Novinky v knihkupectví Kosmas

neděle 27. listopadu 2016

TYGŘÍK VASKA

          Mimo Pavlíka byl ještě někdo, kdo dovoloval, aby ho Vaska česal. Byl to tatínek. Po ránu si často vyšli s Vaskou do zahrady. Tam si spolu hráli a zápasili. Vaska se chytil tatínkovy holínky a tak se za ním smýkal po zemi.
          Pak si otec sedl na lavičku, Vaska si sedl za něj, přidržel si ho tlapou a lízal mu vlasy.
          Vaska nedal otci ani chvilku pokoj a někdy ho už pořádně omrzel. Když si otec vyšel do zahrady něco přečíst, Vaska jen ho zahlédne, už se k němu potichoučku krade za keři. Otec se usadí na nizoučké lavičce a zahloubá se do čtení. Vtom udělá Vaska skok! Vyrazí mu knihu, popadne ji do zubů a už s ní uhání do pokoje. A jak směšně si po cestě poskakuje!
          Ale Vaska pořád nezlobil. Někdy byl i užitečný. Jednou se stala takováhle příhoda. Tatínka navštívil podomní obchodník a stále na něj naléhal, aby si koupil cestovní postel, zouvák, nějakou zvláštní tornu na cesty po horách a ještě nějaké podobné věci. Otec měl dodělat jakousi naléhavou práci a opravdu nevěděl, jak by se dotěrného hosta zbavil. Vtom se do tatínkova pokoje vřítil ohromnými skoky Vaska. Hledal otce po celém bytě, teď ho konečně našel. Obchodník, jak ho uviděl, zbledl.
           „Co je to?“ zeptal se třesoucími rty.
           „To je taková velká kočka, tygr,“ odpověděl klidně otec.

           „Ty-gr? Tak já… Na shledanou…“

Letos jsem přečetl 49 knih, které nějakým způsobem zapadly do škatulek čtenářské výzvy 2016. Kniha s názvem začínajícím stejným písmenem jako moje křestní jméno, kniha přečtená za jediný den a podobně (jedna kniha - přeložená do angličtiny, mi zbývá k úplnému splnění výzvy). Jedno zadání výzývalo k přečtení knihy, kterou jsem četl jako dítě. Nevzpomínám si, že bych nějakou knihu četl dvakrát. Knih je tolik a času málo, tak proč se vracet? Na splnění tohoto úkolu jsem se netěšil. Ale splnil jsem ho a vůbec toho nelituji, protože jsem objevil další kousek zajímavé informace, která mi donedávna unikala. Jednou o víkendu jsem navštívil rodiče a po báječném obědě jsem k jejich překvapení vytáhl z knihovničky Tygříka Vasku. Našel jsem ho téměř okamžitě. Vanilkově žlutá barva desek a tygr na titulní straně se mi vryl nesmazatelně do paměti. Pamatuji si, že už jako děcku mně tahle sbírka příběhů o domácích a ochočených mazlíčcích učarovala z velké části díky ilustracím. Ty barvy, prostor, lehkost a smysl pro detail jsou prostě úžasný. Autorem těch ilustrací je Mirko Hanák. Někdy mám pocit, když se na jeho obrázky koukám, že vidím ty tahy štětcem v navlhčeném povrchu papíru přímo vznikat před mýma očima. A ikdyž se stopa rozpíjí jen na ploše, nabývá objemu a tvaru, který nakonec s posledním detailem ožívá. 

