Novinky v knihkupectví Kosmas

pátek 30. prosince 2016

POVÍDKY TOALETNÍ

Pařez

„No, já už tam ale nedělám. Vykopli mě a nechci o tom mluvit.“ „A kde jako děláš?“
„No, právě. Teď zrovna momentálně nikde, zejtra mám bejt v jednu u nějaký báby na pracáku.“
„Ty vole, ty seš nezaměstnanej? A z čeho jako žiješ?“
„Měl jsem trochu úspory a dělal nějakou brigádu, ale teď už s úsporama končím a žádná brigáda není k mání, takže blbý. A to je právě ten důvod, proč jsem se s tebou chtěl sejít,“ rozhodl se Radek, že to nebude dál protahovat. „Chtěl jsem tě poprosit o pomoc, jestli bys mi nepůjčil nějaký peníze, že jsme na tom teď dost blbě.“ A bylo to venku.
„Jestli bych ti nepůjčil nějaké peníze, že jste na tom blbě?“ opakoval nevěřícně Richard. „A kdo to je jako my? Co si tě pamatuju, byl jsi pořád single a na žádnej vážnej vztah to nevypadalo. Nebo se něco Změnilo?“
„Změnilo a dost.“
„Oženil ses?“
„No, to zrovna ne.“
„To sem si oddych, už jsem myslel, že ti jeblo!“
„Ale žiju s jednou holkou a máme malý dítě.“
„No, to mě poser, pár měsíců se nevidíme a z japíka a playboye je najednou nezaměstnanej, co má na krku holku s dítětem, a po mně chce, abych mu půjčil svoje těžce vydělaný prachy, aby to mohl živit. Nejsi na palici? A je to dítě vůbec tvoje?“
„Neser, jasně že je moje! A když tě to tak zajímá, tak když otěhotněla, tak to jsem práci měl, a až pak se stal ten průser. A neviděli jsme se rok a půl, ono to docela letí. Chtěl jsem jenom pár tisíc, tak pade, mám slíbenej nějakej flek, tak bych ti to do půl roku vrátil. Co by ti to udělalo, máš prachů jak šlupek a víš, že bych ti to určitě dal, znáš mě přece.“
„Hele sorry, Radku, to nejde, nemůžu ti půjčit. Dovedeš si představit, jaký jsem měl výdaje s tím letadlem a už mám na kontě jen posledního ušmudlanýho melouna, a když ho rozměnim, určitě ho rozfofruju, znám se. Hele, ty to zvládneš, já ti věřim, jo a to pivo je tedy na mě, když jsi na tom tak blbě.“
„Hmmm, tak ty nechceš rozměňovat posledního melouna, abys pomohl kamarádovi? Jak dlouho se známe, dvacet let?“ startoval se Radek a trochu nevěřícně, trochu zoufale, ale stále s větší nenávistí ho probodával očima.
„Počkej, Radku, neblbni, najdeš přece nějaký řešení, už jsi projel weby s nabídkama míst? Tam určitě něco bude!“ pokoušel se Richard
tlumit vášně a projevit účast, aby kamaráda uklidnil. „Vždyť jsi šikovnej, znám tě léta, pro tebe přece nemůže bejt problém nějakou práci najít...“
„Tak hele, Ríšo!“ přerušil ho, sáhl do kapsy a vytáhl zmuchlanou a ošumělou dvoustovku, která řečí těla vypovídala, že je jediná a opuštěná, žádné sestřičky ani bratříčky nemá, že je taková poslední Mohykánka, a hodil ji na stůl.
„To je za to pivo, protože vod takovýho zmrda, jakým ses stal, bych si pivo platit nenechal.“
Richardovi ztvrdly rysy.
„Vezmi si toho svýho posranýho melouna, letadlo, a nevim co eště, a narvi si to do tý svojí tlustý prdele!“ Radek vstal, že odejde, ale ještě pokračoval. „Víš, měl jsem kdysi takovýho divnýho kamaráda, byl o padesát let starší než já, už je mrtvej. Byl to Žid, za války prošel koncentrákama a za bolševika kriminálama, tak měl docela přehled a byl chytrej a sem tam po mně házel životní moudra, měl na to nárok. A ten vždycky tvrdil: Pamatuj, že v nouzi dá ti radu každej přítel, málokterej ale mouky pytel. Já tak úplně chytrej nejsem, ale jestli ty říkáš štěstí tomu, že máš prachy, zlatý hodinky a ten řetěz na krku, se kterym vypadáš, že tě právě vykopli od kolotoče, tak jsi idiot! I když jsem na tom teď blbě, tak s tebou bych neměnil. Jsi konzumní chudák, je mi tě líto. Čau!“
„A neříkal taky ten tvůj velemoudrej Žid,“ křičel za ním Richard, „že když pučíš peníze příteli, přídeš nejen o peníze, ale i o něho?“
Radek se zastavil, vrátil se ke stolu a už tak nějak s nadhledem v klidu pronesl:
„O kámoše už jsi přišel, tak si aspoň užij ty prachy, Harpagone zasranej!“ Otočil se a definitivně odešel.
Richard za ním ještě něco hulákal, jeho už to ale nezajímalo, ani se neotočil, jen zvedl předloktí se vztyčeným prostředníčkem a vyšel z hospody.
Richard zůstal u stolu, pokukoval po lidech kolem, někteří hádku pozorovali, ale nic neříkali, tak sklopil zrak a věnoval svoji pozornost pivním táckům. Pak zvedl půllitr se zbytkem piva, dopil a praštil jím o desku stolu. Zachmuřeně vytáhl z kapsy bankovky stočené do ruličky a přetažené gumičkou. Rozbalil je a hluboko mezi modrými našel pár zelených, které hodil na stůl ke zmuchlané Radkově dvoustovce. Odhadl, že dýško bude tučný, a to bylo v pořádku, zasloužili si to. Zvedl se k odchodu a pro sebe si zamumlal:
„Ať de do prdele i s tou svojí starou, blbec.“

Tahle knížka měla spád. Občas trošku retro, občas trošku naturalistická a občas víc porno. Jinak ale asi celkem pravdivý jádro, který je občas ověnčený nadsázkou. 

sobota 24. prosince 2016

CO MAJÍ VĚDĚT ŽENY, ABY BYLY MILOVÁNY

Židle

          Tak tohle se mi stalo -
          Při mé svatbě.
          Měl jsem si vzít hezké děvče ze sousedství. Znal jsem je už léta a zdálo se nám, že všechno vyjde -
          Taky proč by nemělo vyjít -
          Žijeme přece na planetě Merkuru XXXVI.
          A u nás už dávno neplatí, že by se nemohli vzít ti, co se mají rádi.
          Naopak.
          Všechny překážky, které dříve stály v cestě těm, kdo se měli rádi, byly v naší části vesmíru, odbourány.
          Dokonce se sňatky u nás uzavírají neuvěřitelně snadno.
          Stačí jenom si dojít na takzvaný Úřad veřejně milostných vztahů -
          Je to vysoká budova za metropolí -
          A v ní je pohromadě všechno, co je potřeba jak k uzavření sňatku, tak i k jeho rozloučení, k okamžitému uzavření i k okamžitému rozloučení.
          neoddávají ani nerozvádějí lidé jak za starých dob.
          Všechno kyberneti.
          Kdo chce být oddán, hodí do přístroje svou kartu a za pár vteřin mu stroj na kartě potvrdí, že majitel osobní karty je ženatý nebo majitelka vdaná.
          A když se chcete rozvést -
          Zajdete zase do Úřadu veřejně milostných vztahů a svoji kartu hodíte do jiného přístroje - A už vám na ní stroj vyznačí rozvod.
          Řeklo by se, že toho budou lidé nesmírně využívat,
          ale sňatky i rozvody se na naší hvězdě naopak uzavírají daleko pozorněji.
          Snad lidem vadí, že o nich rozhoduje kybernet a nechtějí mu dávat příležitost k zásahům do svého života —
          Nebo zmoudřeli.
          Myslel jsem si, že všechno s mou svatbou proběhne ideálně -
          Moje snoubenka si pořídila krásné svatební šaty. Šedivé, upjaté, plisované. U pasu měla bílou květinu – A vydali jsme se na svatbu -Hodili jsme karty do přístroje.
          Snoubenka vypadala báječně ve svých dlouhých šatech a se svatební kyticí v náručí - až jsem litoval, že svatba trvá jen pár vteřin a že se na ni nezvou hosté jako za starých,
          prastarých, ještě dost necivilizovaných časů.
          Kolik lidí se mohlo dívat, jakou mám krásnou nevěstu -
          Dívám se na snoubenku —
          Ona na mne -
          Civilizace jistě usnadňuje život, myslím si, ale bere z něj poezii - nasloucháme šumění, jaké se stereotypně líbezně vine ze svatebníto reproduktoru —
          Snoubenka poplakává —
          Pak mě vezme za ruku a tiskne mi ji —
          Vůbec by mé -
          Vůbec by mé nenapadlo, že se může stát, co se stalo, vůbec ne.
          Přístroj zarachtá a vyhodí nám dvě karty, jí jednu, mně jednu a - já se na svou kartu jen zběžně podívám —
          Člověk si už prostě navykl důvěřovat kybernetům víc než sobě.
          Podívám se a -
          A dám se do smíchu -„Co se směješ," Snoubenka ke mně obrátí plaše uslzené oči —
          Dívám se na její svatební slzy - a směju se víc a víc —
          Ukážu jí kartu.
          Byl jste oddán s -
          V rubrice, kde mělo být jméno ženy, stojí ne jméno snoubenky, ale - slovo ŽIDLE. Snoubenka pozvedne svou kartu a začte se do ní, jí stroj nevyplnil nic - ani že je oddána s židlí.
          Díváme se na své karty -
          Usmíváme se - pěkné rozpačitě, ale - usmíváme se —
          Já už prostě mívám v důležitých okamžicích života pocit trapnosti - Je to můj životní
          styl.
          Zvykl jsem si na to.
          Když jsem promoval, uklouzl jsem a porazil kybernetického Zřízence, ten porazil kybernetického profesora, ten kybernetického rektora -Pěkně popadali.
          Jsou chytří, to ano, naše kybernetické univerzitní profesorstvo je nějak chytré, ale není dost staticky vyvážené -
          Někdy stačí jen cvrnknout, a už profesor letí — Úřady do našich profesorů rády cvrnkají. Prostě - trapasy mám v jednom kuse.
          Je to můj životní styl.
          A tak jsem se ani teď moc nedivil.
          Hned jsme se vydali do svatební kanceláře. Kyberneti -
          Všude na naší hvězdě samí kyberneti - Pročišťují, píší, prodávají -
          Hrají na lyry, tančí, prodávají teplé párky —
          Proč by neměli být kyberneti i ve svatební kanceláři,
          Kybernetka, která nás přijímala, byla vyzáblá a vysokánská, taková, řekl bych - Staropanenská           —
          Staropanenský stroj.
          Nahlédne do našich karet a řekne, že všechno je v pořádku.

Pokud bych si mohl přečíst jen jednu povídku od Martina Petišky, chtěl bych, aby to byla tahle Židle ze sbírky Co mají vědět ženy, aby byly milovány. Není nic méně pravděpodobného a zároveň více výstižného, co by lépe popsalo absurdity úředního jednání. Každý jsme to někdy zažili. Nebývá v tom sice manželka - židle, ale i tak obyčejná věc, jako nahlášená změna doručovací adresy se může změnit v tragikomickou, leč fatální záležitost.

