, tváří, postav, prostě všeho jenom půl? Nebo, věděli jste, že pro správnou funkci končetinové protézy je téměř nezbytné, aby si ji osvojila fantómová končetina? Je prostě skvělý si číst a dovědět se něco, o čem jste měli mlhavou nebo hodně omezenou představu a přitom se to vyskytuje relativně často kolem Vás. A ještě jedna věc mě napadla, že se vlastně člověk čas od času možná cítí uražen, protože do něj někdo strčil, ale ve skutečnosti si Vás ten někdo třeba jenom spletl s věšákem, nebo Vás vnímal půl.