Tabu
Noc už notně pokročila, ale tady v zábavní čtvrti je ještě živo.
Mladá žena u okraje ulice zvedla ruku. Volné taxi zastavilo, dveře se otevřely a žena nastoupila dovnitř. Když se posadila a řekla, kam chce jet, řidič se zamračil.
"Tedy že by se mi chtělo!"
"Co si to dovolujete? Něco se vám snad na mně nelibí, nebo co ... ?" rozhněvala se žena.
"Vůbec ne. Mně se jenom nelibí, kam chcete jet.
Navic v tuhle dobu ... "
"Nevím, co vás k tomu vede. Ať je to, jak chce, je to přece vaše práce! Vzít zákazníka do auta, dopravit ho, kam si přeje, a dostat za to zaplaceno. Taxík je přece od toho, ne?"
"No, to máte naprostou pravdu, ale ... "
"Jestli vám to tak hrozně vadí, můžu vystoupit.
Nejste přece jediný taxík, co tady jezdí! Vaše číslo si ale poznamenám a možná zavolám do vaší firmy, abych si na vás stěžovala."
"Rozumím. Jedeme."
Taxi se rozjelo. Po chvilce se žena zeptala: "Ještě se zlobíte?"
"Ale nic takového. Já jsem se přece nezlobil, jenom jsem řekl, že se mi tam nechce jet. Když pomyslím, jak jsem vás tím rozhněval, chtěl bych se omluvit."
"Měl jste asi nějaký důvod, ne?" "To tedy měl."
"Tak povídejte."
"Ale není to zrovna veselé povídání."
"Jen spusťte. Ráda poslouchám podivná vyprávění.
Kdo by ale v dnešním světě takový nebyl, že?"
Žena naléhala, a tak řidič začal vyprávět.
"Máte asi pravdu, takových lidí je spousta. Tak tedy, onehdy jsem naložil jednu ženskou. No, a kousek odsud tímhle směrem je hřbitov."
"Chcete snad říct, že když jste se u hřbitova podíval dozadu, na sedadle už nebyla ... ?"
"Přesně tak."
"Takže takové věci se ještě pořád stávají!" "Odsud je to ještě kousek. Kdyby se to přihodilo
jen jednou, brzy bych na všechno asi zapomněl. Ale pak se mi to stalo znovu. Mladá ženská a ten hřbitov. Chápete to? Proto tímhle směrem nerad jezdím."
"To jsem nevěděla. Máte tedy svůj důvod."
"Je to nepříjemná historka, že? Je vám dobře?
Nechcete si třeba přesednout do jiného taxíku?"
"Nemějte starost, se mnou to ani nehnulo. Navíc si myslím, že ani vám nepomůže, když si vytvoříte takové tabu."
"Kdoví. .. Podívejte, už se blížíme ke hřbitovu." Taxi ani nezpomalilo.
Žena na zadním sedadle v úžasu vykřikla: "Proboha, co se to děje! Nevidím svoje nohy! Když se jich chci dotknout rukama, nic necítím! Jsou pryč! Zmizely! Ach, nemám ani boky! Až po břicho všechno zmizelo! Proč, proč se to stalo? A prsa taky! To přece nejde! Ne, já nechci! Pomozte! Udělejte něco! Já nechci zmizet! Prosím, pomozte mi ... !"
Zůstal jen zoufalý křik, ale i ten brzy zmizel. Řidič se otočil dozadu a zabručel: "A je to tady zase. Jak se to vlastně stalo? Vůbec tomu nerozumím. Nakonec mi nikdy nezaplatí. Proto nerad vozím ženské tímhle směrem ...
Očekávání se mi dobře četlo v tramvajích a trolejbusech při cestách po Brně. Většinou šlo o legrační povídky, které je třeba brát trošku s nadhledem, něco jako studentskou tvorbu. Nejde o sex a litry krve. Tohle je vynahrazeno vtipem, překvapením a nebojácností pustit se do sci-fi. Nicméně cena knížky kolem 200 Kč je přeci jenom trošku moc za študáckou rozpustitlost...
