HORA HOŘE

Hora hoře se jmenoval kopec i nemocnice, kterou na něm postavili. Kopec byl pokřtěn dřív, na začátku osmnáctého století, skupinou ošlehaných puritánských farmářů, které sužovaly severovýchodní větry, jež tento kus skály bičovaly leckdy i čtyři dny bez přestávky. Nemocnice byla založena později, v roce 1812, společenstvím občansky uvědomělých Yankeeů, kteří si poté, co ve městě postavili nemocnici pro léčení neduhů těla, řekli, že by nebylo špatné rrút kompletní sestavu, a daleko za městem, ve stínu hory, postavili druhou, kde se léčily choroby duše. Tím, že jí ponechali jméno Hora hoře, prokázali značnou míru smyslu pro humor, pravda, poněkud zvráceného. Do konce devatenáctého století vznikla celá řada takových elegantních duševních sanatorií ve stylu venkovské farmy, z nichž některé fungují dodnes: Austina Riggse, McLeanovo, Sheparda Pratta, Brattleboroský útulek, útulek Pod kaštany. Základním pravidlem pro stavbu takových sanatorií bylo popření skutečnosti: "Sejde z očí, sejde z mysli." Hora hoře byla chráněna před rozpínáním města přirozenými hranicemi: vysoký kopec, několik strašidelných roklí a močál na konci jezera. Dvanáct samostatných budov obklopovalo osmdesát akrů luk, lesů a potoků, navíc obehnaných vysokým plotem.

Jenom si říkám, proč nás o takových knížkách neučili na základce a na střední...
Chápu, že výuka musí mít nějakou chronologii, postup od klasiky k moderně, ale kdo si dodneška pamatuje, kdy se narodil Seifert nebo co všechno napsal Arbes? A jestli si to pamatujete, čím Vám to prospělo? Řekněte s odstupem času, jestli tohle drilování Vám nějak příznivě formovalo pohled na svět! Hora hoře je volné a podle mého názoru ještě lepší pokračování knihy Dům Páně. Budete patřit k nadšencům nebo lidem, kteří tuhle knížku odloží jako cynickou a hrubou. Já říkám, že pod drsnou kůrou je jemné pletivo příběhu citlivého člověka obrušovaného krutým prostředím. Ovšem když je něčeho příliš i bojácný pes se začne bránit. Tak příjemné čtení a zábavu přeji.

ŠIFRA GIVENCHY

I když nemám zbraně ráda, nejsem idiot. Uchopila jsem pistoli oběma rukama a zamířila na něho. Matně jsem si uvědomovala, že buď musí být odvážný, nebo hlupák. Podle toho, jak se mi třásly ruce, jsem mu mohla kulkou provrtat obličej, aniž bych se rozhodla střílet.
"Tak povídej," vyzvala jsem ho.
Stočil pohled ke dveřím. "Nepůjdeme raději dovnitř?"
"To vážně vypadám jako pitomec? Spusť rovnou tady. A jestli se mi tvoje vysvětlení nebude líbit, zavolám policii." Chovala jsem se kurážně, uvnitř jsem ale byla vyděšená k smrti. Napadlo mě, že bych s voláním neměla otálet. Tu variantu jsem hned zavrhla. Nabídl mi velmi malou výhodu, jelikož to ale na první pohled nebyl žádný jelimánek, klidně mohl mít někde zastrčenou druhou pistoli. Tasil by ji, jakmile bych udělala něco zbrklého.
"Hraješ hry na internetu?"
Tou otázkou mě tak překvapil, že jsem okamžik na něho jen zírala.
Pak jsem se zamračila a pokrčila rameny. "Jistě. Občas." Ve skutečnosti jserp byla náruživá hráčka. Pokud musíte trávit spoustu hodin u počítače, surfování začnete používat jako hlavní způsob odkládání práce.
,,A co interaktivní hry pro více hráčů? Například Hraj! PřežijI Vyhraj!?"
Dál jsem na něho mířila pistolí, místo zděšení jsem ale začala cítit zvědavost. "Taky," odpověděla jsem.