PROKLETÍ SALEMU

Když všichni odešli, Mike Ryerson se vrátil a sedl si na okraj otevřeného hrobu, aby dojedl poslední půlku sendviče a počkal na Royala Snowa, až se vrátí.
Pohřeb byl ve čtyři, teď bylo skoro pět hodin. Stíny se prodloužily a Slunce už prosvítalo vysokými duby na západě. Ten zatracený Royal slíbil, že se vrátí nejpozději ve čtvrt na pět; kde vězí?
Sendvič byl sýrový s kečupem, takové měl rád. Všechny sendviče, které dělal, měl rád; to byla jedna z výhod, když zůstal člověk svobodný. Dojedl a oprášil si ruce, shodil několik chlebových drobečků na rakev.
Někdo ho sledoval.
Pocítil to náhle a s jistotou. Rozhlédl se po hřbitově vytřeštěnýma, ulekanýma očima.
"Royale? To seš ty, Royale?"
Žádná odpověď. Vítr zavzdychal mezi stromy, takže tajemně zašuměly, V pohupujících se stínech jilmů za kamennou zídkou spatřil náhrobek Huberta Marstena a najednou si vzpomněl na Winova psa, jak visel nabodnutý na železnou přední bránu.
Oči. Nevýrazné a bezcitné. Pozorné.
Nesmí mě tu chytit tma.
Vyskočil, jako by to někdo pronesl nahlas.
"Krucinál, Royale." Pronesl ta slova hlasitě, ale jen pro sebe. Už si nemyslel, že Royal je někde poblíž, nebo že se dokonce vrací. Bude to muset udělat sám, a samotnému mu to bude trvat dlouho. Možná až do tmy.
Pustil se do práce, nesnažil se porozumět strachu, který na něj padl, nedivil se, proč tahle práce, která mu nikdy dřív nevadila, mu teď najednou vadí hrozně moc. Dělal rychlé, úsporné pohyby, stáhl pruhy umělé trávy z vykopané hlíny a úhledně je složil. Přehodil si je přes ruku a odnesl je do auta, zaparkovaného před bránou, a jakmile hřbitov opustil, ten ošklivý pocit, že ho někdo sleduje, zmizel. Položil trávu dozadu do dodávky a vzal si lopatu, Vyrazil zpátky, pak zaváhal. Hleděl k otevřenému hrobu, zdálo se, že se mu hrob vysmívá. Připadalo mu, že pocit, jako by ho někdo pozoroval, zmizel, jakmile neviděl na rakev, uloženou na dně jámy. Najednou mu před očima vyvstala představa Dannyho Glicka, jak leží na saténovém polštářku s otevřenýma očima. Ne - to bylo hloupé. Oči se zatlačují. Mockrát se díval, jak to Carl Foreman dělá. Jasně, že je slepujem, řekl Carl kdysi. Přece nechcem, aby mrtvola na pozůstalý zamrkala, co? Nabral hlínu na lopatu a hodil ji dolů. Na leštěné mahagonové bedně to těžce
zadunělo a Mike sebou trhl. Z toho zvuku se mu dělalo nanic. Narovnal se a roztržitě se ohlédl po květinové výzdobě. Hrozné plýtvání. Zítra budou okvětní lístky všude rozfoukané jako červené a žluté flíčky. Nechápal, proč si někdo dělá takovou škodu. Jestli chtěli utratit peníze, proč je neposlali Lize proti rakovině, Armádě spásy nebo třeba dámskému dobročinnému spolku? Pak by to šlo aspoň na něco užitečného.
Hodil další lopatu a znovu odpočíval.
Ta rakev je další plýtvání. Hezká mahagonová rakev, stála nejmíň tisíc vočí, a on tady na ni hází hlínu. Glickovi neměli o nic víc peněz než každý druhý, a kdo pojišťuje děti kvůli pohřebnému? Nejspíš se zadlužili až po uši, a to kvůli bedně, která se zahrabe do země. Shýbl se, nabral další lopatu a neochotně ji hodil dolů. Zase to hrozné, neodvolatelné zadunění. Víko rakve teď bylo potřísněné hlínou, ale leštěný mahagon stále skoro vyčítavě prosvítal. Přestaň se na mě dívat. Nabral další lopatu, ne plnou, a hodil ji dolů.
Buch.
Stíny se už velmi prodloužily. Zastavil se, vzhlédl, a uviděl Marstenův dům, okenice nepřístupně zavřené. Jeho východní strana, která je za hezkých dnů vystavena světlu jako první, shlížela dolů rovnou na železnou bránu hřbitova, kde Doc -
Přinutil se nabrat další lopatu a hodit ji do jámy.
Buch.
Trocha hlíny spadla po stranách dolů a nahrnula se na mosazná držadla. Teď kdyby rakev někdo otvíral, ozvalo by se skřípání a vrzání, jako když se otevírají dveře hrobky.
Přestaň se na mě koukat, do prdele.
Začal nabírat další lopatu, ale už jenom to pomyšlení mu připadalo příliš těžké, a tak si chvilku odpočinul. Jednou četl v National Enquirer nebo kde - o masňáckém petrolejáři z Texasu, který si v poslední vůli vymínil, že bude pohřbený ve zbrusu novém cadillacu Coupe de Ville. Stalo se. Vyhloubili bagrem jámu a jeřábem zvedli auto. Lidi po celé zemi jezdili ve starých křápech, slátaných drátem, a to bohaté prase se nechalo pochovat za volantem káry za deset tisíc dolarů s veškerým vybavením Najednou sebou trhl a ustoupil, unaveně potřásl hlavou. Skoro - nu skoro se ocitl v tranzu, vypadalo to tak. Pocit, že ho někdo sleduje, teď byl mnohem silnější. Podíval se na nebe a polekalo ho, když uviděl, kolik světla z něj vyprchalo. Jasně osvětlené už bylo jenom horní patro Marstenova domu. Na hodinkách měl deset minut po šesté.
Kriste pane, uplynula hodina a on do jámy ještě neodházel ani půl tuctu lopat! Mike se pustil zase do práce, snažil se nepopouštět myšlenkám uzdu Buch a buch a buch, teď už se zvuk hlíny dopadající na dřevo ztlumil; víko rakve zmizelo a hlína stékala po stranách v hnědých potůčcích, až skoro k zámku a zástrčce.
Hodil další dvě lopaty a zastavil se.
Zámek? Zástrčka?
Pro pána Boha, proč lidi dávají na rakev zámek? Copak si myslí, že někdo bude zkoušet dostat se dovnitř? Nejspíš to tak bude. Určitě by si nemohli myslet, že by se naopak někdo chtěl dostat ven ,,Přestaň na mě zírat," řekl Mike Ryerson hlasitě, a pak mu srdce vyskočilo do krku. Pocítil naléhavé nutkání utéct, běžet po silnici rovnou do města. S největším úsilím se ovládl. To jsou jenom nervy, jen klid. Komu by se to jednou za čas nestalo, když pracuje na hřbitově? Bylo to jako v nějakém blbém hororu, muset zasypat děcko, teprve dvanáct mu bylo a oči má dokořán. "Kriste pane, nech toho!" vykřikl a divoce vzhlédl k Marstenovu domu. Slunce osvětlovalo už jenom střechu. Bylo čtvrt na sedm.
Znovu se pustil do práce, rychleji, shýbal se, nabíral hlínu a snažil se na nic nemyslet. Ale pocit, že ho někdo pozoruje, jako by spíš narůstal než mizel, a každá lopata mu připadala těžší než ta předchozí. Víko rakve už nebylo vidět, ale tvar se ještě dal pod hlínou rozeznat. Hlavou mu začala bzučet katolická modlitba za mrtvé, ani nevěděl proč. Slyšel Callahana, jak ji odříkává, zatímco sám pojídal oběd u potoka. Slyšel tu modlitbu a otcovo bezmocné naříkání.
Pomodleme se za našeho bratra k našemu Pánu Ježíši Kristu, jenž pravil…
(Otče můj, buď mi nyní milostiv.)
Zastavil se a nepřítomně se zahleděl do hrobu. Byl hluboký, velmi hluboký. Zalily ho už stíny blížící se noci, podobné čemusi mazlavému a živému. Pořád to bylo hluboko.
Do tmy ho nedokáže zasypat. Určitě ne.
Já jsem vzkříšení a život. Ten, kdo ve mě uvěří, bude žít, i když zemře…
(Pane much, buď mi nyní milostiv.)
Ano, ty oči byly otevřené. Proto měl pocit, že ho někdo pozoruje. Carl je pořádně nezalepil a ony se rozevřely jako okenice, a ten Glickův kluk na něj zírá. Něco se s tím musí udělat.
…a ten, kdo ve mě uvěří, nepozná věčnou smrt…
(Nyní ti přináším zkažené maso a hnijící tělo.)
Odhrnout lopatou hlínu. To bylo ono. Odhrnout ji, lopatou urazit zámek, otevřít rakev a zatlačit ty hrozné zírající oči. Neměl u sebe speciální lepidlo, ale v kapse našel dva čtvrťáky. Ty postačí. Stříbro. Ano, stříbro bylo to, co ten chlapec potřeboval. Slunce teď viselo nad střechou Marstenova domu a zlehka zlatilo nejvyšší a nejstarší jedle na západ od města. I když měl dům zavřené okenice, zdálo se, že se na něj dívá.
Pozvedls mrtvé k životu; dej našemu bratru Danielovi život věčný.
(Jako dar jsem ti učinil oběí. Přináším ji v levé ruce.)
Mike Ryerson skočil do hrobu a začal jako šílený odhazovat hlínu, vyhazoval ji v hnědém gejzíru nahoru a ven. Nakonec ostří lopaty škráblo o dřevo, takže začal shrnovat zbytky hlíny přes boky rakve a potom si na víko klekl a začal třískat do mosazné západky zámku. Nepřestával a nepřestával. Žáby u potoka začaly kvákat, ve stínu zpíval kozodoj a kdesi blízko pozvedlo pronikavý hlas hejno lelků.
Za deset sedm.
Co to dělám? ptal se sám sebe. Co to pro Boha dělám?
Klečel na víku rakve a snažil se o tom přemýšlet… ale cosi pod hladinou jeho mysli
naléhalo, aby spěchal, spěchal, slunce se schyluje Tmo, prosím, počkej ještě chvíli.
Rozmáchl se lopatou nad hlavu, udeřil do zámku ještě jednou, a ozvalo se cvaknutí.
Zámek se ulomil.
Na chvilku zvedl hlavu, v posledním záchvěvu příčetnosti, obličej zamazaný špínou a potem, vyhlížely z něho jenom vypouklé bílé bulvy očí.
Nad obzorem zářila Večernice.
Lapaje po dechu, vysoukal se z hrobu, lehl si na zem a šmátral po držadlech víka.
Našel je a zatáhl. Víko se odklopilo, zaskřípalo v závěsech, přesně jak si představoval, nejdřív se ukázal jenom růžový satén, potom jedna paže v černém rukávu (Danny Glick byl pohřbený v obleku z biřmování), a potom… potom obličej.
Mikovi nadobro uvízl dech v hrdle.
Oči byly otevřené. Přesně jak věděl, že budou. Dokořán otevřené a vůbec ne skelné. Zdálo se, že jiskří strašidelným životem v posledním zmírajícím světle toho dne. Obličej vůbec nebyl smrtelně bledý; tváře vypadaly růžové, skoro jako jablíčka. Pokusil se odtrhnout oči od toho třpytivého, strnulého pohledu, ale nedokázal to.
Zamumlal: "Ježíši -"
Slunce dokončilo oblouk dne a zmizelo za obzorem.

Upíři. Ok, přečetl jsem to, ale trochu jsem se nudil. Celou věc zachraňoval Kingův um v navození strašidelné atmosféry v opuštěném městě nebo jako tady v ukázce. Celý ten motiv pohřbu malého Glicka, brr... Asi proto jsem si tu scénu tak dobře zapamatoval a nakonec i vybral do deníku. Takže, shrnu-li to, parádně strašidelný pasáže, ale téma upírů? Když už tak spíš jako kratší povídka, Prokletí Jeruzalémské, ve sbírce Noční směna.

