Brněnská strašidla

Kostlivci z kapucínského kláštera

V kapucínském klášteře přikazovala řehole mnichům modlit se noční hodinky o půlnoci. Aby se mohli na noční modlení nerušeně soustředit, měli už od večera zakázány veškeré zábavy a rozptýlení. Zatímco většina mnichů ustanovení dodržovala, tři mladí kapucíni se tomu nařízení vyhýbali, jak mohli. Jejich velikou zábavou byly totiž karty, a aby je při tom náhodou někdo nepřistihl, chodili hrát mariáš do klášterní hrobky. Věděli, že tam je určitě nikdo hledat nebude.
Kapucínská hrobka měla tehdy dvě části. V první se pohřbívala do zdobených rakví těla vznešených pánů a měšťanů. v druhé části pokládali zesnulé kapucíny bez rakve přímo na holou zem. A právě do té první části ti mladí mniši chodili.
Jednou večer zaslechli vyzvánění, právě když jim šly karty nejvíce od ruky.
.Zrovna teď musí zvonit, když mi nejlíp padá karta," zlobil se jeden z mnichů.
"N ás volají a tady jich tolik zbytečně zahálí," přidal se druhý. Třetí mnich souhlasně pokýval, nahlédl do spodní hrobky a zavolal: "Kdybyste byli co k čemu, vzali byste to modlení za nás."
"Přesně tak," zasmál se první mnich. V tu chvíli však náhle zbledl. S nevýslovnou hrůzou v očích ukázal rukou do druhé hrobky a skácel se k zemi. Podívali se, co ho tak vyděsilo, ale krve by se v nich nedořezal. Tři mrtví kapucíni se tam zvedli ze země a mířili k nim.
Zbylí dva mniši na nic nečekali. Nechali karty kartami a vyběhli po schodech k východu. Na vysokém schodišti jednomu z nich uklouzla noha a zřítil se zpátky do hrobky. Když to poslední mnich uviděl, hrůzou omdlel.
Mezitím došli tři mrtví kapucíni do kostela. U sedli do lavice, kde sedávali ti tři mladí mniši, a zabrali se s ostatními do modlení.
Když skončila první část modliteb, všichni se poklonili a sundali z hlav své kapuce. Jen ti tři kapucíni si kapuce nechali.
"Copak, bratři, nevíte, co se sluší," napomenul je jeden z mnichů, který stál za nimi.
Po jeho slovech sundali pokáraní mniši kapuce a všichni ke své hrůze spatřili lebky dávno zemřelých kapucínů. Než se z toho úleku stačili vzpamatovat, kostlivci zmizeli. Několik odvážných mnichů se rozběhlo za nimi. V chodbě před vchodem do hrobky našli v mdlobách ležícího kapucína. Vzkřísili ho a on jim vypověděl, co se v hrobce stalo. Dalším dvěma už ale pomoci nemohli. První z nich z úleku zemřel a druhý si pod kamenným schodištěm zlomil vaz. Uložili je do hrobky k ostatním nebožtíkům. Třetí kapucín pak přísahal, že do konce života na karty ani nesáhne. Slib dodržel a také do hrobky se již nikdy neodvážil ani vkročit.

Velice rád čtu krátkou prózu. Není to tím, že bych nevydržel číst delší text. Slupnu i několik desítek možná i set stran za večer, když mě to baví. U krátších formátů je záruka, že ikdyž se člověk nudí, dočte započatou kapitolu, knihu nebo povídku do konce. Může se pak vrhnout na další kousek anebo odložit knížku s pocitem uzavřené kapitoly a neriskovat další zklamání a nudu. Někdy se to střídá, slabší kousky jsou oživovány zdařilejšími a tak jsem vlastně celou dobu v napětí, jestli zrovna čtu povedenou část nebo ne. Někdy je to na pytel celý od začátku do konce. Alespoň si na několika povídkách (třech i dvou) udělám obrázek a na zbytek kašlu. Ale pořád mám pocit, že jsem se dověděl konec, že znám pointu. K povedeným krátkým formátům patří určitě povídky typu "Obchodníka se sny" od Oty B. Krause, popularizační knížky jako je "klonování" od Jaroslava Petra, "Miniaturní šachové partie" Ladislava Alstera, "Co v průvodcích nebývá" od Stanislavy Jarolímkové a také zajímavosti jako jsou "Brněnská strašidla". Čte se to vše dobře před spaním, vlastně snad kromě šachových miniatur, u kterých potřebujete šachovnici a figurky, ti lepší sice jen šachovnici a ti nejlepší ani to, takže mistrům obrazotvornosti se sice nic nerozsype, když v polovině zápletky klimbnou, ale já bych bez těch rekvizit spal hned u třetího tahu. Každopádně Brněnská strašidla se bez rekvizit obejdou, pokud se v jedné z nich zrovna nenacházíte, v případě, že jste Brňák. A to je na té knížce asi nejlepší. Číst o dome a místech, které denně míjíte, máte možnost si je jít občíhnout a zjistit, jestli skutečně ze 24. na 25. května pobíhá obřanským údolím černý pes s rudě svítícíma očima nebo ne. Skoro mám chuť vzít foťák všechna ta místa z knížky vyfotit a dát do panoramia i se všemi strašidly, které se mi mihnou před objektivem :o)

