DOKTOR SPÁNEK

     
      Abra stála a dýchala mlhu. Cesta, kterou sem přijeli, byla jen naznačená a stromy po jejích stranách úpině zmizely. Stejně jako kancelář motelu. Někdy si přála, aby sama byla taková, uvnitř celá bílá. Ale jen někdy. V nejhlubší hlubině srdce nikdy nelitovala, jaká je.
      Když měla Abra pocit, že je připravená — co nejpřipravenější —, vrátila se do pokoje a zavřela u sebe dveře, aby pana Freemana nerušila, kdyby musela mluvit nahlas. Prozkoumala pokyny na telefonu, stiskla devítku, aby dostala venkovní linku, pak vytočila číslo na operátorku a požádala o číslo na Srub Overlook v kempu Bluebell, Sidewinder, stát Colorado. Mohl bych ti dát hlavní číslo, říkal Dan, jenže na něm by ses dovolala jenom na záznamník.
      V místnosti, kam hosté chodili na jídlo a kde hráli hry, zvonil telefon hodně dlouho. Dan říkal, že to tak asi bude a že má prostě vydržet. Bylo tam koneckonců o dvě hodiny méně než tady.
      Konečně se ozval jakýsi mrzutý hlas: „Haló? Jestli chcete kancelář, voláte špatné čís—"
      „Nechci kancelář," přerušila ho Abra. Doufala, že v jejím hlase není slyšet rychlý prudký tlukot srdce.
      „Chci mluvit s Rose. Kloboukovou Rose."
      Ticho. Potom: „Kdo volá?"
      „Abra Stoneová. Znáte moje jméno, ne? Já jsem ta holčička, kterou hledá. Povězte jí, že zavolám za pět minut. Jestli tam bude, promluvíme si. Jestli ne, tak jí vyřiďte, že si může nasrat. Znovu volat nebudu."
      Abra zavěsila, pak sklonila hlavu, vložila hořící obličej do dlaní a zhluboka dýchala.

Existují skříně, pokoje, haly a domy plné knih. Knih nových, nedotčených, ale i ošoupaných a opotřebovaných, jak čtyři sta let staré kamenné schody do gotického chrámu. Rád nahlížím do těch polic s nasbíranými knihami ve veřejných a soukromých knihovnách na návštěvě u příbuzných, přátel a známých. Skoro stejně rád procházím současnou nabídku v knihkupectvích. Při všech takových příležitostech mám pocit, že každou chvilku můžu objevit poklad, knížku, o které jsem neměl ani zdání, že existuje, knížku, která mi buď otevře oči, bude mi promlouvat z duše nebo se u ní báječně zasměju, ale hlavně mi po ní zůstane trvalý, uspokojivý pocit a nikdy na ní nezapomenu. Párkrát už se mi to stalo a chtěl bych, aby se to opakovalo znovu a znovu, - nebo aspoň občas. Nemám žádný systém, jak bych takové svoje osudové knihy vyhledával. Raději vsázím na první dojem, titul, doporučení, ukázku a někdy jméno autora. Ale nenechte se zmást, mířím tím přesně opačným směrem, než byste teď asi čekali. Jistě, Stephen King je sice autor se zárukou stylu a kvality, ale když hledám další "osudovou" knihu, spíš se těm několikametrovým regálům s jeho jménem a podobným záplavám  vyhýbám. Je v tom asi touha po něčem opravdu nepoznaném. Stephena Kinga mám navždy spojeného s jedním z nejlepších filmů, Vykoupením z věznice Shawshank, s atmosférou jednoho z nejlepších songů, Stand by me a dál třeba ještě s filmem Zelená míle. Jako kdybych to nejlepší z něj už znal. Někdy se mi tenhle předsudek podaří překonat a zapomenout na srovnávání a očekávání a pak se mi dostane skvělého zážitku. A víte co? Knížku "Doktor spánek" jsem četl více jak před rokem a pamatuju si, jak mě bavila, byla napínavá a jak znepokojivě hrála na moje emoční struny. A to je asi důvod, proč sice nepůjdu k regálu s Kingem, až budu hledat další "osudovou", ale půjdu tam někdy jindy, až budu mít chuť a peníze na Kinga a vyberu si a přečtu další kousek.

100 důležitých věcí, které nevíte (a ani nevíte, že je nevíte)

