Novinky v knihkupectví Kosmas

pátek 28. září 2007

GOOGLE STORY

Festival Burning Man znamenal pro mnoho lidí pití alkoholu a drogy. Ne však pro Larryho a Sergeye. Ti se místo toho nechali opájet energií a dobíjeli se setkáními s výstředními cvoky, exotickými tanečníky a starými kamarády. "Je to úžasná příležitost setkat se s různými způsoby myšlení a chování lidí a všelijak s tím experimentovat," prohlásil Brad Templeton, předseda nevládní neziskové organizace Electronic Frontier Fundation (EFF, zabývá se svobodou na internetu)

Jsem nadšený uživatel googlu. Tuhle knížku jsem si nemohl nechat ujít. Věděl jsem, že to nebude žádný trhák, ale přeci jenom je to aspoň malé nakouknutí za závěs, kde se rodil nápad a uskutečnění "abecedního rejstříku internetu". Dohledat na internetu info k čemukoliv běžnému, odbornému i ostatnímu je s googlem mnohem jednodušší než kdykoliv před tím. Dějepis internetu by se klidně mohl dělit na období před a po googlu. Ať už google používáte nebo ne, stojí za to tuhle knížku prolistovat a pročíst. Neříkám, že je to klenot, bez kterého bych si svoji knihovnu nedokázal představit, ale několik užitečných věcí jsem v ní už našel a v praxi zkusil :o) Je z ní samosebou dost cítit touha po bestseleru, založená na oprávněné úvaze o googlu jako revoluční technologii vyhledávání. Pamatuju si dobu, kdy jsem hledal na internetu data k seminární práci na střední škole (bylo to kolem roku 1995), tři hodiny jsem trávil zadáváním hesel do všech možných vyhledáváčů, které tehdy byly. Dnes bych tím strávil deset minut. Svoji seminárku bych dneska hodil na svoje osobní stránky, které skoro nikdo nezná, nevadí, bez vlastního přičinění by do týdne byla dohledatelná v googlu na předních pozicích pouze zadáním přesného názvu té seminárky. Takový je google slídil...

pátek 17. srpna 2007

ŠACHOVÝ TUREK

"V tom případě v tobě Pana vzbudíme," Odpověděla Erato. Tibor zadržel dech. Obě ženy si podaly ruce a spojily tváře v dlouhém polibku. přitom musely natočit hlavy, aby do sebe péřové masky nenarážely. V plápolajícím světle vypadaly jako dva ptáci při jakémsi pozoruhodném tokání. Tiborova záda se dotkla stěny; bezděčně musel ucouvnout o krok zpátky. Ženy, které se od sebe neoddělily, znovu pohlédly na Tibora, spokojené s dojmem, který na něj jejich polibek udělal. Pak se začaly svlékat s pohledem takřka neustále upřeným na Tibora, protože věděly o kouzlu svého počínání. Tibora začala jímat závrať a s každým kusem oděvu, který obě ženy nechaly nevšímavě spadnout na zem, rostla jeho žádostivost. Vylezly na postel a zde jedna druhé rozepnuly korzet, při tom jásaly a rozkošnicky sténaly, a Tibor popocházel tu o krok vpřed, tu o krok vzad, neschopen jakékoli jasné myšlenky.
Samozřejmě, ve svém životě už viděl nahé ženy, a se dvěma se i miloval. Jeho dragouni si tehdy ve Slezku dovolili žertík a zaplatili jedné vojandě za to, že z patnáctiletého chlapce učiní muže, jeho kamarádi z toho však měli větší radost než on sám.

Pamatuju si, že když jsem poprvé hrál šachy s počítačem, což bylo v době, kdy PC měl doma na stole jen málokdo, měl jsem z toho ohromný pocit. Sednou si kdykoliv ke stolu a zahrát si hru, na kterou jinak musíte přemluvit někoho z rodiny nebo kamaráda, pro mě mělo svoje kouzlo. Dneska hraju šachy doma i na internetu, ale proti stroji jen výjimečně. Pokud hrajete s člověkem, je ve hře mnohem víc, než znalost a volba nejlepší kombinace. Můžete zapojit moment překvapení, lest, přetvářku, zkrátka strategii velmi podobnou té ze zkutečných bojů. A o tohle Vás počítač připraví. Šachový turek nikoli. Šachový turek totiž není jen šachový automat, ale je to automat, který myslí, a proto je dokonalejší než dnešní počítače. Je neuvěřitelné, že automat z doby Marie Terezie dokáže hrát šachy, že? Ještě, aby to bylo uvěřitelné... Šachový turek byl totiž podvod. Mistrovský klam. Iluze, která si získala můj obdiv, jako každý "nevinný" trik, který škodí maximálně tím, že urazí něčí ješitnost. A proto Vám tuto knihu doporučuju (sakra, je vůbec nějaká kniha, kterou nedoporučuju? :o). Z ukázky vidíte, že románek o šachovém stroji je napěchovaný erotickým dusnem, dál psychologickou zápletkou o vydírání, přátelství, naplněné i nenaplněné lásce, morálních hodnotách, kariéře, která jde přes mrtvoly atd... Je to zkrátka příjemné čtení, navíc založené na pravdě. V závěru autor vysvětluje nakolik pravdivý jeho příběh opravdu je. Děkuji mu za to a Vy si jeho přiznání nechte až na konec, nebo si šachového turka nechte na jindy :o)

středa 15. srpna 2007

PRSATÝ MUŽ A ZLODĚJ PŘÍBĚHŮ

Bylo to hezké místo ve slunečném ohbí řeky s hloučkem kokosových palem, které se nakláněly nad písčitým břehem. Jejich hostitel je ubytoval v první, hostinské části asi padesát metrů dlouhého stavení na kůlech. Druhá část byla určena mužům a majetku, třetí ženám, dětem a vaření.

Šaman Aman Lavi byl nesmírně chytrý, sympatický, a hlavně vtipný člověk. Zálibně, se šibalským úsměvem se občas podíval na Davidova prsa a lakonicky poznamenal jako ten muž na řece, co mu dal jeho druhé jméno: „Majeru mukoop,“ a druhým dechem se zeptal, proč je kmen Ček tak tlustý.

Ale tentokrát mu to Zajíc natřel. Si Lap Lap totiž cítil potřebu uhájit dobré jméno svého domova a použil nečestné zbraně:

„U nás je hrozná majnut - zima, ale opravdu velká...“ a zamyslel se,jak správně tu zimu vylíčit. „Tak velká, že z nebe padají místo vody průhledné kamínky,“ a po očku sledoval posluchače.

Úúf,“ vydechli překvapením jako na povel.

Prsatý muž potěšeně pokračoval: „A to není všechno,“ zalykal se. Vždycky se zalykal, už od dětství, když mu někdo pozorně naslouchal. To byl na vrcholu blaha. Tam byl asi prvopočátek jeho budoucí spisovatelské dráhy. To čekání na údiv, potlesk, vydechnutí, ho fascinovalo tak, že kvůli tornu dokázal i lhát. Tenkrát na ostrově, ten večer, kdy vysvětloval, proč je tak tlustý, se mu od úst doslova prášilo: „Když je moc velká zima, ptáci spadnou dolů zvětví tou velkou zimou mrtví.“

Mezi Mentawajci zavládlo vzrušení. Rychle pokračoval, že jsou známy i případy, kdy zimou zemřel (tedy zmrzl) člověk. Jenže jak říct mentawajsky „zmrzl“? Konečně se přes drobné jazykové zádrhele upoceně blížil k pointě a vítězoslavně se hrubě chytl svého tučného prsa tak, jak ho za něj chytali oni:

„A proto máme tolik sádla, abychom nezemřeli zimou.“

Uúff,“ s údivem vydechli mezi symfonií cikád uprostřed teplého večera jeho posluchači. Chvíli bylo ticho, až se ozval Aman Lavi: „Kmen Ček musí být velmi silný.“

Óó,“ přitakal Si Lap Lap radostně, aniž to na sobě nechal znát, a zadíval se do ohně. Od té doby ho jeho pralesní posluchači, s výjimkou nově příchozích, už nikdy po hrudi neplácali a jméno Prsatý muž si získalo respekt.

Dokonce mu dávali větší porce, ale jídlo se tam opravdu nedalo jíst. Poprvé mu ságo s vepřovou kůží připadalo výjimečně exotické, potom už jen zajímavé a po třicáté prvé z něho skoro zvracel. Nevýživná, první den však na povrchu křupavá a uvnitř měkká hmota mu připomínala chléb, ale druhý, nebo dokonce pátý den, protože ságo se dělá do zásoby, chutnala jako kysele zavánějící žvýkačka s kamennou krustou. Ano, to bylo asi jediné, co z unikátní mentawajské kultury nenáviděl, i když ságo je pro Mentawajce něco jako pro prérijní indiány bizon. Nostalgicky vzpomínal na Alenčiny speciality, kterými ses Veronikou vždycky nacpali k prasknutí.


Opakuju to zas a znova: mám rád příběhy. A proto, když jsem viděl v knihkupectví tenhle název o zloději příběhů, tak jsem nedokázal odolat. Navíc, skvělé recenze a označení nejlepšího současného českého románu roku... hm hm hm! No, nevím, určitě je to zajímavá knížka, celkem poutavě napsaná, ale pod nejlepším románem roku si představuju trošku lepší knihu. Aspoň trošku lepší :o) Nejvíc mě na ní zklamala kritická sebereflexe světových válek a poválečného Československa. Každý máme někoho mezi předky, kteří to vše zažili na vlastní kůži a dodnes nás to všechny ovlivňuje. Ale připadá mi, že na světě neexistuje jiný národ, než Češi, který by si toho nechal tolik líbit a pak ještě četl knihy a koukal na filmy, které jejich utrpení propírají a převrací. Osobně jsem pro tlustou čáru, která pošle do háje všechny polemisty a šťouraly i s jejich novými pohledy na dávné věci. Jsme tady a teď, a žít, psát a točit bychom měli hlavně o současnosti a budoucnosti, protože ti další, co příjdou po nás, budou zase překrucovat. A vůbec nejlepší by bylo, kdyby se v češtině víc psalo bez politických nádechů. Celkově tahle knížka vůbec není špatná, tajmeství, exotika, napětí, erotika. Vím, že další -tika je politika, ale já ji zkrátka nemusím. Doporučte mi někdo, prosím, současného českého Čapka, Haška, Shema, Waltariho, prosím...

