VANISHED

         
          After Task left for his golf tournament, I ran the footage from Gloucester Road. Sun poured through the window of the spare room, the air still, the heat prickling against my skin. I felt the familiar buzz that came at the start of a case. The lack of onboard footage was a problem, but not an insurmountable one. I'd just have to work around it.
          Onscreen, there was a time clock in the bottom left, with the date adjacent to that. It was 5.30 a.m. In the video, there was no one in shot. Off to the left, the District line platform was visible; on the right were two Circle line tracks, one for westbound trains, one for eastbound. At 5.38, a woman entered the shot, walked to the middle of the platform and stood there checking her phone. Three minutes later, more people joined her. Then more. By 6 a.m., the station was starting to get busy.
          I grabbed the timeline on the video window and dragged it right, stopping at 6.50. By now, the station was in full flow, people filing off the trains, but mostly filing on. The camera above the entrance to the platform gave a good view. If the Wrens' house was half a mile from the Tube station, and he was averaging two miles per hour, Sam would enter at about 7.20, and be in shot by 7.30.
He took a little longer.
          At 7.45 a.m., he emerged on to the eastbound platform, moving in a mass of bodies. It was incredibly busy, even for a weekday morning. At one stage, he got stuck behind an old couple - tourists - who looked shell-shocked by the carnage unfolding around them, but eventually he found a space on the platform, about two lines back from the edge. He was holding a takeaway coffee in his left hand, which was why he must have taken longer to get to the station, and a briefcase in his right. The coffee was interesting. It suggested a routine; as if this day wasn't that different from any other and he hadn't been expecting any surprises. And yet, in the washed-out colours of the CCTV footage, he looked even worse than in the photo Julia had given me: paler, thinner, his eyes dark smudges against his face. He just stood there the whole time, staring into space. Did you have a pIan? I thought. Or did you onfy decide to take off once you were on the Tube?
The train emerged from the edge of the shot, its doors opening, and the scramble began. You could tell the regular commuters: they barged their way on to the train, eyes fixed on the doors, everyone around them expendable. Sam was the same. When someone tried to move in front of him, he shuffied into their line of sight.
          Then he was on the train.
          The doors closed.
          And the train was gone from shot.
          I got up, poured myself a glass of water, returned and loaded up the second video - South Kensington - and fast-forwarded it. Sam's train had left Gloucester Road at 7.51; two minutes later it was pulling in to South Kensingtone. I leaned in, trying to get a handle on the chaos. Like Gloucester Road, the platform was packed: shoulder to shoulder, men and women stood on its edges, jostling as the train doors opened.
A second's lull, and then people started pouring out. I shifted even closer to the screen and pressed Pause. This time, I edged it on manually using the cursor keys. The camera was about three-quarters of the way down the platform, and was taking in about 80 per cent of the train. At Gloucester Road, Sam had boarded the second carriage from the front, so - unless he'd spent the two-minute journey sprinting from one end of the train to the other, barging commuters out of the way - he would be visible if he got off.
But he didn't get off.
          The whole place was jammed. I played it and replayed it a couple of rimes just to be sure, but there was still no signof rum.
          It was the same story at Sloane Square.
          At Victoria, it was going to be even harder to pick mm out. It doubled up as a mainline starion, so the platform was just a sea of heads. Then I saw something else: a group of men and women, all dressed in the same red T-shirts, all holding placards.
          A demonstration.
          I downsized the video file and googled  '16 December protest'. The top hit was a report from the Guardian ahout a march on Parliament hy opponents of the government's spending cuts. I remembered it. Authoriries had asked that protesters 'use the Circle line, and commuters, tourists and everyone else use the District. The warning looked to have heen heeded hy some, hut not all. And certainly not hy Sama If he'd planned his escape beforehand, he couldn't have picked a hetter day.
          I checked Victoria's footage, without any sign of him, then moved on to the next stop, St James's Park. More protesters. More commuters. The same thing: train arrived, no sign of Sam, train departed. Next I loaded up Westminster. Zipping forward to just after 8 a.m., I hit Play. Sam's train wouldn't be arriving for another five minutes, but I wanted to get a sense of how it was before his arrival.
          Westminster was a battlefield: a sea of faces, a mass of -, bodies. Basicaliy the perfect place to instigate an escape plan. The doors opened. I watched closely, every head, every face, while my mind continued to turn things over.
          The station had been set up to funnel people off and away from the trains as fast as possible. In the middle, one of the exits had a sign on the wall next to it that said: PROTESTERS EXIT HERE. At the far end of the station, I could just about make out another sign above another exit: NON-PROTESTERS EXIT HERE. The attempt to smooth traflic How hadn't worked: the platform was jammed with people not moving at all.
          As Sam's train emerged into the station, I hit Pause and inched it on again with the right cursor. When the doors opened it was like a dam breaking: people poured out - almost fell out - a mix of suited executives, tourists looking lost, and legions of red shirts, all heading for the march. The wave of movement had been too fast, and scattered in too many directions, to keep track of properly, so I stopped the video before it got any further, dragged the slider back sixty seconds and started again.
          This time I went even more slowly. I knew which carriage Sam had been in, so kept my attention fixed on it as the doors slid open. A ton of people spilt out – but not Sam.

