THE MAGUS

The Prince and the Magician

Once upon a time there was a young prince, who believed in all things but three. He did not believe in princesses, he did not believe in islands, he did not believe in God. His father, King, told him that such things did not exist. As there were no princesses or islands in his domaines, and no sign of God, the young prince believed his father.

But then, one day, the prince ran away from his palace. He came to the next land. There, to his astonishment, from every coast he saw islands, and on these islands, strange and troubling creatures whom he dared not name.

"Are these real islands?" asked the young prince.
"Of course they are real islands,"said the man in evening dress.
"And those strange and troubling creatures?"
"They are all genuine and authentic princesses."
"Then God also must exist!!!" cried prince.
"I m God" replied the man in full evening dress with a bow.
The young prince returned home as quickly as he could.
"So you´re back"said his father the King."
I have seen islands, I have seen princesses, I have seen God," said the prince reproachfully.
The king was unmoved.
"Neither real islands, nor real princesses nor a real God exist."
"I saw them".
"Tell me how God was dressed".
"God was in a full evening dress."
"Were the sleaves of his coat rolled back?"
The prince rememberred that they had been. The King smiled..."that is the uniform of magician! You have been deceived."

At this, the prince returned to the next land, and went to the same shore, where once again he came upon the man in full evening dress. "My father the King told me who you are," said the young prince." You deceived me last time but not again. Now I know that those are not real islands and not real princesses because you´re magician."

The man on the shore smiled. "It´s you who are deceived, my boy. There are many real princesses and many real islands in your father's kingdom, but you are under your father's spell so you can not see them."
The little prince returned pensively home. When he saw his father he looked him in the eyes.

"Father, is it true that you´re not a real king but only a magician?"
The King smiled and rolled back his sleeves.
"Yes my son, I´m only a magician."
"Then the man on that shore was God."
"The man on that shore was another magician."
"I must know the truth.The truth beyond magic."
"There is no truth beyond magic," said the King.
The prince was full of sadness.
"I will kill myself" said the prince.

The King by magic caused death to appear. Death stood in the door and beckoned to the prince.The prince shuddered. He rememberred the beautiful but unreal princesses and unreal but beautifull islands.
"Very well" he said. "I can bear it".
"You see, my son, you too now become to be a magician" said the king.

Kniha Mág pobaví a zaujme všechny, kdo mají rádi netradiční přiběhy s hlubším, ne zcela jednoznačným smyslem. Rozvíjí tak trochu myšlenku zmíněné pohádky (ukázka z knížky), ale každý si v ní nejspíš najde "to svoje". Pro mě byla zajímavá i tím, že se mně dostala do ruky úplnou náhodou a přitom skvěle sedla k náladě daného období...

Martina Dv.

PŮLKACÍŘ

ROZHOVOR MILOŠE ČERMÁKA S KARLEM KRYLEM

Když jsi v listopadu přijel, lidé tě vítali se slzami v očích. Obdivovali tě. legenda KAREl KRYL, se tyčila mezi nebem a zemí. Jaký to byl pro tebe pocit?

V první chvíli nádherný, samozřejmé. Ale pak jsem si uvědomil, že vlastně nejsem živý zpěvák, ale pomník. Dlouhodobě nepřítomný člověk se dostává do situace mrtvého. Vazba mezi ním a ostatními lidmi neexistuje. Takový člověk se nemůže zkompromitovat – například tím, že se opije v hospodě. De facto přestává existovat - nemá možnost dělat chyby, není viděn, postrádá pohled zevnitř.

Něco takového se ti stalo?

Ano. Nejprve zakázané ovoce, později chtě nechtě klasik. Podobně jako král, ke kterému nikdo nesmí, se stává výjimečným. V té chvíli vzniká z člověka pomník. S dílem klasika není možné diskutovat. Pro žijícího autora je to nesmírně svazující a nepohodlné. Dostane se do situace mrtvoly a chce se po něm, aby říkal jen to, co nenarušuje pomník.

Kdysi jsi v jednom rozhovoru řekl, že na pomník serou holubi.

Mojí první povinností, když jsem se vrátil, bylo rozbít pomník. Reagovat na dobu a komentovat ji, Pochopitelně ne každému, kdo se dal pod prápor té či oné strany, to bylo příjemné - prostě proto, že měl jiný vývoj, že se dal k jiné partaji a nebo si oblíbil člověka, kterému věří. Za každých okolností. Proti tomu samozřejmě nic nemám – ale ve chvíli, kdy se takového svatého dotknu, tak je zle.

