Château Guillard stojí jen pár desítek kilometrů na sever od Paříže. Z každé strany čelní fronty věžička, starý ponurý park, který by potřeboval proklestit, z pravé strany konírny, a stavení, kterému by se dnes říkalo garáže, v nich dva kočáry. Jeden patřil hraběnce Madeleine Guillardové, druhý jejímu manželovi hraběti Ambroise Guillardovi. Jezdili každý ve svém, spali každý ve své ložnici, žili spíš vedle sebe než spolu. Jinak vládla ve starém zámku pohoda, navyklý klid, šedivé dny plynuly jeden za druhým, monotónní jako tikání pendlovek v zámecké hale. Rok před první světovou válkou se tento starý zámek stal jevištěm tragédie, která byla dlouhá léta považována za nerozluštitelnou záhadu.Hraběnka Madeleine Guillardová vstala jako každý jiný den a jako každé ráno šla před snídaní pozdravit manžela. Zůstala stát v otevřených dveřích a volala o pomoc. Ležel na zakrvavené posteli. Neodpovídal. Nehýbal se. Na prsou měl bodnou ránu. Krev už byla sedlá. Ke zranění muselo dojít už v noci.
Zavolala sluhu, ten doběhl na policejní stanici. Inspektor Trudeau přijel na kole, konstatoval, že hrabě ještě žije a poslal sluhu pro lékaře. Kolem desáté hodiny dopoledne pak přijel bryčkou vyšetřující soudce Caissier. Jeho přítomnost předepi¬suje francouzský trestní řád.
„Jestli paní hraběnka dovolí," začal opatrně, „velice by nám pomohlo, kdyby paní hraběnka mohla . . . Prostě, schází zde něco? Byl to lupič? Ukradl něco?"
Vedla ho do vedlejší místnosti, kde měl hrabě pracovnu. Zpřeházené zásuvky, otevřená dvířka trezoru ve zdi. Obraz, který sejf ukrýval, ležel na zemi.
„Schází zde balík akcií."
„Mohla by nám paní hraběnka říci jakých?"
„Jihoafrické Diamond Company. Společnosti pro těžbu diamantů."
„V jaké hodnotě?"
„To vám přesně nepovím, monsieur, ale myslím, že to byl velký majetek.”
„Jsou prodejné?"
„Jistě. Kdekoliv. Nebyly označeny ani jménem ani šifrou, jak se to někdy dělá. Jsou to prakticky hotové peníze."
„Takže loupežné přepadení, paní hraběnko!" konstatoval vyšetřující soudce.
„Říkáte-li tomu tak?"
Ambroise Guillard sice ztratil hodně krve, zranění však přežil. Za měsíc byl zpět na zámku. Vyšetřování pokračovalo. Komorník Georges Brieux byl velký, statný chlap s červenými tvářemi, vypadal spíš jako bretaňský sedlák než jako lokaj.
„Co se dělo večer před vraždou?" zeptal se vyšetřující soudce a hned se opravil. „Totiž, před oním pokusem o vraždu."
„Nic zvláštního," řekl Georges Brieux klidně. „Pan hrabě churavěl, celý den nevstal z postele, od devíti večer hrál s panem Gérardem šachy."
„Kdo je pan Gérard?"
„Přítel rodiny. Hudebník."
„Jeho celé jméno?"
„Paul Gérard."
„Chodí sem často?"
„Poslední dobou hodně často."
„Všiml jste si něčeho podezřelého? Myslím, ten večer. Nestalo se něco mimořádného?"
„O ničem nevím."
„Kde je váš pokoj?"
„Nahoře v podkroví."
„Kdy jste šel spát?"
„V jedenáct hodin. Popřál jsem panu hraběti dobrou noc jako každý den, zeptal jsem se ještě, jestli si něco nepřeje, ale pan hrabě mi ani neodpověděl, jen zavrtěl ve vzduchu dlaní, jakože nic, tak byl zaujat tou partií."
„Soudní lékař odhaduje, že k přepadení došlo kolem jedné hodiny po půlnoci. Co o tom soudíte vy?"
„Jestli pan vyšetřující soudce dovolí, snad by bylo nejjednodušší zeptat se pana hraběte. Sám bude nejlépe vědět . .."