čtvrtek 22. prosince 2016

FLOWERS FOR ALGERNON

Progris riport 1 martch 3 

Dr Strauss says I shoud rite down what I think and re-membir and evrey thing that happins to me from now on. I dont no why but he says its importint so they will see if they can use me. I hope they use me becaus Miss Kinnian says mabye they can make me smart. I want to be smart. My name is Charlie Gordon I werk in Dormers bakery where Mr Donner gives me 11 dollers a week and bred or cake if I want. I am 32 yeres old and next month is my brithday. I tolld dr Strauss and perfesser Nemur I cant rite good but he says it dont matter he says I shud rite just like I talk and like I rite compushishens in Miss Kinnians class at the beekmin collidge center for retarted adults where I go to lern 3 times a week on my time off. Dr. Strauss says to rite a lot evrything I think and evrything that happins to me but I cant think anymor because I have nothing to rite so I will close for today ... yrs truly Charlie Gordon.

Je to jedna z knih, kterou je lepší číst, aniž byste o ní cokoliv věděli. Má v sobě něco, co žije a rozvíjí se vlastním životem. A musí být silný zážitek, když si na tohle člověk přijde sám. Já jsem příběh o myšce jménem Algernon, kterou mnozí nejdřív považují za ženu, protože růže se přeci dávají ženám, znal z vyprávění kolegů z práce. I tak jsem si čtení užil, ačkoliv pointu jsem znal. Máte několik možností, přečíst si to v angličtině, v překladu v češtině, poslechnout si to jako rozhlasové drama, kouknout se na některou filmovou adaptaci (1. a 2.) nebo divadelní hru. Všechny možnosti jsou vesměs dobře hodnoceny, ale ta angličtina byla zajímavá zkušenost, která stojí za zkoušku i u mírně pokročilých. 

středa 21. prosince 2016

VYBRANÁ TAJEMSTVÍ PROFESORA KESSLERA

KOHO MÁŠ DNES RÁD

Kdysi jsem četl úvahu — nemýlím-li se, jakéhosi německého filozofa, o tom, že všechna hmota kolem nás má s námi Společný základ: vědomí.
Je jen na určitém stupni probuzení, někdy vyšším, někdy nižším, ale vždy na méně vyvinutém stupni, než je naše vědomí. Tak jako my nejsme schopni poznat vědomí dejme tomu dřeva, tak strom není schopen rozeznat naše vědomí. Ve své pýše my považujeme strom za neprobuzené vědomí.
Podle té teorie jsme pak všichni rozlišeni úrovní našeho vnímání. Balvan u cesty nás také vidí a hodnotí, ale neprobuzeným, malátným vědomím, kterému nepřikládáme žádnou úlohu — stejně tak jako nikdo na celé škole neměl žádné tušení o tom, že Aljoša je svědek. Ve skutečnosti je, podle onoho snu, celý svět plný svědků, celý svět plný vědomí, které na nás dozírá.
A vidí nás strom u cesty a vidí nás škvára, po které jdeme, a rozvažuje o nás i skála na rozcestí, skála, která viděla za milióny let tolik poutníků — od trilobitů po první opice, až po nás, kteří kolem ní projíždíme v automobilu.

Myslím, tedy jsem. Vědomí je jeden z nejzáhadnějších fenoménů. Psychologie, psychiatrie a filozofie se je snaží různě definovat, ale dokud se nám nepodaří pochopit jeho vazbu na hmotu, alespoň tak, jak se to nejbystřejším z nás povedlo u energie, budeme tápat. Pokud je ovšem vědomí jen dalším z vlastností hmoty, proč by určitou úroveň vědomí nemohly mít kameny, viry, bakterie, hlístice, kočky a opice? Doposud jsem od Martina Petišky četl sci-fi. Galaxie, roboti a cestování časem. Profesor Kessler je vlastně taky trochu sci-fi, ale více o jevech, které si běžně nedokážeme vysvětlit a představit. Zabíjení myšlenkou, králíček, který se naučí psát, barva. kterou jsme dosud neviděli atd. Zní to ode mne stejně lacině, jako když řeknu, že umělá inteligence řídí sňatky v sousední galaxii, ale Petiška to umí napsat líp a hlavně dokonale využít jako nástroj k navození atmosféry a ke konfrontaci, než samotný středobod zájmu naší zvědavosti. Po čase jsem začal nadpřirozené jevy, o kterých Kessler vypráví, brát téměř jako samozřejmé a začal vnímat Wildovské glosy a bonmoty a báječně se u nich bavil. Několik jsem si jich musel vypsat.

- Protože jsem nevěděl, co tvořit, ničil jsem.

- Je asi opravdu lepší zametat než přemýšlet o tom, jak je náš život marný.

- Sylfida = éterické ženské stvoření; půvabná dívka

- Pokud se člověk usilovně věnuje jediné činnosti, dosáhne v ní neuvěřitelných výsledků snad pokaždé.

- Věděl o všem. Ale nevěděl, co si o tom mám myslet.

A ještě malý test. Víte co je to:

Gothajský almanach

- Neurastenický = neurastenie, nervová slabost vyskytující se u různých duševních a tělesných poruch


neděle 18. prosince 2016

NEZLOMNÝ

PŘEDMLUVA

Všude kolem sebe viděl jenom vodu, nic než vodu.
Bylo 23. června 1943. Na vlnách uprostřed nekonečného Tichého oceánu se houpal malý gumový člun a moře ho unášelo na západ. Ve člunu ležel natažený napříč bombometčík amerického letectva a olympijský běžec Louie Zamperini. Spolu s ním byl ve člunu četař, střelec z jejich letounu, a ve druhém člunu, který byl připoután k prvnímu, ležel další člen osádky s hrozivou ránou na čele. Jejich těla byla vyhublá na kost, spálená sluncem a žlutá od barvy, která se uvolňovala z rozkládajícího se člunu. Kolem líně kroužili žraloci, otírali se hřbety o dna člunů a čekali.
Ve člunech strávili už dvacet sedm dní. Ve vleku rovníkového proudu urazili nejméně tisíc mil a čluny je zanesly hluboko do vod kontrolovaných Japonci. Gumový povrch už začínal být houbovitý a byl z něho cítit nasládlý pach spáleniny. Trosečníci měli těla plná mokvavých boláků od slané vody, a rty jim tak natekly, že se dotýkaly chřípí a brady. Celé dny trávili tím, že upírali oči k obloze, zpívali „White Christmas“ a blábolili o jídle. Nikdo na ně nikde nečekal. Byli sami a kolem jen čtyřiašedesát milionů čtverečních mil oceánu.
Ještě před měsícem patřil šestadvacetiletý Zamperini k nejlepším běžcům světa. Mnozí mu prorokovali, že brzy zaběhne míli pod čtyři minuty a zdolá tak jednu velikou hranici ve sportu. V této chvíli tělo někdejšího olympionika nevážilo víc než padesát kilo a slavné nohy ho už neunesly. A jeho rodina tam někde daleko ho téměř jistě pokládala za mrtvého.
Ráno sedmadvacátého dne uslyšeli v dálce vrčení. Tenhle zvuk pozná každý letec: vrtule. Jejich zraky zachytily na obloze nepatrný záblesk, ano, bylo to letadlo, vysoko nad jejich hlavami. Zamperini vystřelil dvě signální rakety a rozhodil do vody značkovací barvivo: kolem člunů se rychle šířil jasně oranžový kruh. Letadlo pokračovalo v letu a pomalu zmizelo z dohledu. Muži zmalomyslněli. Pak se vrčení ozvalo znovu a letoun se vracel. Osádka je uviděla!
Trosečníci křičeli a mávali vyzáblými zažloutlými pažemi, hlasy zesláblé žízní. Letadlo sestoupilo k hladině a proletělo nad čluny. Zamperini viděl siluety letců rýsující se na pozadí blankytné modři.
Pak se ozval ohlušující rachot. Voda jako by se náhle vařila a čluny se rozhoupaly. Kulomety. Tohle nebyl americký záchranný letoun. Byl to japonský bombardér.
Muži se vrhli do moře, zavěsili se pod čluny a zděšeně se krčili před kulkami, které prorážely gumu a projížděly vodou jako stříbřité čáry těsně kolem jejich tváří. Zuřivá palba pokračovala, pak uslyšeli ještě několik štěkavých ran a bombardér se vzdaloval. Muži se vydrápali zpátky do člunu, dosud z větší části naplněného vzduchem. Letoun se naklonil, opsal oblouk a pomalu mířil k nim. Když sestoupil dolů, Zamperini viděl ústí kulometů mířících přímo na ně.
Ohlédl se na ostatní členy osádky. Byli příliš slabí, nedokázali už vlézt zpátky do vody. Zůstali ležet na dně člunu, rukama si zakrývali hlavu. Zamperini se svezl přes okraj člunu sám.
Někde tam dole čekali žraloci. Pružně mrskli těly a zamířili nahoru, k člověku pod člunem.

Krásná kniha. Film jsem ještě neviděl a těším se na porovnání. Do ukázky jsem vybral předmluvu, abych nic neprozrazoval předem. Až dočtete knihu, možná zagooglujte třeba Zamperini nebo Matsuhiro Watanabe.  

úterý 13. prosince 2016

MILENKY NAŠICH ROBOTŮ


Zloděj z roku 2222

Teda, jeden aby se už bál něco ukrást.
Nikdy jsem se nepovažoval za obyčejného zloděje, patřím mezi kasaře, teda mezi šlechtu mezi zloději.
A jsem na to jaksepatří hrdý.
Myslím, že se patří pořádně.
Byl jsem to já, který vykradl kódovou banku na Scimantionském satelitu, nejlépe střeženou banku galaxie.
Prostě, když někdo chce dostat v naší galaxii opravdu kvalitně odvedenou práci, obrátí se na mne. Na Surra Sectia.
V době, kdy je lidmi obýváno dvanáct galaxií, se jednomu jen trochu šikovnějšímu zločinci daří být nepolapitelným
Stačí -
Stačí změnit oblohu.
Měl jsem sto dvanáct různých hvězdných průkazů a vystupoval jsem pod sto dvanácti různými jmény. Rozplynul jsem se v mnohosti.
To jsem si aspoň myslel, dlouho jsem si to myslel.
Jenomže minulý měsíc za mnou přišel Gerd Ivarius, ten starý pracháč, co sbírá umění dvaadvacátého století.
Je to jeho koníček, tohle staré umění. Nechápu, co na tom má, ale to je konečně jeho věc.
Lidé mají různé perverze.

Text, který je přiložen ke google knihám od M. Petišky: PhDr. Martin Petiška 27. března 1951, Praha, pseudonym Eduard Martin, Eduard P. Martin nebo Martin P. Edwards) je český spisovatel, básník, dramatik a vydavatel, syn spisovatele Eduarda Petišky. Už během studií začal Petiška psát divadelní hry (Synové a dcery, Černobílý večer, Tři japonské hry o lásce), psát prózu i verše (sbírka veršů Můj Faust, 1975). Po dostudování se věnoval jak psaní divadelních her, scénářů, tak i psaní veršů (Nespálené deníky 1980, Báj o Omarovi, 1987, Můj Faust,...), divadelních her (Podivuhodná událost v podivuhodné rodině, 1980, tiskem i premiéra...) a próz (řada knih z oblasti sci-fi byla zahájena svazkem povídek Největší skandál v dějinách lidstva 1984, v redakci Iva Železného). Pro rozhlas vytvořil na 600 prací různých žánrů, od reportáží až po rozhlasové hry pro děti ("Veliký diamant", o životě cestovatelů Emila Holuba a Čeňka Paclta nebo hru "Oblak a meč" o antických dětech v době katastrofy v Pompejích), pro redakci Svobodné Evropy připravil na stošedesát zamyšlení. Spolupracoval i s československou televizí a filmem. Po léta vydává pravidelnou řadu Almanachů českých šlechtických rodů (projekt na tuto rodopisnou řadu vypracoval s MUDr. Františkem Lobkowiczem) a Almanachů českých šlechtických a rytířských rodů. Od sci-fi přešel k dílům ze současnosti (sbírka povídek: "Tatínku, má ďábel oči jako maminka?", kontroverzní román o klonování Ježíše Krista s názvem "??Prorok?" s doslovem Tomáše kardinála Špidlíka a román o velké povodni: "Déšt"). Pokračoval také v psaní veršů, vydávaných v četných sbírkách (např. Srdečné pozdravy z Titanicu). Jeho činnost v genealogické oblasti a v rotariánském společenství (byl prvním šéfredaktorem časopisu Good News), se projevila i v množství titulů, které se těchto dvou oborů jeho činnosti dotýkají (řada jeho publikací vydávaných knižně v angličtině a pojednávajících o Rotary... anebo např. Heraldické eseje). Dlouhá léta působí v redakční radě revue Prostor, pro kterou napsal na osmdesát esejů. Přednášel na katedře dějin a teorie divadla a na katedře bohemistiky Univerzity Karlovy a vyučoval na Univerzitě Jana Ámose Komenského tvůrčí psaní. V současné době se jeho tvorba orientuje orientuje na smysl lidského jednání v rámci společnosti a jeho hodnocení. To se reflektuje v sérii čtenářsky oblíbených knih, vydávaných Karmelitánským nakladatelstvím.

středa 7. prosince 2016

PŮJČOVNA MANŽELEK

Filatelie z roku 2300

1.

