Brněnská strašidla

Kostlivci z kapucínského kláštera

V kapucínském klášteře přikazovala řehole mnichům modlit se noční hodinky o půlnoci. Aby se mohli na noční modlení nerušeně soustředit, měli už od večera zakázány veškeré zábavy a rozptýlení. Zatímco většina mnichů ustanovení dodržovala, tři mladí kapucíni se tomu nařízení vyhýbali, jak mohli. Jejich velikou zábavou byly totiž karty, a aby je při tom náhodou někdo nepřistihl, chodili hrát mariáš do klášterní hrobky. Věděli, že tam je určitě nikdo hledat nebude.
Kapucínská hrobka měla tehdy dvě části. V první se pohřbívala do zdobených rakví těla vznešených pánů a měšťanů. v druhé části pokládali zesnulé kapucíny bez rakve přímo na holou zem. A právě do té první části ti mladí mniši chodili.
Jednou večer zaslechli vyzvánění, právě když jim šly karty nejvíce od ruky.
.Zrovna teď musí zvonit, když mi nejlíp padá karta," zlobil se jeden z mnichů.
"N ás volají a tady jich tolik zbytečně zahálí," přidal se druhý. Třetí mnich souhlasně pokýval, nahlédl do spodní hrobky a zavolal: "Kdybyste byli co k čemu, vzali byste to modlení za nás."
"Přesně tak," zasmál se první mnich. V tu chvíli však náhle zbledl. S nevýslovnou hrůzou v očích ukázal rukou do druhé hrobky a skácel se k zemi. Podívali se, co ho tak vyděsilo, ale krve by se v nich nedořezal. Tři mrtví kapucíni se tam zvedli ze země a mířili k nim.
Zbylí dva mniši na nic nečekali. Nechali karty kartami a vyběhli po schodech k východu. Na vysokém schodišti jednomu z nich uklouzla noha a zřítil se zpátky do hrobky. Když to poslední mnich uviděl, hrůzou omdlel.
Mezitím došli tři mrtví kapucíni do kostela. U sedli do lavice, kde sedávali ti tři mladí mniši, a zabrali se s ostatními do modlení.
Když skončila první část modliteb, všichni se poklonili a sundali z hlav své kapuce. Jen ti tři kapucíni si kapuce nechali.
"Copak, bratři, nevíte, co se sluší," napomenul je jeden z mnichů, který stál za nimi.
Po jeho slovech sundali pokáraní mniši kapuce a všichni ke své hrůze spatřili lebky dávno zemřelých kapucínů. Než se z toho úleku stačili vzpamatovat, kostlivci zmizeli. Několik odvážných mnichů se rozběhlo za nimi. V chodbě před vchodem do hrobky našli v mdlobách ležícího kapucína. Vzkřísili ho a on jim vypověděl, co se v hrobce stalo. Dalším dvěma už ale pomoci nemohli. První z nich z úleku zemřel a druhý si pod kamenným schodištěm zlomil vaz. Uložili je do hrobky k ostatním nebožtíkům. Třetí kapucín pak přísahal, že do konce života na karty ani nesáhne. Slib dodržel a také do hrobky se již nikdy neodvážil ani vkročit.

Velice rád čtu krátkou prózu. Není to tím, že bych nevydržel číst delší text. Slupnu i několik desítek možná i set stran za večer, když mě to baví. U krátších formátů je záruka, že ikdyž se člověk nudí, dočte započatou kapitolu, knihu nebo povídku do konce. Může se pak vrhnout na další kousek anebo odložit knížku s pocitem uzavřené kapitoly a neriskovat další zklamání a nudu. Někdy se to střídá, slabší kousky jsou oživovány zdařilejšími a tak jsem vlastně celou dobu v napětí, jestli zrovna čtu povedenou část nebo ne. Někdy je to na pytel celý od začátku do konce. Alespoň si na několika povídkách (třech i dvou) udělám obrázek a na zbytek kašlu. Ale pořád mám pocit, že jsem se dověděl konec, že znám pointu. K povedeným krátkým formátům patří určitě povídky typu "Obchodníka se sny" od Oty B. Krause, popularizační knížky jako je "klonování" od Jaroslava Petra, "Miniaturní šachové partie" Ladislava Alstera, "Co v průvodcích nebývá" od Stanislavy Jarolímkové a také zajímavosti jako jsou "Brněnská strašidla". Čte se to vše dobře před spaním, vlastně snad kromě šachových miniatur, u kterých potřebujete šachovnici a figurky, ti lepší sice jen šachovnici a ti nejlepší ani to, takže mistrům obrazotvornosti se sice nic nerozsype, když v polovině zápletky klimbnou, ale já bych bez těch rekvizit spal hned u třetího tahu. Každopádně Brněnská strašidla se bez rekvizit obejdou, pokud se v jedné z nich zrovna nenacházíte, v případě, že jste Brňák. A to je na té knížce asi nejlepší. Číst o dome a místech, které denně míjíte, máte možnost si je jít občíhnout a zjistit, jestli skutečně ze 24. na 25. května pobíhá obřanským údolím černý pes s rudě svítícíma očima nebo ne. Skoro mám chuť vzít foťák všechna ta místa z knížky vyfotit a dát do panoramia i se všemi strašidly, které se mi mihnou před objektivem :o)