„Nepamatuje si nic. Spal a po vražedném útoku se zřejmě vůbec neprobral. Usnul prý asi půl hodiny před půlnocí."
„To znamená, že pan Gérard musel odejít asi půl hodiny poté, co jsem odešel do své mansardy," řekl Georges Brieux spíš sám pro sebe.
„Ostatní služebnictvo bylo před půlnocí už doma?”
„Myslím, že všichni spali. Rozhodně nevím nic o tom, že by některý ze sluhů nebo podomek od koní byl ještě venku. Do hospody je tady daleko a holky z kuchyně se večer bojí ven."
Paul Gérard byl pobledlý mladík s dlouhými tenkými prsty profesionálních houslistů. Na otázku vyšetřujícího soudce odpověděl, že ze zámku odešel v půl dvanácté. Jinak byl nemluvný, odpovídal neochotně, jakoby mu záležitost byla trapná. Inspektor Trudeau zjistil, že šel ze zámku o půlnoci bůhvíkam. Při prohlídce jeho bytu našel dýku. Šířka ostří odpovídala šířce bodné rány. Nebylo tedy vyloučené, že šlo o vražednou zbraň.
„Můžete mi říci, pane Gérarde, proč máte doma dýku?" zeptal se vyšetřující soudce.
„Nemohu," odsekl drze.
„Proč nemůžete?" neztrácel vyšetřující soudce rozvahu. „Protože nechci."
„Proč jste hrál ten večer s hrabětem šachy?"
„Protože jsem s ním hrál šachy skoro každý večer."
„Kde jste byl těchto několik dní po vražedném útoku?" „Na cestách."
„Kde?"
„To snad je moje věc."
„Jak myslíte. Proč jste po návratu přišel do zámku Guillard?"
„Snad je zvykem navštěvovat nemocné?"
„Jistě," přisvědčil vyšetřující soudce, byl však přesvědčen, že Paul Gérard přišel do zámku z onoho známého nutkání, které prý žene zločince k návratu na místo činu.
Paul Gérard byl podezřelý a tak ho zatkli, a snad proto, že neměli jiného, postavili ho před soud. Vyšetřující soudce však neshromáždil dost důkazů o vině a státní žalobce založil obžalobu na pochybné skutečnosti, že nikdo neviděl Gérarda odcházet v noci ze zámku, mohl tedy zůstat uvnitř a spáchat zločin. Nebylo to průkazné, ale bylo to pravděpodobné. Porota nabyla přesvědčení, že je Gérard vinen a soudce vyslovil trest deset let žaláře. Známý a zkušený pařížský obhájce Lecoque byl bezmocný. Obžalovaný si totiž před porotci, před veřejností i před novináři v sále přitížil opakovaným tvrzením, že nikomu není nic do toho, kde strávil zbytek té noci a několik dalších dní. Odvedli ho do věznice, za pár dní mu oznámili, že bude deportován na Ďábelský ostrov ve francouzské kolonii Cayenne.
Dva dny před odplutím lodě z marseillského přístavu přišla
do pařížské kanceláře obhájce Lecoqua dáma, skrývající svůj obličej hustým závojem. Byla vysoká, korpulentní a neodbyt¬ná. Chtěla hovořit s advokátem, a nic nebyla platná vysvětlení sekretářky, že advokát nepřijímá, má naléhavou práci. Obhájce uslyšel vzrušený rozhovor, objevil se ve dveřích a pozval neznámou do pracovny. Když odhrnula závoj, poznal, že je to hraběnka Guillardová.
„Gérard je nevinen," oznámila hned, když si sedla. „Musíte ho zachránit, doktore. Myslela jsem, že ho osvobodí, proto jsem dosud mlčela. Ale ted' už nemohu. Paul Gérard má alibi. Té osudné noci byl až do rána v mé ložnici. Byl mým milencem."
Obhájci jsou zvyklí na překvapující zvraty kriminálních případů, toto sdělení však bylo až příliš senzační. Paul Gérard byl mladý muž, hraběnka nebyla sice stařena, přece však byla o dvacet třicet let starší, milá sice a vzdělaná, ale dost korpulentní. Její sdělení však bylo jednoznačné a pochopitel¬ně měnilo situaci.
„Musím se vás zeptat, paní hraběnko," váhal obhájce Lecoque, „jestli jste uvážila dosah svého přiznání?"
