NORSKÉ DŘEVO

Když se teď snažím všechno po paměti zapsat, jsem občas naráz velice nejistý.
Hlavní a nejdůležitější vzpomínky jako by se mi vytrácely.
Všechno podstatné jako by se stále víc zasouvalo až někam do tmy na sám kraj mé paměti, kde se vše pomalu mění v bláto.
Nemám ale k dispozici nic víc než právě takové vzpomínky.
Už hodně? prořídly a řídnou dál. Jak si je tak snažím vyvolávat z mysli a zapisovat na papír, mám stále silnější pocit, jako bych olizoval úplně holé kosti.
Neznám však žádný jiný způsob, jak splnit slib, který jsem Naoko dal.
Dřív, dokud jsem byl ještě mladý a vzpomínky byly čerstvé, zkusil jsem je už několikrát sepsat. Nedal jsem ale dohromady ani řádku. Věděl jsem, že mít tu jedinou, první řádku za sebou, vyplynul by už zbytek skoro sám od sebe, avšak nikdy se mi ji nepodařilo napsat.
Tak šly roky, a já stále nevěděl, odkud začít. Bylo to stejné jako chtít se vydat na cestu s mapou, která je přehnaně podrobná. Tak podrobná, že člověk ztratí orientaci.
Jenže teď už všechno chápu. Psaní už mi - aspoň myslím - nehude dělat žádné potíže, právě proto, že jsem toho spoustu zapomněl.
Jak vzpomínky na Naoko blednou víc a víc, naráz ji konečně začínám chápat. Už vím, proč po mně chtěla, "abych na ni nikdy nezapomněl. "
Ona totiž věděla, co se stane, až moje vzpomínky vyblednou a zmizí. A proto mě tolik prosila: "Nikdy nezapomeň, že jsem byla na světě." Teď už to chápu, a je mi z toho pomyšlení k nesnesení smutno: Naoko mě nikdy neměla ráda.


Norské dřevo je zajímavá knížka, kterou mi doporučil Hynek. Chodili jsme spolu od regálu k regálu v Domě knihy na Václaváku a ukazovali si knížky, které za to stojí a které ne. Chtěl jsem mu koupit nějakou knížku jako dárek za pěkný víkend v Praze, ale je těžké někomu trefit vkus a nekupovat mu dárek jen podle toho, co se líbí mně. Odložil jsem nákup dárku na později, ale teď už vím, jakou knížku mu koupím. Zatím si to nechám pro sebe...
Ale zpátky k Norskému dřevu. Je to zajímavá a čtivá knížka, ale hrozně smutná. V podstatě je celá hlavně o lásce, sexu, touze a smrti. Nebyla tedy špatná, ale mám radši dějovější záležitosti s jednoznačnější pointou. Mimochodem, jestlipak víte, podle čeho se tahle knížka jmenuje? Není to těžká otázka. Zadejte do YouTube norwegian wood a hned budete vědět a navíc naťuknete atmosféru knížky...

HORA HOŘE

Hora hoře se jmenoval kopec i nemocnice, kterou na něm postavili. Kopec byl pokřtěn dřív, na začátku osmnáctého století, skupinou ošlehaných puritánských farmářů, které sužovaly severovýchodní větry, jež tento kus skály bičovaly leckdy i čtyři dny bez přestávky. Nemocnice byla založena později, v roce 1812, společenstvím občansky uvědomělých Yankeeů, kteří si poté, co ve městě postavili nemocnici pro léčení neduhů těla, řekli, že by nebylo špatné rrút kompletní sestavu, a daleko za městem, ve stínu hory, postavili druhou, kde se léčily choroby duše. Tím, že jí ponechali jméno Hora hoře, prokázali značnou míru smyslu pro humor, pravda, poněkud zvráceného. Do konce devatenáctého století vznikla celá řada takových elegantních duševních sanatorií ve stylu venkovské farmy, z nichž některé fungují dodnes: Austina Riggse, McLeanovo, Sheparda Pratta, Brattleboroský útulek, útulek Pod kaštany. Základním pravidlem pro stavbu takových sanatorií bylo popření skutečnosti: "Sejde z očí, sejde z mysli." Hora hoře byla chráněna před rozpínáním města přirozenými hranicemi: vysoký kopec, několik strašidelných roklí a močál na konci jezera. Dvanáct samostatných budov obklopovalo osmdesát akrů luk, lesů a potoků, navíc obehnaných vysokým plotem.

