Novinky v knihkupectví Kosmas

pátek 28. října 2016

POLYKRATŮV PRSTEN

O MOUDRÉ ŽENĚ

          Dávno, dávno tomu, co v jednom řeckém kraji žil podivný člověk. Jmenoval se Pythés a spravoval jednu městskou obec. Měl moudrou a spravedlivou ženu, ale sám propadl velikému zlu: podlehl touze po bohatství. Nějakou šťastnou náhodou objevil doly na zlato a od té chvíle ani spát nemohl. Štvala ho nesmírná, nenasytná vášeň, aby vytěžil zlata co nejvíce.
          Na nic jiného nemyslil, ničím jiným netrávil svůj čas než péčí o svůj zlatodůl. Všechny občany nutil jen k tomu, aby sestupovali do hlubin země a vynášeli odtamtud ten všemocný žlutavý kov. Nikdo nesměl ani pomyslit na nějakou jinou práci. Nic mu nevadilo, že mnoho jeho dělníků už bylo vyčerpáno, a že někteří při práci v dolech dokonce zahynuli.
          Ženy těch kovkopů dobře tušily, že celému kraji hrozí hlad, neboť nikdo nepracoval na poli. I vypravily se jednou do domu Pythovy manželky. Ta je vlídně přijala, vyslechla jejich nářky a slíbila jim pomoc. Tím jim dodala dobré mysli a propustila je.
          Druhého dne si k sobě povolala všechny zlatníky, jimž nejvíce důvěřovala, zavřela je do velké místnosti a dala jim zvláštní úkol. Měli vytvořit ze zlata chléb, různé pečivo, a ovoce a rozmanitá jídla a pokrmy, které měl její muž nejraději.
          Zlatníci byli právě se svým úkolem hotovi, když se Pythés vrátil z ciziny. Byl dlouhou dobu na cestách a jaksepatří vyhladověl, neboť mu nikde tak nepodstrojovali jako jeho žena. Sotva překročil práh a osvěžil se v lázni, požádal o jídlo.
          Manželka ho přivedla ke zlatému stolu a předložila mu ve zlatých nádobách rozmanitá jídla, ale všechna ze zlata, žádná skutečná. Pythés se nejdříve radoval z těch dovedných napodobenin, ale když se té podívané nasytil, chtěl nasytit i žaludek.
          Manželka mu ochotně nosila vše, co si přál, jenže každé to jídlo bylo zhotoveno ze zlata. Pythés se už rozzlobil a křičel, že má hlad. Tu se jeho chot' na něho obrátila a řekla: „Nezlob se, milý muži, vždyť ty jsi nám jiné potraviny neopatřil, jen takovéto. Nikdo se nevěnuje řemeslu, nikdo nepracuje na polích. Nikdo se nestará o setí a sázení plodin, není tedy co sklízet. Pořád jen kopeme a těžíme zlato. K čemu je to dobré? A navíc trápíme sami sebe i své spoluobčany.
          Manželčina slova na Pytha silně zapůsobila. Nezastavil sice hned všechnu práci v dolech, ale značně ji omezil. Od té chvíle posílal do dolů jen pětinu občanů. Ostatní se museli věnovat obdělávání polí a řemeslům.
          Když perský, král Xerxés podnikl velikou válečnou výpravu proti Řecku, zavítal do domu Pythova. Pythés ho skvěle pohostil a obdaroval. Nakonec chtěl tak vzácné návštěvy využít i pro své dobro, a proto se obrátil na Xerxa s prosbou: „Veliký králi; prokaž mi tu milost a zprosti vojenské povinnosti jednoho z mých synů. Chtěl bych, aby zůstal naživu a byl mi oporou ve stáří. Pythova žádost Xerxa nesmírně rozhněvala. Syna, o nějž otec tak prosil, dal ve své zpupnosti surovým způsobem usmrtit. Potom muselo celé vojsko pochodovat kolem jeho mrtvoly. Ostatní Pythovy syny odvedl s sebou a všichni pak v bojích zahynuli.
          Toto hrozné neštěstí div nepřipravilo Pytha o rozum. Zmalomyslněl a život ho omrzel. Nenašel však v sobě dost síly, aby se sám zbavil života. I rozhodl se skončit svou životní pouť podivným způsobem.
          V městě byla veliká hráz a tou protékala řeka. V té hrázi si dal Pythés zbudovat hrobku. Tok vody svedl tak, že řeka při průtoku hrází proudila těsně podél hrobu.
         Když byla stavba hotova, odebral se ten nešťastník do své hrobky. Rozloučil se s manželkou, svěřil jí vládu nad městem a nařídil jí, aby k němu nechodila. Jídlo mu měli posílat den co den po lodi. Až se jednou člun vrátí s nedotčeným jídlem, pak už mu nemají další jídlo posílat. Bude to neklamné znamení, že zemřel.
          Takto tedy prožil Pythés zbytek svého života. Jeho moudrá žena se znamenitě starala o vládu a vykonala pro občany mnoho dobra.

