NEŽ PŘIJDE VAKOVLK

Další ukázky Diaolgů o současné vědě

SPORNÁ NADĚJE PRO VAKOVLKA

Tasmánský vakovlk (Thylacinus cynocephalus), největší vačnatá šelma, dosahoval délky až dvou metrů. Ačkoliv se občas objevují zprávy o tom, že byl spatřen někde v nepřístupných oblastech Austrálie či Nové Guineje, podle všeho ve 30. letech ve volné přírodě vyhynul. Nadějí na jeho oživení je zachovalá DNA... Nukleovou kyselinu zvířete máme dnes k dispozici díky tomu, že existují muzeální exponáty, které byly konzervovány etanolem, a ten na rozdíl od formalínu molekuly nukleových kyselin neničí. Autoři „oživovacího" projektu si to představují tak, že DNA z preparátu vložíme do vajíčka nějakého příbuzného, dosud žijícího druhu, a DNA pak „přeprogramuje" ontogenetický vývoj vajíčka směrem k vakovlkovi. Za nejnaděj-nějšího kandidáta pro oživení vakovlka se pokládá jiný vačnatec z australské oblasti, dosud žijící ďábel tasmánský (Sarcophilus laniarius).

Ze 30. let 20. století jsou dokonce k dispozici záběry posledního žijícího vakovlka, kterak čenichá a neklidně pobíhá klecí zoologické zahrady. Hned je vidět, že název šelmy není zvolen náhodně, podoba vakovlka se psem či vlkem je značná - jde o důsledek konvergence, v podobném prostředí vede evoluce často ke vzniku analogických forem (příkladem je třeba obdobný tvar těl evolučně tak vzdálených živočichů, jako je delfín a žralok).

Každopádně teprve budoucnost ukáže, zdaje film z 30. let skutečně poslední stopou, kterou na zemském povrchu zanechala vakovlčí tlapa. A když už jsme u té podoby se psem. jeden z lidí, kteří stojí za projektem oživení vakovlka, ředitel muzea v Sydney Mike Archer, dokonce předpokládá, že by tato zvířata mohl prodávat jako domácí mazlíčky.

Minulý týden se mi doneslo, že "naklonovali vakovlka"! Ne, že by to nebylo hezké, ale nevěřím tomu. Není zas tak jednoduchý naklonovat ovci, kterou můžete piplat, v pravou chvíli si z ní odebrat buňku, jakou chcete a jak "hezkou" chcete a nakonec se s malou pravděpodobností na úspěch pokusit udělat klon, který možná doroste dospělosti, ale zdaleka nebude jako "maminka". Bude trpět řadou poruch atd. A to vše se vám se štěstím podaří v úplně ideálním případě a podmínkách. Ať mi nikdo netvrdí, že naklonoval vyhynulý zvíře z kousku masa naloženýho několik desetiletí v ethanolu. Možná to jednou půjde. Možná se opravdu podaří oživit vakovlčí DNA do podoby zvířete, který bude mít na zadku pruhy. Možná. Ale teď se ptám: proč? Kvůli nápravě škod? I kdyby se narodil jeden vakovlk, i kdyby se narodili 4, stejně to celý vyhynulý druh neoživí. I když víme, že ještě žijí poslední desítky toho a onoho druhu, víme taky, že už je vlastně ortel vyřknutý. Prostě od určité chvíle není cesta zpět. A když se jí nedaří nalézt u živých, kdo by se pokoušel ji hledat u vyhynulých? Dobrá, tak je to tedy výzva pro vědu. Možná, ale v tom případě se ptám, jestli není řada jiných cílů, kde se hodí každá hlava, každý zlaťák. V žádném případě nejsem odpůrce klonování, dokonce ani manipulace s lidskou DNA mi nepřipadá jako rouhání, když bude zachraňovat a zlepšovat lidské životy. Klonování vakovlka pomocí DNA konzervované v lihu sice může přinést řadu poznatků využitelných v dalším základním i aplikovaném výzkumu, nicméně klonování vakovlka, ta myšlenka samotná, mi připadá jako rozmar. Lákavý, prestižní, náročný a zbytečný rozmar, který se vyskytuje v každé lidské činnosti, tedy i vědě.

