Potom nám nařídili, abychom raněně vojáky snesli z paluby a položili je do vršícího se sněhu v přístavišti. Pomáhal jsem sestupovat z můstku mladému vojákovi. Byl oslepený a oči měl zavázané špinavým cárem z podolku košile. Měl horečku a prosil, abych mu přivedl maminku. Soudím, že mu bylo kolem osmnácti.Konečně jsme je všechny odnesli a nám vězňům přikázali, abychom nastoupili na loď. Celou naši skupinu dali do dvou skladištních prostor v podpalubí, polovinu k přídi a polovinu k zádi a byli jsme namačkáni tak, že jsme se nemohli ani pohnout. Pak zatloukli padací dveře latěmi a na loď nastupovali SS. Vypluli jsme před půlnocí, kapitán zřejmě chtěl být venku z Lotyšského zálivu před rozedněním, aby nás nevypátraly a nebombardovaly hlídkující ruské šturmoviki...
Cesta do Gdaňsku, který ležel hluboko v týle, trvala tři dny. Tři dny jsme se bez vody a jídla převalovali v podpalubí, když se loď vzpínala kolmo vzhůru a zase padala dolů. Během těch tří dnů čtvrtina ze čtyř tisíc vězňů zemřela. Neměli jsme v sobě jídlo, které bychom zvraceli, ale každý dávil z mořské nemoci. Mnoho vězňů zemřelo vyčerpáním z dávení, jiní hladem nebo zimou, někteří se udusili a další prostě ztratili vůli žít, lehli si a vzdali se Smrti. A pak loď zakotvila, padací dveře se otevřely a závanvany ledověho větru zprudka provanuly zapáchající podpalubí.
Na nábřeží v Gdaňsku položili mrtvá těla do řad vedle živých, aby čísla souhlasila s těmi, kdo v Rize nastupovali. V SS si vždycky potrpěli na čísla.
Později jsme se dověděli, že Rusově obsadili Rigu 14. Října, kdy jsme ještě byli na moři.
Tak a stalo se. Místo toho, abych šel na Habermannův mlýn (2010, režie: Juraj Herz), jak by se slušelo, přečetl jsem si tuhle, jak by Angličan řekl, fikci. Už od mých deseti let (někdy kolem 1989) mám pocit, že se za mě Němcům někdo omlouvá. Opravdu bych nerad, aby si s tím někdo dělal zbytečnou práci. Já osobně jsem žádnému Němci neublížil a moji rodiče taky ne. Jeden děda dával za války jako kluk kameny na koleje "německým vlakům", a druhý děda se jako asi dvacetiletý mladík zúčastnil Pražského povstání. Ani jeden z nich už nežije, ale nejspíš by se za to taky neomluvili. Babička od toho dědy, co střílel v Praze, říkávala: "Byli i hodný Němci, který proti fašistům bojovali". Druhá babička se občas třásla při sirénách, protože jí to připomínalo nálety, když ji bylo osm. A tím to pro mě končí.
Nejsem si úplně jistej, jestli se z historie dokážeme poučit. Neboť se ve skutečnosti neučíme z historie samotné, ale z dějepisu a jeho učebnic. A žádnou učebnici nenapsala historie, ale všechny byly napsány lidmi. A ačkoliv krásná idea je, poučit se ze své historie, často je dějepis spíš používán k protlačování jiných zájmů.
Myslím, že skončil čas efektivní sebereflexe druhé světové války. Už mi to připomíná řeči senilního starce. Filmy, knihy a lekce historiků (nedej bože politiků), to je podle mě, naše čistě duševně vnitřní záležitost, cvičení emocí a dedukce, protože Vám tu budou jenom v kostce zprostředkovávány informace a někdy spíš hráno na city. Jediná lidská interakce je v knize nebo ve filmu dosažena v jednostranné komunikaci s autorem, myslím, to že čtete a zpracováváte jeho myšlenky a pohnutky. Bohužel, to takhle jednostranně občas bývá i ve škole. Jestli umíte trochu německy nebo anglicky zajeďte si na pár dní do Německa (s lidmi kolem padesátky se ve východním bloku domluvíte i rusky). Pozvěte potom nové přátelé domu. Tohle je totiž ten nejlepší způsob, jak získat k sousedům správný vztah. Bude to určitě inspirativní a hlavně bude to čin, nejenom spousta omluv, rad a disputací.