Moje první knížka v anglickém originále. Doporučuju pro mírně pokročilé, je srozumitelná a docela čtivá i bez slovníku. Jednou jsem v Londýně strávil 14 dní. Čas od času se tam vracím. S takovou je mnohem snazší se s knihou ztotožnit, když znáte místní reálie, tedy aspoň ty, o kterých se v románu mluví. MIND THE GAP!  

PODVOJNÁ HRA

              Žena, se kterou jsem žil přes pětačtyřicet let, se včera odpoledne zastřelila.
K tomu alespoň dospěla policie; a já hraji roli smutnícího vdovce s nadšením a úspěšně. Život se Sárou mě naučil sebeklamu, který jsem bral - stejně jako ona - coby vynikající výcvik pro klamání druhých. Samozřejmě vím, že nic podobného neudělala. Moje manželka byla příliš duševně vyrovnaná a příliš pevně zakotvená v přítomnosti, než aby ji napadlo na sebe vztáhnout ruku. Jsem toho názoru, že nikdy ani nepřemítala o tom, co provedla. Pocitu viny nebyla schopná.
To já jsem ji zabil.

            A neměl jsem k tomu takové důvody, jaké byste snad očekávali. Chápejte, naše manželství nebylo nešťastné, ani zdaleka ne. Sára byla - až do včerejška - báječná a milující manželka, protože v jistých ohledech byla nesmírně svědomitá. Je to směšné, že? Jak naprosto protikladné mravní normy mohou v člověku koexistovat, aniž by jej to zřejmě znepokojovalo. Moje manželka byla, přinejmenším navenek, vždy oddaná, korektní a důstojná. "Neúnavně a věrně sloužila tomuto ostrovu a jeho obyvatelům," tak nějak to o ní řekne kaplan, až ta chvíle nadejde; a bude mít pravdu. Sára měla mnoho ctností, mezi nimiž tou hlavní byl neochvějný smysl pro povinnost; vykonávala ji důstojně a tím tomu dodávala na eleganci. Právě proto na ni budou vzpomínat.

                 A neschovávala si důstojnost jen sama pro sebe: dokázala to zařídit, aby životy těch, kdo se dostali do její blízkosti, byly rovněž důstojné: důstojné, spořádané a bezpečné. Bylo to samozřejmě bezpečí v jejím pojetí, ale když jsem si ji bral, přivítal bych bezpečí v pojetí kohokoli, a to platilo i dál, po celých čtyřicet pět let. 

                 Kdybyste mě znali, ani by vás nenapadlo, že jsem schopen zavraždit. A koneckonců ani já sám se nepovažuji za člověka uvyklého násilí - a na tom myslím skutečnost, že jsem zabil Sáru, nic nezmění, Za těch více než sedmdesát let, co jsem na tomhle světě, jsem se naučil znát své chyby - a sklon k násilí, alespoň tomu fyzickému, mezi nimi není. Zabil jsem svou ženu, protože si tak žádala spravedlnost, a získal jsem tím pocit, že spravedlnosti bylo konečně svým způsobem učiněno zadost. Anebo ne? Trápí mě pochybnosti; staré rány se znovu otevírají. Má posedlost hříchem a trestem, kterou jsem tak nedokonale před dávnou dobou uložil k odpočinku, se vrací. Přistihl jsem se při úvahách o tom, jaké mám právo Sáru soudit, o tom, jak podstatně rázněji budu souzen já za to, že jsem soudil ji; že jsem ji soudil a potrestal způsobem, kterým jsem nikdy nebyl souzen a potrestán sám. 