„Sedni si co nejpohodlněji můžeš a třikrát se zhluboka nadechni, aby sis trochu pročistil tělo. Uvolni se. Nechej své údy ztěžknout. Uvědom si jejich tíhu. Až budeš vědět, že tvé tělo má pohodlí a je uvolněné, přestaň si jej všímat. Tvůj dech má přirozený rytmus. Není třeba žádného úsilí k tomu, aby ses nadechl či vydechl. Tvé tělo si s tím dobře poradí samo. Klidně pozoruj, jak vzduch proudí do tvých plic a zase vychází ven. Jako příliv a odliv proudí tam a zpět, tam a zpět. Hlavou se ti budou honit myšlenky a tvé uši budou slyšet zvuky, nechej je však unášet tím proudem. Dovnitř a ven, dovnitř a ven. Nyní je začni počítat. Jeden nádech, druhý, třetí, až do deseti. Jestliže se zamyslíš nad něčím jiným a zapomeneš počítat, začni úplně znovu."

Nenapočítal jsem ani do tří, když mé myšlenky jako šípy začaly zasahovat moji mysl.

Putování za bájnou horou. Vyprávění ve stylu Coelhova Alchymisty. Dá se to přečíst jedním dechem jako vyzobat krabičku lentilek nebo se to dá meditativně číst skoro větu po větě jako Taoistický cvičení :o)) Trošku zlehčuju, protože mě zas tak moc tydle filozofický výlevy neberou, ale schválně do kolika napočítáte napoprvé vy? ;o)

VEJCE A JÁ

Nikdy jsem si nezvykla na dlouhé rozpravy o žížalách, vnitřnostech, čmelících, na rozpravy, které se na toto téma vedly u snídaně, až se člověku obracel žaludek. Pokaždé, když jsem se dívala, jak Bob zblízka studuje barevný obrázek červavých kuřecích vnitřností, pak si s ohromnou chutí nabere lžičku vajíčka na měkko a vrátí se k obrázku a pak zase k vejci, říkala jsem si, že by se Bobův jemnocit mohl používat místo smirkového papíru. Já jsem nervózně ucucávala kávu a pokoušela jsem se soustředit na týden staré noviny.
Ale i když jsem byla ve formě a nikoliv v kuchyni a i když jsem se cítila báječně a nikoliv těhotně a měla jsem buď opečovat nějaký kuřecí neduh nebo rozpitvat pošlé kuře, musela jsem si říkat znovu a znovu: „Tohle vlastně není nic jiného, než jako bych byla lékařka!" a někdy jsem se poblinkala a někdy jsem se nepoblinkala. Ale vždycky mi trvalo několik dní, než jsem se zase mohla vrátit k vejcím. Bob tvrdil, že to je psychická záležitost, ale já jsem mu připomněla, že nesnáší rybí zápach, když škrábe ryby, a že pošlé potkany z půdy jsem musela vynášet také já.
Tyhle věci se prostě nedají vysvětlit. Dole v údolí měl usedlost veliký mohutný Švéd, známý tím, že to byl nejlepší řezník široko daleko. Jednou na podzim k němu Bob zašel, aby se s ním domluvil, kdy nám přijde zabít prasata.
Pan Larsen byl za stodolou a během rozpravy s Bobem stačil praštit palicí do hlavy, podříznout a vyvrhnout dvě telata a nehnul ani brvou, ale když se potom za několik minut jeho manželka řízla do ruky o odstředivku, musel jí Bob zastavit krev a ovázat ránu, protože pan Larsen úplně zezelenal. Utíral si vlhké čelo kapesníkem — ruku až po loket zrudlou telecí krví — a opakoval: „Krev, tu já zkrátka nemůžu vidět."

Hodně dobrá knížka. Doporučila mi ji jedna známá. Od té doby se občas svých známých ptám, jestli četly Vejce a já. Většina odpovídá, že ano, nebo dokonce ano, několikrát. Nemyslím, že by se jednalo o čistě "dámské čtení". Chápu sice, že Bettynin sarkasmus musí mluvit z duše spoustě manželek, partnerek a matek vytížených na 110%, ale protože místo zahořklý je výstižný, místo pichlavý je humorný a místo nepřátelský je smířený skoro se vším, musí se líbit i pánům. Jednotícím prvkem tohodle vyprávění není ani tak příběh sám o sobě, jako spíš osobitý způsob, kterým Betty vyobrazuje život na slepičí farmě ve spoustě drobných příhodách, které takový nebo jakýkoliv jiný život přináší. Věřím, že i kdyby Betty psala o soužití s fotbalistou, vyšel by z toho zase vydaření kousek.