Už při čtení názvu Vás musí napadnout paralela s Šifrou mistra Leonarda. Ona se autorka jistým napodobováním snad ani netají, v textu dokonce i přímo odkazuje. Já jí to nevyčítám. Téma kódů, hádanek a šifer je bohaté a takřka nevyčerpatelné. Jen bych od ní očekával více interaktivity vůči čtenáři. Kromě jednoduché chlívkové šifry na začátku jsem neměl možnost "užít" si luštění společně s hlavní hrdinkou. Kdy konečně někdo využije takovéto možnosti zapojit čtenáře do děje? Možnosti jsou přeci velké, když zvážíme využití internetu. Takhle je luštění pro veřejnost výsadou časopisových křížovek a skvělých městských her jako je brněnská TMOU nebo pražská BEDNA. Nejde v nich sice o život, ale jsou stejně náročné a napínavé jako šifra od Browna nebo od Julie Kenner. Té blahopřeji ke zdařilé knížce, její škoda že nevyšla dřív, dnes bych čekal už trošku víc, jak jsem uvedl výše. Místo toho se hodně spolehla na sexy hlavní hrdinku, která svůj přívlastek sexy často aplikuje přímo sexem...

ŠIFRA MISTRA LEONARDA

Fakta:

Převorství sionské - evropská tajná společnost, založená roku 1099 - je skutečnou organizací. V roce 1975 byly v pařížské Bibliotheque Nationale objeveny dokumenty známé pod označením Les Dossiers Secrets, v nichž byla uvedena jména řady členů Převorství sionského, včetně sira Isaac Newtona, Botticelliho, Victora Huga a Leonarda da Vinci.

Vatikánská prelatura, známá jako Opus Dei (Dílo Boží),je hluboce oddanou, ale kontroverzní katolickou skupinou, která se stala předmětem mnoha policejních vyšetřování v souvislosti se zprávami o vymývání mozků, nátlaku a nebezpečné praxi zvané sebeumrtvování. Opus Dei nedávno dokončilo stavbu svého Národního ústředí na 243 Lexington Avenue v New York City v hodnotě 47 milionů dolarů.

Veškeré popisy uměleckých děl, architektury a tajných rituálů v tomto románu přesně odpovídají skutečnosti.

Prolog

Dlouholetý správce muzea Jacques Sauniere se vpotácel klenutou chodbou do Velké galerie. Zamířil k nejbližší malbě, kterou uviděl. Třiasedmdesátiletý muž se zachytil pozlaceného Caravaggiova rámu takovou silou, až se mistrovské dílo uvolnilo ze stěny a Sauniere se pod tíhou obrazu zhroutil naznak.
Přesně podle jeho očekávání se nedaleko s hromovým zaduněním zavřela ocelová brána a zablokovala vstup. Parketová podlaha se zachvěla. Kdesi v dálce se rozezvučelo poplašné zařízení.
Správce ležel chvíli bez hnutí a lapal po dechu. Ještě pol~ád jsem naživu. Vylezl zpod obrazu a rozhlédl se kolem sebe, kam by se mohl ukrýt.
Děsivě blízko se ozval hlas. "Nehýbej se."
Správce strnul tak, jak byl- vkleče na všech čtyřech - a pomalu otočil hlavu.
Pouhých pět metrů od něho, hned za uzavřenou bránou, na něj ocelovou mříží shlížela obrovská útočníkova silueta. Byl to mohutný a vysoký muž, s pletí bledou jako duch a prořídlými bílými vlasy. Uprostřed růžových duhovek bylo vidět temně rudé zornice. Albín vytáhl z kabátu pistoli a...

Ikdyž bych mohl dávat jako ukázku nejednu zdařilou pasáž, dal jsem úvod knihy, abyste mohli hned potom pokračovat sami. Okolo šifry se toho napsalo a napovídalo už hodně. Já jen přidávám, že se mi líbila a stojí za přečtení. Radši ji čtěte a pak jděte na film, rozhodně nikoliv naopak nebo jen samotný film. Brownovi se povedl vážně moc pěkný kousek, po ketrém touží každý, kdo píše "nejen" pro peníze. Napsal knížku, která se hodně dobře prodává a dokonce je i duchaplná a s jakýmsi posláním. Skoro nemám odvahu číst nějaký další jeho titul.

