pátek 11. ledna 2008

KAM ZMIZEL ZLATÝ POKLAD REPUBLIKY

(Richard Král, někdejší vladní zmocněnec pro návrat československého zlata) "Já se s tím prostě nemohu smířit. Považuji to za chybu a dokonce za víc než chybu. To zlato mělo přece symbolickou hodnotu. Tady nešlo jen o peníze, a tak to také většina našich lidí chápala. Zlatý poklad si každá země úzkostlivě chrání, třeba zrovna Spojené státy americké ... Mně to připadá, jako kdyby někdo prodal zlatý snubní prsten - nejenom tedy svůj, ale i své manželky - dal tyto prsteny do banky, protože jsou z toho úroky a protože se to tomu někomu vyplatí... A ta výměna za dluhopisy - co je to vlastně dluhopis? Forma úvěru, který poskytuje ten, který dluhopis kupuje ... Pro mě, věřte, mělo to zlato hodnotu jako symbol. Bylo to něco jako Hradčany, jako státní vlajka, hymna, korunovační klenoty ... Ne, to zlato se prodávat nemělo. A nemělo ani zůstat v rukou bankovních úředníků, kteří o něm rozhodovali."
Kdo vlastně tvořil bankovní radu České národní banky, která o prodeji československého zlatého pokladu rozhodla? Členové ing. Ota Kaftan, ing. Jiří Pospíšil, CSc., ing. Miroslav Hrnčíř, DrSc., RNDr. Luděk Niedermayer. Dále viceguvernéři České národní banky ing. Jan Vít a ing. Pavel Kysilka. A mezi nimi autorita nejvyšší - tehdejši guvernér České národní banky a předtím krátce premiér české "úřednické" vlády ing. Josef Tošovský. Zkušený finanční odborník, který byl v roce 1995 zvolen Evropským bankéřem roku a pod jehož vedením udělala Česká národní banka v roce 1997, tedy rok před prodejem našeho zlata, osudovou chybu, když při útocích na korunu přehnaně intervenovala ve snaze udržet poměrně stabilní kurs koruny. Tyto operace stály miliardy devizových rezerv, které byly takto prakticky vyhozeny z okna ...


Ze slušné hromádky přečtených knížek, které se mi nakupily přes vánoce, přidávám dnes třetí. Naplánoval jsem si to tak, že začnu nejhorší a nakonec přidám tu, která se mi líbila nejvíc. Zlatý poklad jsem doslova shltnul. Jednoznačně doporučuji k přečtení! Možná změní Váš názor na "skvělé" spojence v druhé sv. válce. Jak a kdo nám od roku 1918 ukradl, zašantročil a prodal pod cenou téměř dvakrát sto tun zlata v podobě zlatých cihel, medailí a historicky cenných mincí? Kolik že stojí kilo zlata, 340 tisíc Kč?

PRVNÍ KJÚ

Jednoho zimního večera počátkem čtyřicátých let se všichni významní hráči go z Koreje shromáždili v sídle pana Čo, aby slavnostně přivítali vzácného hosta. Byl jím japonský profesionální hráč go Minoru Kitani, držitel osmého danu, neboli osmé mistrovské třídy.
Šlo sice jen o přátelskou návštěvu, ale jak partie s mistrem pokračovaly, vzduch pokoje pro hosty houstI rivalitou, jež mezi oběma zeměmi existovala už tisíce let, stejně jako dýmem z cigaret; všichni z přítomných, kdo na to měli věk, kouřili téměř nepřetržitě.
Netrvalo však dlouho a veškerá soupeřivost se začala měnit ve stále sílící pocity studu, neboť všechna utkání byla jednostrannou záležitostí. Ani s handicapem dvou kamenů nebyl žádný korejský hráč schopen byť jedinkrát s japonským profesionálem vyhrát. To bylo zcela pochopitelné, když se vezme do úvahy, jak se v obou zemích k této hře přistupovalo. V Japonsku už od 17. století vláda podporovala profesionální hráče a školy go a napomáhala jejich rozvoji. Korejci go považovali pouze za jednu z her pro ukrácení dlouhé chvíle, rozšířenou mezi aristokraty - nikdy nevznikla snaha o podporu a rozšíření go i mimo privilegované vrstvy. Tudíž nebylo divu, že takzvaně špičkoví korejští hráči navzdory handicapu dvou kamenů jeden po druhém prohrávali s proslulým profesionálem, jehož země tuto hru rozvíjela několik staletí.
Shromáždění Korejci stále nerealisticky věřili, že alespoň jednomu z nich se nějakým způsobem podaří nad mistrem vyhrát.