          Nevěděl jsem, jaký komentář bych si sem poznamenal. Tak jsem si řekl, že si napíšu nějakou zajímavost k Rudolfu Mertlíkovi a začal googlovat. Wikipedie je ohledně něj vcelku skromná, ale podává zajímavé informace o několika jeho pseudonymech, včetně "Jana Nechutová". A teď mám několik otázek, psal pod jmény existujících osobností nebo jsou ta jména fiktivní? Je stránka Jany Nechutové na Wiki záměrnou mystifikací nebo zajímavým omylem? 

sobota 8. října 2016

NEJVĚTŠÍ SKANDÁL V DĚJINÁCH LIDSTVA

NOVÁ HVĚZDA

          Začínám si psát deník na Nové hvězdě.
          Rozhodl jsem se, že si zaznamenám setkání s člověkem, o kterém jsem vůbec nevěděl, nejen že žije, ale že vůbec kdy žil — i když jsem o něm věděl od dětství.
          Včera jsem přijel na Novou hvězdu, abych se podílel na montáži klimatizačních zařízení, která zde naše firma zavádí.
          Cestou do hotelu mi tlumočník ukázal malého suchého staříka. Spěchal po chodníku do kopce. »To je Tihamér.«
          Usmál jsem se. Pokládal jsem to samozřejmě za vtip.
          »Básník Tihamér,« dodal tlumočník.
          Nikdy mě nenapadlo, že básník Tihamér skutečně existoval. Pokládal jsem ho jen za legendu. Za vymyšlenou, téměř pohádkovou bytost, a když jsem sledoval tlumočníkův napřažený ukazováček ukazující za staříkem, který mizel v ohybu cesty, stále jsem všechno považoval za žert.
          Jako kdyby tlumočník ukázal na některého jiného chodce a řekl Don Quijote nebo baron Prášil.
          Pojem »básník Tihamér« jsem znal od dětství jako každé dítě v naší galaxii. Znal jsem říkanky o něm i Tihamérovo rozpočitadlo. Znal jsem rčení »vymýšlíš si jako Tihamér« nebo »je to lhář jako Tihamér«. I přísloví o Tihamérovi jsem pochopitelné znal. Jako všichni na mezigalaktických raketách jsem říkával »to by si ani Tihamér nevymyslel, ji kdyby přemýšlel celý den« nebo »bez Tihaméra na to nepřijde ani šéfpilot«. O hezkých dívkách jsem i já říkával »taje krásná, jako kdyby si ji vymyslel Tihamér«.
          Teprve dnes jsem se dověděl, že Tihamér opravdu žil a žije. Bylo to pro mě tak překvapivé zjištění, jako kdyby vás někdo na pláži seznámil s vousatým mužem a prohlásil, že je to Robinson Crusoe.
          A ten zarostlý rozvážný cizinec by opravdu Robinson Crusoe byl.
          Pokusím se s Tihamérem seznámit.
          Do tohohle deníku si zapíšu všeclmo, co se o něm nebo od něho dovím.
          Jak sešit nadepsat?
          Asi — Život a dílo básníka Tihaméra.

          Dlouhou dobu jsem si nedokázal představit, že bych přečetl knihu pomocí elektronické čtečky. Když si můžete vybrat, taky přeci jdete raději na film do kina. Okolnosti mne však přinutily číst z displeje. Vzal jsem si na dovolenou dva tituly a když jsem je dočetl, nezbylo mi nic jiného než se vzdát předsudků a začít číst provizorně na mobilu eknihu. Nebudu dlouho zdržovat, dopadlo to tak, že jsem si koupil čtečku s elektronickým inkoustem a skoro všude ji sebou nosím a čtu z ní. Za to, že jsem otočil o sto osmdesát stupňů může několik faktů: 1) zkusil jsem první eknihu nenásilnou cestou; 2) byla to sbírka sci-fi povídek, se kterou se způsob čtení krásně doplňoval; 3) čtečka má podsvícený displej s elektronickým inkoustem, který vypadá téměř jako papír a před spaním můžu číst a nemusím v ložnici svítit; 4) oblíbil jsem si RSS zpravodajství; a nakonec 5) se čtečkou ušetřím i peníze. Například knihy Martina Petišky stáhnete v google knihách zdarma, což byl vlastně taky rozhodující impuls k tomu, abych zkusil na začátek právě je a musím říct, že cena neodpovídá kvalitě ani prožitku. Jsem velice rád, že jsem pro sebe Martina Petišku objevil. Bezvadně se u jeho povídek bavím a hltám jednu sbírku za druhou...

pondělí 22. srpna 2016

RESTAURANT NA KONCI VESMÍRU

          Existuje teorie, která tvrdí, že kdyby jednou někdo přišel na to, k čemu vesmír je a proč tu je, vesmír by okamžitě zmizel a jeho místo by zaujalo něco mnohem bizarnějšího a nepravděpodobnějšího.
          Existuje jiná teorie, která tvrdí, že už se to stalo.

Ikdyž si to Stopařův průvodce galaxií vůbec nezaslouží, dal jsem do ukázky známý úvod o dvou vesmírných teoriích. Trošku z lenosti jsem nehledal nic lepšího, osobnějšího, ačkoliv - co lepšího si přát, je to v duchu celé knížky a přitom to nic neprozrazuje, takže, pokud Vás tohle pobavilo, bude Vás bavit i ten zbytek. Nevěřte škarohlídům, že dvojka je horší než jednička. Už teď se těším na trojku.