Shrňme to: bylo třeba rozbít pomník Karla Kryla, který v téhle zemi kdysi vydal jednu desku a potom dvacet let nesměl. Který stejnou dobu mluvil z rozhlasu, ještě rušené ho, s minimální odezvou lidí, co se odvážili psát. Přesto, když se vrátil, nalezl legendu. A začal ji úmyslně bourat. Nezlob se, ale to nedává smysl.

Naopak. Dostal jsem se do pozice, v které jsem na počátku chtěl být: do funkce kritika a člověka, který poukazuje na nepopulámí věci – a je namnoze nepohodlný. A u řady lidí neoblíbený. Samozřejmě, můžu se mýlit nebo plést, říkám příjemné i nepříjemné věci, ale stále reaguju na svět. Chovám se nikoliv jako klasik, ale normální člověk.

Není celé to bourání pomníku poněkud samoúčelné! Nebuduješ si image malého zlého muže?

Proč samoúčelné? Sám jsi řekl, že bourání pomníku nedává z praktického hlediska smysl. Kdybych přistoupil na podmínky hry, mohl jsem mít nabité koncerty a tisíce prodaných desek. Rozhodl jsem se jinak.

Image si nebuduj u, protože to nemám zapotřebí. Skutečně ne. Pouze opisuju z rozhovoru lidí, s kterými se setkávám. A reaguju na různé oficiální, polooficiální nebo téměř oficiální prohlášení. Konfrontuju si vox populi s vox dei. V uvozovkách. Vox dei - tím myslím hlas mocných, který namnoze není hlasem lidu. Moje funkce není vzhledná - ale nevzdám se jí, ani za cenu přátelských nebo sentimentálních vztahů, které tu jsou z minulé doby.

Mnoha lidí jsi se dotkl. Přestali tě mít rádi. Možná si nekoupí ani tuhle knížku. Kdysi tě obdivovali a teď říkají, že jsi se zbláznil.

Ti lidé si představovali, že budu stát v řadě, v jednotném šiku s jednou vítěznou stranou – vzhledem k tomu, že jsem na začátku stál mezi vítězi. Prostě: byl jsem mezi těmi, kteří se dvacet let snažili změnit jakýsi setrvalý stav, a stalo se, že jsem s nimi stál na tribuně na Náměstí SNP, na balkóně Melantrichu ...

V poslední době je Karel Kryl (KK) opět slyšet na úzce profilovaných stanicích i komerčních rádiích, sice jen tu a tam, ale je. Možná je to jen náhoda. Možná se časy mění. Totiž v době, kdy jsem KK pro sebe objevoval, přečetl jsem o něm spoustu novinových výstřižků, které mi půjčil Honza Karlík, proposlouchal jsem většinu jeho nahrávek, pročetl nejednu jeho sbírku poezie, měl KK "psí hlavu" zatrplklého ustrnulého kašpara v protestující póze. Přestal být slyšet, protože málokdo měl chuť poslouchat rebelanta, který se v ´68 postavil na správnou stranu. Drceni vlastními problémy novorozené tržní ekonomiky neměli mnozí náladu ani čas na kritikovu skepsi, jiní pro ni neměli pochopení, protože ukazovala přímo na jejich hlavy. Takovou kritiku dokáže přijímat jen moudrý a čestný vládce. Hlupáci, loutky a hlavně lumpové se špínou na rukách a v peněženkách ji potírají a zesměšňují. Karel Kryl zemřel náhle 03. 03. 1994 a jemu podobný dosud zpívat nezačal. Zpívat otevřeně, beze strachu, aktuálně a výstižně. Duší, hlavou a srdcem. Zpívají nám skvělí zpěváci, básníci a písničkáři, lyrici a baviči. Občas dokonce zpívají o nepříjemných věcech. Naťuknou, vystrčí růžky, ale tím to končí. Půlkacíř poprvé vyšel 1993. Pořád ještě se rouhá proti lidem, kteří jsou aktivními politiky a umělci. Ještě je konkrétní aktuální a v obecné rovině takový zůstane dloouho.