                 Nemuselo to tak daleko dojít; nemusel jsem se to nikdy dozvědět. Jenže Sáru odhalil její neúprosný smysl pro manželskou povinnost. Kdyby byla jen o trošku méně ohleduplná, trošku méně svědomitá, nemusela teď být po smrti. Ona totiž pořádala na moje sedmdesáté narozeniny tajenou oslavu; ne že by takové přípravy mohly tady na ostrově zůstat v tajnosti dlouho. Také nezůstaly. O tom, že se něco peče, jsem věděl měsíc, možná déle. A dojalo mě to. Jenže mám k oslavám zvláštní vztah. Nerad vidím, když na ně zve nájemce, a nerad na nich vidím některé z podlézavějších Sářiných přátel. Bylo tedy víc než přirozené, že jsem chtěl vidět seznam pozvaných, abych mohl trousit poznámky a dát najevo, co si přeji. 

K prohledání jejího psacího stolu jsem zvolil poslední pondělní odpoledne, protože byla pryč, dohlížela, jak rozšiřují pokladnu pro návštěvníky. A zcela náhodně jsem našel zásuvku, ve které to celé ty roky měla. 

Ještě teď, když je mrtvá a málem i pohřbená, mi z té arogance naskakuje husí kůže.

Znáte ten zásah, když Vám neznámá holka ve vlaku padne do oka na první pohled a ještě se na Vás usměje, jenom vteřinku po tom, kdy si všimla, že na ni zíráte s pokleslou bradou? Takhle na mne zapůsobily první dvě stránky, prolog, z knihy "Podvojná hra", která se na zadní straně přebalu prezentuje jako "detektivka, thriller, milostný příběh, děsivé intriky, život v Praze". Bum. Zásah číslo dvě: "...v Praze"! Stojím v tom knihkupectví, právě jsem zhltnul parádní prolog a na zadní straně přebalu zjišťuji, že autor Richard Mason, absolvent College v Oxfordu žil na počátku 90. let dva roky v Praze, kde čerpal inspiraci pro svůj román. Více příslibů pěkného zážitku jsem nepotřeboval. Včera v noci jsem ji dočetl. Ve skutečnosti v ní o Praze zas tak moc nebylo. Jeden z vedlejších dějových motivů se opravdu odehrával v Praze. 

" !!! Další text prozrazuje pointu knihy !!! "
Je to "spoiler", který Vám odpoví na otázku, PROČ to udělal.
Je to moje snaha doplnit prolog o zjištění, ke kterému jsem dospěl při čtení zbytku knihy.