ALCHYMICKÉ DÍTĚ A JINÉ POVÍDKY

Vitalianus Vlaštovka mu podává pravici na rozloučenou a hotoví se k odchodu.
"Mám zde tarotové karty," ozývá se za ním náhle. "Zamíchejte balíček a jednu si vytáhněte, pane Vlaštovko!"
Pan Fabricius mu ukazuje vějíř karet. Vitalianus pomalu natahuje ruku a jednu si vybírá.
"Podívejte se na ni, ale neukazujte mi ji." Otáčí kartu v dlani. Jeto číslo třináct. Smrt.
Pan Fabricius odsouvá španělskou stěnu a Vitalianus opět spatřuje Lampu. V ústech drží kartu. Nyní ji pomalým, nepřirozeným pohybem uchopil a Vitalianus vidí obrázek Blázna. Pan Fabricius k Lampovi přiskakuje, kartu mu bere a vtiskává ji Vitalianovi do ruky. Ten poté vkládá Smrt zpět mezi karty. Pan Fabricius staví před Lampu stěnu a pak uchopiv karty prudce jimi o ni mrští. Karty vylétly a rozsypaly se po zemi. Vitalianus Vlaštovka se shýbá a počíná je sbírat. Smrt však mezi nimi není. A tu pan Fabricius zástěnu opět odhrnuje a Vitalianus spatřuje svou kartu v ústech Lampových.

Nehledejte tady nic víc než pobavení z lehkého a humorného čtení. Ale ani humor tu není nijak zvlášť hřmící. Pokud bych měl přirovnávat k jinému dílku, tak bych asi uvedl Očekávání. Historky tu máme z neurčité doby, klidně i současné, protože alchymisté byli, jsou a budou, dokud si někdo bude myslet, že vyrobí zlato z olova kladivem nebo elixírem. Jako nejzdařilejší se mi zdála povídka Lampa, ze které je ukázka. Tak když na tuhle knížku náhodou narazíte, přečtěte si Lampu a snad se zasmějete jako já, když si s posledními řádky povídky živě představíte jak se dá s Lampou sledovat fotbalový zápas...

HODINA ČARODĚJNIC

Digitální hodiny v kuchyni tichounce tikaly a v okamžiku, kdy se na nich
pohnula čísla, ukázaly tři hodiny a pět minut ráno.
Koutkem oka zahlédla pohyb. Neotočila se, aby viděla, co to je. Ani se nepohnula, jen pomalu stočila oči směrem nalevo a uviděla postavu muže stojícího na západní terase.
Byl štíhlý, měl bledý obličej a tmavé vlasy. V jeho postoji nebylo nic výhrůžného nebo záludného. Stál tam vzpřímeně, ruce spuštěné podél těla. Zřejmě ho neviděla úplně jasně, protože jeho šaty se jí zdály neodpovídající okolnostem: elegantní, nad míru šitý oblek.
Dostávala čím dál tím větší vztek, i když uvažovala velice chladně a střízlivě. Představovala si, jak se tam asi dostal. Rozhodně ne dveřmi na terasách. Projít tlustým sklem taky nemohl. Moc ráda by na něj vystřelila, jenomže to by udělala díru do skleněné stěny. On by na ni samozřejmě mohl také vystřelit. Ale proč? Vetřelci chtějí dovnitř. Mimo to věděla, že ji už určitě viděl, že ji právě v této chvíli pozoruje.
Pomalu otočila hlavu. Přestože se mu obývací pokoj musel zdát utopený ve tmě, nebylo pochyb, že se díval přímo na ni.
Jeho drzost ji rozzuřila. Zalil ji pocit zvyšujícího se nebezpečí. Chladně pozorovala, jak se přibližoval ke sklu.
"Jen pojď, ty svině. S radostí tě odprásknu," šeptala a vlasy se jí naježily.
Po těle jí přejelo nádherné mrazení. Chtěla ho zabít, ať už to byl kdokoli, lupič, zloděj nebo blázen. Přála si ho kulkou z osmatřicítky smést z terasy. Nebo ho prostě zabít svou silou.
Pomalu oběma rukama zvedala zbraň. Namířila přímo na něj, s pažemi nataženýma tak, jak ji to učil Chase.
Nezastrašilo ho to, stále se na ni díval. I přes obrovský vztek Rowan udivilo,
co teď rozeznávala do všech podrobností: tmavé vlnité vlasy, hubený, bílý, AI sinalý obličej s výrazem smutku nebo úpěnlivé prosby. Pootočil hlavu takovým způsobem, jako by se chystal promluvit, o něco ji požádat.
Kdo to, proboha, může být? pomyslela si. Pomalu jí docházela nepřiměřenost celé situace, a zároveň ji napadla nepravděpodobná myšlenka. Je to něco jiného, než jak to na první pohled vypadá. Vždyť se dívám na zjevení! Její vztek ustupoval strachu. Začala se bát.
Tmavé oči ji zapřísahaly. Zvedl bílé ruce a prsty se dotkl skla.
Nemohla se ani pohnout, ani promluvit. A pak, rozzuřená svou bezmocností a strachem, zakřičela: "Táhni zpátky! Třeba do pekla!" Její hlas zněl v prázdném domě dutě a děsivě.
Vetřelec zprůsvitněl, jako kdyby reagoval na její výkřik, a nakonec se zcela
rozplynul. To ji úplně zmátlo a dorazilo. Nic po něm nezůstalo. Rowan zírala na děsivě prázdnou terasu.