středa 8. srpna 2007

DŮM PÁNĚ

ZÁKONY DOMU PÁNĚ

I. PACOŠI NEUMÍRAJÍ
II. PACOŠI JDOU K ZEMI
III. PŘI SRDEČNÍ ZÁSTAVĚ ZMĚŘ PULS NEJDŘÍV SÁM SOBĚ
IV. TO PACIENT JE TEN NEMOCNÝ
V. NEJPŘEDNĚJŠÍ JE UMÍSTĚNÍ
VI. NEEXISTUJE TĚLNÍ DUTINA, DO KTERÉ BY SES NEDOSTAL S POMOCÍ JEHLY ČÍSLO ČTRNÁCT A SILNÉ RUKY
VII. VĚK + BUN = DÁVKA LASIXU
VIII. VŽDYCKY TI MOHOU UBLÍŽIT VÍC
IX. JEDINÝ DOBRÝ PŘÍJEM JE MRTVÝ PŘÍJEM
X. KDYŽ NEZMĚŘÍŠ TEPLOTU, NEZJISTÍŠ HOREČKU
XI. UKAŽ MI NLŠ, KTERÝ MI PŘIDĚLÁ POUZE TROJNÁSOBEK PRÁCE, A JÁ MU ZLÍBÁM NOHY
XII. KDYŽ REZIDENT NA RADIOLOGII I NLŠ VIDÍ NA RENTGENU HRUDNÍKU LÉZI, PAK TAM ŽÁDNÁ LÉZE BÝT NEMŮŽE
XIII. POSKYTOVAT LÉKAŘSKOU PÉČI ZNAMENÁ DĚLAT CO MOŽNÁ NEJVÍCE NIČEHO

Vybrané výrazy ze slovníčku:

BUN: obsah močovinového dusíku v krvi; nepřímý ukazatel srdečního selhání
DPD BZO:
drobná postarší dáma bez zjevných obtíží: nikoli pacoška
Lasix:
lék; diuretikum; často se užívá k léčení městnavého srdečního selhání

Sedím tu nad touhle knížkou a rozhodl jsem se, že z ní už další úryvek psát nebudu. jednak je to moc práce, ale hlavně četl jsem ji už před časem a nezaznamenal jsem si žádnou pasáž, která by se jako výstižná ukázka hodila. A odbývat ji něčím narychlo nalistovaným? Není to tím, že by mě ta kniha nezaujala. Naopak. Vřele ji doporučuju. Hltal jsem ji tak, že jsem se při tom na nic jiného nesoustředil, natož abych šel pro tužku a napsal si na straně té a té je super odstavec nebo kapitola. Zákony a nepatrný zlomek slovníčku Vám jako ukázka tentokrát musí stačit. Jestli podle toho ale soudíte, že ta kniha je cynická, jako mnozí lékaři, pak se mýlíte. Pravda, občas je hrubšího zrna a občas obscénní. Jenže takový je, podle mne, i skutečný život. Ale celkově mi z ní zůstal nezapomenutelný zážitek a pocit. Člověka sice hlodá, že ve svém životě bude jednou spíš pacochem, ale když se s tímhle vyrovnáte, užijete si ji a možná si začnete užívat i trošku víc v životě. Málokterá knížka na mne měla takový vliv, jako tahle. Je v ní hořkost, je v ní humor, je v ní hodně upřímného přiznání ohledně práce, sexu, midráků, radosti, nevěry, naděje a lásky. Skoro okamžitě jsem si šel koupit volné pokračování nazvané Hora hoře. S radostí jsem zjistil, že je o něco tlustší a nakonec možná i ještě lepší. Číst Horu hoře bylo jako dolít si druhou sklenici nezvladatelně lahodného sektu. Ale o Hoře už napíšu zase jindy...

pondělí 6. srpna 2007

FRANTIŠKÁNSKÉ SPIKNUTÍ

"Un Drago," vykřikl jiný z mužů. Amata se otočila a spatřila, jak se z kopce blíží svě velké planoucí oči.
Tlupa ztuhla na místě a zírala na ten přízrak. Vtom Jacopone skočil přímo mezi ně. Hodil jednu hořící větev do tváře kopiníkovi a druhou pochodní mu podpálil šaty. Bandita zaskučel a v jednom plameni se slepě vrhl do lesa. Zbylí tři se dali na úprk po cestě směrem k Valfabrice, se supícím drakem za zády. Než je Jacopone nechal běžet, podařilo se mu podpálit ještě jeden plášť.
Sotva byli bandité z dohledu, poklekl Konrád vedle muže, jenž zaútočil na Amatu. Převrátil tělo a položil mu dlaň na krví nasáklou hruď.
"Na poslední rozhřešení je pozdě," pronesl. "Jeho duše už se odebrala do věčného domova."
"Doufám, že do Hádu," podotkla Amata.
"To jsi ho zabila ty?"
Ten náznak obdivu v jeho hlase jí zalichotil. "Nebyl to moc zdatný protivník," odpověděla. Nechala Konráda klečet vedle bandity a odběhla kus po cestě směrem k Assisi. Pak se vrátila zpět k místu boje.
"Enrico!" volala. "Enrico!" Když se přiblížil Jacopone s pochodní, spatřila na okraji křoví bezvládnou hromádku. Nedokázala se přimět k tomu, aby se jí dotkla, ale rozhodně to byl člověk. Zvedl se jí žaludek a začala se dávit.
Klesla vedle postavy na kolena. "Ne, Rico, ne!" sténala. "Přece ne i ty!"

Jak to bylo opravdu se svatým Františkem, Ježíšem, Sinuhetem, Shakespearem? Kdo ví. Osobně je mi to čím dál víc jedno. Věřím čemu chci. Věřím v lásku a v naději na dobré konce. S pravdou a spravedlností je to horší. Pravdu má každý svoji a spravedlnost asi neexistuje. Těch několik málo vzorů, které mi dosud zbyly, které si pamatuju z dějepisu, knížek a vyprávění, ty mi nikdo nevezme. Ani nejmodernější historická věda (to je spojení co?) ani televizní propaganda a většinový názor. Fuj to je zase moudra. Tak jinak. Líbila se mi, tahle knížka. Líbila se mi pro svůj příběh, styl, napětí, téma. Co naplat, napadá mě ji porovnat se Šifrou mistra Leonarda. Šifra má o dost větší spád. Ale tohle spiknutí, to ve mně zanechalo stopu. Trošku se nám sice vyrojily tituly s proticírkevní tématikou, ale tenhle titul patří určitě k těm lepším. A že se vyrojily? To bude asi spiknutí ne? Nemůžu si pomoct, ale na každým šprochu... Kdo jde ve jméně božím s dynamitem mezi lidi, hm? Kdo žehnal dělům? Kdo upálil Husa? Dávná minulost? Prdlajs. Boj o vliv zůstal jenom prostředky se měnily. Někdo řekl přibližně tohle: "Miluji všechny národy a nenávidím jejich vlády." Totéž měl říct o vírách a církvích. Kde má církev hranici mezi šíření víry a mocí? Ale nebojte, zas tak kontroverzní tahle knížka není. To jenom mě vyvolává tyhle otázky, když na ni vzpomínám.

úterý 10. července 2007

HRUBÝ PYTEL, HRUBÁ ZÁPLATA

Úplně schvácený zůstal stát na zápraží své chalupy. Nemohl popadnout dech. Pak se podíval na dveře a ztuhl hrůzou. Dveře byly dokořán a někdo v nich stál. A ten někdo byl stoprocentně mrtvý. Stál čelem do světnice a ze zad mezi lopatkami mu trčel zakrvácený kůl, který ho zasáhl do hrudi a projel tělem skrz naskrz. (pozn. dveře byly opatřeny smrtícím mechanizmem proti zlodějům, tak že proti vetřelci se vymrštil kůl přitesaný do špičky. -VP-)
S úlevou zjistil, že to není Julie. Byl to nějaký muž, asi třicetiletý. Jeho obličej mu nic neříkal. Doslova.
Pak se za ním ozval neznámý hlas: "Pan vynálezce už je doma." Znělo to naštvaně.
Otočil se za hlasem a na zlomek vteřiny spatřil další dva asi třicetileté muže. Zloději, uvědomil si, konečně. Vzápětí ho omráčil úder pěstí...

Krvavá, krvavá, krvavá knížka. Krvavá na způsob ala Tarantino, místy i vtipnější. Nevím, nakolik od Tarantina Péťa opisoval, možná kdyby ho Quentin nepředběhl s Pulp Fiction tak... Ale kašlem na originalitu, je tu čerstvá a lákavá flákota, tak hurá na ni. Nejdřív jsem se trošku lekl té brutality, ale pak jsem to celkem s chutí zhltnul. Jasně, porovnávat to třeba se Jménem Růže nebo Sofiinem Světem je docela nesmysl, ovšem když brak tak ať stojí za to. Sakra to zas píšu chvalozpěv. Mezi deset nej by se asi tahle knížka nevešla, ale do dvacítky bych to tipnul s klidem :o) Tak čtyři slova závěrem: komiksově krvavá, česká oddechovka. Jo a ještě jedna věta přece jenom, tři ze tří krásných a něžných kamarádek a kolegyň si tuto pochvalovalo. Pánové, já ženským opravdu nerozumím. Co Vy?

pátek 6. července 2007

JEDENÁCT MINUT



Svět už je takový: všichni mluví, jakoby všechno znali, ale když se jich odvážíte zeptat, nevědí nic.

Nevím, jestli je ta kniha víc o lásce nebo o sexu. Jak moc ty dvě věci k sobě patří?

Byla jednou jedna prostitutka Maria…


DARWINOVY CENY

Darwinova cena: Jak zachránit kuře

Vítěz soutěže za rok 1996

Ověřeno

31. srpna 1995, Egypt

V jižním Egyptě, ve vesnici Nazlat Imara, asi 380 km jižně od Káhiry, se utopiloncelkem šest lidí při pokusech zachránit kuře, které spadlo do studně. Osmnáctiletý farmář sestoupil do dvacet metrů hluboké studny jako první. Utopil se, zřejmě v důsledku spodního proudu, který ho stáhl dolů. Podle policie se za ním spustili jeho sestra a dva bratři, z nichž nikdo neuměl dobře plavat, a jeden po druhém se taky utopili. Pak ke studni přispěchali dva staří farmáři. Zřejmě je stáhl pod vodu stejný spodní proud. Teprve potom byla těla všech šesti ze studně vytažena.

Kuře bylo vytaženo také a celou příhodu přežilo.

Zdroj: The Associated press

Pokud tuto knihu neznáte, určitě zkuste. Budete patřit k nadšeným příznivcům nebo znechuceným odpůrcům. Můžete se smát, divit a uvažovat kam nás naše hloupost může v nejhorším případě dostat. Krátké, hutné, tragikomické příběhy plné lidské hlouposti a neštěstí nutí v prvních okamžicích ke smíchu, po chvíli k zamyšlení. Litujme hlavních hrdinů, ale smějme se okolnostem a poučme se, prosím, hlavně já.