Hlavní postava James a jeho dva přátelé Ella a Eric pobývali v Praze, v bytě po nedávno zesnulé Ericově tetě, Močáryové, která si libovala ve starožitnostech, obrazech a sama malovala. James v Praze zdokonaluje svoji hru na housle na konzervatoři u Eduarda Mendla. Je od Masona hezké, že o Praze píše, ale to je asi všechno, co bych k tomu řekl. Nijak zvlášť jsem se s Masonovým obrazem Prahy neztotožnil. Eric po návratu z Prahy spáchal sebevraždu, protože se nešťastně zamiloval do Jamese, který ho sice celou dobu považoval za blízkého přítele, nicméně Jamesovou osudovou a opětovanou láskou je Ella. James je komplikovaná povaha a za podíl na Ericově osobní tragedii sám sebe trestá tak, že s Ellou zpřetrhá kontakty na několik let. Ella je další komplikovaná osobnost, možná proto se k sobě s Jamesem hodí, a veškerou nepřízeň osudu, která se podle všeho v její šlechtické rodině dědí po matce, a na které se pase bulvár, završuje Jamesovo ignorování. Protože Ellin otec včas pochopil situaci a poznal, že taklhe by to s Ellou mohlo špatně skončit, rozjede se za Jamesem, aby ho přemluvil k setkání s Ellou nebo aspoň korespondenci. V Jamesovi se blok z Ericovi tragedie zlomí a převládne potlačovaná láska k Elle. A když už vypadá, že všechno dobře skončí. Ella zavraždí svého otce. Jamesem to otřese a nakonec si za ženu vezme Ellinu sestru Sáru. Až na povahu jsou si Ella a Sára velmi podobné. Nicméně Ella je vroucí živel, rebelka a inspirace. Sára je chladná, vypočítavá a "bezpečná". Ella umírá ve vězení a poslední dopis pro Jamese roztrhá Sára před ním na malé kousky a hodí je do moře s tím, že je pro něj samotného lepší poslední pomatený vzkaz od bláznivé vražedkyně vůbec nečíst a neriskovat vlastní psychické zdraví. Asi už víte, proč James na stará kolena Sáru zastřelil. Sára zabila otce a vše nastražila tak, aby to vypadalo na Ellu. Pomstila starou křivdu, které se na ni Ella dopustila, když ji přebrala zbožňovaného Charlieho a pak ho sama odkopla. Sáře se zhroutil svět. Ztratila svého vysněného muže kvůli sestře, která ho jen využila. Ta bolest, ta potupa. Teď o všechno připravila Ellu Sára. O svobodu, o Jamese, o dědictví, o život...

Nepřevypravuji knížky často a zřídkakdy prozradím pointu, ve svém blogu jsem to udělal poprvé. K téhle knížce se mi to vyloženě hodí. Poslední třetinu už jsem četl stylem rychločtení. Projížděl jsem text a jen odhadoval význam odstavců. Soustředil jsem pečlivé čtení jen na odstavce, které mi připadaly důležité, k věci. Prolog sám o sobě je skvělý, ale je jiný než zbytek knihy. Neříkám, že ten zbytek je špatný, je prostě jiný a netroufám si ho více hodnotit. Prolog ve mně vzbudil zvědavost, měl spád a má hluboký punc originality. A tyhle tři rysy mi ve zbytku knihy chyběly čím dál víc. Začíná to celé jako neotřelá detektivka vyprávěná z pohledu vraha, který má pro svou upřímnost a odevzdanost čtenářovy sympatie nebo alespoň pochopení. Jenže dál se tak už nepokračuje. Dočetl jsem do konce, protože jsem chtěl vědět skutečný důvod, proč Sára zemřela. Chtěl jsem vědět, jestli mě "Podvojná hra" zasáhne znovu. Chtěl jsem, aby zasáhla. Ale už to znovu nepřišlo. Stejně si myslím, že ten prolog je skvělý a proto ho sem dávám. A snaha psát o Praze se taky cení.

Fin Mika Waltari

Pokusme se teď odpovědět na otázku, co mají Waltariho velké historické romány společného...

1. Cesty
Jsou to svým způsobem pikareskní romány. Všechny romány se odehrávají na cestách a v řadě z nich má vážný hlavní hrdina komického druha, protihráče. Motiv cest souvisí ale také s tím, že hrdina nemá nikde domov, je na světě "cizincem". Tak Egypťan Sinuhet odchází, ba vlastně prchá z Egypta a putuje po Babylonii, říši Chetitů, Krétě... Hrdina Krvavé lázně a Šťastné hvězdy Mikael odchází spolu se svým druhem, silákem Antíim, z Finska a pak s nimi poznáváme mnoho evropských zemí: Svédsko, Dánsko, Německo, Švýcarsko, Francii, Španělsko, Itálii, Uhry  a také Orient: především Istanbul, ale i Persii, Alžír... Hrdna Temného anděla písař Jan putuje přes Francii, Basilej, Itálii, Recko (kde navštěvuje slavný klášter na hoře Athos) do Konstantinopole (těsně před tím, než byla dobyta osmanskými Turky a stala se Istanbulem). Není divu, že si Waltari oblíbil formu pikareskního románu. Sám cestování miloval, vydával se na cesty, kdykoliv měl peníze a příležitost, už v mládí si oblíbil Paříž a Istanbul, později, V padesátých letech 20. století, jezdil do Itálie, navštívil Izrael, Spanělsko... Napsal dva cestopisy či deníky z cest, Vlak osamělého muže a Cestu do Istanbulu, ale téma cest, cestování, cizích zemí, se objevuje v mnoha jeho dílech. Waltari velmi dobře zachycuje atmosféru míst, "genia loci" nejenom cizích zemí, ale zrovna tak Helsinek kde se rovněž odehrává řada jeho děl.