         Vy sbíráte ještě historické známky?
         Ty papírové?
         Obyčejné?
         No to jste teda výjimka. Na naší hvězdě nevím, jestli je vůbec někdo, kdo ještě sbírá ty historické. Ne že by to nebylo hezké, mne by to taky docela lákalo, ale kde tady sehnat papírovou známku? Od té doby, co se u nás přestaly používat, jako by se po nich země slehla. Je pravda, že se v některých galaxiích ještě používají, zrovna včera mi psal strýc ze 1 111. galaxie a na dopise měl takovou divnou papírovou známku — ale to už jsou jen kuriozity a strýc byl vždycky poněkud konzervativní.
         Já sbírám také známky, ale jen ty nové.
         To víte, civilizace nestojí.
         Ale můžu vám povědět, jak u nás známky začaly, ty nové, myslím. Na tuhle hvězdu přišly totiž za mého dětství. Do té doby jsme tu měli také ty primitivní zoubkované. Ty, co sbíráte vy.
         A já je sbíral jako všichni kluci na naší hvězdě —
         Víte, filatelie je na naše. m souhvězdí něco jako národní zábava. Stěží tady vůbec potkáte někoho, kdo známky jaktěživ nesbíral, nesbírá, nebo si aspoň neplánuje, že je bude sbírat, jen až bude mít trochu času
         Můj otec byl dokonce předsedou filatelistického sdružení.
         Celé hodiny vysedával s lupou nad alby a prozpěvoval si.
         Vlastně si ani pomalu nemůžu otce vybavit jinak, než jak sedí u stolu, sklání se nad albem, prozpěvuje a taktuje si lupou —
         Jednou si také tak prozpěvoval, zařazoval zrovna nové přírůstky do svého největšího galaktického alba
         —
         A v tom si zpívat přestal.
         Lupa mu vypadla z ruky.
         —
         Cvaklo to, zvedl jsem oči a viděl, že lupa leží na zemi, rozbitá —
         Otec divoce udeřil do stolu a znovu, znovu —
         Málokdy se rozčilil.
         Zato teď —
         „No, no“ —
         Do toho „no“ dal všechen despekt, jakého byl schopný. Nikdy neklel, ale do toho svého „no“ uměl dát tón jako do nejstrašnější nadávky —
         Vlastně neznám nadávku, která by v sobě nesla takový odpor jako to otcovo „no“.
         „To se pojď podívat,“ zavolal na mne.
         Přiběhl jsem k jeho albu —
         Sklonil se nad známkou, na kterou otec ukazoval pinzetou —
         Obyčejná známka. Nic zvláštního. Plachetnice a moře.
         V rohu podobizna nějakého námořníka, myslím, že to byl kapitán Cook, ano, Cook, otec se specializoval na sbírání slavných osobností z hvězdy Praotců —
         „Vidím,“ řekl jsem a divil se. Divil se, že se otec diví.
         „To je konec filatelie,“ řekl otec. Ale já už často slyšel prorokovat konec, že jsem se ani neznepokojil. To, čemu říkávají lidé konec, obvykle vůbec žádný konec není, je to jen nový začátek, ale začátek, který lidé nedokáží pochopit.
         Mému příteli, učedníkovi Hansovi, říkal jeho zaměstnavatel, knihkupec, že „nové knihy“ znamenají konec četby, slyšel jsem o všem, snad o všem v našem světě říkat, že tomu hrozí konec. Manželství, umění, sportu. A přitom vývoj šel dál, šel po těch koncích“, našlapoval na ně jako na schody a na žádném z těch schodů se nezastavoval, i když při opuštění každého stupně se našel někdo, kdo říkal, že tímto schodem schodiště končí —
         „Konec?“ Skláněl jsem se nad známku a snažil se rozeznat, co na ní mohlo otce tak rozčilit —
         A pak jsem to poznal.
         A rozčililo, okouzlilo a zděsilo mě to snad víc než otce.

Eduard Martin je jeden z pseudonymů, pod kterými kdysi začal psát a publikovat Martin Petiška, syn Eduarda Petišky. Zatímco otcova díla znám od školních let a řadíme je do klasiky, Martinovy povídky a knihy teprve objevuji a většinu lidí v mém okolí překvapí, když jim řeknu, že čtu sci-fi od Petišky mladšího. Když přeskočím tradiční klišé o vizionářství autorů sci-fi příběhů, dostanu se k tomu, co na povídkách Martina Petišky obdivuju nejvíc. V první řadě jsou to náměty a motivy příběhů a pak také čistota stylu, díky kterému se text čte tak snadno. Ženy, láska, sláva a spousta dalších klasických, základních a pro někoho na první pohled jednoduchých témat je zde skvěle zpracována v kontrastu s technicky vyspělou společností expandující do mnoha galaxií za účasti inteligentních robotů téměř nerozeznatelných od skutečných lidí. Politické kontroverze, odkazy na světové války, mocenské spády té či oné velmoci a extrémní společenské boláky tady chybí. Chybí i charismatický detektiv, série rituálních vražd a nymfomanické sexbomby. Tedy, přesně řečeno, nejsou a mně osobně ani nechybí. Naopak, v dnešní době taková knížka nebo povídka působí jako svěží vítr z hor. Vrátí mě nohama na zem a hlavou do oblak.   

neděle 27. listopadu 2016

TYGŘÍK VASKA

          Mimo Pavlíka byl ještě někdo, kdo dovoloval, aby ho Vaska česal. Byl to tatínek. Po ránu si často vyšli s Vaskou do zahrady. Tam si spolu hráli a zápasili. Vaska se chytil tatínkovy holínky a tak se za ním smýkal po zemi.
          Pak si otec sedl na lavičku, Vaska si sedl za něj, přidržel si ho tlapou a lízal mu vlasy.
          Vaska nedal otci ani chvilku pokoj a někdy ho už pořádně omrzel. Když si otec vyšel do zahrady něco přečíst, Vaska jen ho zahlédne, už se k němu potichoučku krade za keři. Otec se usadí na nizoučké lavičce a zahloubá se do čtení. Vtom udělá Vaska skok! Vyrazí mu knihu, popadne ji do zubů a už s ní uhání do pokoje. A jak směšně si po cestě poskakuje!
          Ale Vaska pořád nezlobil. Někdy byl i užitečný. Jednou se stala takováhle příhoda. Tatínka navštívil podomní obchodník a stále na něj naléhal, aby si koupil cestovní postel, zouvák, nějakou zvláštní tornu na cesty po horách a ještě nějaké podobné věci. Otec měl dodělat jakousi naléhavou práci a opravdu nevěděl, jak by se dotěrného hosta zbavil. Vtom se do tatínkova pokoje vřítil ohromnými skoky Vaska. Hledal otce po celém bytě, teď ho konečně našel. Obchodník, jak ho uviděl, zbledl.
           „Co je to?“ zeptal se třesoucími rty.
           „To je taková velká kočka, tygr,“ odpověděl klidně otec.

           „Ty-gr? Tak já… Na shledanou…“

Letos jsem přečetl 49 knih, které nějakým způsobem zapadly do škatulek čtenářské výzvy 2016. Kniha s názvem začínajícím stejným písmenem jako moje křestní jméno, kniha přečtená za jediný den a podobně (jedna kniha - přeložená do angličtiny, mi zbývá k úplnému splnění výzvy). Jedno zadání výzývalo k přečtení knihy, kterou jsem četl jako dítě. Nevzpomínám si, že bych nějakou knihu četl dvakrát. Knih je tolik a času málo, tak proč se vracet? Na splnění tohoto úkolu jsem se netěšil. Ale splnil jsem ho a vůbec toho nelituji, protože jsem objevil další kousek zajímavé informace, která mi donedávna unikala. Jednou o víkendu jsem navštívil rodiče a po báječném obědě jsem k jejich překvapení vytáhl z knihovničky Tygříka Vasku. Našel jsem ho téměř okamžitě. Vanilkově žlutá barva desek a tygr na titulní straně se mi vryl nesmazatelně do paměti. Pamatuji si, že už jako děcku mně tahle sbírka příběhů o domácích a ochočených mazlíčcích učarovala z velké části díky ilustracím. Ty barvy, prostor, lehkost a smysl pro detail jsou prostě úžasný. Autorem těch ilustrací je Mirko Hanák. Někdy mám pocit, když se na jeho obrázky koukám, že vidím ty tahy štětcem v navlhčeném povrchu papíru přímo vznikat před mýma očima. A ikdyž se stopa rozpíjí jen na ploše, nabývá objemu a tvaru, který nakonec s posledním detailem ožívá. 

sobota 26. listopadu 2016

SLAVNÉ PŘÍPADY INTERPOLU

PŘÍPAD ZÁHADNÉHO DOKTORA PRAUNA

          „Šli jsme nahoru,“ vypověděl později Vogel. „Nejdřív po příjezdové cestě, pak jsme zabočili na postranní pěšinu. Snažil jsem se dostat k některému oknu. Ale mezi závěsy jsem našel jen maličkou škvírku a tak jsem viděl akorát, že se uvnitř svítí. Ale nahlédl jsem oknem do garáže. Stál v ní doktorův sportovní mercedes. Šel jsem k hlavnímu vchodu vily a už jsem se ani nesnažil zvonit, rovnou jsem začal bušit na dveře. Zbytečně. Pak mi ještě napadlo zkusit otevřít některé ze skleněných dveří, které vedly na terasu. Jedny povolily. Vešel jsem dovnitř...“
          „Potom jsme utíkali k vozu a rychle jsme jeli na policii,“ přerušila ho ošetřovatelka Meyerová.
          Dojeli do Feldafingu na stanici zemské policie. Řekli, co se stalo. Strážmistr ve službě chvíli telefonoval, pak jim řekl, aby se klidně vrátili domů, že je zavolají, až je budou potřebovat. Později se ukázalo, že strážmistr mluvil se svým šéfem, kriminálním komisařem Georgem Kottem, oznámil mu, že ve vile doktora Prauna leží dvě mrtvoly, zeptal se, co má dělat a vyslechl podivnou odpověď:
          „Pošlete ty lidi domů, ráno se tam podíváme.“
          V případu dvojnásobné vraždy ve vile u Starnbergského jezera zahráli špatnou roli nešikovní policisté, ale i soudní úředníci. Jednali ledabyle nebo předpojatě v zájmu někoho neznámého. Je sice pravda, že bylo po půlnoci, ale kriminalisté jsou snad zvyklí rychle se obléct, skočit do vozu a okamžitě vyjet k případu. Komisař Kott však jen zívl, mávl rukou, že se to nezblázní a teprve druhý den ráno pověřil vyšetřením případu strážmistra kriminální služby Karla Rodatuse.