Filmová podoba nebyla nejhorší, ale nemohla se vyrovnat literární předloze s osobitým vypravěčsko-novinářským podáním těch nádherně krátkých historek.

PODIVNÝ PŘÍPAD SE PSEM


Když mě táta vykoupal a umyl ze mě zvratky a utřel mě osuškou, odvedl mě do ložnice a oblékl mi čisté šaty.

Pak řekl, „Už jsi dneska večer něco jedl?“

Já jsem ale nic neřekl.

Pak řekl, „Můžu ti dát něco k jídlu Christophere?“

Já jsem ale zase nic nežekl.

Takže řekl, „Tak dobrá. Podívej. Já teď půjdu dát šaty a povlečení do pračky a pak se vrátím, jo?“

Seděl jsem na posteli a díval se na svoje kolena. Počítal jsem si z hlavy mocniny 2, protože mě to uklidňuje. Došel jsem ke 33 554 452, což je 2 na 25tou, což nebylo moc, protože před tím jsem už došel ke 2 na 45tou, ale mozek mi moc dobře nefungoval.

Potom se táta vrátil do pokoje a řekl, „Jak je ti? Můžu ti něco dát?“

U téhle knížky jsem si uvědomil, že občas už čtu i knihy, které bych ještě nedávno označil za nudné. Mám totiž rád hlavně příběhy. Originální, napínavé a svěží příběhy. A ačkoliv název této knihy, a přiznávám že jsem se do ní pustil hlavně kvůli tomu, že mě zaujal, vypadá jako detektivka, detektivkou vlastně ani není, alespoň ne klasickou.

Není to žádný příběh s kriminální zápletkou, detektivem, podezřelými a objasněným koncem, jako v televizi nebo u Ericha Kästnera a jeho Dvojčatech. Je to příběh o klukovi, jeho životní zápletce, o lidech kolem něj a ne-objasněném konci. Ale nepřipadal vám někdy vlastní život napínavější než nejzdařilejší detektivky? Stručně bych tenhle titul popsal jako: originální, svěží, svým způsobem napínavý, humorný (ikdyž někdy černě) a určitě tedy ne nudný.

Nečekejte strhující záplavu událostí, jako třeba v Šifře mistra Leonarda a konfrontujte vlastní zážitky s patnáctiletým autistou Christopherem, který pátrá po vrahovi sousedčina psa a přečtěte si tuto knihu. S týmž záměrem jsem si ji koupil a přečetl i já. Možná ve vás, stejně jako ve mně, zanechá tutéž vlídnou stopu se smutným úsměvem, která je životu tak vlastní.

KRVAVÁ LÁZEŇ

Nakonec, když už jsem nedokázal překonat smutek, položil jsem hlavu ženě do klína a začal jsem hořce naříkat: „Jsem určitě zbytečný člověk, jsem sám na celém světě, protože nikdo pro mě nemá dobré slovo. Nedokážu ani uživit svou ženu. Tos udělala špatný obchod, Barbaro, když sis mě vzala za manžela. Asi by bylo nejlepší, kdybych ti zmizel ze života stejně, jako jsem se objevil.“

Pohladila mě útlou rukou po vlasech a řekla mi:“Nedělej si starosti, Mikaeli, už jsem za tebe všechno promyslela. Chceš-li odejdeme z tohoto města. Nebudu litovat, ani kdybych s tebou musela vést potulný život a náš jediný domov by byl u kořene stromu u cesty a naší střechou jasné nebe, protože tě miluji.“

Kdybych měl porovnávat s nějakou knihou, tak bych si asi vybral Haškova Švejka. Nemůžu si pomoct, ale Waltariův Mikael a Haškův Švejk jsou si mnohokrát velmi podobní. Spojuje je jejich "bezelstnost", "naivní důvěřivost" a na druhou stranu zase obdivuhodná schopnost vypořádat se s těžkými situacemi a težkým údělem ve válce zmítané Evropě. Těším se na volné pokračování této knihy "Šťastná hvězda"

čtvrtek 5. července 2007

EGYPŤAN SINUHET



KNIHA PRVNÍ

Lodička z rákosu

Já, Sinuhet, syn Senmuta a jeho ženy Kipy, píši tyto knihy. Nikoli proto, abych chválil faraóny, neboť jsem znechucen jejich činy. Jedině pro sebe sama píši. Ne abych lichotil bohům, ne abych lichotil králům, ne že bych se bál časů příštích, ani že bych v ně doufal. Neboť za svého života jsem tolik zkusil a tolik ztratil, že marný strach mne nemůže znepokojit a jsem znechucen nadějí na nesmrtelnost, jako jsem znechucen bohy a králi. Tedy jedině pro sebe sama píši a tím myslím se liším ode všech, kdož psali přede mnou i kdož budou psát po mně.
Neboť vše, co bylo napsáno až doposud, bylo psáno buď pro bohy nebo pro lidi. A řadím tedy faraóny také mezi lidi, protože jsou našimi bližními v nenávisti i ve strachu, ve vášni i zklamání. Ničím se od nás neliší, ikdyž se řadí tisíckrát mezi bohy. A nechť se řadí mezi bohy tisíckrát - a opět tisíckrát - jsou lidmi, jsouce posdobni druhým. Mají moc ukojit svou nenávist a uniknout svému strachu, ale tato moc je neušetří ani vášně ani zklamání. Avšak vše, co bylo napsáno, bylo psáno z rozkazu králů, nebo aby se lichotilo bohům, či aby se předkládalo lidem ošemetně k věření to, co se nikdy nestalo. Nebo dokonce, aby lidé myslili, že vše se stalo jinak, než vskutku bylo. Nebo že úžas toho či onoho na událostech je větší či menši, než vpradě byla. V tom smyslu tvrdím, že vše, co bylo napsáno od pradávných dob až po tyto dny, bylo psáno pro bohy nebo pro lidi.
Vše je opět, jak bylo dříve, a nic není nového pod sluncem, a člověk se nemění, i když se mění jeho šat, ba islova jeho řeči. Proto se domnívám, že se nebude psát jinak, než se posud psalo, neboť člověk sám se nemění. Lidé víří okolo lži jako mouchy na medovém koláči, a jako kadidlo dýmá slovo vypravěče, jenž dřepí v hnojina rohu ulice, ale lidé prchají před pravdou.

Já, Sinuhet, syn Senmuta, jsem nicméně znechucen lží ve dnech své staroby a svého zklamání. Proto píši jedině pro sebe a píši jen to, co jsem viděl na vlastní oči nebo o čem jsem se přesvědčil, že mi bylo pravdivě vypravováno...

Báječná kniha, která si mne získala hned prvními řádky. Asi jsem měl štěstí, že jsem jako první od Waltariho četl právě Sinuheta. Ačkoliv Tajemný Etrusk nebo Krvavá lázeň jsou taky dobré...

středa 6. července 2005

Knihy plné záhad a záhady s knihami

Chci napsat jenom větičku ohledně malého antikvarátu. Svého času jsem napsal několik málo článků do rubriky o knihách do studentského časopisu. Jsem líný ten text celý znovu formátovat a třídit do jednotlivých příspěvků pro tento blog podle autorů. A tak se tady několik málo příspěvků objeví pod hlavičkou malého antikvariátu. Tolik na vysvětlenou...

V minulém Malém antikvariátu jsem citoval z Nezvala. Vzpomínáte? "...obracím se k těm, kdož se občas rádi zastavují jako já nad mystériem určitých dvorů, sklepení, letohrádků a smyček mysli kolem tajemného.” Zůstaňme tedy ještě pro tentokrát u věcí magických, „klepajících na okraj směšného a bezcenného”. Náš matikář a zástupce ředitele gymnázia v jedné osobě, člověk s einsteinovským úsměvem (asi to dělal ten knírek) a přimhouřenými víčky působil na své okolí důstojným odstupem, bez kterého zástupce nepřežije ani den. Ten člověk snad i MHD dobíhal s potřebnou zdrženlivostí a rozmyslem. Takový byl na první pohled. Ve skutečnosti patřil k těm učitelům, kterým se stávalo, že jsme na hodině probírali oblíbenou muziku, nematematické problémy akademické i mimoškolní. Jedna z matikářových neakademických historek vyprávěla o...: „V minulé životy nevěřím, ale asi jsem byl kdysi táborita. Zdál se mi totiž velmi realistický sen, jak chodím po nějakém městě. Nebyly tam žádné asfaltky, nic takového. Udusaná hlína, starobylé domy. A pak jsem byl jednou na dovolené poblíž Tábora.Samozřejmě, že jsme se jeli do Tábora také podívat. Zjistil jsem, že to tam znám a přitom jsem byl v Táboře poprvé v životě. Věděl jsem přibližně,co bude za rohem a kam asi tak vedeta a ta ulice. Pamatoval jsem si to podle snu. Rozpomínal jsem se dokonce na nějaké detaily, že jsem postál u nějakého rohu a prohlížel si to tam. Dokonce jsem to nároží potom hledala našel!”Karel Čapek v „Českém románu”(Melantrich 1969) Olgy Scheinpflugové: „...zajímavý výklad obraznosti, tohle se mně taky zdává, chcete-li vědět. A často. Jednou to dokonce dostalo mnohem určitější tvář než nějaký instinkt nebo tušení. Před léty jsem se potloukal po Francii, kde jsem hledal za málo peněz hodně dojmů.Bylo to u Marseille, taková malá vesnička, vyprahlá a trochu špinavá, jako bývají jižní venkovy. Sta podobných jsem od té doby viděl, ale na prahu této mě cosi zarazilo. Šel jsem bílou cestou mezi rovnými domy s hlavou vyjevenou a srdcem prudce tlukoucím,až jsem se styděl, jak vyvádělo pod mým mužským kabátem. Věděl jsem přesně a s naprostou jistotou, že už jsem tu někdy byl, ba že tu znám vlastně každý kout, záhyb ulice, skupenství kopců na modrém řezu obzoru. Támhle je krám se smíšeným zbožím, říkal jsem si a kousek dál je temná kovárna. Kdysi tam stávali na třech sedlaní koně... teď ještě kaplička a za její zdí stranou vesnická kašna na tlučení prádla. Došel jsem k nim se zatajeným dechem, potom bílém a ozářeném dláždění francouzského venkova. Byl jsem si podivně a nepříjemně jist. Snad jsem tu kdysi žil, anebo jsem tuto ves znal ze svých snů či nevysvětlitelných představ každý kout a ohyb cesty snad i zvuk zvonku na kupcových dveřích. Smál jsem se předem každé hloupé výpomoci duchařinou. Proč by, k čertu, nemohly být věci nevysvětlitelné, proč se hloupý člověk pořád všetečně pokouší přijít všemu na kloub?”Až tak konkrétní zkušenost nemám, ale několik velkých náhod jsem už zažil. Bylo to vloni, měl jsem krátce před zkouškou z bezobratlých živočichů.Několik set latinských názvů malých zvířátek, kterým česky souhrnně říkáme havěť, tj. breberky,pavoučci, žížaly, housenky a stonožky,červíci suchozemští, sladkovodní i mořští, pardon, ještě mouchy a komáři atd. Po čtrnácti dnech, kdy mi začaly splývat dny a noci a kdy jsem nevěděl, zda se mi skripta o žouželích zdají nebo se opravdu učím, jsem zahlédl v obchoďáku útlou knížečku„Milenci na jednu noc” (Ivan Klíma, Československý spisovatel, Praha1964). Najedl jsem se a šel do studovny MZK. Objednal jsem si ten titul, že budu slimáky prokládat šťavnatějším zábavným čtením.Ve studovně ticho jako v chrámu,na mém stole leží okopírovaná skripta,včera jsem se učil brachiopoda, dneska zkouším cubozoa, ale zrovna jich mám tak akorát a začínám prokládat.Otevřu a čtu: ”Lingula,” sakra to mi něco říká, čtu dál: „Menza byla dlouhá a bezútěšná, hluboko v podzemí...”mám jisté tušení, ale pokračuju jakoby nic: „...Biologie rezervováno,”tušení se začíná potvrzovat a poslední kapkou je odstavec: „Lingula, odříkával si tiše, třída brachiopoda, skořápky se otvírají nebo zavírají v přední volné části plášťových okrajů, jsou do nich zapuštěny štětiny. Jako celá tato skupina červů, má i lingula blízké vztahy k řádu phoronis...” Charakteristiku linguly (mořský bezobratlý živočich) jsem ke zkoušce uměl dobře,ale bohužel jsem „náhodou” dostal jinou třídu a vyhazov. Tak mě napadá, jestli byste se neměli radši učit než číst Malou frontu ;)) Pokud jste dočetli až sem, tak ten zbytek už stojí za dokončení.Kolik se toho už napsalo o pyramidách, trepanacích lebek vestarověku, o vzniku života, o tajemství duše, o vraždách Jacka rozparovače, o neuvěřitelné genialitě nejednoho skladatele, fyzika, matematika, lékaře, ale taky genialitě podvodníků a zlodějů.„I věda má záhady stejně závažné,jako je věšení odsouzenců nebo otázky autorství. Byl na počátku velký třesk,nebo černá díra? Kam se poděli dinosauři? Změní se směr víru vody,která vám vytéká z vany, když váš koráb překročí rovník? ... Proč jsou filozofové s myslí ostrou jako břitva beznadějně tupohlaví, pokud jde o jejich tělo? Je pojídání lidí skutečně nesprávné? Proč ženy nerodí vždycky jenom děti? Proč jsme posedlí freudovskou psychologií, ale máme jen velmi mlhavou představu, co to vůbec je?Proč jsou doktoři tak mizerní vrazi? ... Je smutné, že medicína má ještě víc zlověstných mystérií v příčinách chorob jež zabíjejí, mrzačí nebo nás připravují o rozum. ... Tu a tam oplzle, ale doufám, že nikdy ne tak, abych ji zneuctil, odhalím před vámi nejpozoruhodnější záhady své profese.” (Richard Gordon: Medicínské záhady, Baronet, Praha 1997).Gordonem to dneska zakončíme.Ukázku „Jak se propána dělá ženská obřízka?”z druhé části Gordonovy knihy „Záhadné zvyklosti” sibudete moci přečíst na webu Mf (student.muni.cz). A dost už oplzlostí i záhad.