Na Waltariho cestovatelské touze není vlastně nic nepochopitelného a nic k vysvětlování: je to únik ze spořádané, pracovité až nudné všednosti do vzdálených zemí, je to únik před vyčerpávající prací, je to jistě i únik před finskou zimou a tmou, touha překonat izolovanost malé země na okraji Evropy. Cestování je pro Waltariho zároveň prací. Při cestách sbírá materiál pro svá díla, poznává atmosféru cizích měst a zemí...

2. Osamění 
Hlavní hrdina je často sirotek, dítě neznámých rodičů, bastard. Jeho skutečný původ je přitom zahalen tajemstvím a naznačuje se, že hrdina pochází z hodně vysokých kruhů, Egypťan Sinuhet připluje ke svým adoptivním rodičům v košiku po Nilu a jeho rysy napovídají vznešený původ, Mikael z Krvavé lázně je nemanželské dítě, patrně syn neznámého dánského vojáka, což mu brání v církevní kariéře, Jan z Pádu Cařihradu je zdánlivě syn chudého řeckého běžence z Avignonu, ale ve skutečnosti má nárok na byzantský trůn, hrdina Tajemného Etruska Turms je lukumo, vyvolený velekněz a vládce. Myslím, že ani po vysvětlení tohoto motivu nemusíme ve Waltariho životě dlouho pátrat. Mika Waltari v pěti letech osiřel, náhle mu zemřel otec. Do té doby Mika žil ve vážené a materiálně víceméně zabezpečené rodině - a najednou se octl sám, přesněji řečeno sama zůstala jeho mladá matka se třemi malými dětmi, musela si sehnat zaměstnání, musela využívat pomoci příbuzných a přátel, během prázdninových po bytů v různých rodinách Mika jistě poznal, že být chudý příbuzný není nic radostného.

3. Moc 
Hrdina se později překvapivě snadno dostává do blízkého kontaktu s mocnými tohoto světa, stává se jejich rádcem, jediným člověkem, jemuž říkají pravdu, a on je často obdivuje. Hrdina získává majetek a vysoké postavení. Lékař Sinuhet se sbližuje s faraonem Achnatonem, jeho vojevůdcem Haremhebem i všemi dalšími vládci při svém putování písař Jan z Temného anděla se stává důvěrnikem osmanského sultána Mehmeda Dobyvatele, Mikael ve Štastné hvězdě se stává rádcem nejvyššího úředníka Osmanské říše, velkovezíra Ibrahima, získává v osmanských službách bohatství a vysoké postavení, často se stýká i se samotným sultánem Sulejmanem. Nezapomínejme, že tito přátelé a rádci mocných jsou nedávní chudí sirotci a opovrhovaní bastardi. Téma člověka, který vzdoruje osudu, který se vlastním úsilím vypracuje, tvrdou prací získá spkojený život a uznání lidí - to je téma důležité nejen pro Waltariho (Je to vlastně leitmotiv celé jeho autobiografické trilogie), ale Je to i Jedno ze základních témat finské literatury, dokonce se to dá označit za "finský sen" (i když v současných sociálních evropsko-unijních podmínkách už pracovitost přestává být v takové vážnosti jako dřív). Je to i Waltariho příběh. V mládí, ještě ve svých dvaceti letech byl odkázaný na laskavou pomoc příbuzných a přátel, a ve středním věku, po čtyřicítce, je z něj světově uznávaný spisovatel, podle Jeho romanu se točí holywoodsky film, Egypt'an Sinuhet je překládán do řady jazyků. Být autorem předlohy k holywoodskému filmu samozřejmě není }ediné měřítko úspěchu a mnoho intelektuálů nad filmovou verzí Smuheta aSI ohrne nos, ale přece jen - kolika spisovatelům Z malých zemí se něco takového podaří?