Opravdu ztřeštěné fotbalové utkání
        Vlastní branka: Panuje všeobecný sklon zmiňovat se o vlastních gólech a podobných trapnostech s jistým soucitem pro toho, kdo tuto nepříjemnost způsobil. V popisu událostí se tedy často vyskytují slova jako „nešťastný" nebo „nečekaný", ač by nás mnohdy spíše napadlo „hloupý" a „zpackaný".
John Leigh a David Woodhouse, Lexikon fotbalu
        Jaké je podle vás nejostudnější fotbalové utkání? Podle mě je v pomyslné soutěži o takovouto cenu jediný a jasný vítěz - jen těžko se něco může měřit s hanebným střetnutím mezi Grenadou a Barbadosem v Karibském poháru v roce 1994. V tomto turnaji se nejprve hraje společná část a potom závěrečné vyřazovací zápasy. V posledním utkání společné části potřeboval Barbados porazit Grenadu aspoň o dvě branky, aby postoupil do závěrečné části, kde se bojovalo o titul. Kdyby se to Barbadosu nepodařilo, postoupila by Grenada. Výchozí situace se zdá být jasná, co se tedy mohlo vůbec zamotat?
        Bohužel zde s plnou škodolibostí zasáhl zákon nepřed-vídaných následků. Pořadatelé soutěže totiž zavedli nové pravidlo, jehož záměrem bylo bodově zvýhodnit mužstva, která v nastaveném čase zvítězila takzvaným „zlatým gólem". Protože gólem v prodloužení zápas končí, nemůžete v něm zvítězit o víc než jednu branku, což se někomu zřejmě zdálo nespravedlivé. Pořadatelé Karibského poháru tedy rozhodli, že se zlatý gól bude počítat za dva. K tomu ještě dodejme, že podle pravidel každé utkání musí skončit vítězstvím jednoho z mužstev (tedy prodlužuje se při jakémkoli nerozhodném výsledku). A podívejte se, k čemu to tehdy vedlo.
        Barbados brzy získal dvoubrankové vedení a vypadalo to, že bezpečně míří k postupu, ale sedm minut před koncem Grenada snížila soupeřův náskok na 2 : 1. Barbados stále ještě mohl postoupit, kdyby dal třetí branku, ale spolehněte se na to v těch pár zbývajících minutách. Bylo snazší zaútočit na vlastní branku a dát si vyrovnávací vlastní gól ve prospěch Grenady, protože pak mohl Barbados vyhrát v nastaveném čase zlatým gólem, jenž by se počítal za dva - a tak postoupit do závěrečných kol na úkor Grenady.
        Tohoto úkolu se Barbados s úspěchem zhostil tři minuty před koncem, kdy vsítil vlastní branku a upravil stav na 2 : 2. Grenada si uvědomila, že když bude skórovat (do kterékoliv branky!), vyhne se prodloužení a postoupí, a tak zaútočila na vlastní branku s cílem dát rozhodující gól, jenž by ji bodovým rozdílem poslal do závěrečné části soutěže. Ale Barbados začal zuřivě bránit soupeřovu branku, aby nedovolil Grenadě skórovat, a vynutil si tak prodloužení. V něm pak barbadoští soupeře překvapili útokem směřujícím tentokrát na jeho branku a zaznamenali vítězný zlatý gól hned v úvodních pěti minutách. Jestli nevěříte, podívejte se na You Tube!*
     
* http://www.youtube.com/watch?v=ThpYsN-4p7w

Za poslední rok se mi nahromadily resty ohledně mého čtenářského deníku. Neměl jsem moc času číst a už vůbec čas psát deník. V záloze mám několik konceptů o přečtených titulech, které sem budu postupně přidávat. Začínám knížkou, která mě vážně moc bavila. Jestli máte rádi zajímavosti, ztřeštěnosti a nebojíte se občas počítat, vřele doporučuju tento titul.

77 židovskách anekdot

       Pan Schlein byl obžalován, že zneužil duševní choroby lorda Blackburryho a odkoupil od něj za směšně nízkou cenu reality.
       Když při procesu dostal slovo, zeptal se senátu. "Pane předsedo, neráčej se urazit, ale rozumějí oni duševním chorobám?"
       "To není potřeba. Od toho tu je znalec."
       "Pane znalec, rozuměj voni podrobně trestnímu zákonu?"
       "To není v mé kompetenci. Od toho tu je senát."
       "Prosím, a to jste samí vzdělaní lidé. A já, ubohý obchodníček mám znát oboje."

27. ledna je v mém kalendáři "Den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti". Jsou to děsivý záležitosti. Absurdní projev moci a nadřazenosti. Zajímalo by mě, jestli se v tomhle směru naše civilizace vyvíjí k lepšímu. Nejspíš není pochyb, že se technologicky zlepšujeme. Vidíme dál do vesmíru, dokážeme zobrazit menší a menší objekty, dokonce tak malé, že si ani pořádně nejsme jisti, zda to jsou ještě částice, odhadujeme více detailů z prehistorie, mobilem ovládáme svá auta, TV, domy a manžela na dálku, sekvenujeme genomy jak na běžícím pásu, na 3-D tiskárnách se tisknou orgány, internet, angličtina a aerolinky nás propojují, jako bychom byli všichni z jedné ulice. Ale co naše morální hodnoty, smysl pro odpovědnost a svědomí? Zlepšujeme se? Jsou naše zákony rozumnější a spravedlivější? Snad ano. Otrokářskou společnost téměř všichni zavrhují a těžko si představit, že by se kdy vrátila. Věřit v nadřazenost lidské rasy je nepřípustné a je to dobře. A zatím nejlepší ukazatel je, že jsme se nevymlátili atomovkama. Jinak mi ale připadá, že jsme se zasekli. Zjednodušeně řečeno, připadá mi, že západní kolosy bojují s východními o moc a sem tam se k tomu připlete nějaký zaostalý děcko, který se o sebe ani neumí pořádně postarat a ještě ho pak kde kdo zneužívá. Když takový dítě vyroste a je z něj chlap jak hora, někdy se začne mstít. Je to opravdu jen utopický sen, že si všichni budou spíš pomáhat místo toho, aby spolu soupeřili jak predátoři o žvanec? Asi jo, protože jsme pořád stejný lidi, jako jsme byli odnepaměti a i když jsme si vyléčili nejhorší společenské vředy (otrokáře a nadlidi), pořád jsme prolezlí korupcí, pokrytectvím a sobectvím. A protože to o sobě všichni víme, na konci dne se bojíme jeden druhého. Máme potřebu se bránit. A jak známo, nejlepší obrana je útok.