Borovičkův styl se mi líbí. Je věcný, čtivý a jde se rovnou k věci. Borovička si sice ponechává určitý prostor pro autorskou licenci, který je využit k osobním úvahám, ale vyjádření střízlivého názoru činí s kapkou umírněnosti a zdrženlivosti, nikoliv však cestou ustrašeného alibismu. Nikdy jsem si žádný z "jeho" slavných případů neověřoval někde jinde, jako kdybych Borovičkovi důvěřoval bez nutnosti prověřovat. Možná je to tím důvěryhodným stylem, ze kterého čpí spíše zkušenosti kriminalisty než spisovatele, autora bestsellerových detektivek. Některé slavné případy interpolu jsou v duchu Dobrodružství kriminalistiky, typicky, když zapeklitý případ těžkého zločinu je vyřešen díky vynalézavosti a zlepšení forenzních postupů, které nakonec přejdou do dobrého standardu policejní praxe. Jiné případy této knihy se takovému schematu vymykají. Čím? Brutalitou morbidních zločinů, nejednoznačným závěrem a nespravedlivě odsouzenými. Podobně, jako z Kladiva na čarodějnice i z této knihy plyne, že svět je místo se spoustou křivd a jejich viníci občas spravedlnosti uniknou a dokonce se stává, že místo na útěku dožívají v blahobytu a uznání.

P. S.: Už jsem tu jeden záznam o Borovičkovi měl a je legrační, jak jsou si oba komentáře podobné, skoro jakobych sám od sebe opisoval.

pátek 28. října 2016

POLYKRATŮV PRSTEN

O MOUDRÉ ŽENĚ

          Dávno, dávno tomu, co v jednom řeckém kraji žil podivný člověk. Jmenoval se Pythés a spravoval jednu městskou obec. Měl moudrou a spravedlivou ženu, ale sám propadl velikému zlu: podlehl touze po bohatství. Nějakou šťastnou náhodou objevil doly na zlato a od té chvíle ani spát nemohl. Štvala ho nesmírná, nenasytná vášeň, aby vytěžil zlata co nejvíce.
          Na nic jiného nemyslil, ničím jiným netrávil svůj čas než péčí o svůj zlatodůl. Všechny občany nutil jen k tomu, aby sestupovali do hlubin země a vynášeli odtamtud ten všemocný žlutavý kov. Nikdo nesměl ani pomyslit na nějakou jinou práci. Nic mu nevadilo, že mnoho jeho dělníků už bylo vyčerpáno, a že někteří při práci v dolech dokonce zahynuli.
          Ženy těch kovkopů dobře tušily, že celému kraji hrozí hlad, neboť nikdo nepracoval na poli. I vypravily se jednou do domu Pythovy manželky. Ta je vlídně přijala, vyslechla jejich nářky a slíbila jim pomoc. Tím jim dodala dobré mysli a propustila je.
          Druhého dne si k sobě povolala všechny zlatníky, jimž nejvíce důvěřovala, zavřela je do velké místnosti a dala jim zvláštní úkol. Měli vytvořit ze zlata chléb, různé pečivo, a ovoce a rozmanitá jídla a pokrmy, které měl její muž nejraději.
          Zlatníci byli právě se svým úkolem hotovi, když se Pythés vrátil z ciziny. Byl dlouhou dobu na cestách a jaksepatří vyhladověl, neboť mu nikde tak nepodstrojovali jako jeho žena. Sotva překročil práh a osvěžil se v lázni, požádal o jídlo.
          Manželka ho přivedla ke zlatému stolu a předložila mu ve zlatých nádobách rozmanitá jídla, ale všechna ze zlata, žádná skutečná. Pythés se nejdříve radoval z těch dovedných napodobenin, ale když se té podívané nasytil, chtěl nasytit i žaludek.
          Manželka mu ochotně nosila vše, co si přál, jenže každé to jídlo bylo zhotoveno ze zlata. Pythés se už rozzlobil a křičel, že má hlad. Tu se jeho chot' na něho obrátila a řekla: „Nezlob se, milý muži, vždyť ty jsi nám jiné potraviny neopatřil, jen takovéto. Nikdo se nevěnuje řemeslu, nikdo nepracuje na polích. Nikdo se nestará o setí a sázení plodin, není tedy co sklízet. Pořád jen kopeme a těžíme zlato. K čemu je to dobré? A navíc trápíme sami sebe i své spoluobčany.
          Manželčina slova na Pytha silně zapůsobila. Nezastavil sice hned všechnu práci v dolech, ale značně ji omezil. Od té chvíle posílal do dolů jen pětinu občanů. Ostatní se museli věnovat obdělávání polí a řemeslům.
          Když perský, král Xerxés podnikl velikou válečnou výpravu proti Řecku, zavítal do domu Pythova. Pythés ho skvěle pohostil a obdaroval. Nakonec chtěl tak vzácné návštěvy využít i pro své dobro, a proto se obrátil na Xerxa s prosbou: „Veliký králi; prokaž mi tu milost a zprosti vojenské povinnosti jednoho z mých synů. Chtěl bych, aby zůstal naživu a byl mi oporou ve stáří. Pythova žádost Xerxa nesmírně rozhněvala. Syna, o nějž otec tak prosil, dal ve své zpupnosti surovým způsobem usmrtit. Potom muselo celé vojsko pochodovat kolem jeho mrtvoly. Ostatní Pythovy syny odvedl s sebou a všichni pak v bojích zahynuli.
          Toto hrozné neštěstí div nepřipravilo Pytha o rozum. Zmalomyslněl a život ho omrzel. Nenašel však v sobě dost síly, aby se sám zbavil života. I rozhodl se skončit svou životní pouť podivným způsobem.
          V městě byla veliká hráz a tou protékala řeka. V té hrázi si dal Pythés zbudovat hrobku. Tok vody svedl tak, že řeka při průtoku hrází proudila těsně podél hrobu.
         Když byla stavba hotova, odebral se ten nešťastník do své hrobky. Rozloučil se s manželkou, svěřil jí vládu nad městem a nařídil jí, aby k němu nechodila. Jídlo mu měli posílat den co den po lodi. Až se jednou člun vrátí s nedotčeným jídlem, pak už mu nemají další jídlo posílat. Bude to neklamné znamení, že zemřel.
          Takto tedy prožil Pythés zbytek svého života. Jeho moudrá žena se znamenitě starala o vládu a vykonala pro občany mnoho dobra.

          Nevěděl jsem, jaký komentář bych si sem poznamenal. Tak jsem si řekl, že si napíšu nějakou zajímavost k Rudolfu Mertlíkovi a začal googlovat. Wikipedie je ohledně něj vcelku skromná, ale podává zajímavé informace o několika jeho pseudonymech, včetně "Jana Nechutová". A teď mám několik otázek, psal pod jmény existujících osobností nebo jsou ta jména fiktivní? Je stránka Jany Nechutové na Wiki záměrnou mystifikací nebo zajímavým omylem? 

sobota 8. října 2016

NEJVĚTŠÍ SKANDÁL V DĚJINÁCH LIDSTVA

NOVÁ HVĚZDA

          Začínám si psát deník na Nové hvězdě.
          Rozhodl jsem se, že si zaznamenám setkání s člověkem, o kterém jsem vůbec nevěděl, nejen že žije, ale že vůbec kdy žil — i když jsem o něm věděl od dětství.
          Včera jsem přijel na Novou hvězdu, abych se podílel na montáži klimatizačních zařízení, která zde naše firma zavádí.
          Cestou do hotelu mi tlumočník ukázal malého suchého staříka. Spěchal po chodníku do kopce. »To je Tihamér.«
          Usmál jsem se. Pokládal jsem to samozřejmě za vtip.
          »Básník Tihamér,« dodal tlumočník.
          Nikdy mě nenapadlo, že básník Tihamér skutečně existoval. Pokládal jsem ho jen za legendu. Za vymyšlenou, téměř pohádkovou bytost, a když jsem sledoval tlumočníkův napřažený ukazováček ukazující za staříkem, který mizel v ohybu cesty, stále jsem všechno považoval za žert.
          Jako kdyby tlumočník ukázal na některého jiného chodce a řekl Don Quijote nebo baron Prášil.
          Pojem »básník Tihamér« jsem znal od dětství jako každé dítě v naší galaxii. Znal jsem říkanky o něm i Tihamérovo rozpočitadlo. Znal jsem rčení »vymýšlíš si jako Tihamér« nebo »je to lhář jako Tihamér«. I přísloví o Tihamérovi jsem pochopitelné znal. Jako všichni na mezigalaktických raketách jsem říkával »to by si ani Tihamér nevymyslel, ji kdyby přemýšlel celý den« nebo »bez Tihaméra na to nepřijde ani šéfpilot«. O hezkých dívkách jsem i já říkával »taje krásná, jako kdyby si ji vymyslel Tihamér«.
          Teprve dnes jsem se dověděl, že Tihamér opravdu žil a žije. Bylo to pro mě tak překvapivé zjištění, jako kdyby vás někdo na pláži seznámil s vousatým mužem a prohlásil, že je to Robinson Crusoe.
          A ten zarostlý rozvážný cizinec by opravdu Robinson Crusoe byl.
          Pokusím se s Tihamérem seznámit.
          Do tohohle deníku si zapíšu všeclmo, co se o něm nebo od něho dovím.
          Jak sešit nadepsat?
          Asi — Život a dílo básníka Tihaméra.

          Dlouhou dobu jsem si nedokázal představit, že bych přečetl knihu pomocí elektronické čtečky. Když si můžete vybrat, taky přeci jdete raději na film do kina. Okolnosti mne však přinutily číst z displeje. Vzal jsem si na dovolenou dva tituly a když jsem je dočetl, nezbylo mi nic jiného než se vzdát předsudků a začít číst provizorně na mobilu eknihu. Nebudu dlouho zdržovat, dopadlo to tak, že jsem si koupil čtečku s elektronickým inkoustem a skoro všude ji sebou nosím a čtu z ní. Za to, že jsem otočil o sto osmdesát stupňů může několik faktů: 1) zkusil jsem první eknihu nenásilnou cestou; 2) byla to sbírka sci-fi povídek, se kterou se způsob čtení krásně doplňoval; 3) čtečka má podsvícený displej s elektronickým inkoustem, který vypadá téměř jako papír a před spaním můžu číst a nemusím v ložnici svítit; 4) oblíbil jsem si RSS zpravodajství; a nakonec 5) se čtečkou ušetřím i peníze. Například knihy Martina Petišky stáhnete v google knihách zdarma, což byl vlastně taky rozhodující impuls k tomu, abych zkusil na začátek právě je a musím říct, že cena neodpovídá kvalitě ani prožitku. Jsem velice rád, že jsem pro sebe Martina Petišku objevil. Bezvadně se u jeho povídek bavím a hltám jednu sbírku za druhou...

pondělí 22. srpna 2016

RESTAURANT NA KONCI VESMÍRU

          Existuje teorie, která tvrdí, že kdyby jednou někdo přišel na to, k čemu vesmír je a proč tu je, vesmír by okamžitě zmizel a jeho místo by zaujalo něco mnohem bizarnějšího a nepravděpodobnějšího.
          Existuje jiná teorie, která tvrdí, že už se to stalo.