sobota 26. listopadu 2016

SLAVNÉ PŘÍPADY INTERPOLU

PŘÍPAD ZÁHADNÉHO DOKTORA PRAUNA

          „Šli jsme nahoru,“ vypověděl později Vogel. „Nejdřív po příjezdové cestě, pak jsme zabočili na postranní pěšinu. Snažil jsem se dostat k některému oknu. Ale mezi závěsy jsem našel jen maličkou škvírku a tak jsem viděl akorát, že se uvnitř svítí. Ale nahlédl jsem oknem do garáže. Stál v ní doktorův sportovní mercedes. Šel jsem k hlavnímu vchodu vily a už jsem se ani nesnažil zvonit, rovnou jsem začal bušit na dveře. Zbytečně. Pak mi ještě napadlo zkusit otevřít některé ze skleněných dveří, které vedly na terasu. Jedny povolily. Vešel jsem dovnitř...“
          „Potom jsme utíkali k vozu a rychle jsme jeli na policii,“ přerušila ho ošetřovatelka Meyerová.
          Dojeli do Feldafingu na stanici zemské policie. Řekli, co se stalo. Strážmistr ve službě chvíli telefonoval, pak jim řekl, aby se klidně vrátili domů, že je zavolají, až je budou potřebovat. Později se ukázalo, že strážmistr mluvil se svým šéfem, kriminálním komisařem Georgem Kottem, oznámil mu, že ve vile doktora Prauna leží dvě mrtvoly, zeptal se, co má dělat a vyslechl podivnou odpověď:
          „Pošlete ty lidi domů, ráno se tam podíváme.“
          V případu dvojnásobné vraždy ve vile u Starnbergského jezera zahráli špatnou roli nešikovní policisté, ale i soudní úředníci. Jednali ledabyle nebo předpojatě v zájmu někoho neznámého. Je sice pravda, že bylo po půlnoci, ale kriminalisté jsou snad zvyklí rychle se obléct, skočit do vozu a okamžitě vyjet k případu. Komisař Kott však jen zívl, mávl rukou, že se to nezblázní a teprve druhý den ráno pověřil vyšetřením případu strážmistra kriminální služby Karla Rodatuse.

Borovičkův styl se mi líbí. Je věcný, čtivý a jde se rovnou k věci. Borovička si sice ponechává určitý prostor pro autorskou licenci, který je využit k osobním úvahám, ale vyjádření střízlivého názoru činí s kapkou umírněnosti a zdrženlivosti, nikoliv však cestou ustrašeného alibismu. Nikdy jsem si žádný z "jeho" slavných případů neověřoval někde jinde, jako kdybych Borovičkovi důvěřoval bez nutnosti prověřovat. Možná je to tím důvěryhodným stylem, ze kterého čpí spíše zkušenosti kriminalisty než spisovatele, autora bestsellerových detektivek. Některé slavné případy interpolu jsou v duchu Dobrodružství kriminalistiky, typicky, když zapeklitý případ těžkého zločinu je vyřešen díky vynalézavosti a zlepšení forenzních postupů, které nakonec přejdou do dobrého standardu policejní praxe. Jiné případy této knihy se takovému schematu vymykají. Čím? Brutalitou morbidních zločinů, nejednoznačným závěrem a nespravedlivě odsouzenými. Podobně, jako z Kladiva na čarodějnice i z této knihy plyne, že svět je místo se spoustou křivd a jejich viníci občas spravedlnosti uniknou a dokonce se stává, že místo na útěku dožívají v blahobytu a uznání.

P. S.: Už jsem tu jeden záznam o Borovičkovi měl a je legrační, jak jsou si oba komentáře podobné, skoro jakobych sám od sebe opisoval.

