Pravda se nachází v hlubinách.
Demokritos
Popsal jsem zde, co si osobně myslím o podstatě věcí ve světle toho, co jsme dosud zjistili. Shrnul jsem vývoj některých klíčových idejí fundamentální fyziky. Přiblížil jsem velké objevy, které učinila fyzika ve 20. století, a načrtl obraz světa, který se vynořil z nedávného bádání o kvantové teorii gravitace.
Jsem si tím vším jistý? Nejsem.
Jednou z prvních a nejkrásnějších dochovaných stránek v historii vědy je pasáž v Platónově dialogu Faidón, kde Sokrates vysvětluje tvar Země.
Sokrates říká, že „věří“, že Země je kulatá a že jsou na ní hluboká údolí, kde žijí lidé. V podstatě má pravdu, 1 když jeho představy zní trochu mlhavě. A dodává: „Nejsem sí jist“ Tato stránka díla je mnohem cennější než všechny ty nesmysly o nesmrtelnosti duše, které vyplňují zbytek dialogu. Není to jenom nejstarší text, jenž se zachoval, kde se explicitně hovoří o skutečnosti, že Země musí mít sférický tvar. Důležitější je, že z oněch řádek jasně a zřetelně promlouvá Platónovo doznání, že existují meze znalostí dané doby. „Nejsem si jist,“ říká ústy Sokratovými.
Toto kritické, otevřeně formulované vědomí vlastní nevědomosti leží v samém středu vědeckého myšlení. Právě díky vědomí hranic vlastních znalostí jsme se toho o světě dozvěděli už mnohé. Nejsme si úplně jisti skoro ničím, stejně jako Sokrates si nebyl jist kulatostí Země. Bádáme na samých hranicích poznaného.
Vědomí hranic našeho poznání je současně i vědomím faktu, že to, co dnes víme, se zítra může ukázat jako chybné či nepřesné. Pouze tím, že jsme si neustále vědomí, že naše dnešní představy mohou být nakonec špatné, se dokážeme oprošťovat od mylných idejí a dozvídat se něco nového. Poznat něco nového vyžaduje odvahu přijmout fakt, že vše, co si myslíme, že víme (včetně všech našich nejhlouběji zakořeněných přesvědčení), může být nakonec chybné či přinejmenším naivní. Že jsou to pouhé stíny na stěnách Platónovy jeskyně.
Věda se rodí z tohoto aktu pokory: nevěřit slepě v naše minulé vědění ani v naší intuici. Nevěřit tomu, co všichni kolem říkají. Nedůvěřovat znalostem, které nashromáždili naši otcové a dědové. Nenajdeme nic nového, budeme-li se domnívat, že všechno podstatné už známe, nebo předpokládat, že to bylo zapsáno již v pradávných knihách, nebo že to znali už stařešinové našeho kmene. Staletí, ve kterých lidé jenom slepě věřili, byla právě ta staletí, ve kterých se poznání světa posunulo jen málo. Kdyby Einstein, Newton a Koperník důvěřovali ve znalosti svých otců, nikdy by nic nezpochybnili a nikdy by nedokázali posunout znalost vpřed. Kdyby nikdo nepochyboval, stále bychom ještě uctívali faraony a byli přesvědčeni, že Zemi nese na svém krunýři obrovská želva. I ty nejověřenější objevy (třeba ty Newtonovy) se nakonec mohou ukázat (jak zjistil Einstein) jako příliš zjednodušující.
Věda je občas kritizována Za to, že prý dokáže vysvětlit úplně všechno, že se tváří, jako by měla odpověď na jakoukoli otázku. Je to prapodivné obvinění. Jak ví každý vědec v kterékoli výzkumné instituci, dělat vědu znamená dennodenně s námahou překonávat hranice vlastní nevědomosti - existuje bezpočet věcí, které neznáte a které nedokážete pochopit. To je vážně hodně jiné nežli tvrzení, že všechno víme. Vůbec netušíme, jakou novou částici mohou napřesrok objevit v laboratoři CERN, co ve vesmíru odhalí naše budoucí teleskopy nebo jaké rovnice opravdu popisují svět. Neumíme obecně vyřešit rovnice, které už máme, a někdy ani nevíme, co znamenají. Nevíme, jestli ona nádherná teorie, na které pracujeme, je správná. Nevíme, co bylo před velkým třeskem, jak přesně funguje bouře nebo bakterie nebo naše oko nebo buňky v našem vlastním těle, nevíme, co jsou naše myšlenkové pochody. Vědec je někdo, kdo žije svůj život s vědomím vlastní hluboké nevědomosti, je v přímém kontaktu s bezpočtem vlastních omezení, s mezemi svého chápání.
Jestliže si ale nejsme ničím jisti, jak se můžeme spolehnout na co. co nám věda říká? Odpověď je prostá, Věda není spolehlivá proto, že poskytuje jistoty. Je spolehlivá proto, že nám dává ty nejlepší odpovědi, které dnes máme. Věda je maximum toho, co víme o problémech jimž čelíme. Právě její otevřenost, fakt, že neustále zpochybňuje naše současné poznání, nám zaručuje, že její odpovědi jsou ty nejlepší, jaké dnes existují. Naleznete-li lepší odpovědi, pak se vědou stanou tyto lepší odpovědi.
Knížka se zaměřuje na podstatu gravitace. Vysvětluje autorovu upřednostňovanou hypotézu, že prostor má kvantový charakter, že existuje něco jako minimální jednotka prostoru, která se už dál nedá rozdělit a že podobně funguje i gravitace, a že prostor, gravitace, čas a vlastně vše, co vnímáme jako hmotu a energii je projevem jednoho pole.