U téhle knihy jsem se rozhodl založit ve svém čtenářském deníku, v tomto blogu novou rubriku: totální zklamání. Budu takto označovt knížky, u který jednoznačně doporučím si je nekupovat. Neříkám, že budu psát: "nečtěte to", ale rozhodně budu říkat:"nevyhazujte za to prachy." Tuhle knížku jsem koupil v antikvariátu za osm pětek. Prodám ji v aukru a budu rád, když si ji někdo koupí za korunku a poštovné. Myslel jsem, že se dovím něco o čarodějnicích, že budu porovnávat s "Kladivem", přečtu si o tajemnu atd. Místo toho jsem po patnácti stránkách začal nelítostně přeskakovat odstavce, číst jenom přímou řeč, protože tak rozblácené čtivo jsem nemohl strávit. Mno a když jsem se v poslední čtvrtině zase konečně začetl, když už to dostalo zase spád a začalo se něco dít, skončilo to. Bez pointy, bez sebemenšího vysvětlení a rozřešení. Pak jsem si všiml římské I na obalu. No dobrá, ale knížky snad nejsou televizní seriály, které si vás otevřenými konci zavazují k dalšímu sledování. Sorry paní Riceová, ale tohle fakt fuj! A přitom, jak je z ukázky patrné, potenciál by tu byl. Ale nic naplat, příslib strhujícího na dramatické okamžiky bohatého románu, který by odpovídal na otázky, zda dnes existují čarodějnice, tak tenhle román se zkrátka nekoná. A další díl kvůli tomu fakt shánět nebudu...

ATLAS MRAKŮ

Tichomořský deník Adama Ewinga Sobota 30. listopadu ~

Henryho prášky působí jako skutečný zázrak. Vdechuji cenné granulky ze slonovinové lžičky a v okamžení mne zalévá pocit zářivé radosti. Zbystřují se mi smysly, jakkoli mé údy stále znehybňují smrtící vody Léthé. Za nocí se ve mně můj parazit celý kroutí jako prstíček právě narozeného dítěte. Způsobuje mi záchvaty bolesti a zdají se mi oplzlé, a ohavné sny. "To je jasná známka toho, že červík zareagoval na náš. prostředek a snaží se schovat v cerebrálních hlubinách, kde se rodí naše fantazie. Skrývá se ale marně, drahý Adame, marně. My ho vypudíme!"

Zajímavá, zábavná a tlustá knížka. Velmi neobvykle časově uspořádaná, přesto přehledná. Pro fajnšmekry stojí za to si ji přečíst už jen pro ten nápad zanořování časových rovin, který umožnil z jednoho románu vytvořit dílko prořezávající nejmín pět žánrů, historický, cestopisný, dobrodružný román, současný thriller i futurologické fantasy.

POKLADNICE PODVODŮ

Lháři, podvodníci, podrazáci a neuvěřitelné příběhy největších podvodů, lží a padělků

Podprahová reklama

Některé falešné zprávy jsou tak úspěšné, že začnou být časem všeobecně uznávány jako pravdivé. Jednou z nich je například tvrzení - často opakované v novinách i vědeckých časopisech jako příklad situační lingvistiky - že Eskymáci mají přes dvě stě výrazů pro různé druhy sněhu. Přitom to vůbec není pravda. Sníh je sníh. Eskymáci pro něj mají rovné dva výrazy: qanik, což je sníh ve vzduchu, a aput, což je sníh na zemi.
Jednou z dalších přetrvávajících nepravd je představa podprahové reklamy. V 50. letech amatérský newyorský psycholog James Vicary prohlásil, že prováděl pokusy s návštěvníky kin, při nichž zjistil, že pokud každých několik minut během promítání zařadíte do filmu jednookénkovou reklamu, například "jezte popcorn", prodej popcornu prudce stoupne. Divák nemá čas si reklamu přečíst, ale ona se mu podprahově vryje do mozku.
Veřejnost byla velmi zneklidněná. Představa, že jejich chování Tato kniha se vám líbí! může být tajně ovlivňováno a manipulováno ve stylu Velkého bratra, byla skličující. A tak začala FCC provádět výzkumy, ale výsledky se jí nepodařilo zopakovat. Canadian Broadcasting Corporation Kupte si více výtisků! vyzkoušela podobný pokus, v němž podprahově nabádala lidi, aby jí telefonovali. Nakonec se zjistilo, že Vicary své výzkumy nikdy neotiskl v žádném vědeckém časopise Farquhar je génius!, a když byl požádán, aby svůj experiment v kině zopakoval, jeho zařízení se několikrát porouchalo anebo Řekněte to přátelům! mělo negativní výsledky. To proto, že byly původně·zfalšované. V roce 1962 Vicary nakonec přiznal, že výzkum vůbec neprováděl. Faktem je, že podprahová reklama nefunguje, i když bezohlední obchodníci ji čas od času zkoušejí používat.


