Novinky v knihkupectví Kosmas

pondělí 1. ledna 2018

KNIHA KÓDŮ A ŠIFER

Boj s Enigmou

Po první světové válce pokračovali britští kryptoanalytici v Kanceláři č. 40 v luštění německých komunikací. Roku 1926 začali zachycovat depeše, jež je zcela zmátly. To začala pracovat Enigma. Jak počet těchto přístrojů rostl, schopnost Kanceláře č. 40 získávat informace rapidně poklesla. Američané a Francouzi se také snažili bojovat s novou šifrou, ale jejich snaha byla marná, a tak se brzy vzdali naděje. Německo nyní mělo nejbezpečnější komunikace na světě. Rychlost, s níž se spojenečtí kryptoanalytici vzdali naděje na prolomení šifry Enigmy, ostře kontrastovala s jejich vytrvalostí v době první světové války. Tváří v tvář představě porážky pracovali tehdy dnem i nocí, aby německé šifry rozluštili. Zdá se, že obavy byly hlavní hnací silou jejich práce a že tíseň patří ke klíčovým faktorům úspěšné kryptoanalýzy. Stejně tak poháněly obavy a tíseň francouzské kryptoanalytiky, když na konci 19. století čelili vzrůstající moci Německa. Po první světové válce se však Spojenci nebáli nikoho. Německo bylo porážkou ochromeno, Spojenci byli v dominantní pozici, a proto jejich kryptoanalytické nasazení ochablo. Na straně Spojenců poklesl počet kryptoanalytiků i jejich kvalita. Existoval však jeden stát, jenž si nemohl dovolit odpočívat na vavřínech: Polsko. Po první světové válce obnovili Poláci svou nezávislost, obávali se však všeho, co ji mohlo ohrozit. Východně od nich se rozkládalo Rusko, dychtivé šířit svůj komunismus, na západ od Polska leželo Německo, odhodlané získat nazpět území, jež muselo Polsku po válce postoupit. Země vtisknutá mezi dva nepřátele nutně potřebovala rozvědku a její informace. Poláci založili nové šifrové oddělení, které nazvali Biuro Szyfrow. Jestliže někdy platí, že nutnost je matkou invence, pak je rovněž možné, že ohrožení je matkou kryptoanalýzy. Příkladem dovednosti Biura Szyfrow je úspěch tohoto oddělení během rusko-polské války v letech 1919-1920.

Šifry, kódy a kryptoanalýza jsou bezpochyby přitažlivá témata i pro čtenáře, kteří se jinak matematickým tématům vyhýbají velkým obloukem. Ostatně, sám nejsem žádný Pythagoras a bohužel, častěji na své matematické limity narážím, než že bych je spočítal a posunul. Mám však takovou teorii, že nemusíme podávat profesionální a možná ani obstojné výkony, abychom něco dělali s radostí. Když ve své oblíbené činnosti vytrváme dostatečně dlouho, pravděpodobně budeme jednou obstojní amatérští kreslíři, zpěváci, malíři, programátoři, řezbáři, textaři, kytaristé, fotbalisti, běžci nebo matematici. A kdo ví, jeslti se z amatérské ligy nedostaneme někam dál. Každopádně nám lepší rozhled pomůže pochopit a prozkoumat díla a objevů uznávaných profíků a třeba se od nich i něco naučit. Bez ohledu na to, že nakonec, možná jako mimochodem, pronikneme do duše velkých děl či přírodních zákonů a naučíme se logice, stojí za to, užívat si s radostí všeho, co nás baví. Kniha kódů a šifer je skvělý zprostředkovatel náhledu do základních metod kryptoanalýzy, tedy toho, jak rozlousknout zašifrovanou zprávu. Tato část baví amatéry, jako jsem já, kteří bez většího matematického nadání se leccos naučí a jsou to potom schopni aplikovat při řešení mysterek v geocachingu nebo v různých městských hrách typu Tmou! nebo Bedna. Pokročilejší matematiky, ale nejen je, zřejmě zaujme historický kontext jednotlivých typů šifer. Koho by například nedojal příběh Alana Turinga? Tato knížka stojí za přečtení na 100%, jen si nejsem jistý, jestli v sobě nese zašifrovanou zprávu nebo ne.