4. Bod zlomu 
Ve všech románech se objevuje téma zlomového bodu, rozsáhlé změny. V Egypt'anu Sinuhetovi je tím zlomovým bodem víra v nového boha Atona, kterou nastoluje nový faraon Achnaton (a která velmi připomíná křest'anství, protože na rozdíl od dřívějšího mnohobožství je to víra v jednoho boha). V Krvavé lázni a Št'astné hvězdě Mikael přijímá islám - a to, co je v prvním díle nahlíženo z perspektivy křest'anské Evropy, je v druhém díle lí¬čeno už z pohledu islámské Osmanské říše. V Temném andělovi a Pádu Cařihradu je ten zlom nejvýraznější - z Konstantinopole se stane Istanbul, z křesťanské metropole se stane islámská, z chrámu Boží moudrosti mešita Aija Sofia, a to vše vlastně bě¬hem jediného dne. V Jeho království je oním bodem zlomu Kris¬tovo ukřižování a vzkříšení, víra, že přichází nový svět. To nejvíc odkazuje k době vzniku románů, kdy se ve Finsku v řadě ohledů rázně změnila situace v dúsledku prohrané druhé světové války - během jednoho dne se z včerejšího spojence (Německa) stal nepřítel a z odvěkého nepřítele (Sovětského svazu) oficiálně milovaný přítel a na dlouhou dobu se změnila jak zahraničně politická orientace Finska, tak atmosféra ve společnosti. K podobnému zlomu, byt' možná ne tak dramaticky jasnému a vyhraněnému, došlo ve 20. století v historii mnoha malých evropských národů, ať už to souviselo s druhou světovou válkou (baltské země, nástup komunismu ve střední a východní Evropě) nebo naopak s pádem komunismu a rozpadem Sovětského svazu na začátku 90. let (rozpad Jugoslávie, situace v Čečně aj.). Zlom není vždy změnou k horšímu, ale malé národy ho většinou nemohou příliš ovlivnit, proto se musí naučit přežít za všech okolností. I to je vyznění Waltariho historických románů - možná pesimistické, možná cynické, možná realistické, a je to jedno z možných vysvětlení Waltariho slávy a obliby.

5. Boje a násilí 
Ve všech románech se bojuje, ať už jde o velká válečná tažení pohraniční. šarvátky, vzpoury a povstání, bitvy. Zajímavé je, že vesměs nejde o Jednu konkrétní válku, natožpak takovou, kde by byla Jedna strana Jednoznačně v právu a druhá v neprávu. V Egypťanu Sinuhetovi Sýrie a Chetité bojují proti Egyptu a egyptský lid se bouří proti faraonovi, v Temném andělovi se Osmané chystají dobýt Byzanc, ale křesťanské země, místo aby se proti nepříteli spojily, se handrkují o to, kdo bude mít větší vliv, čí víra převáží, západní nebo východní, pochází Duch svatý z Otce a Syna, nebo z Otce skrze Syna. V Krvavé lázni bojuje v Evropě v 16. století opravdu každý s každým: švédští šlechtici vedení Gustavem Vasou proti dánskému králi Kristiánovi, v Německu bojuje Martin Luther proti katolické církvi, sedláci, opojení jeho ucemm, bOJuJI v selske válce proti zeměpánům, španělský císař Karel V. z dynastie Habsburků bojuje s papežem i s Francií. V druhém díle, Sťastné hvězdě, se boje přesouvají do Orientu, sultán Sulejman Nádherný připravuje ovládnutí Evropy a světa táhne na Vídeň, pak do Persie, vede boje v severní Africe - a nesmíme zapomínat na vnitřní boje a nesváry, v Tajemném Etruskovi bojují Řekové proti Peršanům, Etruskové a Kartáginci proti Rekům a Rímanům. Ani tady není třeba hledat inspirační zdroj příliš dlouho. Romány vznikly po ,druhé světové válce, v níž všichni bojovali proti vsem a z finskeho pohledu nebylo úplně jasné, na čí straně je právo a spravedlnost. Navíc Waltari už v dětství zažil krutou občanskou válku v roce 1918, i v ní nejvíc trpěli nevinní lidé. S boji a válkami souvisí i to, že ve Waltariho historických románech se casto dosti naturalisticky popisuje násilí, objevují se tam scény plné krvé a mučení...