Skvělá knížka, která se čte jedním dechem, ale lepší ji užívat po kapkách před spaním. Jednoznačně doporučuju. Nejraději bych sem naskenoval další a další zábavné a poučné kapitoly, ale místo toho si ji raději přečtěte sami :o)

OČEKÁVÁNÍ

Tabu

Noc už notně pokročila, ale tady v zábavní čtvrti je ještě živo.
Mladá žena u okraje ulice zvedla ruku. Volné taxi zastavilo, dveře se otevřely a žena nastoupila dovnitř. Když se posadila a řekla, kam chce jet, řidič se zamračil.
"Tedy že by se mi chtělo!"
"Co si to dovolujete? Něco se vám snad na mně nelibí, nebo co ... ?" rozhněvala se žena.
"Vůbec ne. Mně se jenom nelibí, kam chcete jet.
Navic v tuhle dobu ... "
"Nevím, co vás k tomu vede. Ať je to, jak chce, je to přece vaše práce! Vzít zákazníka do auta, dopravit ho, kam si přeje, a dostat za to zaplaceno. Taxík je přece od toho, ne?"
"No, to máte naprostou pravdu, ale ... "
"Jestli vám to tak hrozně vadí, můžu vystoupit.
Nejste přece jediný taxík, co tady jezdí! Vaše číslo si ale poznamenám a možná zavolám do vaší firmy, abych si na vás stěžovala."
"Rozumím. Jedeme."
Taxi se rozjelo. Po chvilce se žena zeptala: "Ještě se zlobíte?"
"Ale nic takového. Já jsem se přece nezlobil, jenom jsem řekl, že se mi tam nechce jet. Když pomyslím, jak jsem vás tím rozhněval, chtěl bych se omluvit."
"Měl jste asi nějaký důvod, ne?" "To tedy měl."
"Tak povídejte."
"Ale není to zrovna veselé povídání."
"Jen spusťte. Ráda poslouchám podivná vyprávění.
Kdo by ale v dnešním světě takový nebyl, že?"
Žena naléhala, a tak řidič začal vyprávět.
"Máte asi pravdu, takových lidí je spousta. Tak tedy, onehdy jsem naložil jednu ženskou. No, a kousek odsud tímhle směrem je hřbitov."
"Chcete snad říct, že když jste se u hřbitova podíval dozadu, na sedadle už nebyla ... ?"
"Přesně tak."
"Takže takové věci se ještě pořád stávají!" "Odsud je to ještě kousek. Kdyby se to přihodilo
jen jednou, brzy bych na všechno asi zapomněl. Ale pak se mi to stalo znovu. Mladá ženská a ten hřbitov. Chápete to? Proto tímhle směrem nerad jezdím."
"To jsem nevěděla. Máte tedy svůj důvod."
"Je to nepříjemná historka, že? Je vám dobře?
Nechcete si třeba přesednout do jiného taxíku?"
"Nemějte starost, se mnou to ani nehnulo. Navíc si myslím, že ani vám nepomůže, když si vytvoříte takové tabu."
"Kdoví. .. Podívejte, už se blížíme ke hřbitovu." Taxi ani nezpomalilo.
Žena na zadním sedadle v úžasu vykřikla: "Proboha, co se to děje! Nevidím svoje nohy! Když se jich chci dotknout rukama, nic necítím! Jsou pryč! Zmizely! Ach, nemám ani boky! Až po břicho všechno zmizelo! Proč, proč se to stalo? A prsa taky! To přece nejde! Ne, já nechci! Pomozte! Udělejte něco! Já nechci zmizet! Prosím, pomozte mi ... !"
Zůstal jen zoufalý křik, ale i ten brzy zmizel. Řidič se otočil dozadu a zabručel: "A je to tady zase. Jak se to vlastně stalo? Vůbec tomu nerozumím. Nakonec mi nikdy nezaplatí. Proto nerad vozím ženské tímhle směrem ...