„Jisté," kývla a dala se do pláče.
„Budete muset vypovídat před porotou, budete muset svou výpověd' odpřisáhnout, ve všech novinách o vás budou psát jako o cizoložnici, vaše čest, vaše pověst . . . rozmyslete si to ještě, prosím."
„Není co rozmýšlet. Všechno je mi jasné. Nemohu nechat trpět nevinného. Jsem rozhodnuta vypovídat před soudem."
V roce 1913 byl ministrem spravedlnosti Alexandre Ribot, shodou okolností dobrý známý obhájce Lecoqua. Když mu advokát vysvětlil nové okolnosti, změnil rozhodnutí soudu a Paul Gérard na Ďábelský ostrov neodjel. Pak podal Lecoque žádost o obnovu procesu, hraběnka potvrdila pod přísahou svou výpověd' a z odsouzeného zločince se stal obdivovaný kavalír, který se raději nechal odsoudit na deset let do žaláře, než aby zkompromitoval dámu svého srdce. Osvobodili ho, a museli se pustit do pátrání po novém pachateli. Tentokrát padlo podezření na komorníka Brieuxe.
Georges Brieux měl štěstí i neštěstí zároveň. Vypukla první světová válka, on narukoval, dostal se na frontu, padl a francouzský soud případ v roce 1919 uzavřel jako neobjasněný. Hrabě Ambroise Guillard podal žádost o rozvod pro přiznané cizoložství, hraběnka se musela ze zámku odstěhovat a nepříliš dobře se živila v Paříži jako učitelka hry na klavír. Ani tím však ještě případ neskončil.
V roce 1924 zemřela v Paříži madame Marie Hièresová. Její manžel, Jérome Hières pár týdnů po pohřbu adoptoval Paula Gérarda, když předtím prohlásil, že je to jeho syn.
„Tajil jsem to, dokud žila moje žena," prohlásil. „Byla nemocná, taková zpráva by jí velice přitížila."
To však byla jen jedna stránka aféry, ta druhá byla přinejmenším stejně závažná. Madame Marie Hiěresová měla značné jmění, bylo pravděpodobné, že by se po manželově přiznání dala rozvést a on by přišel o dědictví. Proto tak dlouho mlčel.
Monsieur Hiěres byl podnikavý pán. Žil dvojím životem a sousedé mohli potvrdit, že střídal milenky. Protože byl znám věk jeho syna Paula Gérarda, dalo se aspoň přibližně .odhadnout, kdo mohla být jeho matka. Není známo, kdo ze zvědavých sousedů to vyslídil. Kriminální inspektor pařížské Sůreté Boucher měl v dubnu 1925 na svém psacím stole anonymní dopis:
„Vážení pánové, považuji za svoji občanskou povinnost, sdělit Vám, že matkou Paula Gérarda je rozvedená hraběnka Madeleine Guillardová, někdejší manželka hraběte Ambroise Guillarda. Ještě předtím než se vdala, stala se jako osmnáctiletá nevinná dívka obětí své nerozumné lásky k jistému ženatému muži a otci dítěte, v té době třicetiletému Jérome Hiěresovi. Protože byl ženat, nemohl se se svedenou dívkou oženit, když otěhotněla. Tajně porodila a dala kojence do výchovy na venkov. Chlapec byl pokřtěn jménem Paul a příjmení dostal podle manželů Gérardových, kteří se ho ujali."
Inspektor Boucher nevěděl, co si má se sdělením počít, neznal totiž případ Paula Gérarda, když se však poradil s kolegy a prostudoval soudní spisy, začalo mu svítat. To sdělení se jevilo jako společenská senzace, při obnově procesu přece hraběnka Guillardová prohlásila, že byl Paul Gérard jejím milencem. Není možné, že by nevěděla o koho jde, je přece nemyslitelné, že netušila, že Paul je její nemanželský syn.
„Jestliže je tohle nepravděpodobné, pak ale je jisté, že se dopustila křivé přísahy, aby zachránila svého syna před trestní kolonií na Ďábelském ostrově," uvažoval Boucherův nadřízený, kriminální komisař Poitier a dodal: „Kde však byl Gérard té osudné noci, když nebyl v hraběnčině ložnici?"