Stromeček mého veselého života

Apolinář

V poslední době se mi nedaří plnit nejrůznější sliby a plány. Mrzí mě to. Tuhle jsem přišel ke známým o hodinu později než bylo domluveno. Za oknem mi vadne levandule, spolubydlícímu zase konopí. Levanduli jsem slíbil, že ji přesadím, protože její nynější květináč už nestačí.

Spolubydlícímu jsem slíbil, že budu tento týden zalévat i jeho truhlíky. Ani jedno nestíhám. Tenhle problém se mi možná podaří vyřešit jedinou ranou. Vypadá to totiž, že jeho konopí chcípne dřív než moje levandule, a tak mu ji asi příští týden daruji. Nadšeně mi ji totiž chválil, když poprvé nakoukl ke mně do pokojíku: „Týýý vole! Tohle neznám, ale vypadá to na fakt dobrý hulení, nebo je to, ty vole, jenom nějakej plevel?“

Ale koho to vlastně zajímá? Chtěl jsem tím naznačit, že nestíhám ani Malý antikvariát, a to jsem v prvním čísle letošní MF slíbil, že moje úryvky ze všemožných knih budou pravidelnou rubrikou.

Omlouvám se a nebudu lhát. Není za tím ani škola, láska, sport, četba, ani lenost, dokonce ani velká fronta u počítačů v CPS. Za všechno může moje malá a pomalá alkoholdehydrogenáza. S troškou nadsázky se dá říct, že za vším v našem těle hledej enzym. Alkoholdehydrogenáza (AHD) je enzym, který odbourává alkohol v našem těle. Rychlí metabolizátoři mají rychlý enzym AHD a musí pít „relativně“(!) hodně a dlouho, aby se opili. Pomalí metabolizátoři s pomalou ADH se napijí trošku, ADH nestíhá, alkohol zůstává v krvi (metabolizuje se pomalu), působí na mozek a jediné, co u nich nastoupí velmi rychle, je opička. Někteří z pomalých metabolizátorů se napijí, dejme tomu v čase t0. V čase t1 (cca po 10 minutách) u nich nastoupí stav podobný euforii, smějou se, krev jim proudí žilami a rozehřívá i poslední zábrany. V čase t2 (po dalších 15 minutách) se jim začne chtít spát, ale protože se dobře baví, šlehnou si kávu či kofolu a pak se baví hluboko do noci. Celý cyklus končí v čase t3. To je okamžik prvního cvičení příštího dne. Takové jednodenní cykly se opakují a uzavírají se do týdenních hypercyklů, přičemž se střídají týdny s úplnou víkednovou detoxikací nebo naopak úplnou ožralostí. Jednoduše řečeno pomalí metabolizátoři alkoholu mají značný sklon k alkoholismu, k průšvihu jako barák.

Potřeboval bych nejméně šest hodin k vystřízlivění. To ale znamená nebýt celou noc doma.

Frantův Fiat 600 zastavil před ponurou budovou protialkoholního oddělení I. státní psychiatrické kliniky, zvanou APOLINÁŘ.

Několikrát jsme museli zvonit, než se noční vrátný uráčil odemknout malá dvířka v těžkých dubových vratech.

„Co je?" zeptal se tónem kvalifikovaného strážného a nedůvěřivě si nás měřil. Na lumpy jsme se mu patrně zdáli příliš pečlivě oblečeni.

„Tady soudruh jde na protialkoholní léčení," řekl František poněkud chlubivě. Jestli čekal, že vrátný zajásá, otevře vrata dokořán a stisknutím tlačítka, šikovně maskovaného v dveřním rámu, uvede v činnost slavnostní zvonkohru, byl patrně zklamán.

Když se vrátný nejdřív opatrně pozeptal, jestli soudruzi, co mě vedou, nejsou náhodou od policie, a dostalo se mu záporné odpovědi, řekl, že na blbý fóry nemá náladu a zabouchl nám dveře před nosem.

Nepřekvapilo mě to. Věděl jsem z vlastní zkušenosti, že dostat se na záchytnou stanici je sice velmi jednoduché, ovšem za předpokladu, že se tak zlíbí příslušníkům VB, bez ohledu na šarži. A těmi také musíte být uvedeni a řádně předám, když jste byli nejdříve prošacováni a téměř donaha svlečeni. To vše samozřejmě proti podpisům předávajících a přijímajících.

„Františku, nerozčiluj se," uklidňoval jsem kamaráda Myšku. „Je to noční vrátný a ještě k tomu rozespalý. Musíme na to takticky!" a znovu jsem zazvonil. Dědek nás nejdřív poslal přes zavřené dveře do hajzlu, potom vyhrožoval policií, ale nakonec se nechal umluvit a šel pro ošetřovatelku.

„Pánové, mějte rozum a rozejděte se," ozval se za vraty ženský hlas příjemného altového zabarvení. A ujišťoval nás, že postup vrátného je naprosto správný. Něco prý jsme si vypili a chceme zlobit. Tak prý „honem k maminkám"! Postelka, který zatím do našeho jednání nezasahoval, se dotčeně zeptal, jestli je nutné, abychom hovořili přes zavřené dveře. Řekl, že mu to připadá, jako když se domáháme vstupu do bordelu, kde už je obsazeno, a že si budeme stěžovat. Aby svým slovům dodal váhu, představil nás „neviditelné" sestře jednoho pod druhém plnými jmény a přidal ještě názvy kulturních institucí, jejichž jsme byli zaměstnanci.

Účinek byl překvapivý. Dveře se otevřely. Asi třicetiletá, sympatická ošetřovatelka si nás krátce prohlédla, usmála se a řekla, že sice nejsou povinni vysvětlovat v noci komukoliv rozdíl mezi bordelem a nemocnicí, v našem případě prý ale mohou udělat výjimku.

„Tak o co vám jde, pánové?!" zeptala se.

Řekl jsem jí, že chci nastoupit protialkoholní léčbu. Chtěla vědět, jestli jsem v záznamu. Musel jsem přiznat, že o žádném záznamu nic nevím. Znovu se usmála a řekla, že je jí líto, ale abych se, nezměním-li rozhodnutí, obrátil na přijímací kancelář Apolináře v normálních úředních hodinách.

Franta Myška se dopálil. Řekl, že napíše do novin článek o tom, jak na jedné straně takřka inzerují boj proti alkoholismu, a když se někdo skutečně rozhodne tento boj podstoupit, tak ho, mírně řečeno, odmítají a navíc zesměšňují.

Neměl jsem zatím pocit zesměšnění, ale jinak jsem dával Myškovi plně za pravdu.

„Pane," řekla sestra vyčítavě. „My nejsme holubník! Vy si dvacet let pijete a užíváte. Jo?... Dobrý, nic se neděje. Ale jen vás napadne, že se polepšíte, tak všechno kolem sebe zfanfrníte a myslíte si, že se zastaví svět. Houby s voctem. Víte? Maucta, pane!"

A znovu jsme se dívali do zavřených vrat.

Cestou k autu mě Vavruška s Postelkou přesvědčovali, že jsem pro svoje polepšení udělal, co se dalo, že mi to klidně třeba i před manželkou dosvědčí, a za to, že jsme se zde nesetkali s patřičným pochopením, nikdo z nás nemůže. Už to vypadalo tak, že náš společný neúspěch pojedeme někam zapít, když se ze vrat za námi doslova vyřítila jiná ošetřovatelka, starší sestra Boženka, kterou jsem znal ze záchytné stanice.