Ikdyž si to Stopařův průvodce galaxií vůbec nezaslouží, dal jsem do ukázky známý úvod o dvou vesmírných teoriích. Trošku z lenosti jsem nehledal nic lepšího, osobnějšího, ačkoliv - co lepšího si přát, je to v duchu celé knížky a přitom to nic neprozrazuje, takže, pokud Vás tohle pobavilo, bude Vás bavit i ten zbytek. Nevěřte škarohlídům, že dvojka je horší než jednička. Už teď se těším na trojku. 

sobota 9. července 2016

ZODIAC Nejnebezpečnější ze všech zvířat

           „Podívej, támhle. Je tam nějaký muž za stromem,” řekla Cecilia, ukázala na ono místo a trochu ji znervóznila myšlenka, že je někdo špehuje.
           „Co dělá?" zeptal se Bryan, který ho ze svého úhlu neviděl. „Těžko říct," řekla Cecilia a sledovala, jak se muž skryl za dalším stromem.
           Bryan vyskočil, když Cecilia náhle zaječela: „Ó můj bože. On má zbraň!"
           U svých předchozích vražd si Van vždy užíval prvek překvapení. Tentokrát ho oběť viděla přicházet.
           Oba přátelé byli celí zkamenělí, když na ně Van, v černé masce s kápí, která mu zakrývala hlavu a ramena, vytáhl pistoli.
           Sdělil jim, že potřebuje jejich klíčky od auta a peníze, aby se dostal do Mexika. Řekl, že uprchl ze státního vězení Deer Lodge v Montaně, když zabil dozorce. Jeho slova měla kýžený účinek.
           Bryan se pohnul co nejblíž k Cecilii a snažil se podněcovat Vana, aby nepřestával mluvit, zatímco zkoušel vyřešit, jak se dostat z blízkosti tohoto maskovaného muže. Všiml si bílého symbolu na přední straně obleku, který zakrýval Vanovo břicho. Vypadalo to jako kruh se symetrickým křížem uvnitř. Brýle zakrývaly průřez pro oči v útočníkově masce. Bryan však skrze otvory zahlédl hnědé vlasy.
           Další věc, které si Bryan všiml, ho zneklidňovala ještě více než ten symbol: nůž s dlouhou čepelí v pouzdře na opasku a kus něčeho, co vypadalo jako lano, visící muži z kapsy.
           „Je ta pistole nabitá?" zeptal se.
           Van vyjmul zásobník a posměvačně Bryanovi ukázal kulku.
           Pak hodil po Cecilii kus prádelní šňůry a poručil jí, aby svázala Bryanovi ruce za zády.

Šifra 340
Možná morbidní fascinace, možná zevlounství a zvědavost, ale hlavně snad touha po zadostiučinění  a vysvětlení původu zla, táhne lidi ke čtení a psaní knih, jako je tato a točení a sledování filmům typu Zodiac. Osobně jsem se k tomuto případu dostal, když jsem tenkrát na kolejích sjížděl různé komedie, mysteriozní dramata a horory. S hrůzou jsem zjistil, že film The Zodiac nepatří k těm, u kterých si na konci řeknete, že to byla blbost, nebo že jste rádi, že to byl jen film, protože je natočen, poměrně asi věrně, podle skutečnosti. Tahle kniha údajně přínáší objasnění Zodiacovy identity. Musím uznat, že předložené indicie a jejich počet působí přesvědčivě. Na mě značně zapůsobilo řešení předložené k šifře 340. Nicméně nejedná se o naprosto nezpochybnitelnou ani jedinou verzi

Soudce Ding

    Mnohé se za tu dobu změnilo. I soudnictví. Ale charaktery lidí ne. Pořád hraje roli zloba, zášť, závist, prospěchářství, korupce. Příběhy, zapsané kdysi jeho předchůdci na věčnou paměť, stojí za to pročítat, aby si člověk uvědomil, jak křehké jsou lidské osudy a jak málo stačí, aby pavučinka intrik zmařila lidský život. Jde z toho někdy až hlava kolem!

Už jako kluk na druhém stupni ZŠ jsem rád poslouchal Jana Cimického, který občas vystupoval v televizi a byl poměrně pravidelným hostem večerního vysílání pro děti a mládež v Rádiu Regina. Pak jsem zjistil, že píše i knihy. Čekal jsem dva možné zážitky s jeho knihou, Soudcem Dingem. Kultivovaný, uhlazený a nudný pokus o originální literaturu kořeněnou orientálními reáliemi jsem očekával v horším případě, v lepším případě pak více či méně zdařilou napodobeninu Soudce Ti. Z důvodu, že jsem Vám dal k dispozici jen krátkou ukázku, byste mohli nabýt dojmu, že se některé z mých neblahých očekávání naplnilo, ale to by byl omyl. Ve skutečnosti jsem byl velmi příjemně překvapen. Děj mě sice nevtáhl strhujícím způsobem od první stránky, spíš si moji pozornost získával pozvolna, postupně, zato však s neustálou vzestupnou tendencí. A dva, více než překvapivé, dějové zlomy, nebo možná lépe řečeno, obraty ve stylu knihy si mne získaly nadobro. Víc už neprozradím. Snad jen, že se v celé knize prolínají dvě úrovně. První linií je příběh ze současnosti o českém úředníkovi z Bruselu, který v Číně navštíví svého čínského kamaráda, spolužáka z pražských studií a druhou linii tvoří staré čínské příběhy, kterými je vše glosováno a doplňováno. Kromě samotného závěru mě tyhle staročínské glosy a legendy bavily víc, o to účinněji pak zapůsobily oba obraty. 