Mnozí tvrdí, že Go je dokonalejší hra než šachy. Nevím, Go hrát neumím, ani pořádně neznám pravidla. Pravděpodobně záleží na jaké úrovni se obě dvě hry hrají a porovnávají. Nicméně na šachy nedám dopustit, ačkoliv nejsem nijak zvlášť dobrý hráč-amatér. Zcela jistě mě Go fascinuje jako každá strategická hra. Porovnám-li šachy s dámou, je jasné, že pokud v šachu domyslíte jen dva tahy dopředu a v dámě jste schopni propočítat kombinace do desátého tahu, pak vám bude dáma připadat vyspělejší a ušlechtilejší hra. Ikdyž o Go nevím skoro nic, knížka mě pobavila. Není to žádný hit. Spíš si ji cením jako náhled do asijské mentality a kultury.

MŮJ ŽIVOT NA CHATU

Položil mi na stůl dva tácy, ještě se trochu upravil a odešel. Byl rozhodně lepší než ten včera, kterej sice v pohodě zaplatil, ale bylo to jenom trápení. Ještě že jsem ho tak brzo vyhodila Naštěstí to bylo jenom jedno číslo. S tímhle frajerem to ale bylo krásný, skoro jsem zapomněla na celej svět. Když jsem se probudila, chtěla jsem ho obejmout, ale už vstával, že musí jít. Škoda Konečně chlap, co by mi tady nevadil, a možná nejen přes noc. Jmenuju se Pavla a jsem ve čtvrťáku vysoký ekonomický. Učení mi vcelku jde, ale ze všeho nejradši mám sex! Fakt, jsem taková nymfomanka Pořád bych to dělala Před půl rokem mi kámoška řekla, že jsem hloupá, když nedělám sex za peníze. "Já ale nejsem ňáká děvka!" odpálila jsem ji. "To taky neříkám, ale vím, jak to máš ráda, a peníze potřebuješ. Minimálně na nájem a jídlo, ne?" nedala se Jitka zviklat. "To jo, ale mně to přijde takový blbý." "Jak blbý, prostě za to chlapi rádi zaplatěj a ty si navíc ještě užiješ. Jasně, že to nebude jako v Perlovce, že bys šla s každým. Prostě si je budeš vybírat na chatu!" "Na chatu?" "Jasně, zítra ti to ukážu a už večer můžeš mít pěknýho a prachatýho chlapa v posteli. To mi věř!" Druhej den jsem se všechno naučila a poprvý se zalogovala Ještě štěstí, že ve škole nikdo nesleduje, kam se připojujem. Začala jsem tedy častějc chodit do knihovny a už první den jsem ulovila dobrýho chlapa Byl to třicátník a ženáč. Na ten sex je to určitě lepší než nějakej ztrémovanej zajíček. Dost mě vzrušoval, a jak to uměl! Dělali jsme to až do rána! Ráno mi dal patnáct stovek, jak jsme se dohodli, a já navíc byla po dlouhý době zase několikrát uspokojená. Myslela jsem si, že to hude můj hlavní zákazník, ale Libor, tak se totiž ten postelový přeborník jmenoval, nemohl tak často. O to víc jsem se pak na něho těšila. Bylo to potom takový zvláštní.

Tahle knížka, kterou napsal Miroslav Oupic, no těpic, to je výkon. Podle upoutávky první český román o chatování. Možná první ale zdaleka ne román. Abych jenom nehaněl, přiznávám, že čte se to rychle a snadno. Ale jinak je to dost chudá knížka. Klidně si ji přečtěte, ale doporučuji Vám si ji za tímto účelem půjčit nikoliv kupovat, abyste nelitovali peněz, jako lituji já. Nechci autorovi příliš škodit, ale zřejmě si to celé vycucal z prstu. Možná ani nikdy pořádně nechatoval. Anebo chatoval a sepsal jen svoje převážně erotické představy a sny. Od prvního českého románu o chatu bych čekal trochu více důvěryhodnosti, zkušenosti, pořádnou zápletku, možná i více dialogů přímo z chatu. Celkově hodnotím jako mírně podprůměrný začátečnický výkon.