„Pane Menšíku, pane Menšíku," volala jako na lesy, „jenom pojďte dál. Ta sestra je tady nová a nezná vás. Bože, to by byla chyba. Vždyť my už tady na vás s panem doktorem čekáme nejmíň pět let!"

Neměl jsem ani čas rozloučit se pořádně se svými průvodci. Jako zlatou rybku si mne vlekla sestra Boženka do vrat té staré barabizny, temným průjezdem a přes nemocniční dvůr do místností záchytné stanice, kde jsem potom čekal dva dny na přijetí do stavu nemocných.

Dočetli jste kousek Menšíkovy nedokončené prózy, kterou jsem našel v jinak typicky menšíkovsky veselé knížce „Stromeček mého veselého života“. Legrace je v té knížečce převaha, jinak bych ji ani nedoporučoval. Vladimíra Menšíka mám rád jako herce, humoristu a vypravěče. Možná je škoda, že tohle dílko zůstane nedokončené, ale i tak dokresluje dobře Menšíkovu tvář. I u nejvtipnějších lidí světa nevzniká každá vráska v obličeji jako rýha od smíchu. A co vím určitě je, že lepší jedno nedokončené autobiografické torzo než třicet bulvárních titulů o životě známého komika nebo zpěváka vydaných dva dny po jeho smrti.

ZAHRADNÍKŮV ROK

JAK VZNIKÁ ZAHRADNÍK

Proti všemu zdání zahradník se nerodí ze semene, výhonku, cibule, hlízy ani štupru, nýbrž vzniká zkušeností, okolím a přírodními podmínkami. Dokud jsem byl malý, měl jsem k otecké zahradě poměr vzpurný, ba i škodolibý, protože jsem měl zakázáno šlapat po záhonech a trhat nezralé ovoce. Podobně Adam měl v Zahradě Ráje zapovězeno šlapat po rabátkách a trhat ovoce Stromu Poznání, protože nebylo ještě zralé; jenže Adam — stejně jako my děti — si natrhal nezralého ovoce a následkem toho byl z ráje vyhnán; od té doby je a vždy bude ovoce Stromu Poznání nezralé.

Pokud je člověk v květu mladosti, myslí si, že květ je to, co se nosí v knoflíkové dírce nebo podává děvčeti; nemá jaksi to pravé pochopení pro to, že květ je něco, co přezimuje, co se okopává a mrví a zalévá a přesazuje a řízkuje a ořezává a přivazuje a zbavuje plevele a plodnic a suchých lístků a mšic a padlí; místo aby přerýval záhonky, běhá za děvčaty, ukájí svou ctižádost, požívá plodů života, kterých sám nevypěstil, a vůbec chová se celkem destruktivně. Je potřeba jisté zralosti, řekl bych, jistého věku paternity, aby se člověk mohl stát zahradníkem amatérem. Mimo to je třeba, aby měl svou zahrádku. Obyčejně si ji nechá udělat od zahradníka z povolání a myslí si, že se na ni bude chodit po své práci dívat a radovat se z květinek a naslouchat šveholení ptáčků. Jednoho dne se mu stane, že sám vlastní rukou zasadí jednu kytičku; mně se to stalo s netřeskem. Při tom mu nějakou záděrou či jak vnikne do těla trochu půdy a způsobí jakousi otravu nebo zánět; zkrátka z člověka se stane zanícený zahradník. Jen drápek uvíz, a chycen je celý ptáček. Jindy vzniká zahradník nákazou od sousedů; vidí třeba, jak sousedovi kvete smolnička, a řekne si: Zatrápeně, proč by taky nekvetla mně? A to by tak hrálo, abych ji neměl ještě lepší! — Od těchto začátků zapadá zahradník hloub a hloub do této nově probuzené vášně, živené dalšími úspěchy a vybičované dalšími neúspěchy; propuká v něm chtíč sběratelský, který jej pohání, aby vypěstoval všecko podle abecedy od Acaeny po Zauschnerii; později se v něm vyvíjí náruživost specialistická, která z člověka do té doby příčetného učiní růžaře, jiřináře nebo jiný druh exaltovaného maniaka. Opět jiní propadnou vášni umělecké a ustavičně přerovnávají, mění a přestavují svou zahrádku, komponují barvy, přeskupují trsy a vyměňují, co jim kde stojí a roste, štváni tak řečenou tvůrčí nespokojeností. Ať si nikdo nemyslí, že pravé zahradničení je bukolická a meditativní činnost. Je to neúkojná vášeň, jako všecko, do čeho se pustí důkladný člověk.

Ještě vám povím, jak poznáte pravého zahradníka. „Musíte se přijít ke mně podívat," praví, „já vám musím ukázat svou zahrádku." Když tedy přijdete, abyste mu udělali radost, najdete, jak někde mezi perenami vyčnívá jeho zadní část. „Hned přijdu," povídá přes rameno, „jen co to tadyhle vysadím." „Jen se nevyru-šujte," řeknete mu přívětivě. Po nějaké době to už nejspíš vysadil; zkrátka vstane, zamaže vám ruku a záře pohostinností praví: „Tak se pojďte podívat; je to sic malá zahrádka, ale — okamžik," povídá a sehne se nad rabátko, aby tam vyplel několik traviček. „Tak pojďte. Já vám ukážu Dianthus Musalae, to budete koukat. Hergot, tady jsem to zapomněl zkypřit," praví a začne se rýpat v půdě. Po čtvrt hodince se opět vztyčí. „Aha," řekne, „já jsem vám chtěl ukázat ten zvonek, Campanula Wilsonae. To je vám ten nejhezčí zvonek, jaký — Počkejte, tady musím přivázat to Delphinium." Když to přivázal, vzpomene si: „Bodejť, vy se teda chcete podívat na to Erodium. Okamžik," bručí, „jen co tadyhle přendám ten Aster; on tu má málo) místa." Načež odejdete po špičkách, nechávaje mezi perenami vyčnívat jeho zadní část. A když jej zase potkáte, řekne vám: „Musíte se přijít ke mně podívat; mně vám kvete jedna růže pernetka, to jste ještě neviděl. Tak přijdete? Ale jistě!" Nu dobře: pojďme se k němu podívat, jak rok plyne.

Skutečné příhody z říše zvířat


Kapitola první - šťastné útěky


Skutečně velkolepý útěk v paviáním pojetí se odehrál v Lambtonském safari v srpnu 1974. Mazané a vysoce organizované opice ošálily přísná bezpečnostní opatření: Nalezly si pod turistické autobusy , chytily se za podvozky a proklouzly ze ZOO přímo před očima hlídačů. na jejich kousek se ale přišlo a vůdci celé skupiny byli přísně potrestáni. „Na základě pozorování jsme rozpoznali silné jedince, kteří měli únik na svědomí,“ říká ředitel safari Dick Howard, „a sedm z nich jsme nyní rozptýlili do jiných parků a zoologických zahrad.“
Howard tvrdí, že paviáni jsou na útěky skuteční experti. Když vedl jedno ZOO v Holandsku, osobně viděl, jak k sobě tlupa paviánů nalákala na banán antilopu. Jakmile se kopytník zastavil u oplocení, paviání mu hupli na hřbet a odskákali vstříc svobodě.

Praha, listopad 1978


Když už člověk jednou je,
tak má koukat, aby byl.
A když kouká, aby byl,
a je, tak má být to, co je,
a nemá být to, co není, jak
tomu v mnoha případech je.

Zpěvy staré Číny

J d u k o l e m k r č m y

V těch kalných, těžkých, krutých dnech
já piju, co mi stačí dech,
doby se propíjím hluší,
bych zachránil svou duši.
Kam slunka boží zář se lije,
pít bude se a pilo, pije,
že všechno pije - každý ví! -
a já mám být sám střízlivý?!

Za trochu lásky...



Za trochu lásky šel bych světa kraj,
šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý,
šel v ledu - ale v duši věčný máj,
šel vichřicí - však slyšel zpívat kosy,
šel pouští - a měl v srdci perly rosy.
Za trochu lásky šel bych světa kraj
jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.

Viry

Svět nás neustále překvapuje.
Svrhává staré víry založené na tradici,
pověrách, zdravém rozumu i na vědeckém poznání.
RICHARD LEVINS

Záhada eboly

1976 Virus ebola zair

jak vyšetřovali jednoho pacienta po druhém, vyvstával před nimi obraz nemoci. Nemocní měli těla vychrtlá dehydratací, tváře strnulé, oči omámené a mysl kupodivu horlivou a jasnou. V místech vpichu injekční jehlou i z každého porušení kůže jim vytékala krev. V některých případech krváceli z nosu, dásní, střev a některé ženy i z pochvy. Někteří trpěli zánětem spojivek, takže měli oči zanícené a plné infekce. U menšího počtu došlo ke krvácení z cév a tito nemocní měli rudá oční bělma. Čas od času některý z nich vyzvracel natrávenou krev nebo neudržel asfaltově černou tekutou stolici...

k žádné celosvětové epidemii nedošlo. Navzdory skutečnosti, že se virus mohl šířit přímým dotykem, intravenózními injekcemi, pohlavním stykem a snad také, jakkoli o tom byly důkazy váhavé a nejisté, i kapénkovou infekcí, náhoda rozhodla, že nebyl dostatečně nakažlivý. U druhotných případů lidí, kteří nebyli v úzkém kontaktu s nemocnicí, představovalo riziko jejich nákazy pouhých pět procent. Jednoduchá opatření při ošetřování nemocných stačila, aby se šíření viru zastavilo.
Kdyby vypukla epidemie viru ebola a šířila se z osoby na osobu kapénkovou nákazou, kašláním a kýcháním, tak, jak tomu je v případě chřipky, neexistovala by proti ní žádná vakcína ani účinná léčba.
Svět měl toho roku štěstí.

Závěť



Kdybych si myslil,
že mým skonem se krapet dobra vykoná,
já k smrti odsoudím se honem,
jako bych bestie byl zlá.


Mnou křivdy nikdo nedozná,
pěšky si choď, či v truhle nes se.
Však chudák zemře-li jak já,
hora se věru nezatřese.


Žil jednou jistý Diomed,
když Alexandr kraloval.
Ten jako násilník si ved
a cizí lodi raboval.


Konečně chytli ho a král
s ním arci naložit chtěl zle;
když lupič před ním v poutech stál
měl potrestán být na hrdle.


I táže se ho panovník:
Proč pirátství se oddáváš?
I odpoví mu loupežník:
Proč pane pirátů mi láš?