Mistr a Markétka

„Dovolte, abych se představil,“ zaskřípal. „Jmenuji se Korovjev. Překvapuje vás, že tu je tma? Myslíte si snad, že šetříme? Ani nápad! Ať mi první kat, který se tu namane, třeba jeden z těch, kteří dnes o něco později budou mít tu čest líbat vaše koleno, na tomhle stojanu usekne hlavu, jestli lžu! Prostě maestro nemá rád elektrické světlo, a proto zapínáme proud na poslední chvíli. Pak ho ovšem je dostatek, věřte, možná až příliš.“
Korovjev se Markétě zalíbil na první pohled a jeho křaplavé tlachání ji uklidňovalo.
„Ne,“ odpověděla, „nejvíc ze všeho mě překvapuje, jak se tohle všecko vtěsná do obyčejného činžáku,“ a ukázala do sálu.
Korovjev se sladce usmál, až se mu roztančily na nose stíny.
„To je detail, prosím!“ vysvětloval. „Pro ty, kdo vědí o existenci čtvrté dimenze, není nic lehčího než rozšířit kteroukoliv místnost do žádoucích rozměrů. Ba co víc, madam, do libovolných rozměrů! Mimochodem,“ žvanil, až se hory zelenaly, „znával jsem lidi, kteří nejenže neměli sebemenší pojem o čtvrté dimenzi, ale kteří vůbec neměli o ničem pojem, a přesto dovedli dělat zázraky. Kupříkladu jistý občan, jak mi vyprávěli, dostal třípokojový byt na Hliněném kopci a obratem ruky, bez čtvrtého rozměru a jiných věcí, nad kterými člověku zůstává rozum stát, ho proměnil ve čtyřpokojový tak, že jeden pokoj rozdělil příčkou. Načež tenhle byt vyměnil za dva v různých moskevských čtvrtích, jeden třípokojový a druhý dvoupokojový. To máme dohromady pět místností, že ano. Třípokojový byt směnil za dva samostatné dvoupokojové a tak získal, jak ráčíte vidět, šest pokojů, pravda roztroušených porůznu po celé Moskvě. Právě když se chystal provést poslední husarský kousek - dal do novin inzerát, že vymění šest pokojů v různých moskevských čtvrtích za jeden pěti-pokojový byt na Hliněném kopci - v další činnosti mu zabránily jisté okolnosti. Není vyloučeno, že i dnes vlastní nějaké separé, jenomže - o tom vás mohu ujistit - nikoli v Moskvě. Vidíte, takový vykuk to byl, a vy tady mluvíte o čtvrtém rozměru!“

Čím to je, že některé knížky nám připadají bohatší než jiné? Jsou takzvaně nadupané různými motivy, náznaky, pravdami a sarkasmy a moudrostmi, humorem, tajemstvím a otázkami... Možná je to pouze tím, že když se nám něco opravdu líbí, jsme potom mnohem pozornější, vstřebáváme téměř vše a o každý detail se zajímáme. Naopak, když se něco jeví nezajímavé, ať už protože to opravdu nezajímavé je nebo nás trošku nespravedlivě ovlivňuje nějaká předchozí zkušenost nebo předsudek, nudíme se, knihy čteme povrchně, zklamaně je odkládáme a nevracíme se k nim, někdy ani nevíme proč, vždyť ostatním připadají přinejmenším dobré, ba skvělé. Hádejte, jak mi připadala tahle knížka :oD Nápovědou Vám budiž ukázka. Klíčová slova: symbolika, sarkasmus, absurdní pitoresknost, magie, kocour v botách, legendy, bůh. Příjemnou zábavu.

