NA VĚTRNÉ HŮRCE

Ale to pominulo. Konečně, člověk se nemůže věčně přemáhat, hodní a přející lidé jsou také jen sobci! Jenže uznalejší. A když okolnosti ukázaly, že zájem jednoho není na prvním místě v myšlenkách druhého, přišel konec. Jednou se vracím ze zahrady - byl takový pěkný večer v září - s těžkým košíkem načesaných jablek. Už byla tma, měsíc se díval do dvora přes vysokou zeď a v koutech různých přístavků domu se míhaly nejasné stíny. Postavila jsem si náklad u kuchyňských dveří na schůdky a chvilku odpočívala v tom příjemném vlahém vzduchu. Tak tam stojím obrácená zády ke vchodu a dívám se na měsíček, a tu najednou zaslechnu za sebou hlas: "Jste to vy, Nelly?"
Byl to hluboký hlas, mně cizí, ale když vyslovil mé jméno, bylo v tom přece jen cosi povědomého. Plna strachu se ohlédnu, kdo to je. Vždyť dveře byly zavřené a nikoho jsem u nich neviděla, když jsem přicházela ke schůdkům. Pod přístřeškem na zápraží se něco pohnulo, popošla jsem blíž a spatřila vysokého muže v tmavých šatech, s tmavým obličejem i vlasy. Opíral se o sloup dveří a sahal po klice, jako by si chtěl sám otevřít.

NA VĚTRNÉ HŮRCE jsem si přečetl na různá doporučení. Občas se objevuje na různých literárních fórech, že je to skvělá knížka. Doporučují ji tam i středoškoláci jedním dechem napříkla s "My děti ze stanice ZOO". Prostě jsem musel vědět, čím nadchl více než 150tiletý román tolik lidí mladých i starých. Nepochybuju, že prvním háčkem, kterým je čtenář chycen je "tajuplné prostředí samoty uprostřed mokřin" a náznak děsivě magického temna. Všechny tyto čtenářsky vděčné prostředky nechávají naše podvědomí vytvářet jemnou, řekněme raději téměř neznatelnou konturu, jež obkresluje skutečná témata a motivy temnot lidské duše. Abych neprozradil příliš, napíšu už jen několik klíčových slov: emoce, křivda, msta, láska. To vše podáno mistrně a vkusně.

RUBÍN V KOUŘI

Jednoho chladného větrného dne na počátku října 1872 v samém finančním srdci Londýna předjela před budovu kanceláří firmy Lockhart a Shelby lodní přeprava elegantní drožka, z ní vystoupila mladá dívka a zaplatila drožkáři.
Mohlo jí být asi šestnáct let, byla sama a neobyčejně půvabná. Byla štíhlá a pobledlá, oblečená ve smutku, na hlavě černý, pod bradu uvázaný čepec, pod nějž si právě zasunula pramen světlých vlasů, uvolněný větrem. Na tak světlovlasou osůbku měla nezvykle tmavé hnědé oči. Jmenovala se Sally Lockhartová a v příštích patnácti minutách zabije člověka.

Starý dobrý pošmourný Londýn a jeho detektivní historky s nádechem exotiky plynoucí z britského kolonialismu. Byla to zábava, číst tuhle knížku, ačkoliv pamatuju si z ní už jenom tu atmosféru...

ELEMTÁRNÍ ČÁSTICE

Djerzinski kolem sebe nic podobného rozhodně nevy­tvořil. Atmosféra ve výzkumném středisku, které vedl, nebyla ničím méně a ničím více než atmosférou kancelář­skou. Molekulární biologové, na hony vzdálení Rimbau­dům mikroskopu, jak si je ráda představuje sentimentální veřejnost, jsou nejčastěji poctiví technici bez zvláštního na­dání, kteří čtou Le Nouvel Obseruateur a sní o dovolené v Grónsku. Výzkum v molekulární biologii si nežádá tvo­řivost ani vynalézavost; ve skutečnosti jde víceméně o na­prosto rutinní činnost, k níž stačí slušné druhořadé intelek­tuální schopnosti. Lidi dělají doktoráty a obhajují disertace, a zatím by k obsluze přístrojů stačily dva roky vysoké školy. "Když chcete mít představu o genetickém kódu," ří­kával rád Desplechin, vedoucí oddělení biologie Národ­ního střediska vědeckého výzkumu CNRS, "chcete-li poro­zumět principu syntézy proteinů, tak tam se musíte snažit, to ano. Mimochodem si všimněte, že na to první kápnul Gamow, což je fyzik. Ale co se týče rozluštění DNA, pfff. .. Luštíme, luštíme. Uděláme jednu molekulu, pak druhou. Data vložíme do počítače, počítač vypočte subsekvence. Pošleme fax do Colorada: udělají gen B27, my zase C33. Kuchařina. Občas se dostaví nevýznamný pokrok v páro­vání; většinou to stačí k tomu, aby vám dali nobelovku. Brnkačka; zábava."

Všechno se může proměnit v nudnou rutinu, malování obrazů, fotbal, sex i věda. Ovšem prezentovat to tak, že je to nuda samo o sobě, to mi připadá trošku mimo mísu. Říká se, že ten a onen rostlinný, bakteriální, dokonce lidský genom jsme přečetli. Moc se nemluví o tom, že to není úplně pravda. Něco málo kolem 1-2% z lidského genomu, které jsou tvořeny vysoce repetitivními sekvencemi nemáme dobře zmapovány. Dál, přečetli jsme zápis, ale často si s ním nevíme rady. Pořád ještě neznáme přesný počet lidských genů, ikdyž už se ke konečnému číslu svými odhady blížíme s přesností snad řádově ve stovkách. Opovrhovaná kuchařina z ukázky je ve skutečnosti stejně zodpovědná a přínosná jako iniciační nápady. Už nevíme, kdo "geniální" přesně vymyslel zmrzlinu, ale pokud ji někdo "nudný a bezvýznamný" během výroby, transportu nebo prodeje zmrší, krásně se z toho do několika hodin pose-eme. Chci vlastně říct starý známý: "Je vlastně jedno, jestli jsi pekař nebo lékař, hlavně, že svoji práci děláš poctivě a pořádně."
Podobně "cynická" a tak trošku tendenčně naivní je ta knížka celá. A končí jako úplný blábol.