6. Odmítnutí ideologií 
Všechny romány obsahují jasnou a výraznou kritiku jakýchkoli ideologií, které v zájmu tak zvaných vyšších cílů manipulují s životy obyčejných lidí, posílají je do bitev a na smrt. Hlasateli oněch zdánlivě ušlechtilých idejí jsou často příslušníci tajných bratrstev, kteří se cítí být nadřazeni obyčejným malým lidem.

7. Hodné a zlé ženy 
Ve všech románech vystupuje jako hrdinova partnerka hodná žena a zlá žena. S hodnou ženou to dopadá špatně - umírá často dost drastickým způsobem, hrdinova láska k ní nedojde naplnění. I hodné ženy jsou většinou nějak problematické. Zlá žena je krásná, ale je to neblaze osudová žena, femme fatale. V Egypt'anu Sinuhetovi je zlou ženou krásná Nefernefernefer. Sinuhet se kvůli jejímu objetí (jehož se pak stejně sotva dočká) zřekne adoptivních rodičů, prodá jejich dům i hrob, je nucen uprchnout z Egypta. Hodnou ženou je Minea, zasvěcená krétskému bohu ale ta je zabita dřív, než se její láska k Sinuhetovi naplní. V Tajemném Etruskovi je zlou ženou Turmsova manželka kněžka Arsinoé, a hodnou ženou otrokyně Hanna. V křesťanském románu Jeho království není tak snadné najít zlou ženu, respektive není tu tak jasne vykreslena, ale i tady můžeme rysy zlé ženy vidět v Markově římské přítelkyni Tullii, a hodnou ženou je mladičká tanečnice Mynna. V dvojrománu Krvavá lázeň a Št'astná hvězda...

8. Čarodějnictví
Ve všech románech se objevuje nadpřirozeno, mystika, čarodějnictví, a na druhé straně také hluboký vztah k Bohu (nebo v dílech, odehrávajících se před křesťanstvím, k něčemu vyššímu, co řídí náš život) a náboženství. To by nemuselo být v historických románech neobvyklé, ale pro Waltariho (či přesněji řečeno pro hrdiny jeho románů) jsou nadpřirozené věci, vymykající se běžnému chápání, normální součást života, nevysvětlují se, prostě JSou, a vztah k Bohu není jen povinný kolorit historických románů, ale niterný a hluboký prožitek. Zájem o mystiku, extázi, provází Waltariho od mládí, od dob studentské práce o lásce pozemské a lásce nebeské. Kvůli mystice a extázi ho přitahovala i jiná náboženství než přísné luteránství - katolicismus a islám. Waltarimu byl blízký ekumenický pohled, snilo splynutí všech náboženství a zanechání sporů tak, jak to v závěru Krvavé lázně vyjadřuje maurský učenec v habsburském Španělsku v 16. století.

9. Optimismus 
Ač to po předchozích osmi bodech bude znít asi paradoxně, Waltariho romány jsou optimistické, a to je možná hlavní důvod jejich velké obliby. Autor věří, že každý obyčejný lidský život má cenu, že člověku je dobře mezi "sobě podobnými", že lidstvo pomalu, skoro neznatelně, spletitými cestami, ale přece jen směřuje k dobru. A romány také obsahují humor, byť v různé míře. Waltari přikládal velký význam vyznění svých románů, ale ve zcela konkrétním smyslu - posledním stránkám, epilogům, posledním větám, protože právě ty si čtenář odnáší.

Dobrá knížka! Štíhlá, výstižná, nevyhýbá se kontroverzním tématům a nepříjemným pravdám a chytře je naťukává. Rozhodně výborně doplnila moji vlastní čtenářskou zkušenost s Waltari(m). Obecně objasňuje spoustu zajímavých souvislostí, inspirací, postřehů a Waltariho myšlenek ve spojitosti s jeho romány a životem. Je to ideální inspirace pro středoškolskou seminárku. Taky Vám může dobře posloužit výběrovou bibliografií českých překladů a v neposlední řadě Vás možná zaujmou soukromé fotky MW. Nevím, jestli je to klasický životopis, vlastně jsem nikdy žádný nečetl, až tenhle, a ten mě bavil.


P.S.:  Za zmínku ještě stojí 21. podzimní knižní veletrh