Očekávání se mi dobře četlo v tramvajích a trolejbusech při cestách po Brně. Většinou šlo o legrační povídky, které je třeba brát trošku s nadhledem, něco jako studentskou tvorbu. Nejde o sex a litry krve. Tohle je vynahrazeno vtipem, překvapením a nebojácností pustit se do sci-fi. Nicméně cena knížky kolem 200 Kč je přeci jenom trošku moc za študáckou rozpustitlost...

TAJEMNÁ ŘEKA

Eastwood režisér, narozdíl od Eastwooda herce, točí filmy, který ve vás zůstanou, jako kus starýho masa v žaludku. Trávím je pomalu a těžce. Tajemnou řeku jsem před časem četl jako knihu a teď konečně můžu porovnávat s filmem. Musím uznat, že film emočně vystihl knižní předlohu téměř dokonale. Snad jen Sean Penn občas pokulhával při truchlení ve chvílích, kdy jakoby vzlykal. V knize byla cítit otcova ztráta dcery ještě mnohem silněji. Dávám jen tři hvězdy, protože tenhle opravdu silný film nenechává člověku moc naděje. Osobně si radši svět filmem přikrášluju, líp se mi pak spí. Uznávám ovšem, že Tajemná řeka mluví o tom, jak to zkrátka občas v životě chodí...

PĚT HOSPOD, DVA BARY A JEDEN NOČNÍ KLUB

Ve skutečnosti se zdál bejt ozbrojenej jenom Billy. V ruce se mu houpala děsivě vypadající upilovaná brokovnice. Všechna čest, rozhodně bylo vidět, že měl v úmyslu celý přepadení províst profesionálně. Když uviděl, že u stolu sedí Kenny s někým, namířil na ně brokovnici a řek jim, ať se ani nehnou. Když přišel blíž a zjistil, že ten druhej je Tony, neodolal, mrknul na bratrance a řek: "Dobrá práce, brácho." Přitom se malinko uvolnil, a tak si vůbec nevšimnul, že k němu zezadu přistoupil Darrell, jeden z Kennyho hochů, až už bylo najednou pozdě. Stihnul se akorát napůl otočit, než ho vzal Darrell baseballovou pálkou přes krk a ramena.

Průměrná gangsterka připomínající atmosféru Tajemné řeky. Nemá ovšem tak silný hlavní motiv. Možná proto je lehčím čtením, ale po delší době z ní už ve Vás moc nezůstane snad jen pocit: "Jó myslím, že nebyla špatná."

POVÍDKY O ŽENÁCH

Náhle se zarazil, jako by byl narazil na trám; neboť deset kroků před ním leželo na mechu dětské tělo, rozprostřeno naznak, úplně nahé. Bylo to dvanáctileté děvčátko. Mělo rozpjaté paže, roztažené nohy a obličej pokrytý šátkem. Trochu krve třísnilo jeho stehna.
Médéric se přiblížil po špičkách, jako by se obával nějakého nebezpečí, a poulil oči.
Co to! Nejspíše spí? Pak uvážil, že nikdo nespí takto úplně nahý v půl osmé ráno ve stínu pod stromy. Tedy je mrtvá; a stal se tu zločin. Při tomto pomyšlení mu po zádech přeběhl ledový mráz, přestože byl starý voják. A mimo to vražda byla v kraji něčím tak zřídkavým, dokonce vražda dítěte, že nevěřil svým očím. Dívka však neměla rány, pouze zaschlou krev na noze. Jak byla tedy zabita?
Stanul těsně u ní; pozoroval ji opřen o hůl. Jistě ji zná, protože znal všechny obyvatele v okolí; avšak neviděl její obličej a nemohl uhodnout její jméno. Sklonil se, aby sňal šátek kryjící její tvář; ale když vztáhl ruku, zarazil se, zadržen náhlou obavou.

Sbírka krátkých próz francouzské klasiky. Ovšem čekal jsem od toho trošku více. Občas, jak z ukázky plyne, detektivní zápletka, ale nijak zvlášť překvapivé vyústění. Jedná se spíš o psychologické studie žen (a mužů) staré doby, která je dávno pryč asi jako zájem o podobné povídky. Možná až mi bude šedesát, změním názor, ale teď říkám, ikdyž jsem to přelouskal, nuda. To takový Balzac, to je jiná!