čtvrtek 7. července 2016

Velká kniha příběhů pro XXI století

   JEZERO SKŘETŮ

          Vše se odehrálo v roce 1646, nedlouho před koncem třicetileté války. Hlídka hesenských rejtarů prchala z prohrané bitvy kdesi na severu, v níž jediný zpackaný obchvatný manévr dokázal během hodiny zvrátit -jisté vítězství v hanebnou porážku, a utábořila se na úpatí čehosi, co mělo -být nejvyšším pohořím v celém německém Spessartu aspoň podle místního rolníka, kterého rejtaři zajali a donutili, aby jim dělal průvodce. Mezi prchajícími byl i mladý důstojník jménem Johann von Grimmelshausen, buřič a nenapravitelný lhář, mezi svými kumpány známý spíš jako Jürgen, my mu budeme říkat Janek.
          Bojiště bylo daleko, lidé v kraji zapomněli na opatrnost, a tak hlídka cestou pobrala velké množství jídla i několik soudků rýnského vína. Toho večera pojedli i popili dobře. Když s tím byli hotovi, vyzvali svého průvodce, aby jim něco pověděl o krajině, v níž se ocitli. Ten pomalu dospěl k názoru, že ho vojáci nemají v úmyslu zabít, až už nebudou potřebovat jeho služby (a snad i pojal úmysl ukolébat je svou podlézavostí a pak se pod rouškou tmy, až budou všichni spát, tiše vytratit), a tak jim víc než ochotně vyhověl.
          „Přímo pod námi, asi čtvrt míle daleko, leží Mummelsee,“ (v místním nářečí to znamenalo Skřetí jezero) „které je bezedné a má zvláštní vlastnost, že promění vše, co je do něj vrženo, v něco jiného. Tak například, kdyby někdo zavázal spoustu oblázků do šátku a na šňůře je vhodil do vody, vytáhne místo kamínků hrách nebo rubíny nebo zmijí vejce. A co víc, kdyby byl počet kamínků lichý, proměnily by se na lichý počet jiných věcí, ale kdyby byl sudý, byl by nakonec počet těch věcí zase lichý.“
          „To by byl moc pěkný způsob obživy,“ poznamenal Janek. „Sedět na břehu jezera a proměňovat oblázky na rubíny.“
          „Nikdo neumí říct, v co by se proměnily,“ varoval ho rolník. „Nedá se spoléhat na to, že se změní na drahokamy.“
          „I kdyby se to stalo v jediném případě ze sta... Konečně, strávil jsem mnoho dní rybařením s mnohem horším výsledkem.“
          Teď už se několik rejtarů naklánělo dopředu a naslouchalo. Dokonce i ti, kteří přehlíživě hleděli někam do dálky, jako by je nic nezajímalo, zmlkli, aby jim snad neuniklo něco důležitého. Rolník poznal příliš pozdě, že v nich probudil hrabivost, a rychle dodal: „Ale je to velmi nebezpečné místo! Právě o tomhle jezeře hovořil Luther jako o prokletém. Když do něj vrhnete kámen, prý se ihned rozpoutá strašlivá bouře s krupobitím, blesky a silným větrem, protože v hlubinách jsou řetězy připoutá-ni ďáblové.“
          „Ale ne, to bylo jezero u Poltersbergu,” namítl nedbale Janek.
          „Poltersberg!“ rolník si odplivl. „Co vědí u Poltersbergu o hrůze? I byl jakýsi sedlák a ten musel zabít svého nejlepšího tažného koně, protože si zlomil nohu. Protože to byl zvědavý sedlák, odvlekl mršinu k jezeru a hodil ji do vody. Potopila se a znovu vyplavala, jenže děsivě změněná, ted' měla zuby jako nože, dvě nohy místo čtyř a křídla jako obrovský netopýr. Zařvala, jako by ji na nože brali, a odletěla do tmy; nikdo neví, kde je jí konec.
          A co horšího, když mršina dopadla do vody, pár kapek stříklo sedlákovi do obličeje a dočista mu vypálilo oči, takže byl od té doby slepý.“
          „A jak tedy mohl vědět, že se jeho kůň proměnil?“ zeptal se s cynickým úsměškem Janek.
          Rolník otevřel ústa a zase je zavřel. Po chvilce pokračoval: „Taky se říká. že pár hrdlořezů jednou k jezeru přivlekl tělo ženy, kterou předtím...“
          Janek ho přerušil. „Proč máme poslouchat tvoje báchorky, když se můžeme sami podívat?“
          Ozvalo se souhlasné mručení a pár šťouchnutí nožem rolníka přesvědčilo, aby je všechny odvedl dolů k jezeru.
          K Mummelsee se šlo strmě z kopce cestou necestou, a než došli k cíli, nebyli už vojáci v tak dobrém rozpoložení. Jejich stížnosti navíc směřovali nejen na darebného průvodce, ale i na Janka. Všem bylo totiž jasné, že ho k procházce nepřiměla touha zbohatnout — který ostřílený voják by uvěřil takovým báchorkám —, ale vrozená záliba v páchání zlomyslných žertíků.
          Janek si jejich nálad nevšímal a došel až na konec rozpadajícího se kamenného mola. V čepici si nesl dvě hrsti čerstvě natrhaných třešní jednu po druhé je jedl a pecky vyplivoval do vody. „Co je tamhleto?“ zeptal se a nedbale ukázal na cosi, co připomínalo velké ponořené skalisko přibližně obdélníkového tvaru nakloněné na jednu stranu. Bylo dobře vidět, protože úplněk nic nezastiňovalo a jeho svit skoro měnil noc v den.
          „V časech mého dědečka,“ začal rolník dychtivě, jako by si chtěl napravit reputaci, „nechal württemberský vévoda postavit vor a spustit ho na jezero, aby se zjistila jeho hloubka. Ale ani když odvinuli devět na sobě navázaných lan s olůvkem na konci, nedosáhli dna — a pak se vor, navzdory přirozené povaze dřeva, začal potápět. Všichni se v hrůze vrhli ke břehu, ale nikdo neunikl řádné koupeli a povídá se, že ve stáří je postihly strašlivé choroby.“
          „A tohle, říkáš, má být ten vor?“
          „Když se podíváš lépe, uvidíš do dřeva vyražený württemberský erb. Možná už je ohlazený, ale stále je vidět.” Rolník s vážnou tváří ukázal na .jakési nezřetelné značky na dřevu, které by důvěřivý člověk mohl docela dobře považovat za něco takového.
          Janek se na něj obořil: „Ty darebáku, sledoval jsem, jak třešňové pecky klesají ke dnu, a nic se nestalo. Žádná z nich se nerozdvojila ani se ze dvou pecek nestalo sedmnáct a žádná, ani jediná, neprojevila nejmenší snahu Proměnit se v rubíny nebo smaragdy nebo zmiji nebo vola, nebo aspoň v rybu!“
          Rolník se divoce bránil a snažil se prosmeknout kolem Janka pryč z mola. Janek byl naopak odhodlán mu v tom zabránit. Šlo o klasickou hru kočky s myší, kde rolník hrál úlohu myši a roli kočky důstojník rejtarů. Jedna strana měla více sil, druhá zase zoufalého odhodlání a lstivosti.
Nakonec Janek po rolníkovi skočil, a právě ve chvíli, kdy mu nešťastník vyklouzl, ucítil, jak ho dva z jeho kumpánů se smíchem zvedají vysoko do vzduchu a házejí do jezera Mummelsee.
          Hloub, hloub a hloub, Janek se potápěl stále hlouběji a docházel mu dech. Voda byla křišťálově průzračná, a přece v dálce černá jako uhel, protože byla přízračně hluboká. Vztek na kumpány přemohl Janka natolik, že si v první chvíli ani nevšiml, že se přestal zalykat. A pak, než se mohl pořádně podivit této podivuhodné změně, byl náhle vyrušen pohyby v hlubinách jezera. Na dálku působili ti tvorové jako hejno žab kmitající sem a tam, ale jak se blížili, začali se velmi podobat lidským bytostem, až na barvu kůže, která byla zelená, a oblečení, jež sice bylo jemné a splývavé, ale utkané z mořských řas a jiných vodních rostlin.
          Těch vodních duchů podobných potápkám se vynořovalo stále víc, až Janka obklíčili. Bylo jich tolik, že když jej gestikulující a mračící se sylfové vyzvali, aby sestoupil na dno Mummelsee, nezbylo mu než je následovat. Vedli jej dolů a kroužili kolem jako hejno ptáků snášejících se z oblohy.
          Když se Janek konečně lehce dotkl jezerního dna, nejprve jednou nohou, přičemž zvířil obláček bahna, a pak i druhou, opět za doprovodu obláčku, všiml si, že na něj čeká bytost, snad rusalka nebo vodní elf (v jezerních skřetech se příliš nevyznal), oblečená v plášti ze zlata a stříbra. Podle pláště usoudil, že před sebou má krále Mummelsee.
          „Dobrý den, Janku,“ pravil krá1. „Doufám, že se ti vede dobře?“
          „Bože, chraň nás od bolesti a škody!“ zvolal Janek. „Jak ale můžeš znát moje jméno?“
          Pokud jde o to, milý brachu, četl jsem o tvých dobrodružstvích, naposledy i o tvých ničemných a falešných kumpánech, kteří tě hodili sem do jezera.“ Králův knír a bradka se lehce vlnily ve vodě a Jankovi se sevřelo hrdlo náhlým podezřením, že dokáže dýchat v živlu velmi málo vhodném pro obyčejného smrtelníka. Ale pak se král zasmál a jeho smích byl tak dobrosrdečný a přirozený, že si Janek nemohl pomoct a rozesmál se taky. Přitom si uvědomil, že člověk schopný smíchu jistě není mrtvý ani mu nemůže scházet dech, a to rozptýlilo jeho obavy.
          „Co je to za místo,“ zeptal se, „a jací lidé tu žijí?“
          „Inu, víš, jak se to říká: dole je to stejné jako nahoře. Máme tady stará města i kostely, i když bůh, jehož v nich uctíváme, se může jmenovat jinak než ten váš. Sklízíme solné seno na doškové střechy. Mořští koně tahají i pluhy na polích a v našich stodolách dojíme mořské krávy. Vodní kočky loví vodní myši a vodní skřeti hloubí štoly a hledají mušle a drahokamy. Zdejší dívky možná mají šupiny, ale nejsou o nic méně krásné ani o nic kluzčí než ty z vašeho světa nad hladinou.“
          Zatímco takto hovořil, vedl král Mummelsee Janka příjemnou cestou, jejíž cíl mu zatím neprozradil, a všichni vodní sylfové a sylfy, kteří ho předtím doprovodili na dno, se za nimi seřadili do nenuceného průvodu, smáli se a hovořili spolu, cestou se houpali ze strany na stranu a ze všeho nejvíc připomínali hejno střevlí na školním výletě. Plavali nad klikatou cestou a pak lesem obřích řas, který se náhle rozestoupil a odhalil zářivě bílé město.
          Divy té podmořské metropole byly nesmírné. Stěny budov bělostně zářily, protože byly omítnuty (jak vysvětloval král) drcenými perlami. Ulice sice nebyly dlážděné drahými kameny, ale množství nádherných fresek zasazených do venkovních zdí netvořilo nic jiného než drahokamy a jejich výjevy se netýkaly válčení, ale byli na nich děti a cudní milenci. Architektura představovala šťastné spojení maurských a asijských vzorů, s minarety a pagodami skloubenými v jednoduché harmonii a s vchody ve všech nejhořejších i nejspodnějších patrech. Jankovi neuniklo ani to, že na dveřích nikde nejsou zámky a u vchodů do paláce nestojí stráže, což pokládal za jeden z největších zázraků, jaký zatím spatřil.
          Ale zázrakem ze všech největším, alespoň pro Janka, byla panenská sylfa Poseidonia, králova dcera, která přišla otce navracejícího se do města přivítat. Od chvíle, kdy mu zrak padl na její štíhlou a dokonalou postavu, byl Janek odhodlaný ji získat. Nebylo to nijak těžké, protože Janek byl dobře stavěný muž s vojenským držením těla a jeho neskrývaný obdiv u ní nevyvolal odpor, jen potěšený ruměnec ve tvářích. Vodní lidé jsou navíc národ pohanský, křesťanskými přikázáními nesvázaný, a tak se jejich vzájemná náklonnost brzy dočkala tělesného naplnění. Čas plynul. Mohly to být dny, i měsíce.
          Když jednoho pozdního odpoledne ležel Janek v princeznině poste-li, mezi smyslně rozházenými pokrývkami a polštáři a v zelenomodrém světle proudícím oknem její ložnice, odkašlal si a váhavě promluvil:. „Prozraď mi něco, má nejlepší a nejmilovanější.“
          „Cokoli!“ odpověděla vášnivá mladá sylfa.
          „Jedna věc mě stále tíží. Snad je to maličkost, ale pořád mi to vrtá hluboko v mysli a nemohu se toho zbavit, i když se snažím. Když jsem se této bohaté a nádherné krajině ocitl poprvé, tvůj otec mi řekl, že četl o mých dobrodružstvích. Co je to za div? V jaké nepředstavitelné knize musel číst?“
          „V jaké? Přeci v téhle, můj nejdražší ničemo.“ (Jednou ze sylfiných nejlepších vlastností bylo, že Janka milovala právě takového, jaký byl, a ani v nejmenším si nedělala iluze o jeho charakteru.)           „Jaká jiná kniha by to mohla být?“
          Janek se rozhlédl z jednoho konce pokoje na druhý a opáčil: „Já žádnou knihu nevidím.“
          „Samozřejmě že ne, ty hlupáčku. Kdyby byla tady, jak bys v ní mohl být ty?“
          „Na to nemohu odpovědět, světlo mých očí, protože tvá odpověď mi nedává vůbec žádný smysl.“
          „Věř mi, četl o tobě v téhle knize, kterou jsi nikdy neopustil.“ Janek začal cítit ostny hněvu.                 „Říkáš v téhle knize — ale ve které? Čert mě vem, jestli tvoje odpovědi mají hlavu a patu!“
Smích odumřel Poseidonii v hrdle a ona zvolala: „Ty ubohý! Opravdu ničemu nerozumíš?“
          „Kdybych rozuměl, copak bych tady ted' žebronil jako blázen, abys mi dala prostou a jasnou odpověď?“
          Změřila si ho se smutným úsměvem. „Myslím, že je čas, abys si promluvil s mým otcem.“
          „Má snad moje mladá ztepilá dcera v sobě tak málo života, že tě nedokáže potěšit?“ podivil se král Mummelsee.
          „Právě naopak,“ ujistil jej Janek, který si už dávno zvykl na zarážející otevřenost, s jakou Sylfové hovoří.
          „Pak si jí važ, i bezstarostného života, který vedeš a nesnaž se pátrat mimo hranice tšchto nadevše příjemných stránek.“
          „Už zase mluvíte v hádankách, Veličenstvo! Tyhle věci mě dohánějí k šílenství. Prosím vás, aspoň protentokrát, mluvte se mnou prostě a jednoduše, jako bych byl pouhé dítě.“
          Král si povzdechl. „Víš, co jsou to knihy?“
          „Ano, samozřejmě.“
          „Kdy jsi naposledy nějakou četl?“
          „Proč? Já totiž...“
