Novinky v knihkupectví Kosmas

neděle 21. května 2017

JÁ, ROBOT

Tři robotické zákony

1. Robot nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby člověku bylo ublíženo.
2. Robot musí uposlechnout příkazů člověka, kromě případů, kdy tyto příkazy jsou v rozporu s prvním zákonem.
3. Robot musí chránit sám sebe před zničením, kromě případů, kdy tato ochrana je v rozporu s prvním nebo druhým zákonem.

PŘÍRUČKA ROBOTIKY 56. vydání, 2058 n. 1.

Co dodat? Naučte se je, protože brzy vejdou v platnost :) Nejvíc se mi líbila povídka o ztraceném robotovi, kterému technik ve vzteku řekl: "Ztrať se, než...!". Mno, a aby robot splnil příkaz co nejlépe vmísil se mezi právě dopravené nové roboty a sám předstíral, že je nový. Odhalit ho není zas taková legrace.

ANI SAMI BOHOVÉ

Poněkud obšírné věnování

          Pominu-li Fantastickou cestu, což bylo románové zpracování filmového scénáře někoho jiného, je tomu už zhruba patnáct let, co jsem naposledy napsal vědeckofantastický román. Ne snad proto, že jsem přestal psát, protože v těch letech jsem psal více než kdy předtím. Nepsal jsem prostě vědeckofantastické romány.
          Až jsem 24. ledna 1971 na vědeckofantastické konferenci v New Yorku uslyšel veřejný dialog Roberta Silverberga a Lestera del Reye na téma science fiction. Během přednášky se chtěl Bob pro názornost zmínit o nějakém chemickém izotopu — mohl to být jakýkoli izotop — a po chvilce váhání řekl: „Plutonium 186“.
          Po skončení přednášky jsem samozřejmě za Bobem zašel, abych mu (se značnou škodolibostí) řekl, že nic takového jako plutonium 186 neexistuje a ani existovat nemůže. Bob však po této demonstraci své vědecké negramotnosti nesvěsil hlavu, nýbrž lhostejně prohodil: „No a co? “
„No a nic, “ odpověděl jsem. „Ale abych ti ukázal, co je to opravdová duchaplnost, napíšu o plutoniu 186 povídku. “
          Nebylo to tak snadné, jak to z mých úst bombasticky vyznělo. Musel jsem přemýšlet o nějaké možnosti, která by připustila (nebo aspoň zdánlivě připustila) existenci neexistujícího izotopu, pak o problémech, které by z toho mohly vyplynout, a nakonec o vyřešení těchto problémů.
          Po určité době jsem si všechno dostatečně připravil, abych mohl konečně začít. Tak jsem začal psát a stalo se něco, co se mi obvykle nestává...
          Příběh se mi vymkl z rukou a začal se překotně vyvíjet. Nejdřív mě ani nenapadlo, že napíšu román, ale nakonec to tak dopadlo.
          A protože mě nevědomky inspiroval k napsání románu, o němž jsem (zpočátku) ani nevěděl, že ho píšu, věnuji tuto knihu
                 
                    svému dobrému příteli, 
                    Robertu Silverbergovi

          Mimochodem, příběh začíná šestou kapitolou. To není chyba. Mám k tomu své důvody. Tak se dejte do čtení a doufám, že se i pobavíte.

Nemůžu si pomoct, ale KONEC VĚČNOSTI byl prostě lepší. Snad neprozradím příliš, když řeknu, že přibližně druhá třetina knihy je věnována mimozemšťanům. Tahle část mě bavila nejméně. Inteligentní bytosti typu měňavek, které se dokážou vpíjet do hmoty skal i samy do sebe, by mě bavily ještě asi tak v patnácti. Nechci to nijak shodit. Četlo se to snadno a téměř jedním dechem, ale ten pocit "páááni, tak tohle bylo něco" se prostě, bohužel, nedostavil.

středa 3. května 2017

KONEC VĚČNOSTI

„Je tu nová,“ odvětil. „Přišla z Času.“
„Co tady dělá?“
Operátorovu tvář přelétl lehký úsměv, který se proměnil v úšklebek.
„Je to prý šéfova sekretářka. Jmenuje se Noÿs Lambentová.“ „Díky.“ Harlan se otočil na podpatku a odešel.
První Harlanova Pozorovací akce ve 482. století proběhla hned následujícího dne, ale trvala pouhých třicet minut. Byla to pouze orientační vyjížďka, při níž se chtěl obeznámit s reáli­emi. Druhého dne trvala hodinu a půl a třetího už ji vynechal úplně.
Pracovní dobu trávil tím, že se prokousával původními zprá­vami a osvěžoval si své vědomosti o tomhle století, procvičoval si dobový jazyk a znovu přivykal tehdejšímu způsobu odívání.
482. století už prodělalo jednu Změnu skutečnosti, ale jen velice nepatrnou. Zlikvidovali pouze kliku, která si uzurpovala vládu. Zdálo se, že společnosti jako takové se změna nijak nedotkla.
Aniž si to plně uvědomoval, opět sklouzl k rutině vyhledávat ve starých hlášeních všechny informace o aristokracii. Ta pozo­rování zajisté prováděl kdysi on sám.
Ano, prováděl, ale tehdy zcela neosobně, s odstupem. Jeho údaje ji charakterizovaly jako třídu, nikoli coby jednotlivce.
Časoprostorový itinerář po něm samozřejmě nikdy nevyžado­val a ani mu nedovoloval, aby sledoval tehdejší aristokracii zblízka. Pouhý Pozorovatel neměl oprávnění pátrat po příčinách. Nyní byl sám na sebe rozladěný, že takovou zvědavost pociťuje.

V průběhu oněch tří dní spatřil tu dívku, Noÿs Lambentovou, celkem čtyřikrát. Z prvého setkání si pamatoval jen její šaty a ozdůbky. Nyní si už vybavoval, že je vysoká nějakých skoro sto sedmdesát centimetrů, asi o půl hlavy menší než on. Byla však štíhlá a držela se zpříma, takže se zdála vyšší.

Občas se mi stane, že zjistím, že jsem si z neznámých důvodů neudělal záznam ke skvělé knížce, kterou už mám dlouho přečtenou a dokonce ji mám denně na očích, protože je v knihovničce na "čestném" místě. Dneska splácím tento dluh první Asimovově knížce, kterou jsem přečetl. Na první pokus jsem měl tenkrát v knihkupectví asi vážně šťastnou ruku, protože se jedná o skvěle upředenou spleť logických posloupností, jejichž pointa Vás překvapí a nebo aspoň pobaví, pokud jste si ji dovodili sami. Parádní na tom je, že logické závěry v Asimovových příbězích nemůžete odhadnout jako vraha v televizní kriminálce, jenom protože "se Vám ten školník celou dobu nezdál", ale o to víc Vás budou bavit. Ukázka výše je vybraná naprosto náhodně. Určitě si radši přečtěte celou knížku od začátku do konce. Operátor se zarazil, velká část nadšení se vypařila.