NA VĚTRNÉ HŮRCE

Ale to pominulo. Konečně, člověk se nemůže věčně přemáhat, hodní a přející lidé jsou také jen sobci! Jenže uznalejší. A když okolnosti ukázaly, že zájem jednoho není na prvním místě v myšlenkách druhého, přišel konec. Jednou se vracím ze zahrady - byl takový pěkný večer v září - s těžkým košíkem načesaných jablek. Už byla tma, měsíc se díval do dvora přes vysokou zeď a v koutech různých přístavků domu se míhaly nejasné stíny. Postavila jsem si náklad u kuchyňských dveří na schůdky a chvilku odpočívala v tom příjemném vlahém vzduchu. Tak tam stojím obrácená zády ke vchodu a dívám se na měsíček, a tu najednou zaslechnu za sebou hlas: "Jste to vy, Nelly?"
Byl to hluboký hlas, mně cizí, ale když vyslovil mé jméno, bylo v tom přece jen cosi povědomého. Plna strachu se ohlédnu, kdo to je. Vždyť dveře byly zavřené a nikoho jsem u nich neviděla, když jsem přicházela ke schůdkům. Pod přístřeškem na zápraží se něco pohnulo, popošla jsem blíž a spatřila vysokého muže v tmavých šatech, s tmavým obličejem i vlasy. Opíral se o sloup dveří a sahal po klice, jako by si chtěl sám otevřít.

NA VĚTRNÉ HŮRCE jsem si přečetl na různá doporučení. Občas se objevuje na různých literárních fórech, že je to skvělá knížka. Doporučují ji tam i středoškoláci jedním dechem napříkla s "My děti ze stanice ZOO". Prostě jsem musel vědět, čím nadchl více než 150tiletý román tolik lidí mladých i starých. Nepochybuju, že prvním háčkem, kterým je čtenář chycen je "tajuplné prostředí samoty uprostřed mokřin" a náznak děsivě magického temna. Všechny tyto čtenářsky vděčné prostředky nechávají naše podvědomí vytvářet jemnou, řekněme raději téměř neznatelnou konturu, jež obkresluje skutečná témata a motivy temnot lidské duše. Abych neprozradil příliš, napíšu už jen několik klíčových slov: emoce, křivda, msta, láska. To vše podáno mistrně a vkusně.

RUBÍN V KOUŘI

Jednoho chladného větrného dne na počátku října 1872 v samém finančním srdci Londýna předjela před budovu kanceláří firmy Lockhart a Shelby lodní přeprava elegantní drožka, z ní vystoupila mladá dívka a zaplatila drožkáři.
Mohlo jí být asi šestnáct let, byla sama a neobyčejně půvabná. Byla štíhlá a pobledlá, oblečená ve smutku, na hlavě černý, pod bradu uvázaný čepec, pod nějž si právě zasunula pramen světlých vlasů, uvolněný větrem. Na tak světlovlasou osůbku měla nezvykle tmavé hnědé oči. Jmenovala se Sally Lockhartová a v příštích patnácti minutách zabije člověka.

Starý dobrý pošmourný Londýn a jeho detektivní historky s nádechem exotiky plynoucí z britského kolonialismu. Byla to zábava, číst tuhle knížku, ačkoliv pamatuju si z ní už jenom tu atmosféru...

ELEMTÁRNÍ ČÁSTICE

Djerzinski kolem sebe nic podobného rozhodně nevy­tvořil. Atmosféra ve výzkumném středisku, které vedl, nebyla ničím méně a ničím více než atmosférou kancelář­skou. Molekulární biologové, na hony vzdálení Rimbau­dům mikroskopu, jak si je ráda představuje sentimentální veřejnost, jsou nejčastěji poctiví technici bez zvláštního na­dání, kteří čtou Le Nouvel Obseruateur a sní o dovolené v Grónsku. Výzkum v molekulární biologii si nežádá tvo­řivost ani vynalézavost; ve skutečnosti jde víceméně o na­prosto rutinní činnost, k níž stačí slušné druhořadé intelek­tuální schopnosti. Lidi dělají doktoráty a obhajují disertace, a zatím by k obsluze přístrojů stačily dva roky vysoké školy. "Když chcete mít představu o genetickém kódu," ří­kával rád Desplechin, vedoucí oddělení biologie Národ­ního střediska vědeckého výzkumu CNRS, "chcete-li poro­zumět principu syntézy proteinů, tak tam se musíte snažit, to ano. Mimochodem si všimněte, že na to první kápnul Gamow, což je fyzik. Ale co se týče rozluštění DNA, pfff. .. Luštíme, luštíme. Uděláme jednu molekulu, pak druhou. Data vložíme do počítače, počítač vypočte subsekvence. Pošleme fax do Colorada: udělají gen B27, my zase C33. Kuchařina. Občas se dostaví nevýznamný pokrok v páro­vání; většinou to stačí k tomu, aby vám dali nobelovku. Brnkačka; zábava."