Jenom si říkám, proč nás o takových knížkách neučili na základce a na střední...
Chápu, že výuka musí mít nějakou chronologii, postup od klasiky k moderně, ale kdo si dodneška pamatuje, kdy se narodil Seifert nebo co všechno napsal Arbes? A jestli si to pamatujete, čím Vám to prospělo? Řekněte s odstupem času, jestli tohle drilování Vám nějak příznivě formovalo pohled na svět! Hora hoře je volné a podle mého názoru ještě lepší pokračování knihy Dům Páně. Budete patřit k nadšencům nebo lidem, kteří tuhle knížku odloží jako cynickou a hrubou. Já říkám, že pod drsnou kůrou je jemné pletivo příběhu citlivého člověka obrušovaného krutým prostředím. Ovšem když je něčeho příliš i bojácný pes se začne bránit. Tak příjemné čtení a zábavu přeji.

ŠIFRA GIVENCHY

I když nemám zbraně ráda, nejsem idiot. Uchopila jsem pistoli oběma rukama a zamířila na něho. Matně jsem si uvědomovala, že buď musí být odvážný, nebo hlupák. Podle toho, jak se mi třásly ruce, jsem mu mohla kulkou provrtat obličej, aniž bych se rozhodla střílet.
"Tak povídej," vyzvala jsem ho.
Stočil pohled ke dveřím. "Nepůjdeme raději dovnitř?"
"To vážně vypadám jako pitomec? Spusť rovnou tady. A jestli se mi tvoje vysvětlení nebude líbit, zavolám policii." Chovala jsem se kurážně, uvnitř jsem ale byla vyděšená k smrti. Napadlo mě, že bych s voláním neměla otálet. Tu variantu jsem hned zavrhla. Nabídl mi velmi malou výhodu, jelikož to ale na první pohled nebyl žádný jelimánek, klidně mohl mít někde zastrčenou druhou pistoli. Tasil by ji, jakmile bych udělala něco zbrklého.
"Hraješ hry na internetu?"
Tou otázkou mě tak překvapil, že jsem okamžik na něho jen zírala.
Pak jsem se zamračila a pokrčila rameny. "Jistě. Občas." Ve skutečnosti jserp byla náruživá hráčka. Pokud musíte trávit spoustu hodin u počítače, surfování začnete používat jako hlavní způsob odkládání práce.
,,A co interaktivní hry pro více hráčů? Například Hraj! PřežijI Vyhraj!?"
Dál jsem na něho mířila pistolí, místo zděšení jsem ale začala cítit zvědavost. "Taky," odpověděla jsem.


Už při čtení názvu Vás musí napadnout paralela s Šifrou mistra Leonarda. Ona se autorka jistým napodobováním snad ani netají, v textu dokonce i přímo odkazuje. Já jí to nevyčítám. Téma kódů, hádanek a šifer je bohaté a takřka nevyčerpatelné. Jen bych od ní očekával více interaktivity vůči čtenáři. Kromě jednoduché chlívkové šifry na začátku jsem neměl možnost "užít" si luštění společně s hlavní hrdinkou. Kdy konečně někdo využije takovéto možnosti zapojit čtenáře do děje? Možnosti jsou přeci velké, když zvážíme využití internetu. Takhle je luštění pro veřejnost výsadou časopisových křížovek a skvělých městských her jako je brněnská TMOU nebo pražská BEDNA. Nejde v nich sice o život, ale jsou stejně náročné a napínavé jako šifra od Browna nebo od Julie Kenner. Té blahopřeji ke zdařilé knížce, její škoda že nevyšla dřív, dnes bych čekal už trošku víc, jak jsem uvedl výše. Místo toho se hodně spolehla na sexy hlavní hrdinku, která svůj přívlastek sexy často aplikuje přímo sexem...