Noc už notně pokročila, ale tady v zábavní čtvrti je ještě živo.Mladá žena u okraje ulice zvedla ruku. Volné taxi zastavilo, dveře se otevřely a žena nastoupila dovnitř. Když se posadila a řekla, kam chce jet, řidič se zamračil.
"Tedy že by se mi chtělo!"
"Co si to dovolujete? Něco se vám snad na mně nelibí, nebo co ... ?" rozhněvala se žena.
"Vůbec ne. Mně se jenom nelibí, kam chcete jet.
Navic v tuhle dobu ... "
"Nevím, co vás k tomu vede. Ať je to, jak chce, je to přece vaše práce! Vzít zákazníka do auta, dopravit ho, kam si přeje, a dostat za to zaplaceno. Taxík je přece od toho, ne?"
"No, to máte naprostou pravdu, ale ... "
"Jestli vám to tak hrozně vadí, můžu vystoupit.
Nejste přece jediný taxík, co tady jezdí! Vaše číslo si ale poznamenám a možná zavolám do vaší firmy, abych si na vás stěžovala."
"Rozumím. Jedeme."
Taxi se rozjelo. Po chvilce se žena zeptala: "Ještě se zlobíte?"
"Ale nic takového. Já jsem se přece nezlobil, jenom jsem řekl, že se mi tam nechce jet. Když pomyslím, jak jsem vás tím rozhněval, chtěl bych se omluvit."
"Měl jste asi nějaký důvod, ne?" "To tedy měl."
"Tak povídejte."
"Ale není to zrovna veselé povídání."
"Jen spusťte. Ráda poslouchám podivná vyprávění.
Kdo by ale v dnešním světě takový nebyl, že?"
Žena naléhala, a tak řidič začal vyprávět.
"Máte asi pravdu, takových lidí je spousta. Tak tedy, onehdy jsem naložil jednu ženskou. No, a kousek odsud tímhle směrem je hřbitov."
"Chcete snad říct, že když jste se u hřbitova podíval dozadu, na sedadle už nebyla ... ?"
"Přesně tak."
"Takže takové věci se ještě pořád stávají!" "Odsud je to ještě kousek. Kdyby se to přihodilo
jen jednou, brzy bych na všechno asi zapomněl. Ale pak se mi to stalo znovu. Mladá ženská a ten hřbitov. Chápete to? Proto tímhle směrem nerad jezdím."
"To jsem nevěděla. Máte tedy svůj důvod."
"Je to nepříjemná historka, že? Je vám dobře?
Nechcete si třeba přesednout do jiného taxíku?"
"Nemějte starost, se mnou to ani nehnulo. Navíc si myslím, že ani vám nepomůže, když si vytvoříte takové tabu."
"Kdoví. .. Podívejte, už se blížíme ke hřbitovu." Taxi ani nezpomalilo.
Žena na zadním sedadle v úžasu vykřikla: "Proboha, co se to děje! Nevidím svoje nohy! Když se jich chci dotknout rukama, nic necítím! Jsou pryč! Zmizely! Ach, nemám ani boky! Až po břicho všechno zmizelo! Proč, proč se to stalo? A prsa taky! To přece nejde! Ne, já nechci! Pomozte! Udělejte něco! Já nechci zmizet! Prosím, pomozte mi ... !"
Zůstal jen zoufalý křik, ale i ten brzy zmizel. Řidič se otočil dozadu a zabručel: "A je to tady zase. Jak se to vlastně stalo? Vůbec tomu nerozumím. Nakonec mi nikdy nezaplatí. Proto nerad vozím ženské tímhle směrem ...
Očekávání se mi dobře četlo v tramvajích a trolejbusech při cestách po Brně. Většinou šlo o legrační povídky, které je třeba brát trošku s nadhledem, něco jako studentskou tvorbu. Nejde o sex a litry krve. Tohle je vynahrazeno vtipem, překvapením a nebojácností pustit se do sci-fi. Nicméně cena knížky kolem 200 Kč je přeci jenom trošku moc za študáckou rozpustitlost...