Že vyjíždím - jak dobře znáš -
jen s kocábkou, ne s dvojstěžníkem?
Mít výzbroj jako ty ji máš,
byl bych čím ty jsi, panovníkem!

Valérie a týden divů


PŘEDMLUVA


Napsal jsem tuto knihu z lásky k tajemství starých vypravovánek, pověr a romantických knih, psaných švabachem, jež se kdysi mihly před mýma očima a jež mi nedopřály svěřit svůj obsah. Zdá se mi, že básnické umění není ničím víc a ničím méně než splácením starých dluhů životu a jeho tajemství. Aniž bych chtěl svým "černým románem" kohokoliv sváděti z cesty (nejméně ty, kdož se bojí pohledět přes hranice "dneška"), obracím se k těm, kdož se občas rádi zastavují jako já nad mystériem určitých dvorů, sklepení, letohrádků a smyček mysli kolem tajemného. Podám-li jim touto svou knihou evokaci jistých vzácných a řídkých pocitů, které mne přiměly k napsání příběhu, který klepe na okraj směšného a bezcenného, budu spokojen.

AUTOR

Jak se jmenuje tahle knížka?

3. Naletěl jsem sám

Jeden kolega, se kterým jsem studoval na Chicagské univerzitě, měl dva bratry, šestiletého a osmiletého. Často jsem k nim chodil a předváděl jsem dětem různá kouzla. Jednou také přijdu a povídám: „Umím kouzlo, kterým vás oba proměním ve lvy.“ K mému překvapení se zaradovali: „Prima, tak nás proměň ve lvy.“ Namítl jsem: „No tedy radši ne, ono by pak nešlo proměnit vás zase zpátky v lidi.“ Ten starší povídá: „To nevadí, já stejně chci, abys nás proměnil ve lvy.“ Já na to: „Ne, to vážně nejde, já bych vás pak neuměl proměnit v lidi.“ Menši se zeptal: „A jak nás v ty lvy proměníš?“ Odpověděl jsem: „Když řeknu kouzelná slova.“ Jeden ze sourozenců se dotázal: „Jaká to jsou kouzelná slova?“ Já na to: “Kdybych vám je řekl, vyslovil bych je, a proměnili byste se ve lvy.“ Chvíli nad tím přemítali, a pak jeden povídá: „Opravdu neznáš kouzelná slova, která by nás proměnila zpátky v lidi?“ „Ale jo.“ povídám, „jenže potíž je v tom, že když řeknu ta první kouzelná slova, pak se nejen vy, ale všichni lidi – a taky já – proměním ve lvy.A lvi neumějí mluvit, takže by už nikdo nemohl říct ta druhá kouzelná slova, abychom se zase proměnili v lidi.“ Větší kluk na to: „Tak je napiš!“ Menší se zarazil: „Jenže já neumím číst!“ Já na to: „Ne, to ne, napsat je nepřipadá v úvahu; i kdyby se napsala a neřekla, stejně by se všichni lidi proměnili ve lvy.“
Sourozenci užasli: „Páni!“
Asi tak za týden jsem potkal toho osmiletého. „Strýčku Sullyane, chtěl bych se tě na něco optat, strašně mi to vrtá hlavou.“ Já na to: „O co jde?“ A on povídá: „Jak ses vlastně ta kouzelná slova naučil ty?“

Kniha lesů, vod a strání

STESK NA KONCI LÉTA

Je blankyt hluboký a oblaka jsou nízko
jak lodí pokojné a bílé plachtoví;
vzsuch zvolna zhasíná, je večer zcela blízko,
na stráních poslední den zmírá srpnový.

Klid hledá babočka a rozbitá má křídla
- i cesta za květy a sluncem poraní -;
předtucha žlutí jest už v zeleni, jež stydla,
se šerem vystoupí mlh smutné dýmání.

Pojď, svatý večere, a obejmi mě rychle,
přitiskni k zeleni těch zchladlých polštářů,
je naše údolí zas opojné a ztichlé,
neb rázem uprchl dav tučných kramářů.

Pojď, svatý večere, a obejmi mě chladem,
mé srdce chvěje se a těká zmučeno
a divně zmateno - zda sytostí či hladem? -
chce sladkou moudrostí být uspokojeno.

Já, zdá se, člověku jsem příliš důvěřoval.
Teď vzpíná za Městem své ruce bláhové:
jsem příliš chudý pes, bych život ozlacoval,
jsem příliš lidský rek pro snění nachové...

Jen země nádhera, jež zákon dvůj má v sobě
a žádnou iluzí se nedá poplésti,
mě ňadra nabízí v jich proměnlivé zdobě:
s ní možno smuten být, nemožno nekvésti.

Český román

Zajímavý výklad obraznosti

...tohle se mně taky zdává, chcte-li vědět. A často. Jednou to dokonce dostalo mnohem určitější tvář než nějaký instinkt nebo tušení. Před léty jsem se potloukal po Francii, kde jsem hledal za málo peněz hodně dojmů. Bylo to u Marseille, taková malá vesnička, vyprahlá a trochu špinavá, jako bývají jižní venkovy. Sta podobných jsem od té doby viděl, ale na prahu této mě cosi zarazilo. Šel jsem bílou cestou mezi rovnými domy s hlavou vyjevenou a srdcem prudce tlukoucím, až jsem se styděl, jak vyvádělo pod mým mužským kabátem. Věděl jsem přesně a s naprostou jistotou, že už jsem tu někdy byl, ba že tu znám vlastně každý kout, záhyb ulice, skupenství kopců na moidrém řezu obzoru. Támhle je krám se smíšeným zbožím, říkal jsem si a kousek dál je temná kovárna. Kdysi tam stávali na třech sedlaní koně…- teď ještě kaplička a za její zdí stranou vesnická kašna na tlučení prádla. Došel jsem k nim se zatajeným dechem, po tom bílém a ozářeném dláždění francouzského venkova. Byl jsem si podivně a nepříjemně jist. Snad jsem tu kdysi žil, anebo jsem tuto ves znal ze svých snů či nevysvětlitelných představ – každý kout a – a ohyb cesty – snad i zvuk zvonku na kupcových dveřích. – Smál jsem se předem každé hloupé výpomoci duchařinou. – Proč by, k čertu, nemohly být věci nevysvětlitelné, proč se hloupý člověk pořád všetečně pokouší přijít všemu na kloub?“

Havran

(překlad V. Nezval)


Jednou o půlnoci, maje horečku a rozjímaje
nad divnými svazky vědy prastaré a záslužné -
když jsem klímal v polospaní, ozvalo se znenadání
velmi jemné zaťukání na dvéře - a pak už ne.
"Je to návštěva, či zdání, bylo to tak nezvučné -
jednou je a pak už ne."

Ach, již při vzpomínce blednu! Myslím, že to bylo v lednu,
každý uhlík vrhal stín jen přede mne a dál už ne.
Toužil jsem po kuropění; - marně hledaje v svém čtení
ulehčení od hoře nad Lenorou - již poslušné
světice zvou Lenora - nad jménem dívky nadvzdušné,
jež byla mou a teď už ne.

Smutný šelest záclon vlaje z hedvábí a ohýbá je
s hrůzou - již jsem do té doby neznal ani přibližně;
abych skryl své polekání, říkal jsem si bez ustání:
"Je to host, jenž z nenadání zaklepal tak neslyšně -
pozdní host, jenž z nenadání zaklepal tak neslyšně -
jednou jen a pak již ne."

Tu má duše vzmužila se; řek jsem bez rozpaků v hlase;
"Prosím, pane, nebo paní, odpusťte mi velmožně;
avšak byl jsem v polospaní, když jste přišel znenadání,
přeslechl jsem zaklepání - je to skoro nemožné,
že jste klepal vy" - a poté otevřel jsem úslužně -
venku tma a víc už ne.

Hledě dlouho do tmy z prahu, stoje v pochybách a v strachu,
dlouho snil jsem, jak si nikdo netroufal snít mimo mne;
ale ticho bez rušení, ani slůvka na znamení,
jenom plaché oslovení "Lenoro!" zní zimničně,
to já šeptám "Lenoro!" - a ozvěna zní zimničně
jenom to a víc už ne.

Vrátil jsem se do pokoje, velmi divě se a boje,
když jsem zaslech trochu silněj nový šramot poblíž mne.
"Jistě cos za chumelice padlo mi na okenice;
podívám se ze světnice, co jsi zač, kdo budíš mne -
ztlumím na okamžik srdce, najdu tě, kdo budíš mne;" -
vítr a nic jiného už ne.

Vyrazil jsem okenici, když tu s velkou motanicí
vstoupil starodávný havran z dob, jež jsou tak záslužné;
bez poklony, bez váhání, vznešeně jak pán či paní
usadil se znenadání v póze velmi výhružné
na poprsí Pallady - a v póze velmi výhružné
si sedl jen a víc už ne.

Pták v svém ebenovém zjevu ponoukal mne do úsměvu
vážným, přísným chováním, jež bylo velmi vybrané -
"Ač ti lysá chochol v chůzi, jistě nejsi havran hrůzy,
jenž se z podsvětního šera v bludné pouti namane -
řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!" -
Havran děl: "Už víckrát ne."

Žas jsem nad nevzhledem ptáka, jenž tak bez okolků kráká
bezobsažnou odpověď, jež prozrazuje bezradné;
velmi dobře vím, že není skoro ani k uvěření
pták či zvíře, jež si lení v póze velmi záhadné
na poprsí nade dveřmi - v póze velmi záhadné
a říká si: "Už víckrát ne."

Potom, sedě na mramoru, ustal havran v rozhovoru
jako duše v jedno slovo samotářsky zabrané -
až jsem si řek v duchu, takže nedošlo mu to až k sluchu:
"Věřím pevně na předtuchu, osud často okrad mne -
jak mé naděje, i on se k ránu odtud vykradne."
Však havran dí: "Už víckrát ne."

Zaražen an na mne hledí s přiléhavou odpovědí,
říkám si: "Toť bezpochybypochyt velmi obratně
od pána, jejž osud vedl neštěstím a navždy svedl,
takže nic už nedovedlzpívat než ty bezradné -
pohřební a smutné písně, refrény, tak bezradné,
jako je: Už víckrát ne!"

Když však havran bez ustání ponoukal mne k usmívání,
přistrčil jsem křeslo mysle, že mne něco napadne,
když se vhroužím do sametu ve vzpomínkách na tu větu,
přemýšleje, co as je tu, nad čím řek své bezradné,
nad čím příšerný ten pták zde říká svoje bezradné
"už víckrát ne".

Tak jsem seděl nad dohady, mlčky, marně, bez nálady
pod ptákem, jenž v hloubi prsou nepřestával bodat mne,
kles jsem s zamyšlenou tváří do podušky na polštáři,
na niž padá lampa, v záři matné, mdlé a malátné,
ale do níž nevboří své ruce, mdlé a malátné,
ona víckrát, víckrát ne.