„To je pravda. V tomto případě nemá alibi, je tedy znovu podezřelý z loupežné vraždy. A hraběnka by mohla být stíhána pro křivé svědectví."
„Nemohla. Je už dávno promlčené.”
„Pak ovšem nemá smysl zabývat se tím. O obnově procesu se také nedá uvažovat."
„Proč? Kdyby se Gérardovi prokázala vina?"
„Ani kdybych měl prokazatelné důkazy. Gérard si totiž odkroutil službu v cizinecké legii a sám dobře víš, že v tomhle případě už nemůže být stíhán za žádný trestný čin, který spáchal předtím. Takový je zákon. Nemohou ho soudit, ani kdyby byl vrahem. A není vůbec nepravděpodobné, že se přihlásil do cizinecké legie jen proto, aby znemožnil obnovu procesu."
„To je tvoje verze," řekl inspektor Boucher. „Podle mého názoru je to moc dobrodružná spekulace. Co když je svědectví hraběnky pravdivé? Proč mohl být v její ložnici jako milenec, proč tam nemohl být jako syn? Chtěli si popovídat, museli počkat, až půjdou všichni spát. Za svítání se nenápadně vytratil. Věděl, že musí chránit čest své matky."
„Víš, že můžeš mít pravdu? Proto nepromluvil ani před soudem. Nemohl prozradit, že je nemanželským synem hraběnky Guillardové, hrabě by se s ní přece dal okamžitě rozvést."
„Je však logické, že by svého syna vydávala raději za svého milence? Právě v tomto případě musela počítat s tím, že se s ní hrabě Ambroise rozvede."
„Ano, s tím jistě počítala, ale až ve chvíli, kdy ji okolnosti přinutily k přiznání. Do té doby věřila, že Paula Gérarda neodsoudí."
„Dobře, předpokládejme tedy, že Gérard mlčel, aby kryl poklesek své matky z mládí, ale vysvětli mi tedy, proč tak tvrdošíjně odmítal prozradit, kde byl těch několik dní po loupežném přepadení, proč ani ve chvíli, kdy mu hrozilo nebezpečí, že bude odsouzen, neřekl, kde byl a s kým?"
„Na to je, podle mého názoru, jediné vysvětlení," řekl kriminální komisař Poitier. „Byl u svého otce Jérome Hiěrese a nechtěl to přiznat, obával se, že by mohl prozradit tajemství."
„Existuje ovšem ještě další možnost," řekl inspektor Boucher.
„A sice?"
„Že sdělení toho anonyma není pravdivé.'
„I tak je to jedno. S tím případem se už stejně nedá nic dělat."
„A také nebude. Já ten nepodepsaný dopis prostě přiložím ke spisům a vrátím je do archívu."
Tím mohl skončit případ Paula Gérarda, který zemřel v roce 1958 a ani na smrtelné posteli neprozradil nic víc, než vypověděl před soudem. Vysvětlení se objevilo až po letech a přišlo z Francouzské Guayany, kam měl být kdysi deportován odsouzený Paul Gérard. Jakýsi páter žijící v této vzdálené francouzské kolonii poslal pařížské Sůreté prohláše-ní farmáře Georgese Brieuxe, který mu při zpovědi na smrtelné posteli přiznal, že on málem zavraždil svého pána hraběte Guillarda, ukradl mu balík akcií jihoafrické diaman¬tové společnosti, za války, když ho poslali na frontu, předstíral smrt, aby se později mohl i s penězi vystěhovat do končin, kde ho nikdo nezná.
Svědectvím neznámého kněze tak po mnoha letech skončil případ mlčících svědků.
Koupil jsem ji za 5,- v antikvariátu. Je to lahůdka pro milovníky detektivek. Obsahuje dvacet krátkých a hutných příběhů bez zbytečných řečí. Přesto Vás donutí k zamyšlení nad spravedlností, smyslem trestu apod. Příběhy jsou napsány spíše povídkovou formou než způsobem kazuistik, což je poutavější způsob a trochu prostoru zbylo i na drobné spekulace a subjektivní náhled. Od Velkých kriminálních případů III. nečekejte velikost ve stylu těch průlomových z Dobrodružství kriminalistiky. Bezesporu jsou to však silné příběhy, s poodkrytou syrovostí policejní rutiny.