pátek 28. října 2016

POLYKRATŮV PRSTEN

O MOUDRÉ ŽENĚ

          Dávno, dávno tomu, co v jednom řeckém kraji žil podivný člověk. Jmenoval se Pythés a spravoval jednu městskou obec. Měl moudrou a spravedlivou ženu, ale sám propadl velikému zlu: podlehl touze po bohatství. Nějakou šťastnou náhodou objevil doly na zlato a od té chvíle ani spát nemohl. Štvala ho nesmírná, nenasytná vášeň, aby vytěžil zlata co nejvíce.
          Na nic jiného nemyslil, ničím jiným netrávil svůj čas než péčí o svůj zlatodůl. Všechny občany nutil jen k tomu, aby sestupovali do hlubin země a vynášeli odtamtud ten všemocný žlutavý kov. Nikdo nesměl ani pomyslit na nějakou jinou práci. Nic mu nevadilo, že mnoho jeho dělníků už bylo vyčerpáno, a že někteří při práci v dolech dokonce zahynuli.
          Ženy těch kovkopů dobře tušily, že celému kraji hrozí hlad, neboť nikdo nepracoval na poli. I vypravily se jednou do domu Pythovy manželky. Ta je vlídně přijala, vyslechla jejich nářky a slíbila jim pomoc. Tím jim dodala dobré mysli a propustila je.
          Druhého dne si k sobě povolala všechny zlatníky, jimž nejvíce důvěřovala, zavřela je do velké místnosti a dala jim zvláštní úkol. Měli vytvořit ze zlata chléb, různé pečivo, a ovoce a rozmanitá jídla a pokrmy, které měl její muž nejraději.
          Zlatníci byli právě se svým úkolem hotovi, když se Pythés vrátil z ciziny. Byl dlouhou dobu na cestách a jaksepatří vyhladověl, neboť mu nikde tak nepodstrojovali jako jeho žena. Sotva překročil práh a osvěžil se v lázni, požádal o jídlo.
          Manželka ho přivedla ke zlatému stolu a předložila mu ve zlatých nádobách rozmanitá jídla, ale všechna ze zlata, žádná skutečná. Pythés se nejdříve radoval z těch dovedných napodobenin, ale když se té podívané nasytil, chtěl nasytit i žaludek.
          Manželka mu ochotně nosila vše, co si přál, jenže každé to jídlo bylo zhotoveno ze zlata. Pythés se už rozzlobil a křičel, že má hlad. Tu se jeho chot' na něho obrátila a řekla: „Nezlob se, milý muži, vždyť ty jsi nám jiné potraviny neopatřil, jen takovéto. Nikdo se nevěnuje řemeslu, nikdo nepracuje na polích. Nikdo se nestará o setí a sázení plodin, není tedy co sklízet. Pořád jen kopeme a těžíme zlato. K čemu je to dobré? A navíc trápíme sami sebe i své spoluobčany.
          Manželčina slova na Pytha silně zapůsobila. Nezastavil sice hned všechnu práci v dolech, ale značně ji omezil. Od té chvíle posílal do dolů jen pětinu občanů. Ostatní se museli věnovat obdělávání polí a řemeslům.
          Když perský, král Xerxés podnikl velikou válečnou výpravu proti Řecku, zavítal do domu Pythova. Pythés ho skvěle pohostil a obdaroval. Nakonec chtěl tak vzácné návštěvy využít i pro své dobro, a proto se obrátil na Xerxa s prosbou: „Veliký králi; prokaž mi tu milost a zprosti vojenské povinnosti jednoho z mých synů. Chtěl bych, aby zůstal naživu a byl mi oporou ve stáří. Pythova žádost Xerxa nesmírně rozhněvala. Syna, o nějž otec tak prosil, dal ve své zpupnosti surovým způsobem usmrtit. Potom muselo celé vojsko pochodovat kolem jeho mrtvoly. Ostatní Pythovy syny odvedl s sebou a všichni pak v bojích zahynuli.
          Toto hrozné neštěstí div nepřipravilo Pytha o rozum. Zmalomyslněl a život ho omrzel. Nenašel však v sobě dost síly, aby se sám zbavil života. I rozhodl se skončit svou životní pouť podivným způsobem.
          V městě byla veliká hráz a tou protékala řeka. V té hrázi si dal Pythés zbudovat hrobku. Tok vody svedl tak, že řeka při průtoku hrází proudila těsně podél hrobu.
         Když byla stavba hotova, odebral se ten nešťastník do své hrobky. Rozloučil se s manželkou, svěřil jí vládu nad městem a nařídil jí, aby k němu nechodila. Jídlo mu měli posílat den co den po lodi. Až se jednou člun vrátí s nedotčeným jídlem, pak už mu nemají další jídlo posílat. Bude to neklamné znamení, že zemřel.
          Takto tedy prožil Pythés zbytek svého života. Jeho moudrá žena se znamenitě starala o vládu a vykonala pro občany mnoho dobra.

          Nevěděl jsem, jaký komentář bych si sem poznamenal. Tak jsem si řekl, že si napíšu nějakou zajímavost k Rudolfu Mertlíkovi a začal googlovat. Wikipedie je ohledně něj vcelku skromná, ale podává zajímavé informace o několika jeho pseudonymech, včetně "Jana Nechutová". A teď mám několik otázek, psal pod jmény existujících osobností nebo jsou ta jména fiktivní? Je stránka Jany Nechutové na Wiki záměrnou mystifikací nebo zajímavým omylem?