Všechno se může proměnit v nudnou rutinu, malování obrazů, fotbal, sex i věda. Ovšem prezentovat to tak, že je to nuda samo o sobě, to mi připadá trošku mimo mísu. Říká se, že ten a onen rostlinný, bakteriální, dokonce lidský genom jsme přečetli. Moc se nemluví o tom, že to není úplně pravda. Něco málo kolem 1-2% z lidského genomu, které jsou tvořeny vysoce repetitivními sekvencemi nemáme dobře zmapovány. Dál, přečetli jsme zápis, ale často si s ním nevíme rady. Pořád ještě neznáme přesný počet lidských genů, ikdyž už se ke konečnému číslu svými odhady blížíme s přesností snad řádově ve stovkách. Opovrhovaná kuchařina z ukázky je ve skutečnosti stejně zodpovědná a přínosná jako iniciační nápady. Už nevíme, kdo "geniální" přesně vymyslel zmrzlinu, ale pokud ji někdo "nudný a bezvýznamný" během výroby, transportu nebo prodeje zmrší, krásně se z toho do několika hodin pose-eme. Chci vlastně říct starý známý: "Je vlastně jedno, jestli jsi pekař nebo lékař, hlavně, že svoji práci děláš poctivě a pořádně."
Podobně "cynická" a tak trošku tendenčně naivní je ta knížka celá. A končí jako úplný blábol.

DENÍK KASTELÁNA

Pátek 10. listopadu

......Dodělali jsme inventuru. Konečně. Kupodivu nic nechybí.
......Odpoledne přijel veterinář, aby naočkoval Raga proti vzteklině.
......Řekl bych, že je to takový zvířecí Mengele. Rago byl asi stejného názoru, protože si nechal sice píchnout injekci, ale potom se Ottovi \)'smekl, jakýmsi záhadným grifem si shodil náhubek a zakousl se tomu chlapovi do ruky. Měli jsme co dělat, abychom ho z něj dostali. Strašně nám vynadal. Řekl jsem mu, ať je rád, že neočkoval medvěda. To ho rozlítilo a začal mi vyhrožovat soudem. Poslal jsem ho do háje.
......Alexandr Ou mě pozval na oběd!
......Doslova řekl: "Budeme rádi, když k nám zítra přijdete na oběd." No toto.

Později…
......Nemůžu usnout. V místnosti nade mnou pořád slyším nějaké zvuky, ale nejsou to kroky, spíš jakési tupé údery. Asi bych se tam měl jít podívat.
......Jenomže to už si říKám dobrou půlhodinu, a pořád se k tomu nemůžu odhodlat. Jsem směšný. Ležím a myslím jenom na to, až se to znovu ozve. Chvilku je klid a znovu. Už jsem vymyslel několik teorií o původu těch zvuků, ale všechny jsem je postupně zavrhl. Dal jsem si ultimátum: ještě pětkrát to uslyším a jdu tam. Zlatý oči. Pořád ležím a nadávám si do pitomců a debilů.
......Já se prostě nepoznávám. Celý život se vrtám sám v sobě, pitvám každou myšlenku, abych vždycky nakonec přišel k názoru, že nic nemá smysl a všechno je úplně na hovno. Laura mi kdysi řekla: "Jsi nechutný cynický chechtal."
......Jenomže teď civím v obrovské staré ratejně a můj humor vysychá.

Oddechovka. Příjemná záležitost ke zhltnutí s dostatečnou dávkou tajemna a nadpřirozenými jevy jen lehce nad míru neuvěřitelnými. Vřele doporučuji jako osvěžující alternativu ke všem těm současným českým sebereflexivním retrospektivám, které mne už neuvěřitelně nudí.

PENZISTA

Feller si nožem pečlivě ukrojil ze šišky chleba pořádný krajíc, přinesl sýr, stejně pečlivě odkrojil kus i z něj a nůž zase zavřel.
"Co ode mě chcete?" zeptal se potom.
Komisař upíjel kávu říznutou třešňovicí stejně rozvážně, jako Feller krájel chléb a sýr. "Fellere," řekl, "od zítřka jsem v penzi a jako penzista musím mít nějaký koníček. A mým koníčkem je navštěvovat nevyřízené případy."
Feller nůž zase otevřel.
"Chcete vyřizovat svoje nevyřízený případy?" zeptal se klidně. "Do toho bych se nepouštěl." Komisař k němu natáhl prázdný hrnek. "Navštěvovat, ne vyřizovat," pronesl. "Jsem jenom zvědavý, jak se jim daří."
"Člověk nikdy pořádně neví, co vlastně chcete," reagoval Feller, nalil komisařovi kávu, přilil z láhve od chianti třešňovici a zase vzal do ruky nůž. "Jste divnej chlápek a divně mluvíte," prohlásil a ukrojil pro oba další porci sýra. "Navštěvovat svoje nevyřízený případy! Já nejsem žádnej váš nevyřízenej případ. Nevím, co ode mě chcete."
"Udělat s tebou vloupačku," odpověděl komisař.