Zdálo se, že u stínidla houstne světlo od kadidla,
že bezpochyby anděl v zvoncích z nebe propadne.
"Chudáku, tvůj Bůh ti v zpěvu posílá sem pro úlevu
balzám na tvou starou něhu, po němž navždy vychladne,
po němž láska k Lenoře v tvé mysli navždy zapadne" -
však havran děl: "Už víckrát ne."

"Proroku," dím,"mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel,
synu podsvětí, a přece proroku, pojď hádat mně -
statečně, byť opuštěný žiji zaklet v této zemi,
dům mám hrůzou obklíčený, zda tvá věštba uhádne,
zdali najdu balzám v smrti, zda tvá věštba uhádne" -
havran dí: "Už víckrát ne."

"Proroku," dím,"mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel,
při nebi, jež nad námi je, při Bohu, jenž leká mne,
rci té duši, jež žal tají, zdali aspoň jednou v ráji
tu, již svatí nazývají Lenora, kdy přivine,
jasnou dívku Lenoru kdy v náručí své přivine" -
havran dí: "Už víckrát ne."

"Tos řek jistě na znamení, že se chystáš k rozloučení,
táhni zpátky do bouře a do podvětí, satane! -
nenech mi tu, starý lháři, ani pírka na polštáři,
neruš pokoj mého stáří, opusť sochu, havrane!
Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!"
Havran dí: "Už víckrát ne."

Pak se klidně ulebedí, stále sedí, stále sedí
jako ďábel na bělostných ňadrech Pallas Athéné;
oči v snění přimhouřeny na pozadí bílé stěny,
lampa vrhá beze změny jeho stín, jímž uhrane -
a má duše z toho stínu, jímž mne navždy uhrane,
nevzchopí se - víckrát ne.

Povstávání živého tvaru

Proteiny s několika funkcemi

...zatím jsme si ilustrovali příklady proteinů, u kterých pozorované sekvenční změny byly interpretovány jako příčina změny funkce. Uveďme si teď některé příklady v původní formě, beze změny sekvence, použity kúčelům naprosto neočekávaným.
Akonitáza

Akonitáza je enzym katalyzující v mitochondriích jednu reakci trikarboxylátového (Krebsova) cyklu: přechod mezi citrátem a izocitrátem přes meziprodukt cis-akonitát. Enzym obsahuje prostetickou skupinu

Veselá akupumktura

NECHAT SE LÉČIT AKUPUNKTUROU?

Snad nejhůře ze všech profesí podstupují akupunkturu řezníci. Těch několik, kteří se vzácně nechali touto orientální léčbou léčit, byli vesměs silní a mužně vypadající jedinci. Jak křehcí však byli uvnitř! Prakticky žádný z nich nevydržel s aplikovanou jehlou déle než pět minut vsedě. Téměř učebnicové případy kolapsových stavů. Z původně přicházejících zdravých, někdy až příliš brunátných jedinců, se najednou vyklubou pobledlí chudáčci, jako by se léta léčili na některém z hojných interních odděleních pro chudokrevnost. Jak mohou vlastně dělat svoji práci? Odporem ke vpichům do vlastního těla se nápadně podobají chirurgům. I zde bývá téměř pravidlem, že čím větší chirurg, tím hůře snáší akupunkturu (ovšem jsou i některé výjimky!). Nakonec jsem došel k závěru, že je výhodnější řezníkům i chirurgům akupunkturu provádět vleže.

Hovoříme-li o schopnosti snášet akupunkturu, nelze nevzpomenout jednoho pacienta, který ji přímo vychutnával. Sám si aktivně otáčel v pravidelných intervalech jehličkami, musel jsem ho dokonce krotit, aby nezačal podobně ošetřovat i spolutrpitele (léčebná kůra se provádí u několika pacientů zároveň). Působil na mne až masochisticky, jak s planoucíma očima si točil jehličkami, jakoby si je chtěl pod kůži vtlačit i s držátky. Marně jsem mu vysvětloval, že mu s nimi milerád otočím sám.

Máj

...

"Hluboká noc! ty rouškou svou
teď přikrýváš dědinu mou,
a ona truchlí pro mě! -
Že truchlí? - pro mě? pouhý sen!
Ta dávno neví o mně.
Sotvaže zítra jasný den
nad její lesy vstane,
já hanebně jsem odpraven,
a ona - jak v můj první den -
vesele, jasně vzplane."

Jiskrného

Kolik tónů falešných
než dosáhneme jiskrného
sem tam jen uzoulinký smích
a jho Jeho

Jen trochu se nadýchneme
jen trochu si špitneme
a pak už jen kruhy na vodě
v zahradě edenské

Po stopách divokého západu

Tragický Konec Wild Bill Hickocka

William Hickock, ač proslulý rváč, nedostal se nikdy mimo zákon. I když střílel rychle, nikdy neútočil první.
Byl lovcem, zvědem, chovatelem dobytka. V jednom zaměstnání se zvlášť proslavil, a to tehdy, když se stal šerifem hornického města Deadwoodu. Jeho statečnost mu vynesla smrtelnou nenávist desperádů, které měl potírat.
Hickock byl hezký člověk atletické postavy a svému zevnějšku věnoval velkou péči.
Z dopisů menželce, která s ním odmítla žít, lze vytušit náznaky trpkosti nad neustálým nebezpečím jeho dobrodružného života.
Nehodlal se dát zastrašit dobrodruhy, jejichž neblahou minulost znal; dbal o dodržování zákonů a zdálo se, že ho jeho příslovečné štěstí neopustí. Ale jednoho dne pocítil Hickock podivnou předtuchu blízkého konce, ačkoli byl proti nepříjemným myšlenkám obrněn optimismem a sebedůvěrou.
V předvečer smrti se svěřil příteli: „Je to sice neuvěřitelné, Tome, ale mám tušení, že budu brzy zabit.“ – Týž den neodolal a napsal ženě dopis, který končil slovy: „Drahá Agnes, má-li se stát, že se už neuvidíme, věz, že poslední slovo, které zašeptám, až vystřelím svou poslední ránu, bude Tvoje jméno.“
Nazítří 2. srpna 1876 se Bill Hickock rozhodl, že zaplaší černé myšlenky, a pustil se do partie karet v saloonu Carla Manna a Jerryho Lewise.
Kolem stolu s ním seděli Carl Mann, Charles Rich a kapitán Massey, lodivod na Mississippi. Hra se rozproudila, hráči žertovali. Bill seděl zády ke dveřím, což dosud nikdy neudělal.
Jakýsi muž, který chvíli pozoroval hráče zvenčí, vstoupil do saloonu, na oko lhostejný k těm, kdo tam seděli. Stoupl si kbaru, objednal si pivo, pomalu vypil a pak se nenápadně přitočil až na několik kroků za Billa Hickocka. Muž rychle vytáhl z pouzdra kolt a střelil.
Kulka zasáhla Hickocka do týla, prolétla levou tváří a zaryla se kapitánu Masseyovi do paže.
Bylo přesně 16 hodin 10 minut. Bill se skácel ze židle jako zasažen bleskem; v křečovitě sevřené ruce dosud držel karty. V kartě měl „čtyři esa a červenou osmu“, (Od té doby se taková karta jmenuje The Dead Man`s Hand- Mrtvá ruka.)
Vrah byl dopaden, odsouzen, oběšen.
Wild Bill Hickockovi vystrojili slavný pohřeb.

Bohové a hrdinové antických bájí

HELENA

(2. pád Heleny, řec. Helené)- dcera nejvyššího boha Dia a spartské královny Lédy, nejkrásnější ze smrtelných žen.
Byla ještě docela mladou dívkou, a už se o její kráse šířili takové pověsti, že po ní zatoužil athénský král Théseus...
Šťastným či nešťastným mužem, kterého si Helena vybrala, byl Agamemnonův bratr Meneláos...
...král Meneláos přijal Parida a jeho druha Aineia, který ho doprovázel, jak se na hosty ze slavné Tróje slušelo. Uspořádal na jejich počest hostinu a představil je své manželce Heleně. Jakmile jí Paris stanul tváří v tvář, na první pohled se do ní zamiloval. Jí se také docela líbil. Druhého dne se pak Meneláos svým hostům omluvil, protože pro neodkladné povinnosti musel na Krétu. Popřál jim příjemný pobyt a Heleně přikázal, aby jim ve všem vyhověla. Vyložila-li si Helena tato slova příliš široce, měla na tom vinu především bohyně Afrodíta. Vzbudila v ní takovou lásku k Paridovi, že zapomněla na svého manžela, na dcera i na vlast a tajně s ním odplula do Tróje...
...k tomu ovšem nemohl Meneláos mlčet...
...tak vznikla kvůli Heleně a Paridovi dlouhá a krvavá trojská válka, která skončila zničením Tróje a záhubou nejlepších achajských mužů...
...Helena je jednou z nejvýznamnějších postav řeckých mýtů a bájí a dodnes žije v povědomí lidstva jako symbol krásné a záletné ženy...
...Závěrem ještě poznámku: jestliže dnes nepochybujeme, že k trojské válce kdysi (pravděpodobně v polovině 13. století př.n.l.) skutečně došlo, Helenu můžeme ze zkoumání jejích příčin klidně vynechat. Pro jednu ženu, třeba tak krásnou, jak ji opěvuje Homér, se nespouští na moře přes tisíc lodí se sto tisíci muži na palubě. Zdá se, že trojská válka byla obyčejně velkorysou loupežnou výpravou evropských Řeků proti jejich maloasijským soukmenovcům a že podnětem k ní byla touha zmocnit se legendárního bohatství "města krále Priama".

Havárie na sklonku dne

Doslov


Bylo to v podvečer l. září 1972, tedy přibližné za rok po otevření prvního úseku dálnice D l z Prahy do Mirošovic, kdy na tříkilometrovém úseku havarovalo kolem 50 vozidel. Autor ovšem děj nesituuje právě do roku 1972 — nejde konečně o literaturu faktu — nýbrž do let pozdějších, kdy již byly otevřeny další úseky dálnice. Přesto však stále ještě do doby, kdy jen poměrně málo řidičů mělo dostatek zkušeností z dálničního provozu a kdy se v něm teprve učili jezdit.

Štědrý den

I.

Tma jako v hrobě, mráz v okna duje,
v světnici teplo u kamen;
v krbu se svítí, stará podřimuje,
děvčata předou měkký len.

“Toč se a vrč, můj kolovrátku,
ejhle, adventu již nakrátku
a blízko, blizoučko Štědrý den!

Mílotě děvčeti přísti, mílo
za smutných zimních večerů;
neb nebude darmo jejich dílo,
tu pevnou chová důvěru.