          „Přesně tak. Znáš aspoň někoho, kdo nějakou četl?“
          „Žiji mezi tvrdými vojáky a ti, pokud narazí na knihovnu, použijí ob vykle její obsah leda k zapálení táborových ohňů, takže snad není nijak zvlášť překvapivé, že jsem žádnou nečetl.“
          „Aspoň v mládí jsi nějaké musel přečíst. Můžeš mi povědět, děj některý z nich?“
Janek mlčel.
          „Vidíš? Póstavy z knih nikdy knihy nečtou. Zaklapnou je, sotva někdo vstoupí do místnosti, anebo je znechuceně odhodí, protože si myslí, bůhvíco v nich není napsáno, anebo v knize ukrývají tvář a jen předstírají, že čtou, když jim někdo káže o věcech, které by radši neslyšeli. Ale ve skutečnosti nečtou. Vznikl by tím začarovaný kruh a každá kniha by byla vlastně nekonečná, protože bys žádnou z nich nemohl dočíst, aniž bys zároveň přečetl všechny. To je neomylný způsob, jak zjistit, na které straně knihy se nalézáš. Přečetl jsi letos nějakou knihu?“ Král zdvihl obočí a čekal.
Po velmi dlouhém mlčení Janek hlesl: „Ne, nepřečetl.“
          „Tak vidíš.“
          „Ale... jak je to možné? Jak bychom mohli...?“
          „Je to to nejjednodušší, co si lze představit,“ odpověděl král. „Já se například vyskytuji v kapitolách jedenáct až sedmnáct v páté knize o jakémsi Simplicissimovi. Ujišťuji tě, že je to dobrý život. Co na tom, že jsou stěny mého paláce tenké jako papír, okna nakreslená perem a mé činy pouhým výplodem umělcova rozmaru? Nestárnu ani nezemřu, a když právě neprovádíš romantickou gymnastiku s mojí dcerou a uráčíš se mě navštívit, naše rozhovory mě pokaždé příjemně rozptýlí.“
Janek zachmuřeně hleděl ven z okna skrz výplň z perleti vyhlazené do takového lesku, až byla průsvitná. „Není to snadné,“ řekl, „to pomyšlení, že člověk ve skutečnosti není skutečný.“ A po dlouhém zamyšlení dodal:
          „Stejně to nedává žádný smysl. Připouštím, že můj současný stav a prostředí, v nemž žiji, by mohl být jen těžko lepší. A přesto jsem ve válce viděl věci... na které nemohu, .ani pomyslet. Kdo by mohl, u všech všudy, tvořit svět, jako je ten náš? Kdo by se mohl bavit takovými krutostmi, na nichž jsem se, upřímně řečeno, občas podílel i já?“
          „Drahý pane,“ řekl král, „já tím spisovatelem určitě nejsem a ten, kdo jím jé, zřejmě nepatří k lidem, kteří v tomto nepředstavitelně širém světě požívají velké úcty. Na ulici by sis ho ani nevšiml. A je docela možné, že při hovoru by na tebe velký dojem neudělal. Proč bys měl od něj – nebo od ní - očekávat víc, než on - nebo ona - může rozumně očekávat od svého mnohem mocnějšího Stvořitele?“
          „Chcete tím říct, že svět našeho autora není o nic lepší než ten náš?“
          „Možná je dokonce horší. Z jeho děl můžeme vyvodit určité náznaky o světě, v němž žije. Naše architektura je ozdobná a romantická. Ta jeho bude proto nejspíš obyčejná a ponurá - například obrovské betonové plochy, v nichž je každé okno přesným dvojčetem těch ostatních -, jinak by si nedal tolik práce s podrobným popisem našich staveb.“
          „Takže když náš svět je tak surový a krutý, znamená to, že ten jeho je ztělesněním míru a zjemnělosti?“
          „Raději řekněme, že ten náš je zemitý a robustní, kdežto ten jeho se utápí v pohodlném pokrytectví.“
          Janek pomalu zavrtěl hlavou. „Jak to, že toho o světě, ve kterém žijeme, víte tolik a já tak málo?“
          „Existují dva typy postav, můj synu. Ta tvoje bude jednou provždy vyskakovat z okna s kalhotami v rukou, v masce cizího hodnostáře obírat málo soucitné biskupy, v temných uličkách padat do léček darebákům s dýkami a po předčasném návratu domů přistihovat svou nevěstu v posteli s manželem své vlastní milenky.“
          „Jako byste četl můj deník,“ podivil se Janek, „kdybych si nějaký psal.“
          „To je proto, že jsi aktivní postava, jejímž hlavním úkolem je popohánět děj kupředu. Já jsem naopak spíš přemítavá postava, která má za úkol komentovat, a tím objasňovat vnitřní smysl vyprávění. Ale vidím, že jsi zmaten - pojďme na chvíli vystoupit z mého příběhu.“
          Právě tak snadno, jako když otočíte stránku, ocitl se Janek v příjemné zahradě koupající se ve zlatém světle pozdně odpoledního slunce. Král Mummelsee seděl v křesle, které přestože bylo prosté a jednoduché, připomínalo trůn: ano, trůn hodný krále-filozofa.
          „To jsi poznamenal velmi dobře,“ podotkl král, jako by odpovídal na jeho nevyslovenou poznámku. „Možná by ses s trochou cizí podpory mohl sám stát také přemítavou postavou.“
          „Kde to jsme?“
          „Tohle je zahrada mého drahého přítele Dr. Vandermasta v Zayaně, v níž je pořád odpoledne. Tady jsme spolu vedli mnoho dlouhých debat o entelechii a epistemologii a jiných nedůležitých a okrajových záležitostech. Náš dobrý doktor se nenápadně vzdálil, abychom si mohli promluvit v soukromí. On sám také přebývá v jedné knize, která se jmenuje... ale záleží na tom? Jsme na jednom z těch kouzelných míst, kde můžeme s klidem v duši rozmlouvat o povaze světa. Povaha tohoto místa je dokonce taková, že nic jiného ani dělat nemůžeme, i kdybychom chtěli.“
          Náhle se před Jankem zjevil kolibřík a visel ve vzduchu jako rozechvělý opeřený klenot. Janek natáhl prst a ptáček se vznášel tak těsně nad ním, že cítil jemný závan vzduchu zvířeného bláznivě se třepotajícími křidélky přímo na své kůži. „Co je tohle za zázrak?“ zeptal se.
          „Jen moje dcera. Ačkoli se v této scéně neobjevuje, touží dát najevo svá přání, a tak se vyjadřuje alespoň pomocí metafory. Děkuji ti má milá, můžeš jít.“ Král zatleskal a v tu ránu kolibřík zmizel. „Zlomí jí srdce, jestli odejdeš z naší snové říše. Ale bezpochyby se objeví jiný hrdina, a protože Poseidonia je jen smyšlená postava, nepoučí se ze svých zkušeností ani kvůli nim nezahořkne vůči příslušníkům pohlaví, které ji zklamalo, Přivítá nového hrdinu stejně tak otevřeně a nadšeně jako tebe.“
          Janek pocítil pochopitelné bodnutí žárlivosti, ale potlačil je a ve snaze dopátrat se jádra věci se zeptal: „Má to být jen akademická debata, pane králi? Anebo má i praktickou stránku?“
          „Zahrada Dr. Vandermasta není jako jiná místa. Pokud bys chtěl opustit náš svět nadobro, pak nepochybuji, že by se to dalo snadno provést.“
          „A mohl bych se zase vrátit?“
          „Bohužel ne,“ řekl král lítostivě. „Jeden zázrak za život je právě tak dost. Dokonce víc, než si kdokoli z nás zaslouží, řekl bych.“
Janek uchopil hůl, začal přecházet sem a tam kolem květinových záhonů a srážel přitom vyšším květinám hlavy. „Mám se tedy rozhodnout jen tak, na základě ničeho? Vrhnout se slepě do propasti, nebo setrval navždy v pochybách u jejího jícnu? Máte pravdu, že tenhle život je ideálně nádherný. Ale mohu se s ním spokojit, když vím, že jinde existuje jiný život, o jehož podobě nemám ponětí?“
          „Uklidni se. Pokud ti jde jen o tohle, podívejme se, jaká alternativa se ti nabízí.“ Král Mummelsee spustil ruku do klína a otočil stránku knihy, které si Janek předtím nevšiml.
          „Budeš tam sedět navěky a snít s otevřenýma očima, když máme tolik práce? Přísahám, ty jsi snad ten nejlínější chlap na světě!“
          Jankova tlustá žena Gretchen vyšla z kuchyně a nepřítomně se škrábala na hýždích. Kdysi dívčí obličej se zakulatil a do někdejší ladné chůze, při níž se každý pohyb podobal tanci na hudbu, kterou slyšela jen ona sama, vkradl náznak kulhání. Přesto Jankovi při pohledu na ni zjihlo srdce, jako ostatně pokaždé. Odložil husí brk a posypal pískem to, co zatím napsal. „Máš nepochybně pravdu, moje milá,“ řekl mírně, „jako vždy.“
          Jak tak kráčel ven, aby nasekal dříví, nabral vodu a nakrmil prase, které krmili na masopustní zabíjačku, padl mu pohled na vlastní odraz v zrcadle zavěšeném vedle zadních dveří. Ze zrcadla na něj s hrůzou v očích civěl starý unavený muž s bradkou tak řídkou, jako by ji sežrali moli. „Povím vám, pane,“ zamumlal pro sebe, „že se vůbec nepodobáte tomu hezkému mladému vojákovi, který před lety povalil Gretchen na seníku jen pár minut potom, co ji potkal.“
          Vyšel ven a studený vítr mu vmetl do obličeje ledovou tříšť. Špalky dřeva k sobě přimrzly tak, že musel nejdřív rozbít hromadu tupým koncem sekery, aby je mohl rozštípat. Led ve studni byl tak silný, že se řádně zapotil, než se mu jej podařilo prorazit. Když pak sundal kámen zatěžující víko na vědru s kuchyňskými pomyjemi a vydal se dolů k chlívku, uklouzl na zledovatělé kře a vylil si celé vědro na šaty. Což znamenalo nejen to, že si je bude muset vyprat o celé týdny dřív, než měl v plánu — což byla v zimním období ošklivá práce —, ale taky že musí nyní sebrat rozlité pomyje holýma rukama zpátky do vědra, protože prase přece musí žrát.
          S tichým mumláním a klením doklopýtal starý Janek zpět do domu, kde si umyl ruce a převlékl se do čistého, načež znovu usedl ke svému psaní. Po několika minutách vešla do místnosti jeho žena a zvolala: „Tady je ale zima!“ Pak se pustila do zatápění, ačkoli nanosit dřevo nahoru do *Jankovy pracovny dalo tolik práce, že on sám raději trpěl zimou, než by se zbytečně dřel. Žena si mezitím stoupla za něj, položila mu ruce na ramena a zeptala se: „Už zase píšeš dopis Wilhelmovi?“
          „Komu jinému?“ zavrčel Janek. „My se tu můžeme strhat, jen abychom mu mohli posílat peníze, a on ani nenapíše! A když napíše, tak hrozně krátce. Tráví všechen čas pitím, utrácením za hadry a běháním za...“ včas se zarazil a odkašlal si, „za neřádnými mladými děvčaty.“
          „Jenže když tys byl v jeho věku...“
          „Když jsem byl v jeho věku, nic takového jsem nedělal,“ ohradil se Janek nedůtklivě.
          „Ne, ovšem že ne,“ řekla jeho manželka. Neotočil se a neviděl její úsměv, ale cítil jej. „Ty můj hloupý drahoušku.“
          A políbila ho na temeno hlavy.
          Když se Janek znovu objevil, slunce vykouklo zpoza mraku a zahrada zazářila stovkou jasných barev. Podezíral Poseidonii, že má prsty i v tomhle. Květiny k němu koketně otočily hlavy a vystavily své květy jeho pohledu.
          „Takže?“ ozval se král Mummelsee. „Jaké to bylo?“
          „Vypadala mi většina zubů,“ odpověděl Janek nevrle, „a pořád mě píchalo v boku. Děti vyrostly a odstěhovaly se a mně už v životě zbývalo jen čekat na smrt.“
          „Přednesl jsi mi soupis stížností,“ namítl král, „ale pořád neznám t rozhodnutí.“
          „Musím přiznat, že tam za branou byl život o něco opravdovější. Měl v sobě plnost a složitost, které tady možná chybí.“
          „Rozhodl ses tedy takto.“
Měňavé světlo pohaslo a vítr pročísl vzdychající stromy. „Na druhou stranu, zdejší život má smysl, který tam postrádám.“
          „To je taky pravda.“
          „Jenže pokud má naše existence smysl, a já cítím, že skoro jistě má, stejně ani za boha nepřijdu na to jaký.“
          „Ale na to je přece jednoduchá odpověď!“ zvolal král. „Existujeme, abychom bavili čtenáře.“
          „A tenhle čtenář — kdo to vlastně je?“
          „Čím méně je toho o čtenáři řečeno,“ řekl král důrazně, „tím lépe.“ Vstal. „Už jsme hovořili dost,“ dodal. „Tato zahrada má dvě brány. jedna vede zpět, odkud jsme sem přišli, a druhá... na jiné místo. Na to, které jsi před chvílí zahlédl.“
          „Má to jiné místo nějaké jméno?“
          „Někteří je nazývají Skutečnost, ačkoli můžeme pochybovat, zda je to vhodné označení.“
          Janek se tahal za knír a kousal zevnitř do tváře. „Je to vážně velmi těžké rozhodnutí.“
          „Přesto nemůžeme v této zahradě zůstat navždy, janku. Dříve nebo později si musíš vybrat.”
          „Ano, máte pravdu, pane,“ přisvědčil Janek. „Musím se rozhodnout.“ V zahradě okolo něj vše ztichlo a čekalo. Ani jediný skokan neporušil skelnou hladinu leknínového jezírka. Ani stéblo trávy na louce se nepohnulo. I samotný vzduch jako by ztuhl v očekávání.
          A Janek se rozhodl.
          Tak se stalo, že Johann von Grimmelshausen, známý též jako Jürgen, unikl úzkým a svazujícím mezím literatury (a rovněž jezera Memmelsee), když si vybral úděl celého člověka, který podléhá rozmarům dějin. To samozřejmě znamená, že zemřel už před několika staletími. Kdyby zůstal literární postavou, byl by s námi dodnes, i když by se musel obejít bez bohatých zkušeností, které mně i vám dává každodenní život.
          Zvolil si dobře? To ví pouze Bůh. A pokud žádný Bůh není, nikdy se to nedozvíme ani my.

Moje první knížka koupená za účelem splněné Čtenářské výzvy, Doposud jsem si jednotlivé položky z výzvy odháčkoval díky náhodě. Jednoduše, knížka, kterou jsem dočetl, nějakým způsobem pasovala na nějakou kolonku, ale možnosti se začaly úžit a začalo být nutné výběr zaměřit cíleně. Zpočátku jsem se u Velké knihy příběhů trošku nudil a bál, že to nebude fungovat, ale s každou povídkou se mi ta sbírka líbila víc a víc, až nakonec jsem byl nadšený a vděčný. A povídka o Jankovi, který zjistí, že je literární postava mě nadchla. Možná se mi Jankova dobrodružství líbila, protože mi připomínala Harolda Cricka z báječné komedie Horší už to nebude.