Novinky v knihkupectví Kosmas

Zobrazují se příspěvky se štítkemAnthony Ryan. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemAnthony Ryan. Zobrazit všechny příspěvky

čtvrtek 30. června 2016

PÁN VĚŽE

          Pitomé děvky, pomyslela si schoulená ve vlhké uličce, která jí byla poslední tři dny domovem. Budovy na obou stranách obývali obchodníci s rybami a ona si na ten puch pořád ještě nezvykla. On dychtí po krvi, ne po mase.
          Vysoký muž zahnul za roh, bezpochyby mířil k severní bráně. Zvedla se ze svého úkrytu a vyrazila za ním.
          „Koukej zaplatit, holubičko." Zase ten tlustý kluk. Obtěžoval ji už od jejího příchodu do uličky a tahal z ní drobné peníze výměnou za to, že na ni neupozorní gardisty, ona ale poznala, že o peníze mu zas tolik nejde. Bylo mu možná šestnáct, o dva roky méně než jí, byl však asi o palec vyšší a o hodně tlustší. Z očí mu vyčetla, že většinu jejích peněz utratil za víno. „Už si se mnou nehraj," řekl. „Říkalas, že ještě den a budeš fuč. A pořád seš tady. Koukej zaplatit!"
      „Prosím," vzlykla ustrašeně a couvala. Kdyby byl střízlivý, možná by se zamyslel nad tím, proč ustupuje z ulice zpátky do stínu, kde je zcela jistě zranitelnější. „Mám další, vidíš?" Natáhla k němu dlaň, na níž se v přítmí matně leskl mědák.
      „Mědák!" Odhodil ho, přesně jak čekala. „Ty cumbrélinská děvko. Vezmu si tvoje mědáky a ještě..."
      Vtom ho udeřila pěstí s vytrčenými klouby pod nos, přesně do místa, kde to nejvíc bolí. Hlava mu odlétla dozadu, z nosu a rozraženého horního rtu vytryskla krev. Dívka vytáhla z pochvy ukryté na bedrech nůž, ale smrtelná rána nebyla nutná. Tlusťoch si olízl rozražený ret, zakoulel očima a zhroutil se v uličce k zemi. Chytila ho za kotníky a odtáhla tělo dál od světla. V kapsách našla zbytek svých mědáků, flakonek se šťávou z juky a nakousnuté jablko. Mědáky si vzala, juku mu nechala, zakousla se do jablka a odešla. Bude trvat hodiny, než tlouštíka někdo najde, a i pak si budou myslet, že se stal obětí nějaké opilecké rvačky.
      Chvilku nato už sledovala, jak ten vysoký muž prochází bránou. Pokýval strážným na pozdrav, ale kápi si nechal na hlavě. Zastavila se a dojedla jablko. Muži, který vyrazil severní cestou, nechala zhruba půlmílový náskok a poté se vydala v jeho stopách.

Trošku mi to připomínalo Mika Waltariho. Až na to, že Pán Věže nevychází z historických událostí ani trochu. Fiktivní království, temná magie, krvavé souboje, otevřený konec. Prostě fantasy.