Neboli Život je Dobrodružství
Měla jsem po celý den přísně zakázáno vstoupit na onu část břehu na skalním výčnělku, kde se chystala hranice. Když jsem ji pak uviděla, trochu jsem se vyděsila, neboť oba hrdinové do puntíku využili strýčkova nemastného neslaného souhlasu „Klidně si vemte, co už se k ničemu nehodí".
Hlavní část hranice tvořil člun, který podle mě ještě zdaleka na odpis nebyl. Kromě nezbytných větví a chrastí použili ještě sud na dehet, a když se oheň pořádně rozhořel, dehet stékající po skále byl dostatečným důkazem, že sud v žádném případě nebyl ještě prázdný.
Moudře jsem však spolkla malicherné námitky a pečlivě zabalená do dek jsem se posadila na okraj skály. Hleděla jsem na bílou noc, klidnou vodní hladinu a tajemné ohně planoucí na vzdálených březích. Po hladině k nám ze vzdálenosti dobrého kilometru v nepravidelných vlnách doléhala hudba z gramofonu i veselé tóny harmoniky. - A když si ke mně nakonec uráčili přisednou t Josef s Toivem, musela jsem přiznat, že takhle krásný svatvečer jsem snad ještě nezažila. Na což oba pánové jen blahosklonně přikývli, jako by se to rozumělo samo sebou.
Když se k nám o půlnoci donesla po hladině buráci vá ozvěna výstřelů, přišlo na řadu hlavní číslo programu. Ve dne jsem zahlédla oba pány, jak cosi kutí s podivnými papírovými sáčky a slepují válce z lepenky. Teď vyšla záhada najevo: Toivo přinesl čtyři vlastnoručně vyrobené rakety ukryté v křoví.
„Musíme je zapalovat opatrně," řekl Josef a třel si přitom bradu, což byla u něho známka rozpaků. „Nemám s sebou tabulku, takže směs může být trochu silnější. Ale v podstatě jsme to snad namíchali správně."
„Ne-nemohli bychom to odložit?" zašeptala jsem třesoucím se hlasem, ale Toivovo vzteklé syknutí mě umlčelo.
„Ta první raketa je jen testovací!" uklidňoval mě Josef a připevnil raketu ke stromku, který předem oklestil. „A navíc je budeme odpalovat za pomoci zápalné šňůry, takže nám nic nehrozí, i kdyby se roztrhly."
Fííí! První raketa lenivě vylétla do výšky sotva deseti metrů, tam se na vteřinu zastavila a se vzteklým zasyčením zahučela do vody.
„Dobře, že jsme do těch ostatních dali větší nálož," okomentoval to Josef a znovu škrtl zápalkou.
Tentokrát to byla rána jako z děla - druhá raketa vyletěla vysoko nad naše hlavy a tam se rozprskla v desítky ohnivých hvězdiček. Toivo i Josef křičeli radostí, já se však třesoucími se rty modlila, abychom to ve zdraví přežili.
Když Josef odpálil třetí raketu, všimla jsem si čerstvé spáleniny na jeho pravé ruce, a považovala jsem proto za zcela malicherné říkat mu, že mám na sukni už druhou vypálenou dírku.
Horší však bylo, že ta třetí raketa nevzlétla k nebi, ale namířila si to rovnou do našeho ohně, rozmetala popel a oharky na desítky metrů daleko a jako zázrakem pak žbluňkla do vody, takže se nic horšího nestalo. S pláčem na krajíčku jsem oba pány požádala, aby tu čtvrtou už neodpalovali. Ať se nezlobí, ale nemám na to nervy.
Zase mě jednou Waltari dostal. Ještě při prvních řádcích jsem se trochu bál, že se pouštím do čtení podobného kousku, jako je Plavovláska, kterou jsem asi nedočetl, ale nakonec jsem Zázračného Josefa přelouskl na dva zátahy. Neříkám, že je to nějaký rekordmanský čtenářský výkon, protože se jedná o útlou knížečku. Jenže o čase stráveném čtením nějaké knihy stejně rozhoduje spíš to, jak mě ta knížka baví, než jak moc tlustá je. Tohle čtení mi uteklo jako voda. Místo dalšího hodnocení cituji tentokrát velice výstižnou upoutávku z přebalu: "...zápletka jak vystřižená z červené knihovny. Ale v rukou skvělého vypravěče, jímž Mika Waltari bezesporu byl, se romantický příběh o nalezení štěstí stává čímsi víc než veselou poctou nenáročné literatuře. Waltari psal svoje dílko s laskavým pochopením pro pravidla žánru, pro duši své hrdinky i pro životní touhy, které jsou stejné dnes jako před sedmdesáti lety, kdy tato skromná, a přece půvabná novela poprvé vyšla." A jen malá asociační hra závěrem tohoto záznamu; celou dobu se mi vynořovaly obrazy z černobílých filmů pro pamětníky s Oldřichem Novým a Foglarův Rikitan. Zvláštní kombinace, nemyslíte?
Jakmile si taková individua navyknou na internet, začínají navazovat se svými virtuálními protějšky vztahy, které považují za naprosto reálné. Tito lidé se zpravidla stylizují do různých póz, aby zakryli své duševní nebo fyzické nedostatky. A tak se ze setkání lidí závislých na chatu stává mítink podivínů, kteří s sebou nesou náklad svých drobných úchylek.