I přijde mládenec za pilnou pannou,
řekne: Pojď za mne, dívko má,
budiž ty mi ženkou milovanou,
věrným ti mužem budu já.

Já tobě mužem, ty mně ženkou,
dej ruku, děvče rozmilé! –
A dívka, co předla přízi tenkou,
svatební šije košile.

Toč se a vrč, můj kolovrátku,
však jest adventu již nakrátku
a přede dveřmi Štědrý den!”

II.

Hoj, ty Štědrý večere,
ty tajemný svátku,
cože komu dobrého
neseš na památku?

Hospodáři štědrovku,
kravám po výslužce;
kohoutovi česneku,
hrachu jeho družce

Ovocnému stromoví
od večeře kosti
a zlatoušky na stěnu
tomu, kdo se postí.

Hoj, já mladá dívčina,
srdce nezadané;
mně na mysli jiného
jiného cos tane.

Pod lesem, ach pod lesem,
na tom panském stavě
stojí vrby stařeny,
sníh na šedé hlavě.

Jedna vrba hrbatá
tajně dolů kývá,
kde se modré jezero
pod ledem ukrývá

Tu prý dívce v půlnoci,
při luně pochodní
souzený se zjeví hoch
ve hladině vodní.

Hoj, mne půlnoc neleká,
ani liché Vědy:
půjdu, vezmu sekeru,
prosekám ty ledy.

I nahlednu v jezero
hluboko – hluboko,
milému se podívám
pevně okem v oko.

III.

Marie, Hana, dvě jmena milá,
panny jak jarní růže květ:
která by z obou milejší byla,
nikdo nemůže rozumět.

Jestliže jedna promluví k hochu
do ohně by jí k vůli šel;
pakli se druhá usměje trochu –
na první zas by zapomněl! –

Nastala půlnoc. Po nebi šíře
sbor vysypal se hvězdiček
jako okolo ovečky okolo pastýře,
a pastýř jasný měsíček.

Nastala půlnoc, všech nocí máti,
půlnoc po Štědrém večeru:
na mladém sněhu svěží stopu znáti
ode vsi přímo k jezeru.

Ta jedna klečí, nad vodou líčko;
ta druhá stojí podle ní:
”Hano, Haničko, zlaté srdíčko,
jaké tam vidíš vidění?"

”Ach, vidím domek – ale jen v šeře –
jako co Václav ostává –
však již se jasní – ach, vidím dvéře,
ve dveřích mužná postava!

Na těle kabát zeleni temné,
klobouk na stranu – znám jej, znám!
Na něm ta kytka, co dostal ode mne -
můj milý bože! Václav sám!!”

Na nohy skočí, srdce jí bije,
druhá přikleká vedle ní:
”Zdař bůh, má milá zlatá Marie,
jaké ty vidíš vidění?”

”Ach, vidím, vidím – je mlhy mnoho,
všecko je mlhou zatmělé;
červená světla blýskají z toho -
zdá mi se býti v kostele.

Něco se černá mezi bílými –
však mi se rozednívá již: -
jsou to družičky, a mezi nimi –
proboha! rakev – černý kříž!”

IV.

Vlažný větřík laškuje
po osení mladém;
sad i pole květovým
přioděny vnadem;
zavzněla hudba od kostela zrána,
a za ní hejsa! kvítím osypána
jede svatba řadem.

Švárný ženich jako květ
v kole svatebčanů,
kabát tmavě zelený,
klobouk v jednu stranu:
tak viděla jej v osudné té době
tak si ji nyní domu vede k sobě,
švárnou ženku Hanu.

*

Zašlo léto. Přes pole
chladné větry vějí.
Zvoní hrana. Na marách
tělo vynášejí:
bíle družičky, planoucí svíce;
pláč, bědování, trouby hlaholíce
z hlubokosti znějí:
Miserere mei!

Koho věnec zelený,
koho v rakvi kryje?
Umřela, ach umřela
panenská lilie!
Vykvětla jakby zalívána rosou,
uvadla jakoby posečena kosou -
ubohá Marie!

V.

Nastala zima, mráz v okna duje,
v světnici teplo u kamen;
v krbu se svítí, stará polehuje,
děvčata zase předou len.

”Toč se a vrč, můj kolovrátku,
však jest advent zase nakrátku
a nedaleko Štědrý den!

Ach ty Štědrý večere
noci divoplodné!
Když si na tě vzpomenu,
k srdci mne to bodne!

Seděly jsme také tak
loni pohromadě:
a než rok se obrátil,
dvě nám chybí v řadě!

Jedna hlavu zavitou,
košiličky šije;
druhá již tři měsíce
v černé zemi hnije,
ubohá Marie!

Seděly jsme také tak
jako dnes a včera:
a než rok se obrátí -
kde z nás bude která?

Toč se a vrč, můj kolovrátku,
všeckoť ve světě jen na obrátku,
a život lidský jako sen!”

Však lépe v mylné naději sníti,
před sebou čirou temnotu,
nežli budoucnost odhaliti,
strašlivou poznati jistotu!

Doktor v domě



I studující medicíny musejí někde bydlet. Otázka vhodného podnájmu je složitá, protože medik jen velmi neochotně vydává na podřadnosti jako kvartýr a jídlo peníze, které by mohl lépe investovat do piva a tabáku. A kromě toho budoucí felčaři nejsou z většiny ideálem kvartýrských. Medici bývají vzhůru dlouho do noci, v sobotu se vracejí nachmelení a přechovávají v ložnicích láhve s divnými věcmi. Na druhé straně však existuje nepočetná menšina bytných, které považují za vyznamenání, mohou-li pod svou střechou hostit nastávajícího doktora. Spojení s lékařským povoláním pozvedá jejich společenský status v celé ulici a krom toho je tu možnost konzultovat s mladým pánem při večeři choulostivé choroby, jimiž bývají bytné zřejmě sužovány až běda.
Začal jsem s podnájmem ve čtvrti Finchley. Pokoj byl čistý, poměrně laciný a pohodlný. Bytná měla dceru, devatenáctiletou urostlou brunetu s bezvýraznou tváří. Děvče bylo uvaděčkou v nedalekém biografu. Jednoho večera - bydlel jsem tam asi šest týdnů - zaťukala na dveře mé ložnice.

„Jste v posteli?" otázala se úzkostlivě.

„Ne," zavolal jsem zavřenými dveřmi. „Studuju. Co se děje?"

„Mám něco s nohou," řekla. „Myslím, že jsem si namohla kotník. Podíval byste se mi na to?"

„V kuchyni," odpověděl jsem opatrně. „Svlečte si punčochu. Přijdu za moment." Příští týden byla stižena bolestí v lýtku, následujícího týdne nehybností kolena. Když zaťukala na dveře a stěžovala si na píchání v boku, dal jsem výpověď.

Přestěhoval jsem se do pokoje v nejvyšším patře penziónu poblíž Paddingtonského nádraží. Obyvatelstvo penziónu bylo vzorkovnicí tolika národností, že návod k použití záludných a vrtošivých toalet musel být čtyřjazyčný - jako v mezinárodních rychlících evropské pevniny. Ve zmíněné svobodárně bydlel i jeden medik studující na fakultě nemocnice U sv. Marie. Měl v ložnici akvárium s tropickými rybičkami a provozoval jógu.

Jelikož jsem musel obědvat i večeřet mimo domov, vídal jsem se s ostatními obyva-teli penziónu vlastně jenom na schodišti, když jsme se míjeli a když říkali „s dovolením“ lámanou angličtinou. Mou bezprostřední sousedkou byla mladá, macatá blondýna. Byla velmi tichá a nikdy nikoho nevyrušovala. Jednoho rána byla nalezena v Hyde Parku uškrcená, a tak jsem si řekl, že bych měl jít o číslo dál.

Průběhem následujících dvanácti měsíců jsem vystřídal sérii svobodáren. Byly všechny na jedno kopyto. Měly v hale staromódní stojan na klobouky, na schodech červený koberec uprostřed prošlapaný do šeda a podezíravou majitelku. V době, kdy jsem končil anatomii, měl jsem zrovna už plné zuby pachů, jaké vydávají pasty na parkety, mokré deštníky a přepálený tuk. Když mi kolega nabídl spolubydlení v soukromém bytě na Bayswateru, byl jsem tak nadšený, že jsem sbalil svých pět švestek a odstěhoval se, aniž jsem čekal, až si odbydlím činži, zaplacenou do konce týdne.

Za nové bydlo jsem vděčil Tonymu Benskinovi, jenž tam vegetoval se čtyřmi dalšími studenty. Byli to: Jobu Bottle, ctitel společenského tance a psích dostihů; Mike Kelley, toho času již kapitán první patnáctky a hošan, známý po špitále pod přezdívkou Mrzoun Móric. Mrzoun připravil učitelskému sboru i sobě otřesné překvapení tím, že konečně prošel u závěrečných zkoušek a odejel praktikovat svůj um jako chirurg do malé venkovské nemocnice. Což děkan komentoval slovy netajeného zděšení.

Všichni čtyři byli vlastně sami podnájemníky. Nájemníkem bytu byl příjemný a přívětivý mládenec jménem Archie Broome, student posledního ročníku U sv. Swithina. Broome zde bydlel skoro po celou dobu studia a bral své přátele do podnájmu, aby vypomáhali s činží.

„Vedeme to tam hezky lážo plážo," vysvětlil mi U krále Jiřího. „Doufám, že nejste nějaký pedant, pokud jde o dobu, kdy chcete jíst nebo jít spát a tak podobně?"

Ježto mě dosavadní trpké zkušenosti naučily, že kvartýrské považují nedochvilnost při docházce k jídlu za osobní pohanu a bdění do půlnoci za smrtelný hřích, ujistil jsem svého budoucího bytného vroucně, že mi podobné formálnosti jsou naprostá putýnka.

„To je dobře," řekl Broome. „My, co jsme tam, každý vyplázneme trochu mamonu na společný nákup potravin, piva a podobných nezbytností. Chcete-li, můžete se přidat. Tu máte klíč a můžete se nastěhovat, jak se vám to bude hodit."

Láska je kytarové sólo - Bob Dylan




Zavři oči, pozoruj barvy,
které ti za víčky
tají a září.
Zítra ráno
namíchá slunce
stejnou škálu
barev na polštáři.

Sedm básniček na zrcadlo

2.

(Druhá básnička na zrcadlo)
"Napiš mi lásku
z pápěří
o sedmihlásku
na keři
O nebi s duhou
O klíčku
Napiš mi druhou
básničku!"

"Slza, jež sklouzla
po probdělé noci
do čaje
Přítomnost kouzla
které bez pomoci
vyhraje
Budoucnost věcí
která ubírá se
k rozcestí
Láska je klecí
v které umírá se
ze štěstí."