neděle 21. května 2017

JÁ, ROBOT

Tři robotické zákony

1. Robot nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby člověku bylo ublíženo.
2. Robot musí uposlechnout příkazů člověka, kromě případů, kdy tyto příkazy jsou v rozporu s prvním zákonem.
3. Robot musí chránit sám sebe před zničením, kromě případů, kdy tato ochrana je v rozporu s prvním nebo druhým zákonem.

PŘÍRUČKA ROBOTIKY 56. vydání, 2058 n. 1.

Co dodat? Naučte se je, protože brzy vejdou v platnost :) Nejvíc se mi líbila povídka o ztraceném robotovi, kterému technik ve vzteku řekl: "Ztrať se, než...!". Mno, a aby robot splnil příkaz co nejlépe vmísil se mezi právě dopravené nové roboty a sám předstíral, že je nový. Odhalit ho není zas taková legrace.

ANI SAMI BOHOVÉ

Poněkud obšírné věnování

          Pominu-li Fantastickou cestu, což bylo románové zpracování filmového scénáře někoho jiného, je tomu už zhruba patnáct let, co jsem naposledy napsal vědeckofantastický román. Ne snad proto, že jsem přestal psát, protože v těch letech jsem psal více než kdy předtím. Nepsal jsem prostě vědeckofantastické romány.
          Až jsem 24. ledna 1971 na vědeckofantastické konferenci v New Yorku uslyšel veřejný dialog Roberta Silverberga a Lestera del Reye na téma science fiction. Během přednášky se chtěl Bob pro názornost zmínit o nějakém chemickém izotopu — mohl to být jakýkoli izotop — a po chvilce váhání řekl: „Plutonium 186“.
          Po skončení přednášky jsem samozřejmě za Bobem zašel, abych mu (se značnou škodolibostí) řekl, že nic takového jako plutonium 186 neexistuje a ani existovat nemůže. Bob však po této demonstraci své vědecké negramotnosti nesvěsil hlavu, nýbrž lhostejně prohodil: „No a co? “
„No a nic, “ odpověděl jsem. „Ale abych ti ukázal, co je to opravdová duchaplnost, napíšu o plutoniu 186 povídku. “
          Nebylo to tak snadné, jak to z mých úst bombasticky vyznělo. Musel jsem přemýšlet o nějaké možnosti, která by připustila (nebo aspoň zdánlivě připustila) existenci neexistujícího izotopu, pak o problémech, které by z toho mohly vyplynout, a nakonec o vyřešení těchto problémů.
          Po určité době jsem si všechno dostatečně připravil, abych mohl konečně začít. Tak jsem začal psát a stalo se něco, co se mi obvykle nestává...
          Příběh se mi vymkl z rukou a začal se překotně vyvíjet. Nejdřív mě ani nenapadlo, že napíšu román, ale nakonec to tak dopadlo.
          A protože mě nevědomky inspiroval k napsání románu, o němž jsem (zpočátku) ani nevěděl, že ho píšu, věnuji tuto knihu
                 
                    svému dobrému příteli, 
                    Robertu Silverbergovi

          Mimochodem, příběh začíná šestou kapitolou. To není chyba. Mám k tomu své důvody. Tak se dejte do čtení a doufám, že se i pobavíte.

Nemůžu si pomoct, ale KONEC VĚČNOSTI byl prostě lepší. Snad neprozradím příliš, když řeknu, že přibližně druhá třetina knihy je věnována mimozemšťanům. Tahle část mě bavila nejméně. Inteligentní bytosti typu měňavek, které se dokážou vpíjet do hmoty skal i samy do sebe, by mě bavily ještě asi tak v patnácti. Nechci to nijak shodit. Četlo se to snadno a téměř jedním dechem, ale ten pocit "páááni, tak tohle bylo něco" se prostě, bohužel, nedostavil.