Brněnská strašidla

Kostlivci z kapucínského kláštera

V kapucínském klášteře přikazovala řehole mnichům modlit se noční hodinky o půlnoci. Aby se mohli na noční modlení nerušeně soustředit, měli už od večera zakázány veškeré zábavy a rozptýlení. Zatímco většina mnichů ustanovení dodržovala, tři mladí kapucíni se tomu nařízení vyhýbali, jak mohli. Jejich velikou zábavou byly totiž karty, a aby je při tom náhodou někdo nepřistihl, chodili hrát mariáš do klášterní hrobky. Věděli, že tam je určitě nikdo hledat nebude.
Kapucínská hrobka měla tehdy dvě části. V první se pohřbívala do zdobených rakví těla vznešených pánů a měšťanů. v druhé části pokládali zesnulé kapucíny bez rakve přímo na holou zem. A právě do té první části ti mladí mniši chodili.
Jednou večer zaslechli vyzvánění, právě když jim šly karty nejvíce od ruky.
.Zrovna teď musí zvonit, když mi nejlíp padá karta," zlobil se jeden z mnichů.
"N ás volají a tady jich tolik zbytečně zahálí," přidal se druhý. Třetí mnich souhlasně pokýval, nahlédl do spodní hrobky a zavolal: "Kdybyste byli co k čemu, vzali byste to modlení za nás."
"Přesně tak," zasmál se první mnich. V tu chvíli však náhle zbledl. S nevýslovnou hrůzou v očích ukázal rukou do druhé hrobky a skácel se k zemi. Podívali se, co ho tak vyděsilo, ale krve by se v nich nedořezal. Tři mrtví kapucíni se tam zvedli ze země a mířili k nim.
Zbylí dva mniši na nic nečekali. Nechali karty kartami a vyběhli po schodech k východu. Na vysokém schodišti jednomu z nich uklouzla noha a zřítil se zpátky do hrobky. Když to poslední mnich uviděl, hrůzou omdlel.
Mezitím došli tři mrtví kapucíni do kostela. U sedli do lavice, kde sedávali ti tři mladí mniši, a zabrali se s ostatními do modlení.
Když skončila první část modliteb, všichni se poklonili a sundali z hlav své kapuce. Jen ti tři kapucíni si kapuce nechali.
"Copak, bratři, nevíte, co se sluší," napomenul je jeden z mnichů, který stál za nimi.
Po jeho slovech sundali pokáraní mniši kapuce a všichni ke své hrůze spatřili lebky dávno zemřelých kapucínů. Než se z toho úleku stačili vzpamatovat, kostlivci zmizeli. Několik odvážných mnichů se rozběhlo za nimi. V chodbě před vchodem do hrobky našli v mdlobách ležícího kapucína. Vzkřísili ho a on jim vypověděl, co se v hrobce stalo. Dalším dvěma už ale pomoci nemohli. První z nich z úleku zemřel a druhý si pod kamenným schodištěm zlomil vaz. Uložili je do hrobky k ostatním nebožtíkům. Třetí kapucín pak přísahal, že do konce života na karty ani nesáhne. Slib dodržel a také do hrobky se již nikdy neodvážil ani vkročit.

Velice rád čtu krátkou prózu. Není to tím, že bych nevydržel číst delší text. Slupnu i několik desítek možná i set stran za večer, když mě to baví. U krátších formátů je záruka, že ikdyž se člověk nudí, dočte započatou kapitolu, knihu nebo povídku do konce. Může se pak vrhnout na další kousek anebo odložit knížku s pocitem uzavřené kapitoly a neriskovat další zklamání a nudu. Někdy se to střídá, slabší kousky jsou oživovány zdařilejšími a tak jsem vlastně celou dobu v napětí, jestli zrovna čtu povedenou část nebo ne. Někdy je to na pytel celý od začátku do konce. Alespoň si na několika povídkách (třech i dvou) udělám obrázek a na zbytek kašlu. Ale pořád mám pocit, že jsem se dověděl konec, že znám pointu. K povedeným krátkým formátům patří určitě povídky typu "Obchodníka se sny" od Oty B. Krause, popularizační knížky jako je "klonování" od Jaroslava Petra, "Miniaturní šachové partie" Ladislava Alstera, "Co v průvodcích nebývá" od Stanislavy Jarolímkové a také zajímavosti jako jsou "Brněnská strašidla". Čte se to vše dobře před spaním, vlastně snad kromě šachových miniatur, u kterých potřebujete šachovnici a figurky, ti lepší sice jen šachovnici a ti nejlepší ani to, takže mistrům obrazotvornosti se sice nic nerozsype, když v polovině zápletky klimbnou, ale já bych bez těch rekvizit spal hned u třetího tahu. Každopádně Brněnská strašidla se bez rekvizit obejdou, pokud se v jedné z nich zrovna nenacházíte, v případě, že jste Brňák. A to je na té knížce asi nejlepší. Číst o dome a místech, které denně míjíte, máte možnost si je jít občíhnout a zjistit, jestli skutečně ze 24. na 25. května pobíhá obřanským údolím černý pes s rudě svítícíma očima nebo ne. Skoro mám chuť vzít foťák všechna ta místa z knížky vyfotit a dát do panoramia i se všemi strašidly, které se mi mihnou před objektivem :o)