Já tomu prostě nemůžu uvěřit, ještě jsem nenapsal ani jeden záznam ke knížkám Friedricha Dürrenmatta?! Zrovna jsem chtěl psát, že záznam jednoho oblíbence následuje další...

Dürrenmatt je klasik. Jeho "Soudce a jeho kat" a "Podezření" mají nádhernou atmosféru starých filmových detektivek. Nechci Vás navádět, ale představoval jsem si, ani nevím proč, v roli Bärlacha zamračenýho Jeana Gabina. Soudce sice zfilmován byl, ale neviděl jsem ho a Gabin tam nehrál :o). Pokud ten film někdo máte, dejte mi vědět, prosím! A tohle si taky budu muste pořídit. Poslechněte si v ukázce chraplák Rudolfa Hrušínského st.! Ale já tu píšu o úplně něčem jiném, než bych měl. A navíc v čase, kdy bych měl spát. U některých Dürrenmattových děl jsem se už ztrácel v absurdních symbolech a tohle nedokončené torzo "Penzista" mi připadá skoro jako návrat k pevnému postoji s nohama na zemi se sarkastickým absurdním rozhledem, jaký mají "Návštěva staré dámy", "Fyzikové", "Soudce a jeho kat" a život sám. Asi z toho důvodu mi "možný konec" Urse Widmera nepřipadá jako to pravé.

DOHRA

Před očima soudce Miemonena začali postupně ožívat obyvatelé tichého, osamělého domu. Rys strojil se k rysu, i ten starý hospodář Herman jako živý vyvstal v nadcházejícím soumraku před jeho duševním zrakem. Smyslný, neomalený stařík, který ve stařecké pošetilosti pošilhával po mladých děvčatech a chtěl za úplatu získat hříšnou lásku, se znenáhla proměňoval v tichého, málomluvného muže, který byl blízko zemi a v srdci si nesl její spravedlnost. Svým zpronevěrným, poměštělým příbuzným již nebyl s to rozumět, avšak jeho staré srdce se přimklo k pevné, osamělé ženě, která po odchodu z města jako větrem hnaná jiskra skončila tady na chátrajícím statku.

Volné pokračování "Cizinec přichází". Tohle je něco mezi "Zázračným Josefem" a "Plavovláskou", kde Josef je čtivější a Plavovláska baladičtější až tragická. Tenhle seriálek psychologických novel o dvou dílech není nic veselého, o to víc, o co je Waltari už tradičně důvěryhodný. Ale přiznejme si, že kdyby Waltari znal Mrštíkovic Maryšu, jakože ji asi neznal, tak by se do Cizince a Dohry možná nepouštěl. Nebo by alespoň neskončil, tam kde skončil, možná by tam tentokrát svůj příběh začal. Nechci nikomu prozrazovat děj. To nedělám rád. Ale myslím, že porovnání Maryši a Cizince a Dohry, je téměř dokonalé téma na středoškolskou seminárku nebo maturitní práci. Jenže tohle zadání by naopak mohlo někomu Waltariho a Mrštíky znechutit. Chápu. :o)))

CIZINEC PŘICHÁZÍ

Dívala se na muže ležícího vedle ní na na1ámaných větvičkách a usmívala se měkce pootevřenými ústy. Pak pomalu, opatrně zvedla ruku a položila ji na mužovu hruď. Zajela dlouhými, úzkými prsty pod košili a hladila mužovu pevnou, hladkou kůži. Zastavila se nad srdcem, aby ucítila jeho klidné, pravidelné údery. Ale pak se to cizí srdce pod její rukou na vteřinu zastavilo - a hned se zas rozbušilo nepravidelnými, silnými údery. Zvedla usměvavý pohled k mužově tváři a viděla, že již otevřel oči. Ne, neodešla, byla stále u něj, odpověděla měkkým úsměvem na jeho nevyslovenou otázku.
A tak se dívali jeden druhému do očí, zatímco muž se vracel z hlubokého spánku do života a žena uvěznila do své dlaně mohutné údery jeho srdce.

Krátká psychologická novela, na kterou navazuje volný pokračováním "Dohra". Pokud nejste zanícení příznivci Waltariho, nekupujte si, půjčte si.