Mistr a Markétka

„Dovolte, abych se představil,“ zaskřípal. „Jmenuji se Korovjev. Překvapuje vás, že tu je tma? Myslíte si snad, že šetříme? Ani nápad! Ať mi první kat, který se tu namane, třeba jeden z těch, kteří dnes o něco později budou mít tu čest líbat vaše koleno, na tomhle stojanu usekne hlavu, jestli lžu! Prostě maestro nemá rád elektrické světlo, a proto zapínáme proud na poslední chvíli. Pak ho ovšem je dostatek, věřte, možná až příliš.“
Korovjev se Markétě zalíbil na první pohled a jeho křaplavé tlachání ji uklidňovalo.
„Ne,“ odpověděla, „nejvíc ze všeho mě překvapuje, jak se tohle všecko vtěsná do obyčejného činžáku,“ a ukázala do sálu.
Korovjev se sladce usmál, až se mu roztančily na nose stíny.
„To je detail, prosím!“ vysvětloval. „Pro ty, kdo vědí o existenci čtvrté dimenze, není nic lehčího než rozšířit kteroukoliv místnost do žádoucích rozměrů. Ba co víc, madam, do libovolných rozměrů! Mimochodem,“ žvanil, až se hory zelenaly, „znával jsem lidi, kteří nejenže neměli sebemenší pojem o čtvrté dimenzi, ale kteří vůbec neměli o ničem pojem, a přesto dovedli dělat zázraky. Kupříkladu jistý občan, jak mi vyprávěli, dostal třípokojový byt na Hliněném kopci a obratem ruky, bez čtvrtého rozměru a jiných věcí, nad kterými člověku zůstává rozum stát, ho proměnil ve čtyřpokojový tak, že jeden pokoj rozdělil příčkou. Načež tenhle byt vyměnil za dva v různých moskevských čtvrtích, jeden třípokojový a druhý dvoupokojový. To máme dohromady pět místností, že ano. Třípokojový byt směnil za dva samostatné dvoupokojové a tak získal, jak ráčíte vidět, šest pokojů, pravda roztroušených porůznu po celé Moskvě. Právě když se chystal provést poslední husarský kousek - dal do novin inzerát, že vymění šest pokojů v různých moskevských čtvrtích za jeden pěti-pokojový byt na Hliněném kopci - v další činnosti mu zabránily jisté okolnosti. Není vyloučeno, že i dnes vlastní nějaké separé, jenomže - o tom vás mohu ujistit - nikoli v Moskvě. Vidíte, takový vykuk to byl, a vy tady mluvíte o čtvrtém rozměru!“

Čím to je, že některé knížky nám připadají bohatší než jiné? Jsou takzvaně nadupané různými motivy, náznaky, pravdami a sarkasmy a moudrostmi, humorem, tajemstvím a otázkami... Možná je to pouze tím, že když se nám něco opravdu líbí, jsme potom mnohem pozornější, vstřebáváme téměř vše a o každý detail se zajímáme. Naopak, když se něco jeví nezajímavé, ať už protože to opravdu nezajímavé je nebo nás trošku nespravedlivě ovlivňuje nějaká předchozí zkušenost nebo předsudek, nudíme se, knihy čteme povrchně, zklamaně je odkládáme a nevracíme se k nim, někdy ani nevíme proč, vždyť ostatním připadají přinejmenším dobré, ba skvělé. Hádejte, jak mi připadala tahle knížka :oD Nápovědou Vám budiž ukázka. Klíčová slova: symbolika, sarkasmus, absurdní pitoresknost, magie, kocour v botách, legendy, bůh. Příjemnou zábavu.

NA VĚTRNÉ HŮRCE

Ale to pominulo. Konečně, člověk se nemůže věčně přemáhat, hodní a přející lidé jsou také jen sobci! Jenže uznalejší. A když okolnosti ukázaly, že zájem jednoho není na prvním místě v myšlenkách druhého, přišel konec. Jednou se vracím ze zahrady - byl takový pěkný večer v září - s těžkým košíkem načesaných jablek. Už byla tma, měsíc se díval do dvora přes vysokou zeď a v koutech různých přístavků domu se míhaly nejasné stíny. Postavila jsem si náklad u kuchyňských dveří na schůdky a chvilku odpočívala v tom příjemném vlahém vzduchu. Tak tam stojím obrácená zády ke vchodu a dívám se na měsíček, a tu najednou zaslechnu za sebou hlas: "Jste to vy, Nelly?"
Byl to hluboký hlas, mně cizí, ale když vyslovil mé jméno, bylo v tom přece jen cosi povědomého. Plna strachu se ohlédnu, kdo to je. Vždyť dveře byly zavřené a nikoho jsem u nich neviděla, když jsem přicházela ke schůdkům. Pod přístřeškem na zápraží se něco pohnulo, popošla jsem blíž a spatřila vysokého muže v tmavých šatech, s tmavým obličejem i vlasy. Opíral se o sloup dveří a sahal po klice, jako by si chtěl sám otevřít.

NA VĚTRNÉ HŮRCE jsem si přečetl na různá doporučení. Občas se objevuje na různých literárních fórech, že je to skvělá knížka. Doporučují ji tam i středoškoláci jedním dechem napříkla s "My děti ze stanice ZOO". Prostě jsem musel vědět, čím nadchl více než 150tiletý román tolik lidí mladých i starých. Nepochybuju, že prvním háčkem, kterým je čtenář chycen je "tajuplné prostředí samoty uprostřed mokřin" a náznak děsivě magického temna. Všechny tyto čtenářsky vděčné prostředky nechávají naše podvědomí vytvářet jemnou, řekněme raději téměř neznatelnou konturu, jež obkresluje skutečná témata a motivy temnot lidské duše. Abych neprozradil příliš, napíšu už jen několik klíčových slov: emoce, křivda, msta, láska. To vše podáno mistrně a vkusně.